Vegetariánství pověsili na hřebík

„Vegetariánství určitě není ten nejlepší a jediný výživový směr pro celou populaci. Důležité je, v jaké kvalitě a skladbě potraviny přijímáme. Jíst kvalitně může ten, kdo maso jí, stejně jako ten, který ho ze svého jídelníčku vyloučil,“ tvrdí výživová poradkyně Margit Slimáková, která sama nejí maso už třicet let.

Nikole, která dnes pracuje jako PR manažerka, bylo patnáct, když se rozhodla s masem skoncovat. „Bylo to ze dvou důvodů, jeden byl intuitivní a druhý etický. V patnácti totiž člověk řeší nejen sebe, ale i celý svět. A mně se tehdy nelíbilo, jak funguje mašinérie kolem jatek, velkochovu zvířat a v jakých podmínkách musí hospodářská zvířata živořit. Nechtěla jsem se na tom podílet,“ vysvětluje. Kromě toho cítila, že maso jí zatěžuje zažívání. Bez něj se cítila mnohem lehčeji. Jenže se psala druhá polovina devadesátých let a alternativní stravovací systémy byly u nás ještě v plenkách.

„A tak jsem se musela naučit vařit. Díky zájmu o to, co jím, a ve snaze zachovat kvalitu v jídle jsem se dostala i k potravinám, které se tu běžně nekonzumovaly. Tofu, luštěniny, sója, to vše bylo na okraji stravovacích návyků většiny společnosti. A v restauraci? Škoda mluvit, tam často jediné takzvaně vegetariánské jídlo byl smažený sýr. Dodnes ho nejím, protože jsem se ho tehdy přejedla,“ směje se Nikola. Bez masa - a nějakou dobu i bez vajec, mléka a mléčných výrobků - vydržela dvanáct let a nečinilo jí to žádné potíže.

Jenže když jí bylo sedmadvacet, začínala mít na maso chuť. „Pozvolně a zlehka jsem ho zase zařadila do jídelníčku. Pamatuju si ale, že první kousek masa, který jsem po letech okusila, bylo hovězí z biochovu, žádná ryba nebo kuře. A moc mi chutnalo!“

Stala se buddhistkou a často se setkává s tím, že se lidé jejímu návratu k masu diví. „Dalajlama je taky známý masožravec,“ odpovídá. „V dnešním buddhismu jde hlavně o to, aby tělo dobře sloužilo a mysl se tak mohla rozvíjet.“

Maso zařazuje do rodinného jídelníčku dvakrát třikrát týdně. „Maso jí i můj tříletý syn. Ať se rozhodne sám, jak se bude stravovat, až bude dospělý. Respektuju a mám mezi přáteli i ryze vegetariánské rodiny. Jsem ráda, že díky období mého vegetariánství umím kombinovat potraviny tak, aby byly výživné,“ podotýká Nikola.

Podle výživové poradkyně Margit Slimákové patří Nikola mezi ty, kterým úplné zřeknutí se masa dlouhodobě nevyhovuje. „Každý máme jiný organismus a lidé, kteří mají nízký tlak, snadno se unaví a mají slabší trávení, maso potřebují jako palivo. Jsou i tací, jejichž tělo zase citlivě reaguje na sacharidy. Vyloučením masa se ale příjem sacharidů často zvýší, a to může být problém,“ připouští. „Proto je třeba sestavit jídelníček tak, aby vyhovoval naší konstituci, což lze i při vegetariánské stravě.“

Vegetariánství považuje nikoli za výživový, ale filozofický směr stravování. „Čistě ze zdravotních důvodů u něj vydrží málokdo. Pokud chce někdo zhubnout, vybere si dřív nebo později jiný způsob. Aby člověk zůstal trvale vegetariánem, je třeba učinit etické rozhodnutí. Takoví lidé se nechtějí podílet na utrpení zvířat a ekologicky zatěžovat naši planetu. A to je velmi individuální volba,“ zdůrazňuje Margit Slimáková. „Je to ale ten nejčastější důvod, proč lidé u vegetariánství vydrží.“

To potvrzuje i socioložka Tereza Vandrovcová. Podle americké studie z loňského roku, kterou má k dispozici, se zpět k masu vracejí nejčastěji ti, kteří ho vyloučili ze zdravotních důvodů. Taková změna stravování jim vydrží měsíc, nejdéle pak tři.

„Deset procent současné populace USA jsou bývalí vegetariáni, dvě procenta jsou vegetariáni současní,“ shrnuje závěry studie Vandrovcová. „Z toho někteří vyvodili, že většina vegetariánů se vrací zpět k masu. To je ale omyl. Podle mého názoru je skutečnost taková, že většina současných vegetariánů se k masu nevrátí. Tento dojem vzniká díky experimentátorům.“

„Podle mezinárodních výživových společenství je vegetariánství bezpečné v každém věku, včetně kojících žen a starých lidí,“ podotýká výživová poradkyně Margit Slimáková.

„Musí však být promyšlené, nelze jen vynechat maso a jíst pouze přílohy. Na druhou stranu i nevegetarián může jíst kvalitně, s minimálním dopadem na životní prostředí. Člověk, který žije na vesnici, chová tam králíky a má v chlívku dva pašíky, neroztáčí kolotoč spotřeby tak jako konzumenti levných výrobků v supermarketu. Proto nelze ani všechny vegetariány označit za etičtější, než jsou masožravci,“ dodává poradkyně.

Někdy však za odmítáním živočišné potravy může stát i velké trauma. To se stalo i osmadvacetileté Adéle. Více než devět let byla vegetariánkou. Maso odmítala od svých patnácti do sedmadvaceti, s tříletou přestávkou, kdy se občas v mase porýpala, jak říká. Důvod? Byla u toho, když řezník zabil a stáhl z kůže černého králíka, kterého ještě minutu předtím pozorovala v králíkárně.

„Byl živý, čiperný a krásný! A pak během pěti minut jsem viděla vše od zabití, pověšení za nohy, svlečení z kůže až po zabalení. Nevěřila jsem vlastním očím, co zbylo z toho kouzelného chundelatého zvířátka. Jen vyzáblá kostřička s trochou masa! Coby holka, která nikdy dřív neviděla zabíjení zvířete, maximálně v televizi, jsem z toho měla šok. Nedokázala jsem pochopit, proč to lidé dělají. Jen pro trochu masa? Tak to ne, řekla jsem si a druhý den jsem už ve školní jídelně hlásila: Bez masa, prosím!“

Jenže brzy se dostavily zdravotní potíže. „Velká únava, přibírání na váze. To trvalo asi půl roku, potom jsem šla k lékařce. Zjistila mi hormonální potíže a sníženou funkci štítné žlázy. Únava se i při léčbě dále zhoršovala, každé odpoledne jsem musela spát, abych byla schopná jít další den do školy. Velký nárůst váhy byl nepříjemný, ale rozhodně jsem to nepřisuzovala vegetariánství,“ popisuje Adéla.

„Rodiče se mě pokoušeli přesvědčit, že bych měla maso jíst, a doma se vedly sáhodlouhé diskuse, že ona hormonální dysfunkce je zapříčiněna mým vegetariánstvím. To jsem ale odmítala.“

Zlom přišel před rokem. Adéla si našla nového partnera a přestěhovala se z Moravy do Prahy. Její partner se zabývá klasickou homeopatií a pustil se i do Adéliných zdravotních problémů.

„Jednou ráno jsem si šla koupit své oblíbené banány, a když jsem uviděla oddělení salámů, tak bych v tu chvíli vyjedla všechno, co tam měli. Těžko se to popisuje, ale zachvátila mě obrovská chuť na vše - od salámů po párky. Včetně tlačenky. To se mi nikdy nestalo, tohle jsem nejedla ani v dobách, kdy jsem maso v jídelníčku měla. Koupila jsem si debrecínku a kuřecí šunku a šla spokojeně do práce. Vůbec jsem nebyla schopná pochopit, co se děje. Odpor k masu prostě nebyl. Zmizel.“

Možné vysvětlení nabízí její partner, terapeut, kouč a klasický homeopat Jiří M. Mašek: „Adéla se stala vegetariánkou poté, co na vlastní oči musela sledovat zabití zvířátka. Byl to pro ni šok. Její psychika se v pubertě raději rozhodla zničit sama sebe, než aby dál nechala ubližovat zvířatům. Trauma se však díky homeopatii odblokovalo a její psychika a vzápětí i tělo nejspíš zjistilo, že není důvod, proč maso dál odmítat.“

Pětačtyřicetiletý terapeut během své praxe zjistil, že lidé se velmi často stávají vegetariány ve chvíli emocionální krize. „Vegetariánství může být, samozřejmě ne u všech, jedním z projevů sebedestrukce, kdy se lidé podvědomě touží co nejvíce trýznit. V mysli se jim uhnízdí věty typu: Nejsem dost dobrý, nemám právo na klidný a šťastný život, ostatní jsou lepší než já, chci se vymezit… Tento stav mysli je však ke štěstí samozřejmě nemůže dovést, i kdyby nakrásně jedli někde na pláži rok jen pomeranče a kokosy. Stres je dožene!“ tvrdí.

Podle něj lidé v mnoha případech nevolí vegetariánství jako cestu zdraví, i když si to mnohdy myslí, ale jako cestu útěku a odporu. To se může později neblaze projevovat na jejich psychice a na metabolismu těla. „Tito lidé pak na sebe mohou být i pyšní a separují se od většinové společnosti,“ má za to. „Tím nechci hovořit o všech vegetariánech, jsou tu jistě i ti, co si tento styl vybrali s plným vědomím, pečlivě volí skladbu jídel a jde jim to k duhu. Takových je však podle mne zatím bohužel výrazná menšina.

Je to už rok, co Adéla jí všechno. „Taky párky, sekanou, salámy a s takovou chutí jako nikdy. Najednou to vůbec neřeším, nevidím za tím žádné utrpení,“ říká. „Chápu vegetariány, protože vím, že se nechtějí podílet na utrpení zvířat. S tím souhlasím, vím, že se to děje a přišlo mi to dlouhá léta stejně otřesné. Jen si nemyslím, že když zajdeme do druhého extrému a budeme trýznit sami sebe a ubližovat svému zdraví jen proto, abychom uchránili zvířata, něčemu pomůžeme.“