Vendula Svobodová: Partnera mi vždy přinesl život sám

To je spíš náročné pro mého partnera, ale teď jsem jen jeho žena a to je pro nás dva to hlavní.

Vím já, jak dlouho budu žít? A tudíž jsem možná zajištěná do konce života. Ale leckoho by nejspíš překvapilo, kdyby viděl výpis z mého účtu. Závratná suma tam rozhodně není.

Pokud pár jsou dva roky, tak ano. Na soužití dvou lidí vlastně není žádný recept.

Převrátili jsme si oba dva život naruby, přizpůsobili jsme se navzájem. Hodně sportujeme, trávíme čas v přírodě a je to fajn.

Tak člověk se nakonec vyspí všude. Nejnáročnější byly asi cesty po horách. Vloni jsme byli v Rumunsku, ani nám nepřálo počasí, a to jsem si sáhla fyzicky na dno. Ty kopce byly tak strmé, že se muselo někdy lézt i po čtyřech. To jsem opravdu pociťovala absenci stehenních svalů.

Nese to statečně. A myslím, že to zvládá s nadhledem.

Josef není můj syn, ale můj partner a myslím, že všechno zvládá dobře sám. Ale je dobře, že se ho nikdo raději na nic neptá. Navíc do společnosti chodíme hodně sporadicky. A pokud jde o outfity, mě vždycky inspiruje moje kamarádka, módní návrhářka Táňa Kovaříková, a pak to spolu nějak doladíme. Ale na Pepu je strašně těžké koupit oblek, protože je sportovec a má úzký pas a široká ramena. Asi budeme muset nechat nějaký ušít na míru.

Myslím, že se odstřihnul sám. Je součástí mé minulosti a velkého ponaučení.

Nového partnera mi vždy přinesl život sám.

Z Jakuba mám radost a velkou. Po tátovi zdědil mimiku a hudební sluch a spoustu gest.

Když se směje, tak vypadá jako já. Působí někdy jako divoké dítě, jako drak, ale uvnitř je hrozně citlivý. Tuhle obranu vůči okolí má zřejmě po mně a to mu tedy nezávidím. Tohle se moc změnit nedá.

Chodí do bilingvní školy, kde se učí v angličtině, přede dvěma lety už přibral i francouzštinu, jde mu to dobře. Jsou tam samozřejmě kladeny vyšší nároky a chodí domů až v půl šesté večer, stěží k tomu zvládne tenis. Ve škole chodí ještě na kroužek vaření, na klavír a na atletiku.

To je pravda. Protože moje maminka také přišla o dítě, tak mě rodiče nechtěli nikam pouštět. Nechtěli ani, abych sportovala, měli o mě hrozný strach. A třeba ten návyk ke sportu jsem doháněla až v pozdějším věku. A abych se vrátila ke Kubovi, myslím, že to tak má být. Aspoň ho nenapadají žádné ptákoviny.

S výchovou mi pomáhá Josef, k němu Kuba vzhlíží jako ke svému vzoru.

Názory se s postupujícím věkem mění. Ve druhém manželství jsem byla úplně posedlá tím, že jsem chtěla dítě. Dneska můžu říct, že to vůbec neřeším. Co bude, bude. Mám Kubu, a čím je větší, tím více má učení, takže jsme rádi, že zvládáme jeho.

Je krásné, že mohu dělat práci, která mě baví. Je to pro mě osudová záležitost, jen obyčejně a opravdu pomáhat nemocným dětem.

Za existenci Kapky jsme zakoupili a darovali přístroje za cca 160 miliónů korun.

Je to hezký pocit vědět, že někomu tím ulehčíte léčbu a její následky. Vždyť dělat radost je přirozené.

Ano máme, jedním je Pekáč buchet. Do tohoto projektu jsme se zapojili oba, já i Pepa. Také spousta známých osobností. Pomalu se zapojuje i veřejnost, což mě velice těší, protože výtěžek z celé akce bude opět pomáhat nemocným dětem, a to konkrétně dětskému oddělení popálenin FN Královské Vinohrady. Podstata projektu je natočit video, kde vyzvu tři lidi k zapojení do projektu. A pak už jen makat na pekáči buchet (vyrýsované břišní svaly – pozn. red.).

To je Benefiční koncert Kapky naděje s podtitulem Znovuzrození, který bude vysílat Prima 17. června. Bude to velmi emotivní a krásný večer. Vystoupí děti, které si samy prošly léčbou, dnes žijí normální život a některé ještě k tomu krásně zpívají.

Také se na koncertu potkají dárci kostní dřeně s dětmi, kterým zachránili život. Projekt podpoří známé osobnosti, někteří vystoupí společně s dětmi, například Karel Vágner, Michal David, Bára Basiková, Tereza Mátlová, Marián Vojtko, Anna K, Václav Noid Bárta, Wanastovy vjecy.

Na dramaturgii koncertu spolupracuji s celou řadou odborníků. Je to náročné, ale cíl je jasný – pomoc nemocným dětem. O to víc nás to všechny motivuje k dokonalému výsledku.

K lidskému neštěstí by člověk neměl být nikdy cynický.

Máme tři zaměstnance, což je dost málo, kanceláře máme v domě, kde neplatíme nájem, a náklady se pohybují okolo patnácti procent, což si myslím, že je minimum, protože mohou být až třicet procent. A sama si vyplácím jen paušální náhrady.

Mám na ně hezkou vzpomínku, ale já žiju a pracuji dál.

Jsem prostě Vendula, která dělá věci tak, jak to cítí.

Když někomu na mně vadí tetování, tak mu asi vadí všechno. Dobře jsem si rozmyslela, co si na kůži nechám napsat. První tetování jsem si nechala udělat, když mi umřela dcera Klárka. To byl věneček lilií kolem kotníku, protože lilie je symbol věčnosti. Za ta léta se rozpilo, tak jsem si ho nechala obnovit a je teď trochu větší.

Pak mám tetování vzadu na krku, to máme s Pepou stejné, jen on ho má na jiném místě. Zvolili jsme nápis Proti všem v angličtině. A na zápěstí mám vážku, moje nejoblíbenější zvíře. Je tajemná, krásná, třpytivá, znamená pro mne i svobodu. Snad už dnes žijeme v tolerantní společnosti a ve vězení jsem nebyla.

Ještě když žil zpěvák Karel Černoch, tak mi říkal, že mám hlas vhodný pro šanson. Že bych ho měla využít. Ale to by byla národní katastrofa. Můj muž byl hudební skladatel, ale já nikdy po kariéře zpěvačky netoužila. I když za určitého napětí by to asi šlo.

V televizi se při moderování objevuji, jen pokud jde o akce Kapky naděje, a i to je pro mne obrovský stres. Svoje poslání vidím někde jinde. Zkoušela jsem talk show Café Barrandov, ale to jsem za sebou nemusela táhnout celý přímý přenos. Obdivuji lidi, kteří to dokážou, jako je Leoš Mareš, Libor Bouček nebo Adela Banášová. Je to profese, která vyžaduje inteligentní a pohotové lidi, a já mám pocit, že když vylezu na pódium, tak nedokážu říct ani Dobrý večer.