Vanda Wolfová: Měla jsem kliku být ve správný čas na správném místě

Už pan Werich říkal, že doma jsme tam, kde si pověsíme klobouk. Tatínek mi radil, ať se neupínám na Brno a naučím se mít své místo podle potřeby kdekoliv. Dnes je pro mě domovem Bratislava, dřív to byla třeba Paříž. Bydlíme ve stejném domě jako zpěvák Peter Lipa, takže se obyvatelé báli, že bude moc veselo, samé večírky. Ale žijeme klidným rodinným životem.

V pondělí zůstávám doma a mluvím na počítač, čemuž se Richard směje, jelikož je technologiemi zcela netknutý - používá jen tlačítkový telefon. Na stole mu sice stojí počítač, ale ten vůbec nezapíná, internet mu nic neříká. Což je při mém povolání legrační paradox.

V úterý se věnuji klientům naživo, střídají se jako pacienti u zubaře, osobní kontakt je nenahraditelný. Od středy do pátku létám do Prahy za částí týmu a zároveň cestuji, protože mám na starosti i agenturní projekty ve východní Evropě. O víkendu jsem zase s rodinou, nechci být od Markuse víc než dvě noci.

Neshodneme, ale trávíme ji vždycky společně. Richard nesnáší dovolenou jako takovou a nesnáší ani cestování. Asi je to dáno jeho prací. Ovšem jeho otec, známý slovenský herec, byl stejný, jednou jeli jako rodina do Bulharska a od té doby nebyl u moře. Richard cestuje jen kvůli nám, v létě jsme byli na Kosu, avšak bez výletů, neopustili jsme resort. Markus rád plave, miluje vodu, možná proto, že je Vodnář, takže byl nadšený.

Pokaždé, když jsem si něco takového malovala a plánovala, přišla rána osudu. Kdysi jsem třeba odcházela pracovně do New Yorku s tím, že tam rozjedu velký projekt a mezitím budu žít tři měsíce v Paříži. Jenže mi onemocněl tatínek a já zůstala v Paříži nakonec dvanáct let. Tehdy jsem pochopila, že nemá cenu plánovat. Beru to tak, že život vždycky něco přinese…

Svěřuji ho na hlídání rodinné přítelkyni Soně, která se starala už o Richardovy dnes velké potomky Filipa (23) a Emmu (21). Sama má dvě děti a bydlí kousek za Bratislavou, takže díky ní Markus poznává život na vesnici - traktory, slepice, kachny, pomáhá na zahradě, při vinobraní obírá víno, adoptoval si i náhradní prarodiče. A občas přijíždí sestra mé maminky z Brna, které říká taky babičko. Jejich rozlučky bývají těžké…

Jsem městské dítě, ale žili jsme na okraji Brna v domku se zahradou, kde jsme musely se sestrou pracovat. V sobotu se uklízelo a v neděli se šlo do kostela. Rodiče bohužel umřeli příliš mladí a chybějí mi čím dál víc. I všichni přátelé je měli moc rádi. Vzpomínám, že ještě když jsem se vracela z Prahy z vysoké, moje první láska seděla na stromě a pomáhala našim trhat švestky.

Hrozně mě bavilo potkávat zajímavé lidi, to pro mě bylo nejdůležitější. Teta mě odvedla v osmi letech na konkurz do Divadla na provázku, centra alternativní brněnské kultury. Hrála jsem v dětském studiu a později jsem začala psát do Brněnského večerníku rozhovory s lidmi jako pan Skácel či pan Hrušínský, kteří byli pro moji rodinu morální ikonou.

Ale když jsem se (ještě před revolucí) přihlásila na žurnalistiku, táta (původně úspěšný inženýr) se mnou půl roku nemluvil. Nepodepsal totiž souhlas se vstupem ruských vojsk a ocitl se v politické nemilosti. Maminka skončila jako vedoucí korektorny v tiskárně, což byla jistá výhoda - nemuseli jsme stát ve čtvrtek fronty na nové knihy. Tiskly se tam posléze i porevoluční Studentské listy, kam jsem přispívala…

Přes kontakty z kulturního světa, měla jsem tam spoustu kamarádů. Vedla jsem tiskovky, vytvářela katalog, pomáhala s VIP hosty, vše bylo ještě takové na koleni…

I později jsem byla víckrát při tom, když něco vznikalo. Třeba jsem byla u zrodu české pobočky firmy Ogilvy, stala jsem se jejich úplně prvním českým zaměstnancem. K tomu došlo právě na festivalu, kam přijeli zástupci z Anglie s projektem pro Polaroid. Zařizovala jsem jim focení osobností od Havla po Zátopkovy. Pak proběhla aukce, a protože dopadla úspěšně, dostala jsem ve 22 letech od Ogilvy pracovní nabídku snů. Zůstala jsem 22 roků. Pomáhala jsem dalším firmám při vstupu do Česka, šlo o kampaně pro Pepsi, Dove…

Určitě bych zmínila počáteční budovatelské nadšení, kdy jsme v práci i žili a spali - v krásné kubistické vile pod Vyšehradem. Často jsme v jednu v noci dokončili prezentaci a jeli jsme na Václavák do posledního otevřeného bistra na klobásy.

Byla to jízda, ale stíhali jsme i chlastat: work hard - play hard. A ráno jsme zase v sedm nastoupili. Nezapomenu na šéfa z Holandska, který jezdil za obrovského rachotu na harleyi a dospával na zahradě. Měla jsem vůbec skvělé kolegy, cizince, od nichž jsem se moc naučila, hodně do mě taky investovali - zaplatili mi i MBA.

Cizinci si dávali už tenkrát na podobné škatulkování pozor. Jeden můj klient, šéf marketingu IBM ze Španělska, byl ke mně nejdřív velmi skeptický. Po prvních jednáních však řekl, že se na mě nejen dobře dívá (což by dnes už říct nesměl), ale zároveň že to, co říkám, má hlavu a patu. To byla velká pocta.

Dařilo se mi získávat i komplikované kolegy a klienty, protože mě vždycky zajímala spousta věcí. S tímhle Španělem si dodnes posíláme knihy od Kundery nebo o Frankovi. Po nedávném referendu v Katalánsku máme další téma: to, že demokratická vláda udělala nedemokratický krok, je myslím nebezpečnější než teroristické útoky, je to jistě obrovská tragédie, ale horší je, když selžou demokratické principy. Jdu otevřeně do všech diskusí…

Ani teď nemám velké ambice. Věřím stoprocentně na náhodu. Když se mě při pohovoru v Ogilvy ptali, co budu dělat za pět let, odpovídala jsem se specifickým humorem: Ne, ne, pětiletky známe z komunistického období, já si musím hlavně najít bohatého ženicha! Takže pochopili, že konverzace se mnou bude složitější, můj neambiciózní přístup je zaskočil.

Jenže náhoda je fakt důležitá. Je pravda, že přeje připraveným, a já měla kliku být ve správný čas na správném místě. Jsem zároveň velmi loajální, tvrdě pracující a spolehlivá. Ale když se občas otevřela možnost nového postu a já byla dotázána, zda o něj budu bojovat, nikdy jsem do toho nešla. Buď se pozice vyvine z něčeho, co mě baví, nebo mě firma ohodnotí, že je to tak správně.

Což se skutečně stalo. Třeba post ve Francii vyhrála paní z Austrálie, ale po půl roce to nefungovalo a práci jsem dostala já. Mojí výhodou bylo dlouho i to, že jsem neměla rodinu.

Tak, jak obvykle končí… Na prvním místě byla do nedávna práce a taky péče o rodiče. Měla jsem pár skvělých dlouhodobých partnerů, kteří se mnou prošli různá údobí - jednoho ve Francii, dalšího v Čechách -, oba by byli skvělí otcové (a dnes jsou s jinou ženou), ale nějak jsme to prostě nezvládli. Až s Richardem to správně doklaplo…

Už v patnácti jsem s ním dělala rozhovor - když teď chystal knihu, našel ho v archívu! I s fotkou, jak mi hrál! Později jsem pomáhala v produkci televizních estrád typu Dva z jednoho města a mívala jsem na starosti umělce, aby byli včas na místě. Richard a skupina Banket patřili do „normálních“, to znamená, že po mně v noci nic nechtěli a naopak mě ochraňovali. Postarali se, abych skončila sama v pokoji. Zpětně se divím, že mě rodiče pouštěli, určitě netušili, co se v šoubyznysu dělo.

Richard byl ale skvělý a skamarádili jsme se. Dodnes mi vyčítá, že jsem nešla na jeho koncert v Karlových Varech, kam jsme jako moderátorku přizvali jeho tehdejší ženu Soňu. Z Provázku jsem znala pro změnu jeho další partnerku Ivu Bittovou…

Takže v mém životě figuroval vlastně stále. Pak jsem byla dlouhodobě v New Yorku a velký „networker“ David Dittrich mě navedl, že Richard v NY točí desku, ať mu napíšu. Tak jsme se po letech potkali a snad osm hodin jsme se procházeli po Manhattanu, já na jehlách.

Navázali jsme konverzaci tam, kde minule skončila, naskočili jsme na známou vlnu. Poté jsme si napsali stovky SMS a oba jsme věděli, že existuje cesta k překročení přátelství, Richard o tom dokonce napsal píseň. Ale v reálu to trvalo dlouho, je velmi nesmělý. Pomohla nám setkání v zahraničí, v Amsterodamu, Paříži… Vždycky měl svůj pokoj. Teď jedeme do Paříže i s Markusem a už máme pokoj společný! Spousta lidí nečekala, že pro mne, známou suverénku, a Richarda, působícího jako bodrý excentrik, bude sbližování tak složité.

Nejdůležitější pro mě bylo, aby mě přijaly jeho děti, dodnes pamatuju na první setkání - dopadlo skvěle. Filip s námi chvíli bydlel, pak odešel o dům dál k přítelkyni. Jeho maminka bydlí taky blízko, vždycky měli dobré vztahy. Já nebyla důvodem rozvodu, když jsem se objevila, hrany už byly obroušené. Emma vystudovala v Paříži prestižní školu fashion marketingu a zůstala tam.

Já si vždycky vybírala umělce a komplikované chlapy, o to je všechno krásnější. Richarda jsem znala zblízka a bulvár nečtu, takže když mi volali bohatí pořadatelé koncertů, zda věřím, že ten či onen večer opravdu odehraje, jen jsem se divila. Má na kontě stovky vyprodaných akcí, teď absolvoval úspěšné turné Ona a On s Adélou Banášovou, které by mělo pokračovat i na jaře…

Richard se ovšem kvůli mediálnímu obrazu chová jinak doma a v zahraničí. Je citlivý a někdy ho to hodně bolí. O maniodepresívní psychóze jsem věděla od Ivy, já přišla na scénu ve chvíli, když byla díky lékům plně pod kontrolou. Jenže on udělal častou chybu psychicky nemocných - když se cítí dobře, léky vysadí. Nastudovala jsem odbornou literaturu a vím, že jde o záludnou chorobu. Pokud si zlomíte ruku, bolí vás, je to vidět a něco s tím děláte. U psychiky je to složitější. Zažila jsem s Richardem velké mánie i deprese.

Strašnější jsou deprese. Když kamarádka řekne, že má depku, jen se směju, že neví, co to je. Ležet ve tmě, s hroznými úzkostmi, mozek skoro nepracuje. Dobrá zpráva je, že v takovém stavu člověk ani nespáchá sebevraždu, protože toho není schopen.

Naopak díky mánii Richard vytvořil mnoho pozitivního. Přestože nespal, měl obrovskou energii mozku a za dvě noci napsal i šedesát textů. Jenže je to vražedné, takový člověk si ubližuje fyzicky, vztahově i finančně a často umírá při bouračce v autě nebo mu prasknou plíce, jako se to stalo jemu.

Nejnebezpečnější jsou ale výkyvy mezi oběma polohami, kdy už cítíte, že jdete do deprese, a nechcete ji absolvovat. Pro nás bylo hlavní situaci ustálit. Věříme, že klidný a spokojený život bez výkyvů je lepší než tvůrčí sebedestrukce.

Děkuji. Dokázal to hlavně díky sobě. Je opravdu velký introvert a rodinný typ, jeho ideál je být celý víkend spolu doma a maximálně vyjít na procházku. Věděl, že tak chce žít. Myslím, že ho zachránily jeho děti, ty byly nejdůležitější, vždycky stály při něm a podporovaly ho.

Můj vklad byl vedle emočního spíš manažerský, zorganizování chodu domácnosti i léčby. Po narození Markuse se Richard chopil zásadní role - otce. Koupe a uspává. Nevadí mi, že si s ním oblékne každou ponožku jinou, zásadní je společný čas a řád. Richard má totiž ke své diagnóze nejhorší povolání. Bez pravidelného režimu. Navíc je trémista a jako Panna si strašně nevěří, těžká kombinace.

Kromě velkého charismatu a mužské krásy oceňuji jeho vnitřní křehkost. Dal mi pocit důležitosti rodiny, lásky, zázemí, sdílení. A vnesl mi do života čtyři místo jednoho - kromě sebe jeho dvě a jedno naše dítě.

Dokonce jeho maminka, než odešla, mě prezentovala jako dceru, měly jsme krásný vztah. Díky Richardovi a Markusovi se snažím poprvé i poctivě vařit!

Před odchodem na mateřskou jsem fungovala v rámci skupiny na konzultantské úrovni ve Švýcarsku, v Německu a Indii. Dál jsem ale cestovat nechtěla, protože naše dítě je skutečně vymodlené a stojí jasně na prvním místě žebříčku.

Odmítla jsem i nabídku z Kapského Města - Richard kupodivu souhlasil, že do Afriky pojede, jenže je totálně nepraktický a nedokáže si představit, co by to znamenalo. Já bych celé dny vedla africkou pobočku - a co by dělal on? I přesazení do Prahy by pro něj byl problém. Má úzký okruh přátel a kolegů a nejjednodušší je, když dojíždím já. A právě Google mi umožnil tohle vše vyřešit.

Pro mě má reklama po pětadvaceti letech v oboru hlavně informační přínos, nemusím ji ani vidět, vím, jak je stavěná, poznám, na koho je zacílená, vidím zadání. Televizi nesledujeme, ale když se Markus dívá na YouTube, ví, že nemá reklamy přeskakovat.

Já ovšem tuhle hledala na televizním portálu starší rozhovor a narazila jsem na nepřeskočitelnou reklamu, což mě neuvěřitelně iritovalo. Na Googlu je uživatel stěžejní, a proto má možnost volby: podívat se, nebo přeskočit. Záleží na kreativitě té které reklamy a obsahu sdělení, jestli se na ni podívá, nebo ne. Onen zastaralý přístup nelze přenést do digitálního prostředí, mladá generace ho nepřijímá.

Vtipné. Třeba T-Mobile s Trojanem, karlovarské minerálky, fantastická je i „Fofola“. Tyto firmy udělaly velmi odvážnou věc - netvořily reklamu pro televizi, ale pro zákazníky na internetu. Řada jiných se zatím bojí pouštět svoji značku do digitálního světa.

Přiznám se, že mě teď chytla reklama na jednu kosmetickou řadu, na šampony, které zesvětlí nebo ztmaví vlasy. Až vlezu do drogerie, určitě ho koupím. Potvrzuje pravidlo mého šéfa, že není podstatné vyhrávat ceny za dokonalou reklamu, stačí, když si člověk na jejím konci pamatuje, o jakou značku šlo, a uvědomí si, že ho ten výrobek zajímá.

Já sama jsem rok pracovala jen na výzkumech k pochopení toho, co zákazníci v oblasti marketingu budou chtít za pohled. Před lety by třeba nikoho nenapadlo, že přijde zájem o krémy proti vráskám pro muže.

Další příklad: mě nezajímá, jaké auto řídím. Jestli je velké, malé, žluté, samořídící. Pro mě je zásadní, aby bylo bezpečné. A přesně na mě je vystavená určitá konkrétní cílová skupina a kampaň. Souseda osloví zase jiná. V téhle přidané hodnotě je budoucnost reklamy.

V EU existuje etický kodex a je zakázána reklama propagující násilí, nacismus, rasismus… Na rozdíl od amerického či asijského trhu se nesmí používat ani srovnávací reklama, kde sledujete výsledek po použití výrobků A a B. Sice ji občas vidíte, ale nesmějí se odtajnit značky.

Je taky velká diskuse o reklamě zaměřené na děti, já osobně na ní nechci pracovat, stejně jako na tabákové výrobky, někdo odmítá i kampaně na benzín. Říká se, že největší reklamu uděláte, když výrobku sami věříte a používáte ho. Je to pravda. Proto lidi pracující pro Ford jezdí ve fordu…

Pevně věřím, že dojde k určité samoregulaci trhu. Pracuji s mladými lidmi a jsou pro mne velkým přínosem. Začínají se samoregulací konzumu, často nechtějí vlastnit auto, nemají televizi, nekupují značkové věci, zajímají se o ekologické výrobky, zapojují se do charity. V tomto směru si stojí Evropa coby starý kontinent velmi dobře. Historie a kultura tu na lidi působí. Šedesát až osmdesát procent informací probíhá u mladých na mobilu a přijímají na něm i reklamu. Nové technologie vyvracejí tezi, že jí je příliš. Pokud dostanete informaci na správném místě…

Jdeme třeba s Markusem z plavání, dáme si dortík a přijde mi SMS kupón na nové zboží ve sportovní prodejně za rohem, kde mě čeká 25procentní sleva. Což je lákavé, tak se zvedneme a koupíme tři trička.

Ano, podle chování na internetu lze vyhodnotit oblasti vašeho zájmu - a právě na ty se zaměřují moderní reklamy. Dá se dokonce odhadnout, v jakém jste stadiu rozhodování - zda se vám jen líbí auta, zvažujete koupi nějakého konkrétního, chcete si pouze zajezdit nebo porovnáváte ceny. Někdo může mít pocit, že je sledovaný. Ale víte, že to vždy můžete vypnout?!