Vědkyně Jarmila Ptáčková: Život v Tibetu se hodně změnil

„Dospělá zvířata jsme získali z Německa a z jižních Čech, většinou se jedná o kusy z bývalých stád nebo odprodej ze zoologických zahrad. Telátka jsou už naše,“ vypráví mi. Množné číslo při našem rozhovoru následně použije opakovaně.

Zdůrazňuje tím, že asijské centrum by ve výspě republiky nevzniklo bez kolegů a kolegyň z pražského Orientálního ústavu Akademie věd ČR a dalších nadšenců.

Společně založili spolek Thonmi z. s. Zájemcům se jeho prostřednictvím snaží předat více informací o střední a východní Asii se zaměřením na Tibet, Uzbekistán, Afghánistán, Mongolsko a Čínu, kterými se sami zabývají. Centrem jeho aktivit je právě poněkud odlehlý pozemek u městečka Mikulášovice.

Paní Jarmila se na něj přistěhovala před lety s německým partnerem. Tehdy hledali místo v česko-německém pohraničí, kde by se mohli usadit, prostě „cosi mezi Berlínem a Prahou“.

„Pocházím z Mladé Boleslavi a do Německa jsem původně odjela na rok, chtěla jsem se naučit řeč. Nakonec jsem tam strávila sedmnáct let. Během nich jsem v Berlíně studovala na Humboldtově univerzitě tibetologii a sinologii, udělala si na ní doktorát, začala s vědeckou kariérou,“ vypočítává vědkyně, jejíž doménou je hlavně Tibet a čínská rozvojová politika.

S tibetštinou se poprvé setkala na univerzitě, a aby se ji naučila, nezbylo jí, než do této hornaté země vyrazit. Začátky byly podle ní krušné. Také proto, že se tu mluví hned několika nářečími.

„Já se naučila jedno z nich. Dalším už moc nerozumím… Proces osvojování dialektu byl přitom náročný, a to nejen intelektuálně,“ směje se.

Hned vysvětlí, že nejsdílnější totiž bývají nomádi po několika skleničkách alkoholu, takže klíčem k poznání jejich kultury je také umění „neodpadnout ze skupiny jako první“.

Záhy spočítá, že do Tibetu jezdívá téměř dvacet let. Na vlastní oči tak sleduje, jak se pod vlivem čínské vlády mění.

„Rozrůstají se zastavěné plochy měst a průmyslových center. Rozšiřuje se síť silnic, dálnic, železnic a letišť, která zpřístupňuje i dříve odlehlé končiny tibetské náhorní plošiny,“ vyjmenovává s tím, že na druhou stranu příchod civilizace dává tamním nomádům šanci žít jinak.

Zároveň s tím však velkou část z nich dostává do závislosti na státu, respektive na sociálních dávkách. Cenou za lepší život je pak často ztráta tradiční kultury.

„Tím neříkám, že vyloženě trpí. Změny jim něco přinášejí, něco berou. Jisté ale je, že jejich životy se za dobu, kdy do Tibetu jezdím, hodně změnily,“ hodnotí.

A právě její odborné zaměření, zájmy, nynější práce v pražském Orientálním ústavu, debaty s kolegy… jí umožňují chápat výraznou rozlišnost jednotlivých asijských oblastí.

„Češi přes média vnímají občas tamní regiony velmi zkresleně. U Blízkého východu se jim vybaví teroristé, islám, muslimové. Tibet mají zase spojený až s pohádkovou kulturou, v níž se všichni jen modlí, jsou hodní a snaží se ze všech sil zachránit před zlou Čínou… Jenže tyhle pohledy pravdivé nejsou. Všude žijí lidé, kteří mají své nálady, chyby a klady,“ líčí.

Ostatně potřebu vysvětlovat tamní věci, události a tradice našincům podle ní lidé ze spolku výrazně pocítili hlavně v souvislosti s migrační krizí, kde se asijské téma poněkud vyhrotilo.

„Nechceme nikomu říkat, co si má o Asii myslet, chceme jen dát další informace o oblasti těm, kteří o ně stojí,“ pokračuje s tím, že – jak to bývá – nic není černobílé.

Doplní, že centrum v Mikulášovicích má pomoci podobné stereotypy nenásilným způsobem bořit či alespoň narušovat.

Zájemci si tu mohou čas od času vyslechnout vybranou přednášku, podívat se na film nebo „jen“ na pasoucí se jaky, navštívit jurtu s malovanými dveřmi, obejít posvátnou stúpu…

Jednou za rok, začátkem července, ovládne zdejší louku i moderní asijská hudba, a to v rámci letního festivalu Eastern Tunes. Výběrem účinkujících se pořadatelé snaží vystihnout právě asijskou rozmanitost. Nesázejí jen na tradici, ale na to, co tamními obyvateli opravdu hýbe.

„Zdejší lidé nás většinou přijímají dobře. Přicházejí i na náš hudební festival. Snažíme se na něj vozit muzikanty, kteří zastupují různé hudební žánry z různých koutů Asie a Blízkého východu. Pódium stojí v místě výběhu jaků, kteří se v tu dobu pasou jinde,“ popisuje.

Aby akce mohla proběhnout, pomáhají jim sponzoři, případně sympatizanti, kteří občas hudebníkům půjčují i nástroje. „Je to levnější. Platíme pak kapelám jen letenky,“ zmíní.

Vedle jaků a hudby připomíná v Mikulášovicích běžný život v Asii třeba ještě stúpa, z pohledu laika vysoký bílý kužel na čtvercové základně.

„Je symbolem klidu a míru. Já bych její funkci přirovnala k božím mukám. Věřící se k ní chodívají modlit, obcházejí ji. Má pro ně energii, kterou jim předává. Na jejím vrcholu můžete vidět měsíc a slunce, další části symbolizují vesmírné prvky a základní živly. Každý rok se ji snažím natřít vápnem, což se v Asii dělává…“ vypočítává s tím, že její podobu konzultovala s přáteli z tibetských klášterů.

Stavba je tak i v Mikulášovicích dutá, vyplněná různými předměty včetně sošek či obilovin.

„Naše stúpa slouží spíš pro vysvětlení funkce objektu, který je pro část Asie velmi důležitý. Každý si ji může prohlédnout, obejít. Nikdo z nás ve spolku ale buddhista není,“ podotýká.

Dodá, že vedle zmíněných aktivit čeká Thonmi z. s. další velký projekt. Konkrétně stavba Centra pro poznávání asijských regionů, které dostane podobu tibetské budovy na parcele nedaleko odtud.

Počáteční investice jsou již vybrané, všechna nezbytná povolení vydaná. Na místě, kde bude stát, se již začalo kopat. Nyní se shánějí další finanční prostředky. „Za jakýkoli příspěvek předem děkujeme. Počítáme také s tím, že na stavbu využijeme recyklované materiály z okolí, včetně starých cihel nebo stromů, které byly na parcele pokáceny,“ vypočítává s tím, že akce přinese práci také místním lidem.

Vzápětí se začne smát a vysvětlí, že ne všichni sousedi chápali, co za jejich městečkem na louce a v přilehlých lesích vlastně vzniká: „Když se v pohraničí řekne asijské centrum, každého napadne tržnice. Dodnes vysvětlujeme, že tu nic prodávat v budoucnu nechceme, že se k nám žádní vietnamští obchodníci nenastěhují, že dům bude sloužit k přednáškám a seminářům, k meditacím, cvičení jógy.“

Všechny zmíněné aktivity by měly ekonomicky pokrýt chod centra. „Cílem je jeho finanční soběstačnost,“ podotýká. A aby byl vyrovnaný i její domácí rozpočet, vyráží sama pravidelně za prací do Prahy, kde má úvazek v již zmíněném orientálním ústavu.

O jejího syna se v těchto dnech stará jeho táta. Při rozhodování, kam ho poslat do školy, se před lety dohodli na blízkém Rumburku. „Výuka probíhá vedle češtiny také v němčině. Zpočátku jsme ho vozili, teď už jezdí sám vlakem, je mu deset,“ zmíní s tím, že kdysi s partnerem zvažovali i přesun do Prahy, jenže tím by přišli o „kouzlo bydlení v přírodě“.

Uvědomovali si, že by pro ně Mikulášovice zůstaly jen chatou, která „je daleko a v zimě se musí dlouho vytápět“.

„To jsme nechtěli. A svého rozhodnutí nelitujeme. Ke vší té osvětě prodáváme mimo jiné i nasušený jačí trus zahrádkářům jako hnojivo. Dá se s ním také topit, ta vůně při pálení vás přenese rovnou do Tibetu,“ uzavírá.