Vanda Janda: Růžová je půvabná a působí euforicky

Většina lidí má svou oblíbenou barvu. Týká se to i vás, nebo se profesionál nad něco takového povznese?

Mám ráda růžovou. Podle mne je velmi půvabná a oblíbila jsem si ji možná proto, že v dětství mě do ní maminka neoblékala. Takže si to teď nejspíš vynahrazuji. (směje se)

Mám i svoji oblíbenou barevnou škálu. Kromě růžové pracuji třeba se světle modrou a zelenkavou. Používám samozřejmě i černou, protože ji klientky chtějí, ale jen v nějaké rafinovanější formě.

S růžovou se pojí dost stereotypů. Setkáváte se s nimi?

Občas se mi kvůli ní někdo i směje! Na mě ale působí velmi příjemně a četla jsem o ní spoustu věcí, které mě zaujaly, ačkoli samozřejmě nevím, do jaké míry jsou podložené. Například, že - zejména na ženy - působí někdy až euforicky nebo léčivě.

Často se o ní říká, že je kýčovitá nebo dětská, a myslím, že některé ženy se ji kvůli těmto nálepkám i bojí nosit. Mě ty předsudky někdy až iritují. Vždyť je to jen barva jako každá jiná.

Myslíte, že barvy mají objektivní schopnost působit na lidskou psychiku, tedy na každého podobně, nebo je mnohem důležitější, co znamenají pro konkrétního člověka?

Myslím, že individuální vnímání hraje velkou roli. Vidím to i na klientkách. Některé se cítí skvěle v černé, ale jiné ji úplně odmítají.

Také vás některá barva odpuzuje?

Některým se vyhýbám, protože jsem se jich třeba v minulosti přesytila. Například červenou jsem v pubertě přímo milovala, ale časem jsem ji nemohla už ani vidět. Nepracuji třeba ani s hnědou. Přijde mi, že béžovými a hnědými odstíny je trh přesycený.

Některé barvy mi sice nejsou tak příjemné jako jiné, ale vysloveně negativní vztah nemám k žádné.

Každou módní sezonu vždy ovládnou určité barvy a jejich kombinace. Inspirují vás někdy?

Na trendy většinou moc nedám, nejen barevné. Něco je určitě zajímavé, takže si to do svého šatníku přisvojím. Ale je toho málo. Mám už jasně dané svoje siluety a charaktery věcí, které mám ráda z osobního důvodu, a těm dávám přednost.

Pokud jde o kombinace barev, používám je vlastně stejným způsobem, jako když maluji obraz. Vždy ladíte tón, strukturu… Myslím, že jsem pro barvy vždycky měla cit, a odjakživa inklinuji k tomu, aby jejich kombinace působily příjemně, harmonicky. Stejně přistupuji i k módním kolekcím.

Ve vašich modelech se často objevují odkazy na starší módní styly a navíc je s chutí mícháte. Čím to, že jste si je tak oblíbila?

Všechno jsou to většinou prvky, které jsou spojené s dekádami, v nichž se oblékala moje babička, a oblíbila jsem si je už v dětství.

Jdete někdy pro inspiraci i hlouběji do minulosti?

V aktuální kolekci mám rozpracované prvky z toho, co nosila Marie Antoinetta, ale jsou to jen některé věci, které mě fascinují. Například vázačky, systém skládání sukní… Ze starší historie módy mě zajímá spíš technologické zpracování a jeho vývoj než dobová estetika. Přebírat ji by mi připadalo až děsivě historizující.

Móda se často opakuje, tedy spíš se některé prvky vracejí v aktualizované formě. Proč myslíte, že nás to tak přitahuje?

Myslím, že většina žen zůstane ve svém „nejlepším“ období u toho, co nosily během dospívání a v mládí. Celý život nás většinou provází ikonická silueta z té doby a my ji pořád nějak recyklujeme. U mojí babičky to byla šedesátá léta. I na sobě už pozoruji, že se ráda vracím k dobám své puberty.

Co jste v těch letech ráda nosila?

Já se odmalička oblékala tak nějak staromódněji, dámsky. Myslím, že jsem to naprosto okopírovala od svojí babičky. Takže to mi zůstalo i v pubertě.

Čím to, že vás tolik ovlivnila právě babička?

Pocházím ze Slovenska, žili jsme v Košicích společně v jednom domě s maminkou a s babičkou. Tatínek žil s námi také, ale zároveň dojížděl za prací, takže jsme ve dnech jeho nepřítomnosti měly takový třígenerační ženský dům.

Babička byla původem Polka, pracovala v cestovní kanceláři. Od ní jsem získala zájem o módu. Pro ni představovala neodmyslitelnou součást každého dne. Nebyla to přitom vůbec záležitost peněz, pocházeli jsme z celkem skromných poměrů, ale právě díky babičce byla v naší rodině odjakživa podstatná otázka, jak je žena oblečená.

Ona vždy vstala první, kolem páté, a u snídaně už byla hezky upravená. Vydrželo jí to celý život. Když se pak nedlouho před smrtí před naší návštěvou poprvé nenastrojila, pochopili jsme, že je zle.

Jako holčička jsem si s ní často hrála u její skříně, nechala mě oblékat se do jejích šatů a pořádaly jsme spolu módní přehlídky. Později mě učila háčkovat, to uměla skvěle a její sestra také. Vždycky jsem se těšila, až přijede teta z Polska a naučí mě nové vzory.

Babička vás nejspíš učila i šít?

To mě učila hlavně maminka. Jako malé holčičce mi šila většinu oblečení a samozřejmě jsme spolu tvořily i oblečení na panenky. Druhá babička, z tatínkovy strany, uměla zase skvěle plést. Pro mě to všechno byla dětská hra, nepřikládala jsem tomu zvláštní váhu. Pravda ale je, že jsem už od dětství snila o tom, že jednou budu módní návrhářkou. Nebo architektkou.

Nic jiného jsem vlastně nikdy nezvažovala. Věděli to o mně i ve škole. Pořád jsem kreslila návrhy šatů nebo vymýšlela, jak bude vypadat můj pokoj.

Po kom jste zdědila výtvarný talent?

Maminka byla učitelkou výtvarné výchovy v základní umělecké škole a já jsem tam od tří let za ní chodila kreslit a malovat. Později sice začala pracovat s handicapovanými dětmi, ale mně ten zájem o kreslení a malování zůstal i potom.

Tatínek pracuje v médiích, není výtvarník, ale o výtvarném umění má také velký přehled a vždy ho fascinovalo. Kdykoli jsme s rodiči cestovali, chodili jsme hodně po galeriích.

Jiné zájmy jste tehdy neměla?

Měla jsem jich spoustu, jezdila jsem na koni parkur, chodila na gymnastiku, tancovala ve folklorním souboru, recitovala… a ve všem jsem chtěla být nejlepší. (směje se)

Dokonce i v matematické olympiádě! Vždycky jsem se kousla a nějak jsem ji zvládla.

Móda byl můj hlavní cíl, ale zároveň jsem v sobě měla chtíč něčeho dosáhnout, být dobrá. Chtěla jsem, aby na mě rodina mohla být hrdá.

Byla jsem jedináček, všichni se mi hodně věnovali. Měli na mě také docela vysoké nároky, ale žádný dril to nebyl, to říct nemohu. Nechtěla jsem je zklamat.

Dávno už to samozřejmě vnímám jinak, věci dělám hlavně, protože mě těší a zajímají. I když ocenění od lidí, na kterých mi záleží, je vždycky milé.

Jak vás napadlo založit si ve dvanácti letech módní blog? Inspiroval vás někdo?

Když jsme se z Košic odstěhovali, chodila jsem do základní školy v Bratislavě, ale bydleli jsme v Rakousku, a tak jsem se cítila od svých nových spolužáků trochu izolovanější. Rodiče tehdy hodně pracovali…

Ani už nevím, jak mě to napadlo. Hledala jsem, čím bych se zabavila. Tehdy už se objevovaly první blogerky, hlavně v zahraničí, některé jsem ráda četla, a tak jsem to prostě také zkusila. Myslím, že o tom rodiče zpočátku ani nevěděli.

A mělo to nečekaný ohlas.

Ráda jsem hledala zajímavé levné kousky v second handech a předělávala jsem je na trendové věci. Začala jsem je ukazovat ostatním - a ono se to líbilo. Nejspíš i proto, že se tím nikdo jiný nezabýval. Blogu jsem se věnovala asi čtyři roky, zhruba do šestnácti let, ale úspěch samozřejmě neměl hned, jak si občas někdo myslí. Narůstalo to postupně.

Potom se objevily sociální sítě, fotky ze svého blogu jsem tedy začala dávat i na Instagram, a moje popularita postupně rostla. Ale že bych na ní vydělávala nebo vůbec jenom pomyslela na to, jak ji obchodně využít, to ne. Dělám to už deset let a teprve před pěti lety to pro mě začal být byznys.

Dnes jste úspěšnou influencerkou. Módní značku Vanda Janda jste si založila docela brzy, na začátku studia vysoké uměleckoprůmyslové školy v Praze. Je vám teprve pětadvacet let a firma už běží, máte své klientky, postupně rozjíždíte e-shop…

Pravda je, že svoji značku jsem si založila brzy, ale nebylo to jen tak zničehonic, netroufla jsem si na to hned. V Bratislavě jsem nejdřív studovala Školu uměleckého průmyslu Josefa Vydry, která byla inspirovaná předválečným německým Bauhausem a kladla důraz na řemesla.

Potom jsem pokračovala na VŠUP v Praze, ale mezitím jsem chtěla poznat módní byznys ze všech stran. Chodila jsem různě po brigádách a stážích, například jsem pracovala v dětském koutku a šetřila si peníze, abych pak mohla v létě bydlet v Praze a dělat prodavačku u Diora.

Pracovala jsem také jako stylistka pro nějaké menší slovenské magazíny a předtím jsem těm stylistkám aspoň tahala tašky. Dělala jsem zkrátka cokoli, jen abych viděla, jak to v módě chodí.

Na jakou tvorbu se chcete soustředit?

Určitě ne na masovou produkci, baví mě menší kolekce, prémiové produkty, a věnujeme se i zakázkovému šití. Primárně dělám to, co bych sama nosila, a moje klientky jsou mi většinou svojí osobností dost podobné, i když jsou různého věku. Oblékám mladé dívky i sedmdesátileté dámy.

Jsou pro vás internet a s ním i sociální sítě vůbec ještě důležité?

Pořád si ještě vydělávám jako influencerka, ať už jde o moji značku, nebo spojení mého jména s jinými značkami. A jsem za to opravdu ráda, protože jinak bych nikdy neměla vstupní kapitál na to, abych si mohla jako návrhářka udělat svoji módní přehlídku.

Ty nejlevnější vyjdou tak na dvě stě padesát tisíc, větší ale klidně i na milion korun, a tak můžete jen doufat, že něco z těch modelů pak i prodáte. Zpravidla se ale všechny věci šijí znovu přímo na klientku, takže přehlídka je spíš jen prezentace, nic výdělečného.

Letos na jaře vás pozvali na španělský týden módy do Madridu. To vypadá jako velký úspěch.

Dá se to tak říct. Teď máme už druhým rokem možnost jet i na týden módy do New Yorku. New York, Londýn, Paříž, Milán - tam se konají ty největší a nejprestižnější akce.

Pokud se nenarodíte do rodiny, která podniká v branži, nebo má aspoň zázemí v jakémkoli jiném byznysu a peníze, musíte se vypracovat z ničeho. I náš profesor na VŠUP Josef Ťapťuch nás upozorňoval, že bez vlastního finančního zázemí se člověk musí opravdu brutálně snažit. Takže musíte hodně pracovat. A zpočátku aspoň chápat, že ta byznysová složka k tomu patří. Nemusíte všechno umět nebo dělat sama, ale musíte aspoň vědět, že si na to potřebujete někoho najmout.

Docela málo. Poslední dva roky byly náročné. Samé počty a tabulky a organizace… Takže teď bych to chtěla postupně předávat a věnovat se hlavně kolekcím. V současné době pro mě pracuje asi dvacet lidí, někteří souvisle, jiné najímám jen na určité projekty.

Pokud jde o řemesla, často jsou to starší ženy nebo Rusky, Bělorusky či Ukrajinky, kde tradice oděvní výroby v posledních desetiletích nebyla tolik narušená jako tady v Česku nebo na Slovensku. Ty mladší odsud to musím často učit. Díky střední škole mám ale v řemeslech naštěstí dobré základy.

Ani ne, to byla spíš náhoda. Bydleli jsme ještě v Košicích, když jsem najednou přes léto rychle vyrostla, a od té doby mě na ulici začali oslovovat lidi z módních agentur. Byla jsem nakonec zapsaná ve třech, ale nebylo to nic pro mě.

Nikdy jsem po tom netoužila, a když jsem pak měla pár prvních zkušeností s castingy a focením, rychle jsem navíc přišla na to, že modelka jen neustále někde čeká. Kdežto já chtěla něco tvořit. Často jsem si tedy s sebou vozila vyšívání nebo jinou ruční práci a moc se nestarala o to, co se děje kolem. (směje se)

Nakonec bylo legrační, že sotva jsem se rozhodla toho nechat a agentury opustila, přišly nabídky na velké zakázky. Stala jsem se tváří velké kosmetické značky, fotila jsem pro Elle v Paříži a podobně. To už jsem ale dělala jako influencerka Vanda Janda, a to mě těšilo mnohem víc.

Ano, ale protože moc dobře nevidím, občas asi na lidi podivně mžourám. Líbí se mi hlavně osobní zvláštnosti: třeba starší dáma, která má osobitě uvázaný šátek. Ráda sleduji lidi na ulici i v zahraničí, když cestuji, v různých kulturách. Zajímavá jsou módní velkoměsta, ale i uličky v Marrákeši.

Líbí se mi Italky, Španělky, Francouzky, ale nejvíc blízké mi jsou asi ženy v New Yorku.

Američané velmi rádi dávají komplimenty, ale mně se tam stalo ještě něco jiného: Když jsem tam vyrazila na ulici ve svém modelu, než jsem přešla blok, zastavily mě desítky žen a vyptávaly se, odkud mám ten kabátek. Některé mi nedaly pokoj, dokud jsem jim nedala kontakt, a dnes jsou z nich moje klientky.

Podle mě nám oděv dopomáhá k tomu, abychom se cítili dobře. V mojí představě to je tedy žena v jakémkoli společenském postavení a věku, u které se do jejího zevnějšku promítá to, co je uvnitř, která to chce a umí oblečením vyjádřit. Takže ano, je za tím i moje babička a její životní styl.