Vdovy vážené i haněné

Uprostřed horečnatých příprav byl ženich přistižen, jak si užívá s Anninou matkou, litoměřickou vdovou. Krupští radní  strčili do šatlavy oba milence, kteří bědovali, naříkali a prosili, aby mohli být oddáni. Přimlouvala se za ně rodina, a hlavně Simonův otec, který se třásl strachy, že peníze vynaložené na svatbu přijdou vniveč.

Simona i vdovu nakonec propustili, ti se vzali a hostina byla zachráněna. Teprve měsíc po svatbě se tázali městští radní u konzistoře, zda je svatba v pořádku a zda nemají pár potrestat. Konzistoř se ovšem nakonec k věci nechtěla vyjádřit. A nový pár žil spokojeně dál.

Vdovství bylo nejproblematičtějším obdobím v životě ženy. Vdova jako svobodná žena byla v patriarchální společnosti nebezpečným prvkem. Narušovala zaběhlý řád, jak vidno i výše, vyznačovala se „vůlí po svobodě“, a proto jí bylo věnováno mnoho mravokárných spisků.

Vdovství bylo ve středověku a v raném novověku vysoce hodnoceno. Tomáš ze Štítného ve 14. století vyzdvihoval především mladé vdovy, které po mužově smrti složily slib čistoty. Za vzor jim byla dávána postava kněžny Ludmily, která reprezentovala cudné vdovství a stala se jakousi patronkou vdov. Náplní vdovina života měla být podle Tomáše ze Štítného péče o potomky, charita a modlitby. Nebylo špatné také odejít do ústraní nebo do kláštera.

Složitější to bylo s uzavřením nového sňatku. Na jednu stranu si o tom vdova mohla rozhodovat sama. Byla užitečná, její majetek byl řádně zhodnocován a spravován buď jí, nebo jejím novým manželem.

Protestantští kazatelé ovšem doporučovali, aby se vdovy nevdávaly dříve, než uplynou tři až čtyři roky od smrti jejich nebožtíků. Také radili, aby si braly muže staršího, a ne nějakého mladíčka. To se týkalo především měšťanských vdov. Chudé vdovy na vesnicích i ve městech často končívaly svůj život na okraji společnosti.

Humanista Erasmus Rotterdamský v 16. století doporučoval měšťanským vdovám a vdovcům, aby se raději vdaly a oženili, protože „lepší věc jest v stav manželský vstoupiti než se spáliti“. Přesto také radil, aby vdova žila v ústraní, měla byt čistý a vonný a příliš se z něj nevzdalovala, neboť „ďábel nešlechetný obchází kolem a hledá, koho by jak lev sežral“.

Erasmus Rotterdamský také vdovy nabádal, aby se nedaly svést k neřestem. Neměly se „vožírat, posmívat, rozsívat klevet, hadrovati babským způsobem“.

Aristokratické ženy-vdovy měly život snazší než měšťanky – v majetkových i právních věcech byly postaveny na roveň mužů, uzavíraly smlouvy a na rozdíl od vdaných žen mohly vystupovat jako svědkyně u soudů.

Přes různé výstrahy se vdovy vdávaly často. A nedbaly varování Bohuslava Paprockého: „Nečiň se, stará paní, mladou, neb to bude, tomu věř, velikou to škodou. Nastudíš sobě hlavu tím čepcem přikrytou, radši na ni vlož čepici nějakou podšitou. Každý se tvé čerstvosti té neslušně směje řkouc: Zadek omlaďuješ, hlava šedivějeť.“ Podobné rady obvykle nebyly nic platné.

V roce 1606 se v Praze zamilovala vdova Kateřina Joachymova do mistra Jana Termantyka, školního bakaláře. Dvořil se jí, ale uvažoval o sňatku „se starou babou Kaprovou“. Přitom Kateřině slíbil manželství. Žárlivá Kateřina mu psala rozezlené listy a bábě nadávala do „babylonek“. Psala například: „Věříš tomu, že tě bude Bůh trestati, hromskej podvodníče, jak jsi se našidil a přísahal! Měj z někoho jiného blázny.“

Oba nakonec stanuli před městským soudem, protože Kateřina nechtěla mistra Termantyka zprostit manželského slibu a nechtěla mu vrátit dárky, které jí poslal. Soud nic nevyřešil, zato hrubý mistr Kateřinu nehorázně zmlátil, o čemž napsala: „Přísahám věčnému Pánubohu, že mě jaktěživ žádný víceji nestloukl jako vy. Já se zabím a zavolám k sobě čtyři osoby a povím jim, proč já sobě to chci udělati.“

To Termantyka vyděsilo a vzkázal vdově, že si ji vezme až po smrti té babky, se kterou se ožení dřív. Vdova odpověděla: „Dobrý den zkazuji, pane Jene. Jako jste vy mi ondyno psali, že jest-li já vás miluji, abych se nevdávala, abych vdovila asi tři léta, že kdyby ta babylonka umřela, že byste mi chtěli potom vzíti. Nechtiž na její smrt čeká čert, nebudu já čekati, ani vy na její smrt nečekejte. Z takové baby ona duše neví, kde vyjíti.“

Mistr se přesto s babou zasnoubil a poté oženil. Kateřina se s ním přestala stýkat a zlostně mu vzkázala: „Co mám klevet pro tebe, nejsi toho hoden, ničemný člověče. Ať tebe čert veme i s babicí!“

Takových případů bylo víc.

Mikuláš Dačický kritizoval v 17. století bakaláře Melichara Žateckého, který „pojal k manželství Dorotu Vočkovou, babu starou, mrzutou, pozůstalou po někdy Václavu Vočkovi, a to učinil pro peníze“. V roce 1624 se zase vyslovil o sňatku Anny Prknové: „Vdova, baba stará v ulici, jež sluje Leflíře, v domě řečeném Nebe, vdala jse za jakéhosi mladého tovaryše ševcovského, pročež trestána vězením šatlavním na vznešení kněží, jenž jse nad tím zhoršovali. Ten pak švec nepobyv s babou dlouho, pobrav jí peníze, preč ušel ten tam.“

Dačický popsal i jiný případ. Vyjádřil se k úmrtí kutnohorského mistra školního a radního písaře Vodičky, který „měl k manželství Dorotu Čechtickou, vdovu starou, již pro peníze – jsa mlád pojal, ale při těch penězích žádné rozkoše a zvůle neužil“.

Vdavky babic odsuzoval kdekdo.

Pamětník Zámrský si v 16. století stěžoval: „Zdaliž nyní nevídáme, že baby chromé, bezzubé, svraskalé, hluché, slepé, šedivé, napolo shnilé daleko napřed před pannami mají?“ Mistr Havlík z Barvářova v 16. století o starých nevěstách napsal: „Staré jsou horší: Kozka mladá sůl líže, ale stará sůl i slánku zžíře.“

Příklady vdavek starých vdov byly někdy kuriózní – v 16. století se například v Lounech vdávala vdova Kvičálková – a bylo jí devadesát let. Takové sňatky přitom pro staré dámy nebyly bez rizika, a to zdaleka nejen z finančního hlediska. Někteří mladí manželé své vdovy bili.

Bartoloměj Paprocký z Hlohol o tom ve svých Kratochvílích v 16. století napsal: „Proč svou žáček pere ženu starou? Ona špinavé šaty proto sama píře, by z nich byly pěknější: on také v té míře.“

Ale i mladí pánové se leckdy spálili a v soužití udělali velkou chybu.

V roce 1568 si vzala stařičká Kristina jistého Jana Budějovického. Postihla ji ale jakási nemoc a Jan se nemohl dočkat, až se stane vdovcem. Vrazil do světnice, kde ležela, a drze se zeptal: „Což ji čert ještě neudábudil?“ To „něžné slovo probudilo babičku na chvíli tak příhodnou, co mohla honem před svědky vyděditi ze všeho statku svého mladistvého pana chotě“. (Zikmund Winter).

Z Dačického Pamětí vyplývá, že velký věkový rozdíl mezi vdovou a nějakým mladíkem budil pohoršení a vdova se mohla octnout i ve vězení.

To bylo ale problematické, protože např. sňatky vdov s tovaryši podporovaly cechy. Mladý muž pokračoval v nebožtíkově práci a tím zajišťoval chod dílny. V podobných případech nešlo o sňatky s babicemi – mezi vdovami bylo i mnoho žen okolo třicítky. Ty si většinou poprvé vzaly muže o deset let staršího, který velmi často brzy zemřel.

Svatby mezi vdovami a svobodnými přinášely i další problémy – muž mohl upřednostňovat své děti před těmi nevlastními z prvního manželství.

Příkladem špatných vztahů v rodině byl drobný šlechtic a úředník zemských desek Hynek Krabice z Weitmile, který byl v letech 1528–1562 pětkrát ženatý a zplodil se svými manželkami 37 dětí (včetně mrtvě narozených).

Když si bral roku 1549 po půlroce vdovství za svou čtvrtou manželku Elišku z Doupova, bylo jeho dceři ze druhého manželství Anně devatenáct let a tři dcery ze třetího manželství byly jen o málo mladší než jejich nová matka. Dcery byly vůči Elišce „neposlušné“ a Hynka „mnoho zarmucovaly“.

Hynkově páté manželce bylo patnáct let, jeho nejstarší dceři dvaatřicet.

Vdovám se nevyčítala jen manželství s mladým, ale i „smilnivost a cizoložství“.

Vdova, která prokazatelně smilnila, mohla být popravena. Jiné to bylo s těhotnými vdovami. Taková situace se řešila provdáním. Muž, který by přijal vdovu i s majetkem, nebyl vzácností. Vdova nežádala zaopatření a byla soběstačná. Mikuláš Dačický z Heslova popsal dva případy takového vdovství.

Vdova Anna Koláčníková porodila roku 1622 dítě a snažila se uplatnit taktiku „neznámého soldáta“. Ze svízelné situace ji vysvobodil až jistý Zikmund Hlas: „Toho sobě neošklivíc, a tak ženy i s hotovým dítětem dostal“. Anežku, pozůstalou vdovu po Šimonu Prachatickém, zachránil v roce 1625 Jakub Teklám, katolík a konšel. Anežka spáchala mnohem hroznější čin než Anna.

Porodila patrně mrtvé dítě a tajně ho nechala zakopat. Sňatek s Jakubem ji ušetřil trestu smrti. Dačický komentoval jeho počínání tak, že to udělal jen kvůli statku, který vdova měla po svém předešlém manželovi.

Tak či tak, vdovy prosazovaly svou „vůli po svobodě“ daleko snadněji než panny a vdané ženy.