Článek
Vzpomíná, jak jí kdysi po ošklivém pádu na záda v pařížském parku pomáhali na nohy tři kolemjdoucí. Chrániče na rukou, které jsou pro ni do značné míry výrobním prostředkem, má úplně sedřené. Že by se místo toho vrhla třeba na jógu, jak jí už léta radí přátelé? Dlouho si to nedokázala představit, ale teď o tom vážně uvažuje.
„Jak jsem zvyklá dělat hodně věcí najednou, bývám roztěkaná a mozek mi jede i večer, když si lehnu do postele. Myslela jsem si, že na jógu nemám trpělivost, jenže už vím, že bych se měla zklidnit.“
Hra na Lenku Filipovou
Její rodiče, oba původem z Havířova, se brali ještě jako studenti. „Svému tátovi jsem byla v šesti letech na promoci,“ usmívá se Kateřina, jejíž otec Jiří Chrobok je dnes uznávaným neurochirurgem.
Do uměleckého světa vstoupila díky matce, herečce Nadě Tomicové-Chrobokové. Už jako čtyřletá na zkouškách v divadle s upřímnou hrůzou sledovala, jak její mámu coby Desdemonu škrtí Othello. Když ji všichni utěšovali, že to není doopravdy, brzy se přestala bát.
Na koncertě v Olomouci se svým mobilním nástrojem postaveným na míru.
Přibližně ve stejné době propadla hře na klavír, po vzoru maminky i tety, herečky Pavly Tomicové známé hlavně ze seriálu Ulice. Podstatnou část dětství strávila v Olomouci, kde její matka dostala divadelní angažmá. Kateřina měla štěstí na učitelku klavíru, která v ní podporovala kreativitu a schopnost improvizovat. „Máma mi fandila, ale zároveň chtěla, abych si přihlášku na konzervatoř dobře rozmyslela. Říkala, že pokud nebudu nejlepší, nemá to smysl.“
Jako dítě neměla v lásce rutinní procvičování stupnic, ale s chutí si přehrávala písničky z rádia. Její favoritkou byla Lenka Filipová, kterou si často pouštěl dědeček, vášnivý posluchač muziky od klasiky přes jazz, pop až po folklór.
„Představovala jsem si, že jsem zpěvačka a hudebnice,“ líčí energická blondýnka. „Později, když jsem cestovala po světě, mi dědeček říkal: Katuško, prosím tě, přivez mi z každé země jejich hudbu. Díky němu jsem nasála spoustu žánrů, jejichž vliv cítím ve své tvorbě.“
Na brigádě v kostele
U prarodičů v Havířově bydlela během studií na ostravské konzervatoři, kde jí ke klavíru nabídli i varhany.
„V prvním ročníku jsem byla nadšená z toho, jak vypadají pompézně a efektně a mají tolik zvukových možností. Jenže brzy jsem si uvědomila, že bude těžká práce získat nad nástrojem kontrolu, že musím skutečně začít hodiny a hodiny cvičit. Můj prospěch nebyl nic moc, ale při konfrontaci s ostatními studenty na mezinárodních kurzech ve Švýcarsku jsem zjistila, že nejsem tak špatná a že kdybych přidala, tak ostatní převálcuju.“
Jakmile vycítila, že by ve škole mohla mít problémy, zakousla se do studia jako buldok. „To mám asi po tátovi, který je ambiciózní dravec, juniorský mistr republiky v boxu. V pátém ročníku jsem varhanám propadla a začala cvičit osm hodin denně. Šíleně mě to bavilo, protože jsem měla výsledky, dostala jsem se na JAMU i na školu v Nizozemsku,“ vzpomíná hudebnice s uměleckým jménem KATT.
Pro hudebnici, která chce dát varhanám šmrnc, je mladistvý vzhled velkou výhodou.
S angličtinou, v níž studovala, problém neměla. Už od osmnácti totiž každé léto jezdila do Anglie na varhanní kurzy a hrát v londýnských kostelech. „Jazyk mi sám skákal do hlavy. Nebaví mě učit se z knížky, ale spíš z praxe komunikací s ostatními.“
Později studovala ještě v Belgii a ve Švýcarsku a rok pobývala v Paříži, kde se věnovala multimediálnímu projektu.
„Spolupracovala jsem se dvěma Francouzi, kteří dělají elektronickou muziku, jeden punk se soudobou hudbou a druhý metal s barokem,“ potvrzuje, že je otevřená opravdu kdejaké netradiční kombinaci. Mezi desítkami mužů ovládajícími varhany v zahraničí působila tak trochu jako zjevení. Možná i proto, že si vždycky dávala záležet na tom, co má při vystoupení na sobě.
Kde máte bazén?
„Vždycky je důležité vypadat krásně, zvlášť pokud je vzhled součástí uměleckého zážitku, a prezentace hudby byla odjakživa svátek. Konzervativnější diváci sice tvrdí, že na sebe příliš upozorňujete, ale většina ostatních to kvituje,“ říká Kateřina, která je v tom, co si vezme na sebe, limitována nástrojem, na který hraje. V pohybu má nejenom ruce, ale i nohy, a to hodně, což si málokdo uvědomuje.
„Pokud na kůru není kamera, která přenáší obraz dolů posluchačům, není vidět, že pedály mají rozsah dvě a půl oktávy. Pro svůj výkon potřebuju kalhoty nebo sukni, která se mi nebude motat mezi nohama a překážet při hře. Často si vezmu třeba legíny a k nim dlouhé šaty, které si přehodím dozadu, jinak bych byla ztracená,“ usmívá se s tím, že hra na varhany se dá přirovnat ke sportování, kdy se kromě končetin nejvíc namáhají záda a břišní svaly.
Stejně jako její máma (vlevo) a teta (nyní herečka Pavla Tomicová) toužila i malá Kateřina umět hrát na klavír.
Přestože se tím udržuje v kondici, vidí Kateřina i některá úskalí.
„Přece jenom pořád sedím, což není dobré pro záda, a proto musím cvičit. Kdysi mě ortoped vyděsil, že můžu skončit na vozíku. Hned jsem si šla koupit plavecké brýle a čtvrt roku plavala kilometr denně, takže i v cizině jsem měla přehled, kde najdu bazén. Pět let jsem se snažila plavat několikrát týdně, až jsem si svalstvo tak zpevnila, že jsem neměla vůbec žádné problémy s páteří.“
Varhany na míru
Záleží jí na tom, aby varhany dostala ze škatulky nástrojů používaných jenom v kostele k reprodukci skladeb při náboženských obřadech. Teď kupříkladu zkouší, jak jim to bude fungovat s hudebníkem Davidem Kollerem, který do zvuku varhan hraje na bicí. V březnu jí navíc vyšla první deska, na níž kombinuje vlastní skladby s těmi klasickými.
„Mám mobilní nástroj, který mi na míru a sponzorsky postavila firma kamaráda a vystudovaného varhaníka Eduarda Tomana. Řekl mi: Ty musíš propagovat varhany.“
V elektronickém nástroji, který má nevyčíslitelnou hodnotu a se kterým už byla v Mexiku nebo v Indonésii, má nahrané zvuky varhan z celého světa. „Je pravda, že varhany patří do kostela, kde také nejlépe zní, ale kromě duchovní hudby je pro ně napsána spousta jiných nádherných skladeb, které bych chtěla provádět v netradičních kombinacích, například se světelným designem, a přilákat tak i mladší publikum.“
Klasické akustické varhany považuje za nenahraditelné, ale díky těm svým, které se dají poskládat do dvou beden a poslat třeba letadlem, má možnost, aby zazněly i tam, kde by to jinak nešlo. Například v muslimské Jakartě s jediným křesťanským kostelem.
Všude, kam se Kateřina ve světě dostala, čerpala inspiraci. V odlišnosti kultur vidí spíš výhodu než hrozbu. „Jsem velmi tolerantní a uznávám pravidlo žij a nechej žít. Pokud je člověk otevřený, ostatní vás obohatí.“
Úspěšná varhanistka tvrdí, že buldočí povahu zdědila po tátovi.
Strach se ze svého života snaží vytlačit. „Překvapuje mě, kolik mých přátel, kteří na první pohled vypadají sebevědomě, bojuje s různými strachy. Obavy nás ale nesmí brzdit, i když jde o život. Důležité je nekapitulovat a dělat dál svoji práci,“ naráží na rozpínavost teroristů, kteří už zaútočili i tam, kde to sama dobře zná.
Už ví, kde je doma
Přestože pochází z ateistické rodiny, v dospělosti se Kateřina nechala pokřtít. „Jsem hodně duchovně založená, ale svůj vnitřní svět nespojuji s žádným společenstvím, možná i proto, že jsem dlouho nebyla nikde ukotvená, pořád jsem se stěhovala.“ Teď však může prohlásit, že už to neplatí a že je konečně schopná srozumitelně odpovědět na otázku, odkud je.
Před rokem se usadila v Praze s přítelem Markem Vrabcem, organizátorem festivalů Dvořákova Praha a Struny podzimu. „Marek zná svět umělce a naprosto mi rozumí. Ví, jak se cítím před koncertem, obdivuje, co dělám, a fandí mi, což je pro mě hodně důležité. On zase z mého pohledu dělá originální dramaturgii, má nesmírný cit pro muziku a pozná kvalitu.“
Jediné minus vidí v tom, že se až příliš často spolu baví o práci. „Máme bohužel tendenci být workoholici, takže práce nás občas válcuje,“ přiznává Kateřina, která, jak tvrdí, konečně našla domov.
„Znám spoustu akčních žen, kterým se podařilo skloubit rodinu s kariérou. Je to otázka logistiky a organizace času, takže věřím, že se to dá zvládnout,“ plánuje s tím, že trénink jí už momentálně poskytují tři děti z přítelova předchozího vztahu.
„To, že musím uvařit pro pět lidí a přizpůsobit program někomu jinému, je rozměr, který jsem dřív nepoznala. Když jste sama, na nikoho se neohlížíte a máte spoustu času jenom pro sebe, což je všechno super, ale jsem vděčná, že je teď někdo, kdo potřebuje moji pozornost, že se ode mě čeká, že pomůžu s domácností. Protože sama jsem z rozvedené rodiny a znám to z druhé strany, moc si vážím toho, že mě holky přijaly.“
