Vendula Chalánková: Stále si neumím říct o peníze za svou práci

Absolventka brněnské Fakulty výtvarných umění VUT začínala performancemi ve veřejném prostoru.

„Na pražské stáži nám Milan Knížák říkal, že dokud je člověk na škole, měl by si vyzkoušet všechno. Zadával tedy lidem opaky toho, co do té doby dělali. Když se někdo profiloval jako sochař, schválně mu zadal malbu. Mě hodně bavily performance. Jednou jsem žebrala na ulici peníze na manikúru, podruhé jsem na studentských kolejích hrála na ústřední topení a čekala na reakce. Moje hra se ale nesetkala s velkým porozuměním,“ popisuje mi svá studentská léta v jednom ze sálů pražské Villy Pellé, kde do 15. dubna vystavuje výběr ze své tvorby.

Zásadní vliv na její umělecký rukopis měla cesta do Indie. Tam začala skicovat jednoduché, nikoli však prostoduché postavičky, osekané na nejnutnější fyzické minimum. Později se staly hrdiny a hrdinkami její diplomové práce a doposud patří do populární série jejích komiksových obrazů.

„V Indii jsem si je pastelkami skicovala, a když jsem přijela domů, začala jsem je vystřihovat z papíru. Dokáže se v nich najít každý. Jsou univerzální, což u mých komiksů asi platí obecně. V Indii jsem zažívala neuvěřitelné věci. Zachytila jsem tam třeba výjev, kdy na nádraží rodina s dětmi krmí krysy drobečky stejně jako my ze břehu labutě,“ přibližuje pro ni klíčovou zkušenost.

Jejím často cynicky laděným komiksům se začalo říkat tragikomiksy. Autorka v nich glosuje svět, který ji obklopuje. Nesou v sobě tíhu života obyčejného člověka hozeného do divokých vod třetího milénia.

„Kamarádi jsou inspirativní osoby. Vděčným námětem se mi staly rozhovory s kamarádkou Petrou. V jednom komiksu například tvrdí, že v kapitalismu pokulhává nabídka chlapců nad poptávkou. Taky můj partner je glosátor života kolem nás. Stojí v pozadí. Je dost asociální. Nesnáší davy,“ charakterizuje zdroje své inspirace.

„Můj muž vaří a pere. Pracuje jako kulisák v brněnském divadle a rád vymýšlí názvy mých knížek. Víc bych k němu radši ani neříkala,“ utne mou snahu zjistit detaily o jejím partnerovi.

„Dlouho jsme přemýšleli, jak se bude jmenovat moje komiksová knížka. Podepsala jsem totiž smlouvu na dva díly. V jedničce mělo být to nejlepší, jinak že se prý další díl nevydá. A tak můj muž vymyslel Tragikomiksy - Když se to neprodá, dvojka nebude. V nakladatelství s tímto názvem nakonec nesouhlasili, a tak podle jednoho z mých komiksů vznikl titul Proč nejsi jako chlapi v práci, vole?“ prozrazuje, jak došlo k neobvyklému pojmenování.

Jednou z jejích prvních knižních zkušeností byl časově i finančně náročný autorský projekt O Červené Karkulce. K tomu rozvíjela značku Zvrhlý vkus. Název asi trochu nechtěně vymyslel její bývalý přítel, když komentoval umělčino oblékání. Vyráběla netradiční šperky, například ibalginové náušnice, nášivky a originálně pojaté hračky. Dostávaly jména podle toho, jaký existencionální úděl postavičky nesly.

„Holčičky za použití puntíkované látky trpěly nerudnou pletí nebo lupy. Zajíčci přicházeli o ouško, zub nebo o celou hlavičku. Medvídek měl na hlavě kalhotky a v očích provinilý výraz. Jiný medvídek zase zvracel. Nakonec jsem musela značku utlumit, protože jsem to nebyla schopná prodat. Hodně let jsem stánkařila, což mě příliš dlouho nebavilo. Když se moje výtvory někomu líbily, byla jsem schopná je jen tak rozdat,“ hodnotí rozpačité začátky.

Pozornost na sebe před pár lety strhla sérií koláží jako vystřižených z počítačového fotografického programu Photoshop. Při bližším pohledu jste zjistili, že umělkyně jednotlivá políčka základních photoshopových efektů skutečně z papírů vystřihla: „Funkce, které má Photoshop přednastavené nebo jdou zvládnout za sekundu, jsem ručně z papírů předělávala asi měsíc. Byla to až meditativní činnost. Vyrábění světla, odlesků, čekání a ničeho… Původně jsem chtěla udělat jen to nic, onen čtverečkovaný podklad,“ popsala svůj záměr.

Podobně mezi kritiky zarezonovala Série elektrospotřebičů, kde moderní kuchyň ve svých realistických malbách zbavila třetího rozměru. Ostatně téma obyčejných věcí ji fascinuje už delší dobu. Před pár lety zpracovala estetiku typických tašek z tržnic. Vznikly z nich gauče a křesla.

„Na výstavě ve Vídni je chápali úplně jinak, protože u nás s nimi chodí běžně lidé po ulicích, tam jsou specifikem vietnamské komunity,“ naznačuje rozdílné interpretace.

Na současné pražské výstavě k nim přidala věrohodné obrazy solárních panelů. „Když jsem je v Olešné u Blanska malovala ve volné přírodě, jejich hlídač poslední den volal: Šéfe, šéfe, kradou nám to tady!“ usmívá se nad veselou vzpomínkou.

Zájem lidí mimo uměleckou branži si získala rozhovorem se slovenskou moderátorskou hvězdou Adélou Banášovou. Ta si s ní v talkshow Trochu inak nevěděla rady, a tak celé interview asi trochu nechtěně vyznělo humorně, načež se sociálními sítěmi šířilo jako lavina.

„Není to tím, že bych neměla ráda novináře, i když je pravda, že se občas dost blbě ptají,“ snaží se mi vysvětlit, v čem byl problém, „ale nejsem moc hovorná. Nesedí mi veřejné vystupování. Jsem vizuální umělec, tak ať za mě mluví moje umění. To jsem také Adéle Banášové před natáčením řekla.“

Výtvarnice pochází z moravské vesnice Troubky, a jak říká, Chalanková je „po tatovi“. Jako malá holčička milovala Karla Gotta. Dokonce se za něj chtěla provdat.

„Je to pravda. Získal si mě hlavně tím, že doma jsme měli gramofon a hodně desek bylo právě s Karlem Gottem. A já neměla kamarády, kteří by mi nějakou jinou muziku doporučili. Byla jsem tedy ovlivněná tím, co za desky se doma pouštěly,“ přiznává dětskou lásku. O autogram údajně božského Káju nikdy nepožádala. „Nenapadlo mě to,“ zasměje se.

U „zlatého slavíka“ ale už dávno nezůstalo. Ve svém ateliéru v industriálních prostorách bývalé brněnské Zbrojovky nejčastěji poslouchá Český rozhlas - stanici Vltavu a českou kapelu Priessnitz: „Pouštím si ji stále dokola. Obecně mám raději starší věci, které jsme poslouchali v pubertě, když nás to formovalo. Často mi hudbu doporučuje můj hodně dobrý kamarád Patrik a sestřenice Katka.“

Společnost jí v ateliéru dělá pětice koček: „Jednou si šel přítel půjčit ke kamarádům vrtačku a přišel s kočičkou v náručí. Jako chovatelka psů jsem si myslela, že ji uhlídáme, aby neměla koťata. Zjistila jsem, že u kočky to takhle nefunguje - proto jich dneska máme pět. Všechno jsou to potomci potomků. Spořádají toho docela dost. Člověk se musí otáčet,“ zavtipkuje a já podotknu, proč se ještě nedostaly do jejích komiksů a maleb. Vendula odvětí, že dostaly, ale trochu jinak, než bych čekala: „Ony ty kočky tam jsou, ale nenápadně. Když jsem malovala nové obrazy, pořád se kolem nich ochomýtaly. Pak jsem zjistila, že ve žluté barvě mám hromadu jejich chlupů. Takže kočičky v mých obrazech přece jenom jsou.“

Rodiče Venduly měli pro její citlivou uměleckou duši pochopení: „Vždycky mě ve všem podporovali, jen na střední školu jsem šla na pedagogickou, protože projevili obavu, abych se uměním uživila. Moje sestra Miladka doufala, že se zaměstnám nějak normálně. Přitom já jsem vždycky pracovala strašně moc, ale nebyla jsem schopná vydělat peníze, abychom s přítelem mohli normálně žít. Ale nějak jsme to sešolichali. A když už ani na nájem nebylo, šla jsem učit nejmenší děti. Za hodinu týdně jsem dostala 70 korun, ale než jsem dojela tam a zpátky, projela jsem za jízdenky padesát korun. A to taky nešlo.

Odepisovala jsem na různé inzeráty, ale nikde mě nechtěli. Z dnešního pohledu je to dobře. Mohla jsem tvořit,“ pokračuje v líčení peripetií nejednoho mladého umělce a ještě dodá, že její profesor Marian Palla v jedné knížce píše, jak si vypočítal svoji hodinovou mzdu při psaní: celých 11 haléřů!

Dlouhých devět let trvalo, než se začala uměním jakžtakž živit. Dnes ji zastupují galeristé a její obrazy mizí do soukromých sbírek. V Brně si ji, jak sama zdůrazňuje, začínají hýčkat.

„Stále si však neumím říct o peníze za svou práci. Pomalu se to učím, ale není mi to příjemné. Naštěstí už nemusím stánkařit. Na loňských vánočních trzích se po hrnečcích s mými motivy zaprášilo. Šest set kusů se vyprodalo během týdne. V Brně už se konečně cítím jako doma,“ poukazuje na pozitivní změnu po letech snažení.

Barevný papír, z něhož vystřihuje nejrůznější figurky a scény, postupně v její tvorbě převládá. Zdokonalila se natolik, že jí začaly přicházet zajímavé nabídky. Za ilustrace k drobné publikaci W. A. Mozart v Praze získala nominaci na cenu Czech Grand Design 2016, s Kühnovým dětským sborem se podílela na knížkách nejen pro děti Zpívejte s námi. Z nich později vznikly animované příběhy pro Českou televizi.

„Někdy mě umění opravdu sžíravě bolí. Tragikomiksy na duši, fyzicky například série Zpívejte s námi. Bylo to velice náročné. Loni v létě jsem vystřihovala tak intenzivně, až jsem si uhnala zánět šlach. Několik měsíců mi ruka pořádně nesloužila,“ poukazuje na útrapy při práci s papírem.

Televizní „zpívánky“ měly veliký úspěch nejen svou netradiční vizuální stránkou, ale také přiměřenou dávkou humoru: „Tak rozsáhlý projekt jsem dělala poprvé. Pro první písničku jsem vytvořila velký vzor a v animátorském studiu jej potom zmenšovali podle potřeby. Asi v průběhu třetí písničky jsem se chytla a pochopila, jak to při animaci funguje - že musím vyrobit poloprofil, profil, pohled zepředu, zezadu. Odkoukala jsem to a pak jsem mohla vystřihovat všechno sama,“ přibližuje první takovou zkušenost.

S papírem se přátelí čím dál víc, i když připouští, že práce v animátorském studiu mají také cosi do sebe.

„Nabídka v normálních papírnictvích se poslední dobou výrazně rozšířila. Můžu si koupit umělé dřevo, motiv koberců, hodně mi vyhovují samolepicí tapety. Našla jsem dokonce imitaci rzi nebo omítky. Ty jsou moje oblíbené. Vyrábí se také potištěný papír se vzorem pleteného svetru v bílé a hnědé barvě. Mám ráda papíry se strukturou, proto je nemůžu objednávat přes internet. Musím si je osahat,“ doplňuje nadšeně a já navrhuji, že by mohla na kůži žraloka použít třeba jemný šmirgl.

„Proč ne. Například pro knižní koledy jsem hodně využívala ruční papíry se zalisovanými kytičkami. Z jednoho jsem vyrobila měkoučké seno pro uložení malého Ježíška,“ prozradila svou techniku.

Ptám se ještě, jestli jí nad papírem není samotné smutno: „Vůbec ne. Je očistné, když člověk takhle něco vyrábí. Vypne hlavu a soustředí se jenom na jednu věc, což je tvořivý proces, ve kterém ani nevnímá, že je sám. Kolikrát vystřihuju a zapomenu se najíst, napít nebo dojít na záchod. Jsem solitér. Já, papír, rádio a kočky,“ tvrdí.

„A jaká jsou vaše přání do budoucna?“ dotazuju se ještě. „Aby bylo na nájem. Zezadu nám Zbrojovku začínají bourat, tak mám teď blízký sen, abych někam hezky přestěhovala ateliér i s kočkami,“ stojí nohama pevně na zemi umělkyně s osobitým humorem.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: