Vendula Chalánková: Jednoduchost je velmi pracná

Určitě! Z výrazných profesorů mě asi nejvíc ovlivnili pan Vladimír Merta s panem Marianem Pallou, u kterých jsem byla po celou dobu studia, ale dala jsem si i stáže u Václava Stratila a Milana Knížáka. Na všechno strašně ráda vzpomínám.

Když jsem nastoupila k Milanu Knížákovi, byla jsem extrémně stydlivá, tak, že jsem se bála i promluvit. On tehdy studentům dával zadání úkolů protichůdné k tomu, jak se projevovali. Já tedy musela na každé společné schůzce zazpívat píseň.

Tohle mě taky určitě velmi ovlivnilo, otrkalo, a na to konto jsem se pak nebála před lidmi vystoupit ani s tím, že to třeba bude trapné.

Moc ne. Někdy sama, ale veřejně moc ne.

Dostala jsem se k tomu přes Pecha Kucha (peča kuča, krátký formát prezentace výtvarných umělců a architektů, vznikl v roce 2003 v Tokiu – pozn. red.). První prezentaci jsem měla ve Znojmě a ohlas byl pro mě neuvěřitelný. A na základě videa z prezentací Pecha Kucha mě pozvali na TED, kde bylo pro vystupující připravené školení řečníků. Tam jsem se dozvěděla, že mám štěstí na přirozený talent. V tomhle.

Ale o tom, že bych dělala stand-up, jsem neuvažovala. Samo to ke mně přirozeně přišlo. S Pecha Kucha jsem objela, co šlo, něco i dvakrát, ale všechno se nahrávalo, bylo to i později dostupné na internetu – a já troskotala na tom, abych se neopakovala. Radši budu čas věnovat výtvarné tvorbě.

Vždycky mě něco nadchne a snažím se to zachytit a povznést. V komiksech jsem měla nejvíc témat všedního dne, loni jsem především ilustrovala knížky, to bylo trochu něco jiného. Teď chystám sérii obrazů, která se ke každodennosti zase vrací.

Spíš z věcí vyskytujících se v běžném životě. Ale v komiksech jsou to i situace.

Předloni jsem nedělala na žádné knížce, a loni hned tři. Hezky to vyšlo i kvůli koronakrizi. Knihy potřebovaly vyjít a já tak měla co dělat. První byla kniha Víta Samka Bulbem záchranáře, druhá právě Mářina kuchařka a jako třetí jsem ilustrovala Lišku Bystroušku.

Nedělám rozdíly. Všechny mi byly blízké.

Všechny jsou dělané technikou koláže. Bulbem záchranáře byla moje první spolupráce s brněnským nakladatelstvím Jan Melvil Publishing a Víta Samka jsem předtím také neznala. Dostala jsem tedy na ukázku jeden z jeho textů a nadchlo mě to vlastně okamžitě.

Od začátku jsem věděla, že v knize musí být fotografie jídel. Zkusila jsem tedy uvařit majonézu dle Máři a vyfotila ji ve fázi, kdy se chladí se studenou vodou. Fotografii jsem poslala tvůrcům knihy Jiřímu a Šárce Zahrádkovým a dočkala se souhlasu. To mě povzbudilo a podle fotky jsem vytvořila obraz s názvem Majonéza dle Máři.

Pro fotografie do knihy bych ale nezvládla uvařit všechna jídla z kuchařky sama. Vařily tedy i dámy z muzea, Šárka Šafránková i já. Já vytvořila znovu majonézu, pomazánku na chléb a francouzský salát s názvem Doba jahod. Ten jsem znala z dětství, protože se u nás také připravoval.

Leoš Janáček je tady v Brně moje dlouhodobé téma. Kdysi si mě vybrali pro spolupráci z turistického informačního centra a první zadání bylo pexeso o šestnácti obrázcích, což už samo o sobě je hodně ilustrací. Od Jiřího Zahrádky jsem dostala knihu Leoš Janáček ve fotografiích a vycházela jsem právě z ní. Vytvářela jsem skladatele v různých fázích jeho života, s rodinou, jeho nejbližší a operu Příběhy lišky Bystroušky.

Začalo se to děsně větvit. Z obrázků pexesa se začala vyrábět trička pro děti, hrníčky, čokolády, magnetky a předloni jezdila po Brně i Janáčkova tramvaj. Na to jsem graficky zpracovala všechny jeho opery a jeho samotného jako mladého a i starého.

Ještě vznikly tři animované minifilmy ze skladatelova života. Jak se narodil a studoval, Jak usilovně pracoval a třetí Jak slávy došel.

Nejvíc díky Jiřímu Zahrádkovi. To je janáčkolog a zároveň můj blízký kamarád. Ten mě k Janáčkovi přivedl. Jiří pořádá výstavy v Domečku, což je opravdový dům, kde Leoš Janáček s rodinou bydlel. Tehdy, když jsme se viděli poprvé právě tam, pořádal Jiří výstavu Druhotvary. Šlo o předělané partitury Leoše Janáčka. Toho roku mě vyzval a já vytvořila sérii obrazů právě na toto téma.

Ne, zadání bylo prostě partitury Leoše Janáčka a každý to mohl zpracovat naprosto volně. Já jsem tehdy namalovala tři velkoformátové obrazy. Vygenerovala jsem QR kódy, pod kterými bylo skryto jen Po zarostlém chodníčku. Obrazy pak vlastně byly interaktivní, protože když se přečetly čtečkou v chytrém telefonu, opravdu každý z nich ukázal to své jedno slovo.

Přesně tak. Přišlo mi to i jako paralela zahlceného internetového světa – zarostlý chodníček – a zároveň to graficky trochu partituru i připomínalo.

Přišlo to ke mně vlastně samo. Vždycky jsem mívala obrazy i ostatní věci malinké, komorní. Zlomilo se to jednou velkou výstavou, kde jsem měla obsáhnout větší prostor. Dělal ji se mnou tenkrát kurátor Radek Wohlmuth, který mě vyloženě ponoukl a řekl, že musím jít do větších formátů, abychom ten velký prostor utáhli.

A už mi to zůstalo. (smích) Nadchlo mě to. Kamarád Petr tedy říká, že to ani velký formát není… Měřítko pro mě je, aby obraz prošel dveřmi. Nejprve jsem tvořila vše v poměru 1:1 a v životní velikosti.

Přesně tak. Potom jsem ale začala naddimenzovávat. Třeba série obálek s pruhy je v měřítku, ale reálně byly malované obálky mnohem větší než ty, které vám přijdou do schránky.

Připravuji obsah na výstavu, jež se chystá v Domě umění k jeho letošnímu výročí 110 let. Bude se jmenovat Tady a teď. Cílem je mapovat brněnskou scénu a umění, které zrovna teď v brněnských ateliérech vzniká. Já tam chystám sérii tří obrazů dveří.

Přesně proto. Jsou to zavřené dveře z nejbližšího okolí mého ateliéru na Dukelské třídě. Jedny patří potravinám a druhé i třetí švadlence, jedny jako vchod a druhé jako východ.

Já jsem měla štěstí s Městskou galerií, kde výstava funguje, protože je na fasádě zdi. A další výstavy se chystají. Sice se neví, jestli se budou konat standardně, online, nebo se odloží, nicméně chystají se, pořád se na nich dá pracovat a pracuje.

No jo, mám je stále. Teď čtyři. Dostaly se ke mně náhodou. Odmalinka jsme měli doma vždycky jen psa, ale když jsem bydlela ve Zbrojovce…

To ano, ale také jsem tam bydlela a vlastně docela dlouho, jen se to nemohlo říkat, jelikož to byl nebytový prostor. No a jednou šel přítel vedle půjčit vrtačku a přišel s kočičkou v náručí. Já si myslela, že se to, podle zkušenosti se psem, uhlídá, ale kočka měla první mrouskání a neuhlídali jsme to, a proto jich mám tolik.

Jedna velká. První vrh se podařilo rozdat, ale pak už všichni koťata měli a další nechtěli.

Už ano. (smích) Měla jsem je i tady. Majiteli to nevadilo, to bylo důležité. Teď jsem je ale přesunula do domečku se zahradou. Tady totiž mohly být uvnitř, ale ven to bylo složitější.

Nedá. Může to být opravdu cokoli, ale téma mi musí být blízké, mělo by ve mně něco vyvolávat, a to se pak snažím zachytit. Jak ale rozeznávám, co ztvárním a co ne, to nevím.

Podobná emoce? Asi vzpomínky na dětství a spojnicí by mohla být i estetika osmdesátek a devadesátek. Třeba teď konkrétně ty dveře, na kterých právě pracuji, jsem i nazvala Devadesátky. Ale je to i tím, že mají rozměr devadesát na dvě stě centimetrů. (smích) Byly vyráběné pravděpodobně v osmdesátých letech, ale mám pocit, že jsem na ně narážela třeba u potravin a byly pro svou dobu nějak důležité.

Jednoduchost je naopak velmi pracná.

Někdy těžko. Na třetích dveřích pracuji už určitě přes měsíc a pořád je předělávám, cílem však stále je, aby zůstaly jednoduché a čisté. Ale předělávám. Máme taky výtvarnou skupinu, kde spolupracuji s Ondrou Máchou a Martinem Helánem, a tam je přístup k malbě zase úplně jiný, než je můj. Hodně intuitivní, živelný.

Kluci k tomu řekli skvělou věc, že člověk se u toho vzdává osobní odpovědnosti za výsledek, když na tom děláme ve třech. (smích) A výsledky jsou pak opravdu živelné, pastózní, fakt intuitivní. A to mě baví taky. I přes to, že své obrazy mám všechny dopředu velmi promyšlené.

Výsledek je úplně jiný. Jednou jsme vezli náš společný výtvor na výstavu a pamatuji si, že organizátor Leoš Lang říkal, že mě v tom vůbec nevidí, a byl zklamaný. Něco očekával a přišla tahle skupinová věc, kde jsem pro něj nebyla čitelná. Proces je také rychlejší. Martin Helán je velmi bytostný malíř, řídí nás a vede. Každý dělá na obraze něco, ale je důležité říct stop – společně dojít k tomu, že teď je hotovo.

Vlastně se shodneme. Kdežto u mé volné tvorby vím, jak to má vypadat. Maluji, dokud to tak není.

Může být, ale i když jsou to výjevy mého života, nezamýšlím ho tak.

Několik let jsem ho psala, ale už dlouho ne.

Začala jsem to zaznamenávat místy tvorbou nebo v nahodilých zápiscích, ale na pravidelný deník nemám disciplínu.

Je to špatné, že? Výstav probíhá hodně, ale všechny jsou zavřené. Venkovní výstava je v Městské galerii v Brně. A chystám ještě jednu knihu, o které ještě nemohu mluvit, ale bude dětská. Ještě vlastně spolupráce s divadlem Minor na seriálu pro děti inspirovaném pohádkou O veliké řepě, který bude online.

No jo. Když maluju, poslouchám kapelu Priessnitz. Letos se mi ozvali z Jeseníků, že otvírají novou galerii, a oslovili mě s výstavou. Řekla jsem, že bych ráda přijela, ale jestli tam náhodou nebudou mít Priessnitz koncert. A opravdu se na léto domlouvá vernisáž v době, kdy tam pak budou mít koncert.

Je to splněný sen.

Sny si plním průběžně.

Ano.

Uživí mě práce, kterou jsem vždycky chtěla dělat. To mě potkalo opravdu veliké štěstí.