Věra Jourová: Mám stále sbalený kufr, je to pro mě naprostá rutina

Černý nablýskaný mercedes s řidičem vypadá na parkovišti menšího úhledného bruselského sídliště poněkud nepatřičně, ale jsme na správném místě. Za chvíli ze dveří paneláku ovinutého lodžiemi vybíhá Věra Jourová s taškou plnou šanonů a vyráží do sídla Evropské komise (výkonný orgán EU s 28 komisaři, zastupujícími všechny členské země – pozn. red.).

„Zpočátku jsem si pronajala dům, kde se mnou bydlelo několik českých studentek, střídala se tam návštěva za návštěvou a bylo to dost provozně náročné. Teď na jaře jsem se přestěhovala do malého bytu na sídlišti, které je blízko letišti, což je pro mě nesmírná výhoda,“ vysvětluje.

„Se stěhováním mi pomáhaly děti, musela jsem v té době odjet do Ameriky a nechat to na nich. Když jsem se vrátila, měla jsem vybaleno a uklizeno. Dcera mi udělala plánek, kde co mám. Používám ho dodneška,“ směje se a s lítostí dodává, že si syna a dcery za dobu „komisařování“ moc neužije: „Syn tu byl při stěhování poprvé, dcera podruhé. Spíš jezdím já za nimi.“

Osmadvacetiletá dcera Markéta žije v Praze, kde na radnici jedné městské části působí jako ombudsmanka, dvaatřicetiletý syn Adam zůstává věrný rodné Třebíči a pracuje v Jihlavě „Je velký lokální patriot, jak Třebíče, tak Vysočiny. Jde vyloženě v mých šlépějích,“ říká Věra Jourová, která léta pracovala na třebíčském městském úřadě a posléze vedla odbor regionálního rozvoje Kraje Vysočina.

Její prosklená kancelář v předposledním poschodí třináctipatrového sídla Evropské komise, vybudovaného v 60. letech minulého století, nabízí výhled na belgickou metropoli, což je asi to jediné, čím strohá místnost upoutá. „Nechala jsem tu nábytek, který jsem zdědila po svých předchůdcích,“ podotýká eurokomisařka. „Moje jsou jen obrázky ze dvou škol u nás, jedné ostravské, malovaly je romské děti. Další je z jihlavské praktické školy, kde se vzdělávají děti s handicapem. Je to připomínka toho, že ne všichni se mají prima. Přitom jsou ty obrázky velice pozitivní.“

Mimo kancelář tráví více než půlku pracovní doby: „Hodně cestuji, v průměru dvakrát týdně. Mám stále sbalený kufr, je to pro mě naprostá rutina.“ V kufru nikdy nechybí boty a oblečení na běhání. „Je to nejrychlejší a nejefektivnější způsob, jak poznat cizí město. Určitě vidím víc, než kdyby mě vozili autem. Proběhla jsem si Berlín, Štrasburk, Lisabon,“ připomíná dvaapadesátiletá eurokomisařka s tím, že se snaží běhat aspoň třikrát do týdne.

Běžecké oblečení by jí však na cestách nestačilo. „Chodím hlavně v kostýmech, takových, které dám do kufru a mohu si je bez žehlení vzít na sebe. Kombinuju je s různými blůzami, doplňky, šátky, brožemi. I když tady v Bruselu většinou volím tlumenější barvy, mívám barevnější oblečení, než možná bývá u žen v Komisi zvykem.”

„Snažím se nenudit, ale ani neprovokovat. Musím samozřejmě počítat s tím, jak a kde budu focená. Když vím, že budu někde sedět na nízké židli, obleču si kalhoty. Když jedu do uprchlického tábora, nevyrazím v kostýmku, ale ani ne v maskáčích, to si fakt odpustím.“

Bez okolků přiznává, že k třetí části svého portfolia – rovnosti pohlaví – přistupovala zpočátku s rozpaky: „Rozhodně bych se nenechala strhnout k nějakému fanatismu a vykřikování hesel. Snažím se přicházet s návrhy, které by zvýšily zaměstnanost žen a snížily rozdíly v odměňování mužů a žen. Zabývám se hodně otázkami násilí na ženách, statistiky jsou dost děsivé. Důležité je, aby si společnost připustila, že nerovnost existuje, že ženy jsou ve většině sfér znevýhodněny – a Česko se tady vůbec nemá čím chlubit.”

„Jsem tu známá heslem Pohlaví není kvalifikace – rozhodně nechci, aby někdo dostával přednost jenom proto, že je žena. Jde mi o vytvoření férových podmínek. Taky myslím na muže, třeba v rodičovských právech. Pokud po mužích chceme, aby se zodpovědněji starali o rodinu, byli zodpovědnější otcové, mají mít zaručena otcovská práva a neměli by být např. při rozvodu znevýhodňováni.“

Věra Jourová se od svých kolegů v Komisi liší nejen stylem oblékání. „Říkám nahlas a natvrdo věci, které si jiní myslí. Když jsem přesvědčená, že něco není dobře, nebojím se to vyjádřit. Nadělám si tím dost nepřátel. Chci si za všech okolností zachovat vnitřní svobodu,“ říká a dodává, že v poslední době jí nijak nepřidalo na popularitě, když se postavila proti přerozdělování migrantů v Evropě.

Pokud jde o vztah s předsedou Evropské komise, Lucemburčanem Jeanem Claudem Junckerem, připouští, že asi nepatří k jeho oblíbencům: „Být oblíbencem šéfa ale není účel mé práce. Zachovávám nicméně elementární respekt, vážím si jeho zkušeností, rozvážnosti a nadhledu. A jsem samozřejmě loajální členkou jeho týmu.”

„Na druhou stranu s ním v některých věcech nesouhlasím – i proto, že jsem z jiné části Evropy. To samé platí i o některých kolezích, celoživotních kariérních politicích. Jsem v politice krátkou dobu, mám za sebou hodně těžká období plná hrůz a nejistoty (v roce 2006 strávila kvůli křivému nařčení více než měsíc ve vyšetřovací vazbě – pozn. red.), která v různých podobách trápí mnoho lidí v Evropě. Často na to odkazuji a říkám, že musíme myslet na ně, a nejen dělat velkou politiku.“

Předseda Komise Juncker se za ni postavil v kauze Volkswagen a jeho podvádění s emisemi. „Byl to boj Davida s Goliášem. Jako komisařka pro ochranu spotřebitelů nemám žádné páky k tomu, abych koncern přinutila k nějakému finančnímu odškodnění. Přesto jsem do toho šla a tlačila jsem na ně, protože věřím ve spravedlnost a férovost, které by ta firma měla vůči svým zákazníkům ctít.”

„Uveďte auta do stavu, který odpovídá skutečným normám, a zároveň lidem, kterým jste přivodili komplikace a nepohodlí, něco nabídněte, vybízela jsem je. K ničemu se neměli, a tak jsem navrhla aspoň nefinanční kompenzaci, třeba když někdo přijede do servisu dát do pořádku měření emisí, nastaví se mu znovu záruční lhůta na dva roky.“

Dopadlo to tak, že si na ni šéf Volkswagenu Matthias Müller u Junckera stěžoval, že po nich chce něco, na co nemá právní kompetence. Předseda Komise mu odepsal, že jde-li o zájmy 8,5 miliónu spotřebitelů v EU (na tolik se odhaduje počet vozů s falšovaným měřením emisí), Komisi to musí zajímat.

„Doporučuji vám pokračovat v dialogu s komisařkou Jourovou, tak aby se všem spotřebitelům v EU zajistilo férové zacházení,“ zpražil Juncker šéfa největšího průmyslového koncernu v EU. Ten v polovině června oznámil, že evropským majitelům naftových automobilů, kterých se týká emisní skandál, nabídne dodatečnou dvouletou záruku.

Spotřebitelská agenda je v jejím portfoliu patrně nejviditelnější. I z hlediska lobbistů hájících v Bruselu zájmy mezinárodních potravinářských koncernů a řetězců. Svědčí o tom schůzka, o niž požádala čtveřice lobbistů hájících zájmy velkých značek od Coca-Coly a Nestlé po Heinz, Danone a mnoho dalších. Evidentně je znepokojily aféry kolem tzv. dvojího standardu potravin, což je eufemistické označení pro nařčení, že jeden produkt má pod stejnou značkou na různých trzích odlišné složení.

„Není značkový výrobce, který by se chtěl jinak chovat ke spotřebitelům na Východě a Západě,“ tvrdili a argumentovali spotřebitelskými testy, které ukazují rozdílné chuťové preference, zachováním rozmanitostí trhu a hlavně prestiží, kterou by světové značky přece neriskovaly kvůli nějakým nesrovnalostem, jež by znamenaly celkovou ztrátu důvěry spotřebitelů a propad zisku…

Paní komisařka je trpělivě vyslechla, ocenila jejich snahu o vyjasnění nesrovnalostí, nicméně odešli s úkolem: „Vy si udělejte pořádek a my prostřednictvím spotřebitelských organizací a dalších institucí v jednotlivých členských zemích, které se tím v současnosti intenzívně zabývají, posoudíme, zda tomu tak je. Zjistíme-li, že má stejný výrobek odlišné složení, aby byl levnější, a přitom se prodává za stejnou, či dokonce vyšší cenu, budeme o tom spotřebitele informovat,“ vyprovodila čtveřici lobbistů s tím, že se moc těší na další setkání.

V otázce, co bylo za dva a půl roku působení v Bruselu nejtěžší, má jasno: „Dojednat s USA, kde má v porovnání s Evropou bezpečnost větší váhu než ochrana soukromí, podmínky pro ochranu osobních dat. Jsou dosud přetahovaná v obrovských objemech, každý z nás má v USA o sobě údaje. Na základě našich dojednání tam už dostalo několik ministerstev, FBI, NSA (Národní bezpečnostní agentura) instrukce, že smí shromažďovat data jen tehdy, může-li onen Evropan představovat bezpečnostní hrozbu. Tehdy to samozřejmě dělat musí. Nastala vyvážená situace, s níž jsem spokojená. Průběžně to ale sledujeme.“

To, že má v agendě jak ochranu soukromí, tak spravedlnost, ji nejednou postavilo před otázku, kde je hranice ochrany individuálních svobod tváří v tvář teroristickým hrozbám.

„Jsme v situaci, kdy jsou lidé ochotnější nechat si sáhnout do soukromí, a pro státy to je vítaná příležitost, jak se do toho prostoru nacpat. Takové opatření, které umožní zmrazovat majetky a účty osob podezřelých – nikoli odsouzených – z přípravy terorismu, jaké jsem navrhla, by před pár lety nebylo myslitelné. Jak z Evropského parlamentu, tak od členských států očekávám pozitivní odezvu.”

„Potřebujeme teroristy odstřihnout od zdrojů, bez nichž bude složitější připravovat útoky. Nikdy ale nepřestanu mít na zřeteli, aby zásahy do soukromí, jakými je třeba sbírání dat o lidech, probíhaly jen způsobem vymezeným zákonem. Tedy existuje-li odůvodněné podezření. Jinak nechat lidi svobodně žít.“

„Já určitě v žádné bublině nežiju,“ dušuje se Věra Jourová. „Když přijedu do Čech, žiju jako předtím. Už před třemi a půl lety, kdy jsem se stala ministryní (pro místní rozvoj za ANO – pozn. red.), jsem se rozhodla, že nebudu na svém životě nic měnit, nebudu se stěhovat z bytu 1 + 1. To, že tady teď mám určitý komfort včetně auta s řidičem, neznamená, že jsem ztratila kontakt s tím, jak žijí normální lidé včetně těch, kterým se žije špatně. Naordinovala bych politikům setkání s opravdovou lidskou bídou.“

Na tom, že v Bruselu žijí ve vlastním světě, však něco je: „Někdy se snažíme regulovat věci, které si má regulovat stát nebo kraj, obec. Odsud není vidět na spoustu věcí – třeba v regionální politice na rozdělování peněz. Lidé mají v místě, kde žijí, rozhodnout, na co peníze potřebují. Občas si tady myslíme, že to víme líp.”

„Kdybych někde byla starostkou, asi by mě štvalo, proč mi někdo určuje, co a jak mám za dotace pořídit. Chci zadat zakázku místní firmě, která zaměstnává místní lidi, ale nejde to, protože musím vypsat veřejnou soutěž. Proč neudělat výjimku pro obce, aby mohly transparentně zvýhodnit místní podnikatele, řemeslníky? Ti jinak nemohou konkurovat velké firmě, která podsekne cenu, a výnos ze zakázky jde pryč,“ uvažuje.

Na druhou stranu ji vždycky mrzí, když slyší posměšky na „bruselskou elitu“. „Vidím tu kolem sebe lidi, kteří se snaží držet Evropu při všech těch krizích a hrozbách pohromadě. Kdyby se rozpadla, byla by to doslova katastrofa pro ty, kteří v Evropě žijí. Samozřejmě že zde narazíte na lidi, kteří vědí všechno nejlíp, kteří mají pocit, že mají mandát od boha diktovat ostatním, jak žít. Takové lidi ale potkáte všude, to nemusejí být jen bruselské instituce. A je potřeba s nimi jít do střetu, což dělám i zde. Arogance a neomylnost mě velmi dráždí. Mám tu kvůli tomu, myslím, už taky dost nepřátel, tak jako jsem je měla v Čechách.“

A jak to vypadá s jejím soukromým bruselským životem? „Mými nejbližšími tu jsou kolegové v mém kabinetu (pracuje v něm 16 lidí z deseti členských států – pozn. red.). Atmosféra v něm je pro mě zásadní. Nemohla bych chodit do práce, kde bych potkávala lidi, které nemám ráda, kterým nevěřím. Pro mnohé, kteří tu pracují delší dobu, byl trochu šok, že nejsem šéfka, která si drží distanc.”

„Funkce komisaře je tady na vrcholu hierarchie, je vnímán jako někdo nedostupný kdesi nahoře. Zprvu jsem si říkala, že se to budu muset naučit, abych držela tradici a nesnižovala význam pozice. Mně to ale nejde. Dělám to tedy rovnostářským, kamarádským způsobem, což neznamená, že neumím být na kolegy velmi nepříjemná a netrpělivá. Párkrát už mi taky bouchly saze.“

Ze svého soukromého života prozradí, že se velmi brzo vdala, velmi brzo měla dvě děti – při nich vystudovala první vysokou školu – a po osmnácti letech se rozvedla. „Rozvedla jsem se, abych byla svobodná, a svobodně žiju. Který chlap by byl zvědavý na to, aby čekal, až budu mít čas? V mém postavení by to znamenalo, že by musel všeho nechat a naprosto se přizpůsobit. Nerada bych to po někom chtěla,“ shrnuje svou situaci a přidává vzkaz ženám, které nemají partnery: „Pocit samoty a nejistoty je třeba si přetavit ve svobodu a nezávislost. Říct si, nebudu fňukat a vezmu si ze života to pozitivní.“

Zbývající dva a půl roku se jistě rychle překulí, jaké má plány potom? „Nepřestalo se mi stýskat po domově,“ odmítá myšlenku, že by pokračovala v bruselské kariéře. „Těším se, že se vrátím do republiky a budu tam pracovat s lidmi. Chtěla bych dělat právničku v nějaké humanitární organizaci a přitom třeba přednášet na vysoké škole.“

Takže politika z toho vypadla? „Bude záležet na situaci, která tam za dva a půl roku bude a jak se vše vyvine,“ konstatuje a zároveň bez vytáček odpovídá na otázku, zda by se chtěla stát českou prezidentkou. „Chci, kdo by nechtěl! (smích) Ale zcela jistě ne příští rok, chci dokončit své úkoly v Komisi. Mimo jiné mi to dává příležitost vnímat Česko v mezinárodním kontextu, což je docela vzácné. Určitě bych využila nabytých znalostí celoevropského práva a etických otázek.”

„Prezident by měl být ve své zemi něco jako etický pilíř. Třeba slovenský prezident Kiska příliš často nevystupuje, ale vystoupí, je-li třeba, aby jeho země zůstala slušná. Pro tohle bych mohla mít díky svým životním zkušenostem vybavení. To hlavní, co jsem si předsevzala, je zůstat normální.”