Vanda Hybnerová: Svá traumata mám vyřešená, teď mě už jen inspirují

V pražské La Fabrice je nyní k vidění vaše nejnovější divadelní hra Slávy dcery. Nejenže v ní hrajete, ale jste i autorkou námětu a navíc ji ještě režírujete. Jak se dá tohle všechno skloubit?

Skloubit se dá myslím téměř všechno, pokud se chce, je z toho radost a je tomu nakloněno okolí. Tenhle projekt jsme chystali vlastně několik let, takže příprava byla pečlivá. Nejdůležitější bylo oslovit a nadchnout ostatní kolegy herce a další umělecké profese, bez nichž by takové představení nemohlo vzniknout. A samozřejmě získat si důvěru divadla k našemu netypickému pohledu na celou věc.

Podobně jsem už dělala několik představení, pokud mám jasnou představu, je jednodušší si projekt naložit na záda jako batoh a odtáhnout ho nahoru sama. I s tou odpovědností za nejistý výsledek.

Název ve mně nejdřív evokoval epickou báseň Jána Kollára, která se probírá na střední škole, a pak Slavu Polunina, známého mima, s nímž spolupracujete. To asi sedí víc, že? Navážete na předchozí spolupráci?

Slava Polunin a jeho klaunství nebo spíš jeho magický pohled na skutečnost mě ovlivňuje už od roku 1988, kdy jsem ho poprvé viděla vystupovat v Praze na projektu Karavana míru, která putovala celou Evropou.

Tenkrát jsem chtěla s jeho klaunskou company utéct do světa. Dopadlo to jinak a teď po víc než třiceti letech se mi sen zahrát si s ním splnil.

Název Slávy dcery je tedy takový dvojsmysl. Slava je jméno mého klaunského vzoru a zároveň ukazuje na to, jaké to je, vyrůstat ve stínu slavného otce.

Tohle téma nás s Natálkou Kocábovou, se kterou jsme představení připravovaly, spojuje, a tak vlastně vznikl nejdřív filmový scénář, který čeká na realizaci. A protože jsme si to čekání chtěly zkrátit, převedla Natálka filmovou podobu do divadelní.

Jak vaše spojení vzniklo? Proč jste právě jí svěřila scénář?

Naopak scénář Natálka svěřila mně, vlastně, jak sama říká, ho pro mě napsala. Známe se tak nějak odjakživa, vyrůstaly jsme ve stejné bublině.

No a když došlo na to, že jsem tohle otcovské téma chtěla zpracovat, obrátila jsem se na Natálku potom, co jsem viděla její první hru Pohřeb až zítra a četla její knihu. Máme takový podobný drsný smysl pro humor a jen tak něco nás nesejme.

Pantomima vás díky otci Borisi Hybnerovi provází celým životem. Máme ve hře hledat jako předobraz mima Slávy Maxe, otce s nevyřešenými vztahy s dcerami, i jeho?

Kde jinde brát inspiraci než ve svém vlastním životě? Ale je to opravdu jen inspirace. Nežene mě touha si přes divadelní projekt řešit svá osobní traumata, protože ta už vyřešená mám. Proto jsem schopna s nimi nakládat touto cestou.

Nějakým sebezpytem jsem procházela řadu let a po tátově smrti mi došlo, jak malicherné některé křivdy jsou. Ale k tomu člověk opravdu dojde až osobními zkušenostmi. Rodičem se člověk nenarodí, a zvlášť člověk s uměleckými sklony, který svému talentu obětuje rodinný život. Je strašně úlevné to pochopit a odpustit. Pak už si z toho člověk může dělat jen srandu.

Na počest tatínkovi jste vytvořila se svým kolegou Radimem Vizvárym v branickém divadle Bravo! vzpomínkovou Mim session. Bylo to ojedinělé představení, anebo se opakuje?

Byla to jenom jednorázová akce k výročí osmdesátinám táty, takže se s největší pravděpodobností opakovat v této podobě nebude, nicméně na podzim budu pravděpodobně s Radimem Vizvárym, který je teď šéfem Nové scény Laterny Magiky, spolupracovat v rámci projektů, které využívají pantomimu.

Vaše autorská představení jsou hodně vizuální. Může za to i to, že jste před herectvím vystudovala také fotografii? Anebo to, že je vaše maminka výtvarnice?

To jste si vlastně asi odpověděla sama. Vyrůstala jsem v ateliéru mojí mámy, která kromě vlastní tvorby ještě restaurovala staré obrazy, sochy, kostely, kláštery. Navíc máma se věnovala figurální malbě, takže ty obličeje a postavy v různých emocích a konstelacích na mě pokukovaly a lezly mi do snů a mé fantazie. Takové renesanční portréty starých šlechtičen v přítmí jsou téměř hororové.

Takže to, že se na svět budu dívat jinak než konzumně, bylo skoro jasný. Fotku jsem vystudovala jako jedinou jinou možnost než jít na konzervatoř. A jsem za to vděčná. Naučila jsem se dívat na běžné věci jako na malé zázraky.

Jaký vliv na vás vůbec rodiče ve výběru profese měli?

Dali mi absolutní volnost. Tedy spíš máma, která mě vychovávala spolu s babičkou a dědou. Táta v tomhle ohledu doufal, že moje volby budou správné a že se po něm nebude chtít, aby se toho účastnil.

Až mnohem později, kdy jsem vystudovala vysokou školu, se mnou zpětně mluvil o tom, jaké to bylo. Byly doby, kdy jsem měla pocit, že je jim to jedno, ale zase mě to donutilo brzy se naučit sama rozhodovat a nést zodpovědnost. Někdy až moc.

Režie jste se ujala už poněkolikáté. Vyzkoušela jste i filmovou, když vznikl snímek podle velmi úspěšného představení Můžem i s mužem. Bylo složité transformovat hru na filmové plátno ať už umělecky, anebo produkčně?

Ano udělala jsem i tuhle zkušenost a jsem za ni vděčná. Filmové vyprávění je diametrálně jiné než divadelní. Je to takové puzzle z tisíce kousků v dlouhém čase, plno lidí, peněz a nejistot. U filmu je daleko důležitější, aby všichni táhli za jeden provaz a věřili výsledné vizi.

A točit film podle divadelní předlohy je náročné, pokud to není samotný záznam. Musí najít obrazovou cestu k vyjádření. Cestou natočení jsme prošli rychle a hladce a teď se řeší postprodukce. Řeší se dlouho už jen proto, že je to specifický žánr, a hledá se cesta, jak ho nabídnout divákům. Český filmový divák je zvyklý na určitý druh komedií, mnohdy na jejich povrchnost nadává, ale zároveň to vlastně očekává. Náš film jde trochu jinou cestou. Uvidíme, jak ho lidé přijmou.

Kdy ho uvidíme v kinech?

Premiéra se stále posouvá. Sama v současnou chvíli nevím, kdy bude. To záleží na distributorovi a producentovi. Já jsem jen kašpárek.

Zaznamenali jsme, že v nových představeních už nejste s kolegyněmi v původní čtveřici a zůstala jste vy, Jitka Sedláčková a Dáša Zázvůrková. Co se mezi vámi stalo? A nahradil někdo Kateřinu Kairu Hrachovcovou?

Odpovím asi takhle. Show must go on. Za těch skoro 40 let u profese mi došlo, že každý je nahraditelný. Mnohokrát za mě zaskakovaly kolegyně, když jsem byla těhotná nebo nemocná. Je to běžná praxe. Divadelní moloch je závislý na divácích a naše herecká čest je udělat všechno pro to, aby se představení odehrálo. Jak už mi na DAMU říkali herečtí pedagogové: herce omlouvá jen smrt.

No a v tomhle případě je to tak, že se někdo ze svého soukromého důvodu rozhodne představení opustit, ale to ne vždycky znamená, že se přestane hrát. Takže Kateřinu Hrachovcovou vystřídala Eva Leinweberová. A vzhledem k tomu, že se jedná z větší části o improvizační představení, přinesla Eva nové podněty, novou postavu a představení se proměnilo.

V obou projektech, o kterých si povídáme, se obklopujete spoustou žen. Je vám práce s nimi bližší než s kolegy muži?

Je to období. Prošla jsem různými divadly s rozmanitým repertoárem a dramaturgií. A teď je období žen. Ženský svět je velký chaos a baví mě v něm hledat cestičky ven. Slávy dcery ale už nejsou čistě ženské téma. Je přítomný muž. V tomhle případě otec.

V představení Můžem i s mužem je zase nepřítomný muž, manžel, milenec, prostě láska. Hledání lásky a touha po ní je ale téma, které umění zpracovává od chvíle, kdy se někdo poprvé zamiloval a dostal košem.

Podle čeho si spolupracovnice vybíráte?

Nemám na to klíč. Mám kolem sebe mnoho velmi talentovaných kolegyň. A pokud to vypadá, že bychom mohly mít stejné téma a ony přistoupí na to, že nejsem klasický režisér, a pustí se se mnou do neověřených cest, tak může něco vzniknout. Nebo taky ne. Ta nejistota mě pořád udržuje v pozoru.

A jak to máte v reálném životě? Také spoléháte spíš na ženskou sounáležitost?

V životě jsem teď zrovna takový solitér. Jsem na rozcestí. Učím se být babička, to je naprosto geniální role. Pozoruju malého prince a čerpám z něj zase jinou inspiraci. To u svých vlastních dětí člověk nevidí. Tam je zaneprázdněn tím, aby nedělal chyby a aby své dítě provedl tou správnou cestou. Já se od vnuka znovu učím bezstarostnosti a radování se z toho, že bliká lampička.

Co vás vlastně přivedlo věnovat se víc autorské tvorbě než „jen“ hrát role, které vám přidělí jiní?

Nebaví mě na mojí profesi to čekání, až zazvoní telefon. Konkurence je obrovská a čekat, až si mě někdo najde a dá mi roli mých snů, mě přestalo brzy bavit. Každý tu možnost má, jen se nebát jít s kůží na trh. A nedělat si nic z hodnocení.

Dáváte teď přednost divadlu před natáčením, anebo je to jen shoda okolností, nabídky a poptávky? Kde vás kromě vašich vlastních představení mohou divadelní diváci vidět?

Moje profese je pestrá, a to je to, co na ní miluju. Teď vám tu dávám rozhovor, večer jdu hrát a zítra ráno točím. Když je toho moc, říkám si: Sakra bude mi pětapadesát, musím polevit, už mě všechno bolí, ale za týden se oklepu a už zas vymýšlím, co dál.

Teď máme pár dní po premiéře Slávy dcery v La Fabrice, to je čerstvě narozené, tak budu ještě chvíli okolo našlapovat. Ale do toho točím seriály a budeme doufám chystat filmovou podobu té naší otcovské roadmovie.

Je ještě nějaké představení, na které byste chtěla upozornit?

V divadle Venuše hrajeme se Zuzanou Bydžovskou ve hře Očistec si zaslouží každý, režíruje ji Jakub Čermák. Má téma odchodu prezidenta z funkce a ze života. Aspiruje na představení roku.

A pokud jde o televizní obrazovky?

Kromě ZOO už roky hraji v seriálu Ulice, kde se teď dějová linka mojí postavy Evy Knoblochové rozvíjí na nějakou dobu poměrně intenzivněji. S Jiřím Štréblem vytvoříme takovou komickou dvojici.

V České televizi by měl běžet seriál Volha, který vznikl k výročí vzniku Československé televize. A teď dotáčím seriál Octopus, což jsou detektivní příběhy v hlavní roli s Miroslavem Krobotem.

Není tajemstvím, že se téměř sama staráte o statek na Vysočině. Jak zvládáte skloubit hereckou profesi s farmařinou? Čemu se tam věnujete kromě chovu koní?

Profese je iluze, ze které zůstane jen nějaký pocit a vydaná a přijatá energie. Život na Vysočině se zvířaty je realita, která mě udržuje nohama na zemi. Koně stárnou se mnou, tak mi odpouštějí, že se už tak často neproháníme po lese. Krom kocourů mám i pár slepiček a kohouta… Další klaunská inspirace.