Věra Exnerová: Výkyvy počasí jsou v Nepálu v důsledku klimatických změn enormní

K těm českým běžným jistotám řadí mimo jiné stabilní přívod elektřiny. Jak při hovoru na online lince Praha–Lalitpur opakovaně zjišťuji, funguje podle „nálady“. Čarokrásná země proslavená vysokohorskými túrami jí totiž nedokáže vždy vyrobit tolik, kolik potřebuje.

Nepál má strašně moc svátků, až mě překvapilo kolik. Je to dané asi tím, že se tu kloubí hodně náboženství, etnicit, zvyklostí, které jsou navíc různé podle části Nepálu, kde se právě nacházíte.

Jen začátků roku, které se pojí právě se začátkem jara, se tu slaví asi sedm. Také ročních období mají v Nepálu šest, jak se učí už nepálské děti v jedné básničce. Ale samotný koncept jara jako ročního období? Ten tu vlastně nefunguje.

Je tu zima, pak její konec. Z hlediska klimatu je tu tepleji, pak přijdou monzuny, intenzivně prší, pak je teplo a opět zima. Záleží taky na tom, kde konkrétně žijete.

Hodně tradic je zde taky spojeno s oslavou společenství, vítězství dobra nad zlem, vzpomínkou na mrtvé, s tím, jak se chovat k ostatním lidem líp, jak odpouštět…

Což může souviset s řadou náboženství včetně hinduismu či buddhismu, která v Nepálu patří mezi dominantní vyznání.

Jak kde. Ale abych vás ještě vyvedla z romantických představ, většina Nepálců sníh nezná. Ta uplynulá zima byla v tomhle směru výjimečná. Obvykle sněží nad 5000 metrů.

Když jsme v únoru jeli lanovkou na kopce kolem Káthmándú, abychom si čerstvě napadlého sněhu užili, jeli s námi (a všude kolem byli) děti, dospělí i staří, kteří viděli sníh často i poprvé v životě. Sněhuláka, kterého jsme tam nahoře postavili, si fotil i buddhistický mnich.

Záleží na úhlu pohledu. Nepál, ač ke znečištění naší planety přispívá minimálně, patří v jeho dopadech k deseti nejohroženějším státům. Výkyvy počasí jsou tu enormní, nepředvídatelné. Přicházejí záplavy, sněhové bouře.

Musím říct, že zima tu pro našince je. Většina domů nemá topení. Když už se vytápějí, tak kamínky, plynem. Elektřinou či klimatizací výjimečně.

A ještě dek. Přijali jsme jinak poměrně hladce zvyk místních: je-li potřeba, hodně se oblečeme, až nabalíme. Pak to topení může být i obtěžující.

Jelikož bývá v místnostech obvykle malé, je vám teplo/zima v určitých úhlech. Podle toho, jak se k němu natočíte. Když je nejhůř, zapálí se ohně v ulicích nebo na dvoře, aby se bylo kde ohřát.

Ve městě Lalitpur. V údolí Káthmándú, které se skládá ze tří měst. V podstatě jde o jednu velkou splývající aglomeraci. Já třeba pracuju v Káthmándú, přejedu u něj most a jsem doma.

Co mi vyprávěli přátelé, údolí se za posledních třicet let hodně změnilo. Je to mimo jiné důsledek občanské války z let 1996–2006. Spousta lidí z hor a planin během ní hledala nové domovy právě ve městech. Na polích, která kdysi v údolí byla, vyrostla zástavba.

Opouštění venkova je celosvětový trend. Nepál čelící globálním změnám počasí má i území, která jsou jen pár desítek metrů nad mořem, i hory osmitisícovky. To s sebou přináší mimo jiné nedostatek zemědělské půdy. Je jí velmi málo, do třiceti procent rozlohy země.

Já jsem hledala ubytování záměrně tak, aby to bylo možné. Věděla jsem, že v centru bývají velké dopravní zácpy. Nechtěla jsem je řešit každý všední den. Vybrala jsem proto pro ně ještě v Praze britskou školu. Dojdou do ní z našeho malého domku se zahrádkou asi za osm minut. Pro nás je tedy lepší pohybovat se po svých.

Já je až obdivuju, jak hladce přechod zvládly. Když jsme do Nepálu dorazili, neuměly skoro anglicky. Dobře, z pražské školy měly jakési základy. S nimi tu nastoupily do výuky, na to přišel covid. Skoro od prvního dne navštěvovaly vyučování online.

Musím k tomu ještě i říct, že učitelé jim vyšli hodně vstříc. S tím, že žáci hned jazyk, angličtinu neumějí plynule, se počítá. Nikdy se tak neocitly v situaci, že by nestíhaly. A když se škola normálně rozeběhla, nastala díky výše popsanému u nás doma ideální situace: každý den se do ní těší.

Jsem vedoucí mise Člověka v tísni. Mám pod sebou tým 44 lidí členěný do řady sekcí: od programů, logistiky, partnerství až po finance. Fungují v něm i experti na klimatické změny, na přírodní katastrofy až po kolegy řešící problematiku genderu, pomáhající osobám se zdravotními, sociálními potížemi…

Mojí prací je, abychom jako tým fungovali, měli strategickou vizi – a na tu aby byly peníze.

Je jich řada. Pomáháme lidem v Nepálu připravit se na katastrofy: na zemětřesení, sesuvy půdy, záplavy…

Vzhledem k tomu, že země je rozdělena na 753 okresů, podporujeme místní správy, aby měly kapacity, prostředky se před neštěstími chránit, aby fungoval systém včasného varování, aby se pomoc po katastrofě dostala k nejpotřebnějším.

Teď mě napadá ještě jeden příklad, můj osobní projekt. Zvažujeme znovu vydat některé nepálské pohádky. Chceme se na ně podívat pohledem generací. Jak je poslouchaly babičky, co by na nich naopak změnili mladí. I na nich vidíme, jak v Nepálu probíhají společenské změny a co lidé, hlavně ti mladí, kterých je většina, vlastně potřebují.

Záleží na tom, s kým mluvíte, v jakém sociálním prostředí se pohybuje, žije. Proto jsou v misi také lidé, kteří se zabývají safeguardingem. To slovo se špatně překládá do češtiny. V podstatě jde o to, aby především děti a mladiství mohli vyrůstat nebo se účastnit humanitárních a rozvojových programů bez zneužívání a zanedbávání.

V týmu máme kolegyni, jež dává pozor, aby žádný z našich projektů nikomu neublížil. A zároveň aby měl každý včetně našich zaměstnanců, partnerů a příjemců pomoci možnost získat potřebnou ochranu.

Nepál je stále hodně tradiční společnost, v níž fungují rasové a kastovní předsudky. Ty pak výrazně ovlivňují mimo jiné školní docházku, gramotnost žen.

Určitě, ale mojí prací je podobné změny dále podpořit. V rámci změn běží při misi i pětiletý projekt financovaný britskou vládou, který má jejich společenské postavení zlepšit. Umožnit jim, aby se nejdřív v malém kruhu naučily číst, psát a počítat a pak začaly chodit do škol (gramotnost nedosahuje ani padesáti procent – pozn. red.).

Když se do těchto center, škol jezdím dívat, vždycky se mi sevře srdce. Číst, psát se učí žačky skoro ve věku mé jedenáctileté dcery. Jsou i provdané, někomu věnované, navíc jsou často podvyživené.

Tohle souvisí také s postavením mnohých Nepálek v jejich kultuře. Syn znamená pro rodiče jistotu, že se o ně ve stáří kdosi postará. U dcery se předem počítá s tím, že odejde pryč. Je-li doma nedostatek jídla, ona někdy dostává najíst jako poslední.

Tohle si uvědomujeme. V podobném terénu musíme našlapovat velmi opatrně. Je třeba nejdřív pracovat s celou komunitou, s jejich vůdci, rodinami. Společně překonat strach, jehož kořeny jsou hluboko v minulosti, jejich dětství.

Musí pochopit, že vzdělání nikomu nic nebere, že naopak všem dává. Ta radost v očích dívek, jimž se někdo konečně věnuje, dodává jim vedle znalostí sebevědomí, je potom nezapomenutelná.

Většinou ne. Mnohé z nich, asi sedmatřicet procent, jsou provdané před osmnáctinami, přestože je to desítky let nelegální… Budete-li běžný cizinec turist(k)a, asi by vás něco podobného ani nenapadlo řešit.

Je to stejné, jako když se cizinci zamilují do Prahy – neřeší například, co se děje v naší politice. Nepálci jsou navíc neuvěřitelně milí, pohostinní. Budete-li tu ale žít déle, zjistíte, že ne všechny děti mají hned od narození stejnou šanci na dobrou budoucnost.

Podobná zjištění mám ověřená z muslimských zemí, kterým se dlouhodobě jako výzkumnice věnuju. Takže ano, takto fungují také v Nepálu. Dnes dospělé ženy si prošly vlastní nelehká dospívání, manželství, a když se konečně dostanou do rolí tchyně, získají určitou moc. Proto lpějí na dodržování tradic, společenských norem.

V Nepálu do všeho ještě výrazně vstupují muži. Pravomoci (nejen) v rámci rodin jsou často v jejich rukách a v rukách rodičů. A nakonec vždy rozhoduje, co chce rodina jako celek, ne jedinec či jedinci.

V roce 2015 po tragickém zemětřesení, nejhorším za posledních osmdesát let. Narazili jsme hned na to, že ač má země progresivní legislativu, v praxi se uplatňuje zřídka.

Uvedu jeden konkrétní příklad. V rámci sumy určené na obnovu domovů se přerozdělovaly peníze podle dokumentace. K poškozené stavbě museli mít majitelé potvrzení, že jim patří, případně rodný list, stejné to bylo i s půdou.

Jenže my jsme narazili na to, že část Nepálců vše úřadům předložit nedokáže. Ač si obydlí vystavěli, pole obdělávají po generace. Nešlo jen o lidi z nižších kast, ale například o vdovy.

S partnery, kteří nám pomáhají, se postupně podařilo prosadit změnu na národní úrovni. Aby na finance dosáhli všichni poškození, bez ohledu na dokumentaci. Ve výsledku šlo o desítky tisíc domácností, získaly v přepočtu miliardu korun.

Vždycky jsem se věnovala tomu, jak se potkává politika, náboženství a sociální normy v rámci společnosti. Vše jsem tedy zkoumala na konkrétních lidech. To mě zavedlo například do Afghánistánu, kde jsem řešila vztah Afghánců k Tálibánu, či do Střední Asie, kde se sovětská vláda snažila vykořenit islám. Zjišťovala jsem, jak na to tamní lidé (ne)reagovali…

V Nepálu jsem si uvědomila, že určité věci řeší v určitých regionech, v určitých komunitách mladé dívky bez ohledu na to, kde dospívají. Podle mě o jejich budoucnosti často nerozhoduje náboženství.

Důležitější jsou normy zajišťující ekonomický chod rodin. Starodávné tradice sahající do dob před vznikem národů. Ty na sebe narážejí s moderním pohledem na svět, na skutečné potřeby dospívajících v 21. století.

V něčem asi ano. Táta a máma pracovali v ruské Dubně. O prázdninách jsme pak jezdívali s rodinami jiných fyziků a jejich dětmi do Střední Asie, do hor, na Kavkaz. Někde tam vznikl můj zájem o tenhle region.

A co jinak mi dětství v Rusku ještě dalo? Jakýsi nadhled. Po návratu domů jsem zažila jakousi „xenofobii“. Už jako dítě jsem si na vlastní kůži uvědomila, že jinakost se nemusí cenit, že lidé přicházející do cizího prostředí to mají vážně těžké. Má schopnost vžít se do nich je i po letech asi výrazně větší, než kdybych vyrůstala třeba v jižních Čechách.

Takhle bych vše nestavěla. Podívejte se, jak reagujeme na příchod Ukrajinců, jak jim pomáháme. Tohle vše souvisí s tím, že jsme se do nich dokázali vcítit. Hrůza na Ukrajině je pro nás zkrátka reálná, otevřela v nás lepší stránky.

K tomuhle taky nemám klíč. Je pravda, že Češi na Nepál slyší. Ochotně přispívají na sbírky. Bylo to znát nejen po ničivém zemětřesení, ale i během covidu, jenž zemi chvílemi ochromil. Chyběla lůžka v nemocnicích, dýchací přístroje…

Vypadá to, že Nepál má v našich hlavách specifickou pozici. Možná to souvisí s tím, že si ho mnozí idealizují.

Reagovali přímo krásně. Říkali, že si představují, jak budeme žít skoro v „chýši“, v přírodě, užívat si výhledy. Když jsem jim na to odpověděla: Ne, budeme žít ve městě, městským způsobem, já budu chodit/jezdit normálně do práce, mít schůzky, jezdit do terénu, bývali překvapení.

Dá se říci, že – alespoň po pracovní stránce – žiju svůj obvyklý život. Při jednáních pijeme černý čaj, kávu. S Asií nás občas spojí to, že si sem tam dáváme masalu (speciální kořeněný čaj – pozn. red.). Ta by se v Česku na poradách asi neservírovala.

Vidím to ještě tak na rok a půl až dva roky. Záleží na dětech. Zatím jsou nadšené. Rády chodí po horách, trekují. Pokaždé se dobře vybavíme, než vyrazíme. A někdy taky při pohledu na místní zjistíme, že jsme to přehnali, že jsme převybavení.

Když tu letos sněžilo, my jsme měli dokonalé boty, domorodci vše nezřídka vyřešili tím, že si dali do tenisek igelitové pytlíky.

Snažím se je hlavně nevnímat, nemám je ráda… Žijí naštěstí spíš v nižších polohách, u hranic s Indií. Tam v obydlích mohou být skutečně nebezpeční. Pro turisty v horách je ale důležitější vnímat výšku, kterou překonáváte. Nesmíte jít moc rychle. Jinak vám může být dost špatně.

Musíte i vnímat počasí. Důsledně se jím řídit. Himálaje nejsou Krkonoše.