Věra Jourová: Někteří pánové nemají uši, mají jen pusy

Cítí obrovské zadostiučinění, ale touhou po pomstě si mysl nezatěžuje. O sobě a své cestě ode dna k vrcholu mluví - na exponovanou političku - s odzbrojující upřímností.

Ty poziční hry, které spolu hoši hrají už mnoho let. Hraje se o vliv, rozložení moci, pozice. A hraje se, jako by to bylo o život: když nedostaneme tenhle post, jdeme pryč.

Spíš než abych bouchala do stolu, poslouchám argumenty druhé strany. Často mě přesvědčí a já klidně ustoupím. To může být v politice můj velký problém.

Souhlasím. Hlavně bychom se vzájemně víc slyšeli. Někteří pánové totiž nemají uši, mají jen pusy. Takovou ženu v politice neznám. Bylo docela zábavné, když při koaličních jednáních kolegové z lidové strany - čtyři muži - bojovali za sunar bez DPH. Aspoň jedna žena by jim tam určitě slušela.

Naprosto. Mám výhodu, že mluvím jen tehdy, když mám říct něco podstatného, nejsem řečník, který se rád poslouchá. Navíc mám právnické vzdělání a rozumím státní správě. Tam jsem se vždycky prosadila.

Obojí. Jako většina žen mám větší empatii, a tak slyším trávu růst: cítím rozladění mezi lidmi dřív, než je patrné. Častokrát slýchám poznámky na to, jak vypadám, tedy něco, s čím mužští kolegové nejsou konfrontováni. Na druhé straně se ke mně zatím chovají docela gentlemansky.

Móda mě baví. Je pravda, že před příchodem do politiky jsem to moc neřešila, protože jsem studovala a zažívala dost chudé časy. Měla jsem jeden kostým a musela jsem s ním vystačit. Jako student ale nepotřebujete víc než džíny, tričko a mikinu.

Musela jsem zásadně změnit šatník. Velkou pozornost mu věnují hlavně muži - po každém vystoupení v televizi mi na tohle téma píšou na mail. Ženy obvykle píšou k tomu, co jsem říkala, muži o tom, jak jsem vypadala a v čem bych už neměla chodit.

Abych nenosila tmavé barvy a červenou. Chválí mě, že se nepřezdobuji.

Aby mi kvůli tomu psaly, to ne. Nedávno se mi ale stalo, že jsem si před nějakým televizním vystoupením potřebovala koupit něco na sebe, a v tom obchodním domě se ke mně nezávisle na sobě přitočily dvě starší dámy a začaly mi radit, co si mám vybrat. Převlékala jsem se v kabince a ony mi nosily, co si myslely, že mi bude slušet.

Zprvu v tom, jak jsem se najednou ocitla mezi lidmi. Za pět let studií a konzultantské práce jsem zažila hodně samoty. Učila jsem se doma nebo jsem seděla u počítače a psala nějaké projekty, někdy jsem vyjela přednášet do zahraničí. Tam mě odvezli z letiště do hotelu, pak jsem stála sama na pódiu před posluchači. Hrozně mi chyběl živý kontakt s lidmi.

V politice jsem na druhou stranu ztratila anonymitu. Musím ale zaklepat, že se setkávám s pozitivními reakcemi. Po Praze jezdím tramvají nebo metrem, často ke mně přisedávají lidi a dávají se se mnou do řeči.

Jsou tři kategorie: volil/a jsem vás a doufám, že nejste podvodníci, nevolil/a jsem ANO, ale vám fandím, a jsem zvědavý/á, co uděláte. Taky jsem si vyslechla hodně rad, jak s koalicí: nechoďte tam, spálíte se, nebo nechoďte s těmi, ale s tamtěmi… Jsou to stále milé okamžiky, ale obávám se, že to dlouho nevydrží, protože u nás politik nemůže být oblíbený. Tramvají budu stejně jezdit dál.

Určitě! I když mě přátelé přesvědčují, že jsem se z bot, z nichž čouhala sláma, přezula do střevíčků. (smích) Ale vážně: to, odkud pocházím, beru jako jednoznačnou výhodu. Vidím věci, na které mnoho z mých pražských přátel nedohlédne. Dívají se na věci z dost úzkého úhlu. Hlavně v pohledu na to, co lidé mimo Prahu čekají od politiky a politiků.

Klidně vám to řeknu: umím se prodat. Vedle toho, že jsem ambiciózní, tak se umím prosadit a přesvědčit o svých schopnostech. A taky na sobě cíleně pracovat. Ve třiačtyřiceti jsem se třeba rozhodla vystudovat druhou vysokou školu.

Ano, po studiu jsem se klidně mohla živit jako konzultantka přes evropské fondy, přednášet v zahraničí, mohla jsem klidně žít a mít se docela dobře. Jenže by mi chyběli lidi a nějaký ten adrenalin. Jsem homo politicus, chci mluvit do společných věcí, nebaví mě jenom to moje.

Jako mnoho lidí jsem byla znechucená směrem, jakým se u nás ubírá politika a politická kultura. Hraní na vlastním písečku, málo zájmu o to společné. Když mě oslovil Andrej Babiš, zajímalo mě hlavně, co to je za exota, který chce vložit své peníze a čas do tak nejistého podniku, jako je politika. Odcházela jsem od něho s přesvědčením, že je jedním z mála lidí, kteří by poměry mohli změnit. Mísí se v něm zvláštním způsobem byznysmen a sociálně cítící člověk.

Nikdy. Mockrát jsme se dostali do sporu, mnohokrát jsem měla pocit zneuznání a nespravedlnosti. Nikdy jsem mu nepřestala věřit, že to myslí dobře.

Chtěla bych přispět k tomu, aby se ANO drželo na politické scéně jako slušný politický subjekt, který přinese do politiky nové způsoby - to, čemu se říká politická kultura. Lidé čekají, že do politiky přijdou slušní a kompetentní lidé.

Hrozí. Mně, nám všem. Jsem možná vůči tomu díky svým životním zkušenostem víc imunní. V politice jsem už dost vysoko byla, pak jsem zažila pád sto metrů pod zem a měla jsem hodně času o těchto věcech přemýšlet. Když jsem se vrátila z vazby v Ruzyni, neměla jsem práci, byla jsem bez peněz. Hodiny jsme o tom všem mluvili doma s dětmi. Syn mi tehdy řekl: Mami, ty jsi byla v těch funkcích nesnesitelná. Už se s tebou nedalo mluvit.

Měl. Brzy jsem se vdala, narodil se Adam a pak jsem teprve začala studovat vysokou. A při studiu se mi narodila dcera. Vystudovat s dvěma dětmi byl velký nápor - pro všechny.

To, co jsem dělala, jsem brala vždycky hrozně vážně. Jak na krajském úřadě, tak později na ministerstvu. To už jsme se spolu skoro neviděli. Pro vznešené úkoly, vlastní prestiž a ambici neudělat chybu jsem neviděla, neslyšela, co je kolem. Vím, že tohle se mi už nikdy nesmí stát.

Profesní dráhu mám vždycky dlouhodobě naplánovanou. Na rozdíl od soukromí, kde vládne naprostý chaos.

Žiju s dcerou a kočkou, výborně spolu vycházíme. Dcera vystudovala Metropolitní univerzitu a pracuje v konzultantské firmě. Má přítele, který asi těžko nese, že pořád žije s maminkou v jedna plus jedna. Syn už má v Třebíči svoji rodinu, mrzí mě, že tak málo vidím vnoučka.

Před mnoha lety jsem se rozvedla, abych byla svobodná, a svobodně žiju. Mám teď přítele a teprve uvidím, jak se to vyvine. Asi to dojede, jako už několikrát před tím, na nedostatek času. Žádný chlap není zvědavý na to, aby čekal, až budu mít čas.

Dá se říci, že ano.

Vůbec ne! Měla jsem několik vztahů a se všemi jsme zůstali kamarádi. Jeden mi řekl, že ani nepoznal, že jsem se s ním rozešla. Muži mě baví, baví mě to jiskření.

Spolehlivost a bezpečí. Nechtěla bych bez toho žít.

Angelu Merkelovou. Je jako politička spolehlivá, předvídatelná a podařilo se jí přesvědčit Němce, že věci jdou správným směrem. To u nás hrozně chybí a měl by to být úkol téhle koalice.

Mohl by. Zažila jsem ho, když byl ministrem financí. Tehdy jsem si ho nemohla moc vážit, protože byl nevyzrálý mladík, který dělal něco, co ho přesahovalo. Za těch sedm let urazil obrovský kus cesty. Vyzrál.

Moc jsem si s ním nevěděla rady, na schůzích se neřešily problémy, ale procedury a pozice.

Věřila jsem tehdy Špidlovi, který byl předsedou. Měla jsem dojem, že tu stranu vede jakousi blairovskou cestou, která mi imponovala. Už osm let jsem pracovala pro politiky na místní a krajské úrovni a chtěla jsem být i tam, kde se rozhoduje, a mít na to vliv.

Skončilo to špatně, protože jsem pak na ministerstvu pro místní rozvoj potkala několik křiváků, kteří byli členy ČSSD nebo kolem ní kroužili, a nechtěla jsem s nimi mít nic společného.

Na ministerstvu jsem měla podpisové právo k českým dotacím z Bruselu. Jistý pan Řičář (později odsouzený za dotační podvod k sedmi letům nepodmíněně - pozn. aut.) dostal dotaci patnáct miliónů, a neoprávněně. Měl ji tedy vrátit. Kdybych podepsala, že to bylo v pořádku, vracet ji nemusel. On pak zaklepal na ty správné dveře a tehdejší ministr mě vyhodil. Můj nástupce pak všechno podepsal. Odchodem z ministerstva to ovšem neskončilo. Obvinili mě, že jsem vzala dvoumiliónový úplatek, a strávila jsem měsíc ve vazební cele.

Když si David Rath stěžoval na poměry ve vazbě, uvědomila jsem si, že já měla hlavně hrozný pocit křivdy a bylo mi jedno, jestli mám teplou nebo studenou vodu. Špatné bylo, že mi první tři týdny zadržovali dopisy od dětí a přátel, a pak jsem se dozvěděla, že nám vykradli byt a bankovní konto.

Na nejhlubší dno jsem ale dopadla, když mě pustili - s odůvodněním, že vazební důvody pominuly, protože se trestný čin nestal. V důsledku té kauzy mi těžce onemocněla dcera, měla deprese, přestala chodit. To mě mobilizovalo, vlastně mi hrozným způsobem pomohla zpátky na nohy. Díky kamarádům jsem začala něco vydělávat. Hlavním odrazem ode dna bylo rozhodnutí, že půjdu studovat.

Dost pravidelně jsem tenkrát běhala. Dcera jednou odpoledne usnula a já vyběhla po strašnických ulicích. Ve výloze knihkupectví jsem zahlédla brožuru Chcete se dostat na právnickou fakultu? No jasně, že chci, řekla jsem si. Bylo pár dní do odeslání přihlášky. Vůbec jsem nevěřila, že se tam dostanu, takže jsem neuvažovala o tom, jak to těch pět let budu dělat. Práva chtěla studovat dcera a říkala jsem si, že aspoň zjistím, jak vypadají přijímačky. Před přijímací zkouškou se jí přitížilo, moc jsme nespaly, takže ani nevím, co jsem tam říkala. Pak jsem se na internetu dočetla, že jsem vysoko nad čarou. Teprve tehdy jsem začala přemýšlet, co s tím.

To cítím. Mě ta kauza nejvíc sebrala v tom, že mě zavrhla moje země. Vlastenectví se dneska nenosí, ale tohle bylo nejbolavější. Věděla jsem, že musím udělat něco, co přebije nálepku té, co byla zavřená a co nám jí je v tom lepším případě líto, něčím jiným. Takové vymítání Babišem.

Byla jsem napřed plná křivdy a nenáviděla jsem ty, kteří mě očernili, hlavně kvůli následkům, které to mělo na dceru. Ale žádné kroky jsem vůči těm lidem nepodnikla, protože jsem přesvědčená, že boží mlýny fungují. Soudím se však už pět let se státem o škodu vzniklou na mém podnikání. Jedná se o víc než čtyři milióny. Něco z toho chci dát dětem, které si moji kauzu hodně odskákaly, něco chci věnovat na určité projekty. Každopádně dožiju ve svém jedna plus jedna.

Budu stará vypráskaná advokátka (to bych tedy ještě musela udělat advokátské zkoušky), budu žít v domě se svými dětmi (to je vyděsím, když si to přečtou!) a budu mít kočku a kokršpaněla. A kamarádky, se kterými budu chodit na kafíčko a dortíky. Chtěla bych k tomu být „humanitární bába“, která bude pořád někam jezdit pomáhat. Ráda bych se napojila na nějakou neziskovku a občas vyjela někam na východ.

Tu si nesmím v dlouhodobých plánech připustit. V tom bývá ta zrada, že si mnozí politici myslí, že to je navždycky. Není a nesmí být!