Vavřinec Hradilek: Při tanci zatěžuju víc hlavu než tělo. Proti sportu je to změna

Váhal jste dlouho se souhlasem s účastí v soutěži?

Nemusel jsem ho dát ze dne na den. Nabídka přišla již rok a půl před tím, než se veřejně oznámila. Takže jsem čas na rozhodnutí v sobě nosil docela dlouho. Probral jsem to se svým nejbližším okolím, což považuju za nejdůležitější. Nejde jenom o mě, což ví každý účastník StarDance. Je to projekt pro někoho delší, pro někoho kratší, podle toho, jak jsou úspěšní, ale příprava je vždy dlouhá a zabere hodně času. Největší stres je okolo časového vytížení. Vyhodnotil jsem nakonec, že to prostě zkusím.

I manželka vám řekla, ať jdete tančit?

Manželka měla poslední slovo. A měl jsem pocit, že je ze soutěže nadšenější než já. Z téhle strany to bylo jednoduché.

Radil jste se s někým, kdo StarDance už absolvoval?

Ano, volal jsem lyžaři Ondrovi Bankovi. Mám sice dost známých, co se účastnili StarDance, ale vybral jsem si toho nejbližšího. Tedy ne že bychom s Ondrou byli v kontaktu každý den, ale somatotypem a přístupem k životu jsem se s ním mohl nejvíc ztotožnit. S ním jsem probíral jeho zkušenosti. I když mi řekl, že by do toho už nešel, cítil jsem z toho, že to tak hrozné nebylo a že je za tu zkušenost rád.

Podruhé by do toho už asi nešel nikdo. To je zásadní rozdíl proti profi tanečníkům a nám, osobnostem. Zatím mám za sebou pár týdnů tréninku a je to parádní. Tréninky mě baví. Jsou zábavné, vše je nové a zatím zatěžuju víc hlavu než tělo. Což je pěkná změna proti drilu, na který jsem zvyklý ze sportu. Je to intenzivní.

Je to stejně intenzivní, jako když máte sportovní trénink?

To ne, je to trochu jiné. S Káťou (Kateřina Bartuněk Hrstková), mojí taneční partnerkou, oba řešíme hlídání dětí, takže je to časová výzva. Je to náročné, člověk nemá čas, aby si po tréninku sednul a zhodnotil, co se stalo. Všechno je rychlé. Na tréninku se oba s Káťou snažíme opravdu stihnout vše, co chceme. Nemarníme čas, nezevlujeme, nevysedáváme.

Žádná kávička?

Ale jo, kávičku dáváme.

Jak na sebe s Katkou slyšíte?

Myslím, že to funguje skvěle. Za pár týdnů jsme se poznali a ona je úžasná učitelka. Nemyslím tím jen, že umí dobře vysvětlit kroky a taneční systém obecně. K tomu má ještě dobrou energii. Předat tomu kopytu, co před ní stojí, něco, co se má naučit, s ní funguje skvěle. Jsem moc rád, že tancuju s Káťou.

Jaká je vaše taneční průprava?

Neměl jsem absolutně žádnou. Do tanečních jsem nechodil, protože už jsem sportoval. V té době jsem raději chodil na tréninky. V době, kdy se chodilo do tanečních, jsem ještě chodil do školy a říkal si, že věci jako tanec nikdy dělat nebudu. Ne že bych teď měl víc času, ale ta možnost se naskytla, a tak ji beru jako druhou šanci se naučit tancovat. Jako druhé taneční.

Letos v červnu jste se oženil se svou ženou Lucií, se kterou máte dvě dcery. Proč až po sedmi letech vztahu?

Chtěli jsme se brát už dřív, byli jsme zasnoubení. Ale přišly covidové časy, jedna vlna, potom druhá. Pak se nám narodilo druhé miminko, takže pořád bylo něco. Mám velkou rodinu, tak jsem dlouho hledal místo, kam bychom se všichni svatebčané vešli. Prostor pro dvě stě padesát lidí není jen tak někde k mání, abychom se tam cítili dobře a nestísněně. Nakonec jsme ho našli, a skvělý. Bylo to krásné a jsem rád, že jsme si počkali. Přišlo to ve správný moment.

Fotky prozrazují, že to bylo v lese, je to tak?

Obřad byl v lese a veselka uprostřed lesa v rekreačním zařízení.

Máte dcery Sáru a Kaylu. To je zvláštní jméno, odkud pochází?

Je to hebrejské jméno a v překladu znamená věnec vavřínů, což mi přišlo krásně ladící k mému jménu. Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč jsme ho vybrali. Nám se líbilo. Chtěli jsme netradiční jméno, protože já ho mám taky netradiční. Lidi se mě často ptají, proč se jmenuju Vavřinec, a já si říkám, co je to za otázku. Nedá se na ni inteligentně odpovědět. Prostě to tak je.

Vaše manželka je oftalmoložka, kde jste se seznámili?

Moje žena má blízko ke sportu, a když člověk dělá to, co má rád, většinou potká ty správné lidi. Jako oftalmoložka teď začíná, dostudovala medicínu těsně po tom, co porodila první dceru. Pracuje v očním centru.

Loni jste se zúčastnil zajímavého projektu. Sjížděním Gangy jste podpořil školu v Bangladéši. Co jste tam zažil?

Byl to projekt s neziskovou organizací Adra, se kterou jsme vyrazili do Bangladéše, kde dlouhodobě budují školu ve slamu Čalantika. Je tam kolem sedmdesáti dětí. Čas od času pro ně Adra vymyslí akci a já měl čest se tam podívat. A projet Gangu na kajaku a získat kromě peněz, které jsme prostřednictvím toho projektu vybírali, i pohled na svět, kde chudoba znamená něco jiného než tady. Tam je opravdu reálná chudoba. Materiální. Ale ta lidská tam není taková jako tady.

Jak to myslíte?

Myslím, že tam jsou lidi v srdci výrazně bohatší, než jsme my tady. U nás se prostřednictvím různých politiků vytváří dojem, že nás někdo okrádá a že chudneme. Považuji to jen za politický boj, který vytváří v lidech pocit, že se máme špatně. Že se zrovna oni mají špatně, protože nemají na cigára a podobné věci. Ale když vidím, jak fungují ti lidé v Bangladéši, tak si myslím, že bychom měli pochopit, že se tady máme skvěle a jen si toho nevážíme. Nemáme úctu k tomu, ve které zemi žijeme. Tím neříkám, že je tady vše perfektní a růžové, ale tamní kontakt s reálnou chudobou ve mně zanechal velký dojem.

Mají tamní lidé jiné hodnoty?

To nevím, byl jsem tam asi čtrnáct dní, musel bych tam žít déle, abych to mohl posoudit. Ale při prvním kontaktu s tamní kulturou si všimneme výrazně větší srdečnosti. Tu člověk vidí už v pohledu v očích a jejich energii. U nás má člověk potřebu se více soustředit na sebe, na svoji zahrádku, obrazně řečeno. V Čechách je taky běžné závidět a žalovat na sebe.

Vloni jste se stal mistrem světa v extrémním kajaku. Jaký je rozdíl mezi extrémním kajakem a tím normálním?

Extrémní je trošku nebezpečnější. Odehrává se na přírodních řekách. Na mnohdy nebezpečných úsecích, kdy v závodě člověku nejde jen o vítězství, ale taky o to, aby přežil. A proto je to extrémní. Na normálním kajaku olympijského formátu sportovec nemyslí na to, že se potýká s něčím na hranici života a smrti nebo možného utonutí. I když každý závod na slalomové dráze se jezdí s respektem. Na závodech v Norsku trať například obsahovala osmimetrový vodopád.

Zcela svislý, že?

Ano, a nebyl úplně malý. Sjíždějí se i větší, ale když je člověk vybuzený závodním adrenalinem, dodá trase i tento trošku jinou stránku obtížnosti. Extrémní kajak je pro mě i návratem do komunitní kanoistiky. Nechci to nijak nadhodnocovat, ale při takových závodech jde svým způsobem o život. A díky tomu jsou lidi spolu. Nejen že si fandí, ale čekají na sebe v cíli, kdyby se cokoli stalo. Je to velmi příjemné prostředí.

V čem konkrétně?

V tom být s lidmi v kontaktu a nebýt zavřený jenom v zóně vlastního výkonu. Což logicky v profesionálnějším olympijském slalomu funguje. Tam má každý svoji starost a o ostatní se moc nestará.

Dostal jste se do nějaké nebezpečné situace, kdy jste měl opravdu velký strach?

Strach je tam vždycky. Ať už pádlujeme v českých horách, nebo na expedičním výletu daleko od civilizace. Respekt a pocit strachu k tomu patří. Bez něj člověk ztrácí zábrany a dovoluje si víc, než je v jeho silách zvládnout. Do skutečně krizové situace jsem se ale nedostal. I když byly chvíle, kdy jsem se hodně lekl a měl o sebe strach. Zatím jsem však byl vždy na té straně, že jsem byl pouze svědkem špatných událostí. A ty se ve sportu stávají.

Byl jste svědkem fatální nehody?

Ano. U utonutí jsem nikdy přímo nebyl, ale přišel jsem o jednu hodně blízkou kamarádku a o další čtyři lidi z širšího okruhu přátel.

Pět úmrtí? To je dost.

Ano, prostě to tak je a je to součástí toho, co dělám. Jsou to neštěstí, která naší komunitou vždy otřesou. Někteří pak bojují s pocitem, že už toho nechají, ale síla divoké vody je neuvěřitelná. Lidi se k ní většinou vrátí.

Co považujete za svůj největší sportovní úspěch?

To, že se teď, ve svých šestatřiceti letech, pořád z vody velmi těším. A baví mě to. Čas strávený na vodě mi pořád přijde výjimečný. Dělám to už sedmadvacet let a z toho dvacet let naplno. Dřu každý den pět šest hodin, což je velký záhul. Že jsem se z toho nesedřel a nedělám to jen z nějaké setrvačnosti, nebo kvůli tomu, že jsem někde zaměstnán, považuji za svůj největší úspěch. Pořád mě to velmi baví.

A kdybych mluvil o svých sportovních úspěších, vážím si každého závodu, kde jsem získal medaili. Anebo ji i nezískal, ale měl jsem pocit, že jsem odvedl maximální výkon. Že jsem se dobře připravil a že finálová jízda byla dobrá. Divoká voda je dost zrádná, a mnoho lidí, i když má tu nejlepší formu, s ní ne vždy dokáže spolupracovat. Stačí, když se vlnka udělá jinak. Mohou mít to nejlepší období, ale závod nevyhrají, protože jim nevyjde voda. S tím člověk nic moc neudělá.

Když se mě někdo zeptá na největší sportovní úspěch, neodpovídám, že mám olympijskou medaili a jsem několikanásobný mistr světa. Moje priorita je, že vztah ke sportu mám stále velmi kladný. Stejně jako to, že mám kamarády z vodácké komunity po celém světě. I to považuji za velký úspěch.

Je něco, čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Ano. Chtěl bych se zúčastnit světového poháru v Praze. Ten jsem letos nejel. To bych považoval za splněný sen, tak uvidíme. Jel jsem teď béčkový pohár v Praze-Troji a byl jsem třetí. Na to, že to byl malý závod, tam bylo spoustu diváků a bylo to úžasné. Závodění v Troji je pro mě srdcovka.

Jinak sportovní ambice zas tak velké nemám. Konkurence je u nás velká. Kvóty na olympiádu jsou jen jedna loď za stát a je fakt těžké se tam dostat. Za posledních deset let jsme tady v Česku čtyři mistři světa v kajaku. I mladý jedenadvacetiletý Kuba Krajčí jezdí velmi dobře. Takže je nás potenciálně pět a to je hodně.

Myslela jsem, že nemáte sportovní ambice, protože už jste vyhrál, co se dalo.

Mohl bych si to říct, ale pro mě výsledky nejsou tak důležité jako pocity a zážitky. A zkušenosti, co mi závody daly. Nevyhrál jsem, co se dalo, ale vyhrál jsem toho dost, abych mohl říct, že jsem ve sportu nějakou stopu zanechal.

Pocházíte z intelektuální rodiny. Kdo vás přivedl k vodě?

Maminka mi dlouho naznačovala, jestli bych spíš nechtěl studovat vysokou školu. Pořádně. Protože já ji studoval, ale nedodělal jsem ji. Rodiče však zvolili cestu, abych si sám vybral a uvědomil, co pro mě v životě sport znamená.

Myslím, že vztah k vodě hodně ovlivnil i můj bratr, který sport začal dělat se mnou, ačkoli byl o pět let starší. Hodně jsme to spolu prožívali, byli jsme spolu v dospělé reprezentaci. Byl tehdy a stále je pro mě vzorem. A když skončil, protože už měl rodinu a zaměstnání, měl jsem už tak velké úspěchy, že jsem si říkal, že by byla škoda jít dělat něco jiného. Jsem rád, že mně rodiče nic nelajnovali a nechali mě proplouvat životem. Dali mi vychování a to, co rodiče dávat mají, lásku.

Projevují se sportovně i vaše dcery?

Mají z vody respekt a ten mají po mně. Já se vody bál kvůli traumatu z dětství. Bylo mi asi pět a neuměl jsem plavat, když mě mámina kamarádka hodila do vody v domnění, že začnu plavat. No nezačal, šel jsem ke dnu. Pamatuju si, jak pro mě maminka skočila do vody v šatech. Doteď mám strach, když se potápím. Ale nakonec jsem i to trauma otočil ve výhodu, takže jsem se doteď naštěstí neutopil. A dcery jsou opatrné. Do moře ta starší nevleze, ale u bazénu stráví hodiny. Do kajaku se jí nechce. Ale zase začala ve třech letech perfektně jezdit na kole. Určitě dcery ke sportu povedeme, ale nechci být rodič s ambicemi, aby byly vrcholové sportovkyně. To si musí rozhodnout samy.

Co budete považovat za úspěch ve StarDance?

Nejjednodušší odpověď je vyhrát. Anebo postoupit do finále. Ale já bych se chtěl hlavně dobře naučit co nejvíc tanců, aby to vypadalo a diváci se bavili. Když se totiž dají do tance lidi, co nikdy netancovali, je to samo o sobě šílenství. A zaslouží si obdiv. Takže bych chtěl ukázat co nejvíc tanců. A ano, dostat se do finále.