Článek
V Praze se narodila a s rodiči a mladším bratrem tam prožila své dětství. „Můj dědeček byl vrátným v budově na Staroměstském náměstí, kde je dnes ministerstvo pro místní rozvoj. Bydleli jsme v domečku na dvoře a já chodila průchodem do Pařížské ulice do školy. Maminka byla v domácnosti a táta byl zaměstnaný u spojů. Umělecké vlohy jsem zdědila po babičce, která údajně vyšívala mešní roucha.“
Věra odmala malovala a zpívala v Kühnově dětském sboru. „Po deváté třídě jsem udělala zkoušky na uměleckoprůmyslovou školu, obor aranžérství a výstavnictví, ale nikdy jsem v tomto oboru nepracovala. Škola mi však pro praktický život dala hodně.“
První rande
Miloše Formana poznala v osmnácti letech v době, kdy každou neděli zpívala v Klubu stavbařů na Václavském náměstí s bigbítovou kapelou Crystal. Po jednom z koncertů v Lucerně ji oslovil, zda by se nezúčastnila natáčení jeho nového filmu Konkurz. Bylo to v zimě a měla před maturitou. Film Konkurz se točil jako fiktivní nábor nových adeptek do angažmá divadla Semafor. Věra Křesadlová v něm pány Suchého a Šlitra zaujala do té míry, že ji pak do souboru skutečně přijali.
S filmařským světem se ale setkala už předtím. „Filmaři si chodili k nám na výtvarnou školu vybírat hezký holky poměrně často. Ještě než jsem potkala Formana, hrála jsem kosmonautku ve filmu Jindřicha Poláka Ikárie XB1.“
Nicméně známost s tehdy začínajícím režisérem pro ni znamenala hodně. „Když mě pozval na večeři, moc se mi nechtělo, protože jsem nebyla zvyklá chodit s cizími muži ven. U nás doma to zvykem nebylo, a tak jsem se vymluvila, že doma máme k večeři husu. On na to, ať tedy za ním přijdu do Všehrdovy ulice na Malé Straně, kde tehdy bydlel. Na to už jsem žádnou výmluvu nenašla, a tak jsem šla, i když jsem se trochu bála. Byla jsem překvapená, že se náš hovor točil hlavně kolem školy a obrazů, které měl rozestavené v pokoji po zemi svého provizorního bytu, jenž byl zároveň i jeho kanceláří.“
S výchovou dvojčat Petra a Matěje jí pomáhali rodiče. „Odmala byli pořád spolu, a když si jeden z nich natloukl, druhý si udělal bouli další den,“ vzpomíná.
Když pak na jaře Věra Křesadlová maturovala, vezl ji ke zkoušce dospělosti autem právě Miloš Forman. O něco později, v roce 1964, se jim narodila dvojčata Petr a Matěj.
„Bylo mi dvacet let, a nebýt mých rodičů, nevím, jak bych to zvládla. Miloš se zabýval filmovými projekty, a tudíž neměl čas chodit s kočárkem na procházky.“ Zlomem v životě mladé rodiny se stal rok 1968.
Rozdělila je okupace
„Těsně před srpnem 1968 jsme se ocitli ve Francii, kde Miloš připravoval nějaký film. Devatenáctého srpna jsem se vrátila s dětmi do Prahy a vzápětí začala sovětská okupace, která nás zaskočila a rozdělila.“ Asi za týden Miloš z Francie poslal auto se svými francouzskými kolegy, kteří Věru i kluky měli odvézt zpátky do Paříže.
„Bylo to tak narychlo, že jsem před odjezdem stačila jen popadnout pár nepotřebných věcí, a vyrazili jsme. Když jsme vyjížděli z naší ulice, potkali jsme moje rodiče, kteří k nám zrovna šli na návštěvu. Řekla jsem jim, že nevím, kdy se vrátíme, a máma začala plakat. Kluci byli jako její vlastní děti a nikdo nevěděl, co bude dál.
Manželství s Milošem Formanem se dostalo do slepé uličky hlavně kvůli událostem v roce 1968.
V Paříži jsme zůstali tři měsíce víceméně sami, poněvadž Miloš už mezitím pracovně odjel do Ameriky. Neměla jsem pocit, že by bez nás v cizině nemohl žít, a navíc by nás tam v době, kdy zrovna neměl práci, ani nemohl živit. Do toho přišla na podzim 1968 nabídka od Jiřího Suchého do divadla Semafor, které mělo po vynucené pauze opět začít hrát. Proto jsem se po domluvě s Milošem rozhodla vrátit s dětmi do Prahy.“ Během dalších třiceti let se s manželem viděli všehovšudy čtyřikrát – jednou v Paříži a třikrát v USA.
Semafor a stříbrné plátno
„V Semaforu nejraději vzpomínám na období, kdy byl ještě naživu Jiří Šlitr. To v divadle bývalo hodně veselo.“
Když Jiří Šlitr v roce 1969 tragicky zemřel, v divadle nastala změna. „Ale v Semaforu platilo, že když do divadla přišel někdo, kdo nezapadl, rychle zase odešel. Proto se tam dařilo udržet ostrůvek radosti i v následující době, která byla dost složitá.“ Z představení, v nichž Věra Křesadlová za ta dlouhá léta hrála, jí nejvíc přirostla k srdci Kytice.
S Naďou Urbánkovou a Jiřím Šlitrem, ale i s dalšími kolegy strávila v divadle Semafor překrásné chvíle.
V té době měla za sebou řadu rolí už i ve filmu – snad nejvíce si považuje role Štěpy ve snímku Intimní osvětlení režiséra Ivana Passera z roku 1965. „Na to vzpomínám ráda. Za herečku a zpěvačku v pravém slova smyslu se totiž nepovažuji, spíš se cítím jako výtvarnice. Práce s Ivanem Passerem mě bavila a stali se z nás kamarádi.“
Ze svých hereckých rolí si nejvíc cení postavy Štěpy ve filmu Ivana Passera Intimní osvětlení (1965).
Režisér Jiří Menzel jí v témže roce nabídl hlavní roli ve filmu Zločin v dívčí škole a o čtyři roky později i ve snímku Skřivánci na niti. „Natáčeli jsme na Kladně od jara do léta a přitom jsme chodili v teplých mundúrech, které nás štípaly a kousaly. Společnost pánů Brodského, Řeháka, Suchařípy a jiných byla skvělá a zapadli jsme i mezi ostatní neherce. Natáčení v nevábném prostředí šrotiště na Kladně si však o pauzách bylo nutné zkrátit hraním karet, pojídáním kyselých okurek a skládáním sprostých básniček.“
Skřivánky na niti jsme natáčeli na Kladně od jara do léta a přitom jsme chodili v mundúrech, které nás štípaly a kousaly
Co Věru Křesadlovou napadá, když se na filmy z šedesátých let dívá dnes? „Připadá mi, že na plátně je někdo jiný. Podívám se se zájmem, ale nijak to neprožívám.“ V roce 1968 se ještě objevila mimo jiné v Jirešově Žertu a po dlouhé odmlce, související možná i s manželovým pobytem v USA, byla až po revoluci obsazena do filmů Akumulátor 1, Do blba! a Medvídek.
Scénář, který napsal život
„Herecké ambice už nemám. Víc mě baví výtvarná práce. Už delší dobu se zabývám výrobou barevných lamp ve stylu Tiffany, a dokonce si myslím, že jsem v tomhle oboru teď o dost známější než jako herečka.“
Po odchodu z divadla Semafor v roce 1989 Věra Křesadlová pracovala na Pražském hradě jako správkyně rezidence prezidenta Václava Havla a jeho ženy Olgy. „Přihlásila jsem se a vzali mě,“ konstatuje.
„Na léta strávená s Milošem vzpomínám ráda. Ustláno na růžích jsem neměla, ale špatné to také nebylo. Dá se to shrnout tím, že u Miloše byl vždycky na prvním místě film, a já jsem byla z domova zvyklá na rodiče, kteří žijí spolu a pro sebe.“
Z filmů Miloše Formana se jeho bývalé ženě nejvíc líbí Přelet nad kukaččím hnízdem. „Úspěch jsem mu přála a byla jsem na něj pyšná. Také si vzpomínám na svou návštěvu v Americe, když dělal nábor do muzikálu Vlasy. Připomínalo mi to někdejší natáčení Konkurzu v Praze. Na některé zpěváky jsme se chodili dívat i do nočních klubů. Miloš na natočení tohoto muzikálu myslel už od roku 1968, kdy jsme ho společně viděli v divadle v Londýně.“
U Miloše byl vždycky na prvním místě film, a já byla z domova zvyklá na rodiče, kteří žijí spolu a pro sebe
V roce 1975 byl film Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem nominován na Oscara. V té době už světově proslulý režisér chtěl, aby se slavnostního večera zúčastnili i jeho synové, tehdy jedenáctiletí Petr a Matěj.
„Poslal dopis na ministerstvo vnitra, ve kterém žádal, aby s ním kluci mohli být v Hollywoodu při slavnostním večeru. A já jsem dostala za úkol zjistit, jak se věci mají. Telefonovala jsem na ministerstvo vnitra a měla jsem štěstí. Dovolala jsem se sekretářce ministra, která slíbila, že věc neformálně podpoří. Za dva dny se z ministerstva ozvali a ptali se, kdo s nimi pojede. Já jsem v tu chvíli spontánně odpověděla, že kluky doprovodí můj táta. Měla jsem zájezdové představení se Semaforem a cítila jsem, že by měl jet on, protože předtím ještě nikdy v cizině nebyl.“
Bohuslav Křesadlo se na cestu připravil svědomitě. Koupil si modré sako a světlé kalhoty, takzvaný klubový oblek, a neohroženě s kluky odletěl do USA. Hned po příletu byli však Milošem všichni odvlečeni do půjčovny společenských oděvů a oblečeni do smokingu. Odtud pak jeli rovnou na slavnostní ceremoniál.
Menzelův snímek Skřivánci na niti (1969) se natáčel na šrotišti na Kladně – herci si přitom krátili čas hraním karet, pojídáním kyselých okurek a skládáním sprostých básniček.
„Zrovna v okamžiku, kdy jejich táta přebíral nejslavnější filmové ocenění světa, mohli američtí televizní diváci na obrazovce vidět také mého otce se dvěma spícími dětmi. Nakonec si to ale skvěle užili a náš dědeček se z výletu vrátil jako světák. V kapse propašoval západní rádio, což by si předtím nedovolil. Zlomilo ho, když poznal, že Amerika vypadá jinak, než jak hlásala propaganda.“
Věra ale sama nezůstala. Ze vztahu s režisérem Janem Kratochvílem, kterého poznala v Semaforu, se jí narodil syn Radim. Jejím dvojčatům bylo tehdy třináct. Když začala svůj druhý vztah a na svět měl přijít její třetí syn, uvažovala i o rozvodu. „Nakonec jsme to ale nechali být, pouze bylo soudem určeno, že Radim je Kratochvíl, a nikoliv Forman. Když měl Miloš v naší republice rodinu, nemohli ho odsoudit jako emigranta a celá léta mu to vlastně pomáhalo.“
I třetí syn Věry Křesadlové Radim Kratochvíl (v popředí) se točí kolem kumštu, i když jeho největším zájmem jsou jazyky a literatura. Herečka žila s jeho otcem, režisérem Janem Kratochvílem (druhý zleva) patnáct let a dodnes jsou přátelé.
Oba otcové Věřiných dětí se sešli několikrát. Slavný režisér Janu Kratochvílovi děkoval za výchovu svých synů a s Radimem později také trávil čas při svých cestách na kole po Evropě. Osudy obou rodin se však zvláštním způsobem propojily už dřív. Radimův otec je synem slavného spisovatele a scenáristy M. V. Kratochvíla, autora historických románů, např. Evropa tančila valčík, který byl také učitelem Miloše Formana na FAMU.
„S Honzou Kratochvílem jsme spolu byli patnáct let. Teď jsme každý jinde, ale víme o sobě a občas se i vídáme. Největší radost mám ze všech svých synů. To mi dává klid.“
Tři synové a tři vnučky
Podle Věry Křesadlové mají všichni její synové jednu společnou vlastnost a tou je cílevědomost. „Jsou usilovní a Petr s Matějem se navíc navzájem podporují. Proto se vrhají i do velkých projektů. Věnují se hlavně divadlu, i když Matěj ještě maluje. Radim se spíš zajímá o literaturu, jazyky a film.
V červnu vydal svou první knížku o herci Theodoru Pištěkovi a jeho syn Dóda (jde o Theodora Pištěka mladšího, který je malíř a kostýmní výtvarník – pozn. aut.) mu k tomu poskytl vzácné materiály. V poslední době ho baví také čínština, kterou studuje na UK v Praze, a chystá se na Tchaj-wan.“
Starší syny, kteří už mají své vlastní zázemí, vídá Věra méně často, ale je to i proto, že hodně cestují. „Jejich práci sleduju a obdivuju, ale abych chodila a každému to vyprávěla, na to si nepotrpím.“ Z posledního představení Čarokraj, které uvedli v Národním divadle, byla nadšená a stejně tak ji předtím nadchla i Dobře placená procházka, Obludárium, Kráska a zvíře a všechny jejich další divadelní projekty.
„Dopředu mi nehlásí, co budou dělat, ale když je hotovo, vždycky mě pozvou. Měla jsem je brzy, a tak možná i proto je náš vztah spíš kamarádský.“
Kluci byli pořád spolu
Mít dvojčata má podle ní své výhody i nevýhody. „Odmala byli pořád spolu a zajímavé bylo, že jako děti měli třeba i společné úrazy. Když si jeden z nich natloukl, druhý si udělal bouli další den. Když zlobili, nikdy jsem neřešila, kdo za to může, ale dostali oba. Jezdili na skateboardu, pěstovali doma krysy, zakládali kapely a teď spolu hrají divadlo po celém světě.“
Všechny tři vnučky má Věra Křesadlová od syna Petra. Je jim osmnáct, šestnáct a čtrnáct let. „Jsou to moc hezké a talentované holky. Tancují a chodí do výtvarné školy. Mám z nich radost a jsem ráda, že se naučily postup, jak vyrábět i moje krásné lampy podle Tiffanyho. Ty mi vždycky pomohly, když bylo nejhůř, protože při té titěrné práci byly všechny chmury hned pryč.“
