Vanda Hybnerová: Smích je v životě snad nejpodstatnější

Věřila jsem tomu. Nijak toho nelituju a rozhodně nebudu svou novou zkušeností kohokoliv ovlivňovat nebo odrazovat od víry a naděje, že existuje něco jako „navždy“. Plány jsou kolikrát krásnější než jejich cíle.

Jak na to odpovědět… Člověk se sám narodí a sám umře. Mezi tím je doba, kdy se potkáváte, rezonujete a po delší či kratší době rozcházíte. Myslet si, že vaše starosti bude někdo řešit za vás, je bláhové. Když si zvyknu, že to tak není, tak o to víc ocením, když zjistím, že někdo takový aspoň na chvíli je. Ale myslet si, že když s někým jsem, je ten člověk tady jen kvůli mně…

Velký díl citové zodpovědnosti mám ke svým čtyřnohým přátelům. Ti mě opravdu opouštějí, jen když je zvířecí pánbůh povolá. Možná jsou to citová alibi, ale někdy mi lidé okolo mě připadají víc jako zvířata než ta moje opravdická. Mám tlustého prdícího poníka, který mi dokonale nahradí vše, co přináší partnerský vztah. Je vegetarián, nekouří a nechlastá, občas ho vezmu na procházku, ale když mu sundám ohlávku, odchází ode mě svobodný.

Snažím se udělat si v životě veliký průvan. Jediné, co mám určitě v plánu, je cestování. Naše zeměkoule je nádherná. Za poslední rok jsem viděla hodně, ale zdaleka mi to nestačí.

S nonverbálním pohybovým představením Angel-y jsme vloni s Lucií Kašiarovou objely kus Evropy. Byly jsme na festivalu pouličních divadel v Krakově, vystupovaly jsme ve Francii, po Česku. Naše Angel-y jsou přizpůsobivé, hrajeme nejen v divadle, ale i na nádraží, na vodě, v barokní sýpce, na náměstí, na molu v Saint Tropez…

Jsme dva andělé strážní u nebeské brány, do které ale bohužel už nikdo nevchází. Téma není moralizující, vycházíme z klaunské logiky nelogiky. Rozhodně je představení plné emocí, kterých jsme plné my. Bohužel časem a s věkem přibývají ty cyničtější a ironičtější.

Potkaly jsme se v Dejvickém divadle při spolupráci v představení Petry Tejnorové Modrovous. Zjistily jsme, že tak nějak zvláštně umělecky i lidsky rezonujeme, a rozhodly jsme se ve společné práci pokračovat. Najít ale téma pro dvě ženské, z nichž jedna je tanečnice a druhá herečka, je nemožné.

No a před dvěma lety na Velikonoce nás to napadlo při listování v knížkách. Obrázek poťouchlého, usmívajícího se anděla. Anděl je bytost, která hravě pojme všechny naše emoce, a protože ho nikdo nezná, můžeme mu přidělit jakoukoliv podobu. Naše Angel-y jsou trochu jako bezdomovci. Jsou i nejsou svobodné. Mají nějakou službu, ale protože ji nikdo nevyužívá, jsou zbytečné.

Diváci se mohou svobodně do představení zapojit. Pokud se opravdu někdo cítí na vstup do nebe, musí projít naší kontrolou. Někdo si to pak občas rozmyslí.

Třeba v Krakově se nám do nebe hrnulo hodně lidí, a tak jsme jim nabídly naše těla jako rohožku, o kterou si musí před vstupem do nebe otřít boty. Někdo to vzdal, někdo do toho nebe tolik chtěl, že nám skoro polámal žebra.

Moje tělo stárne a po každém představení mě bolí úplně všechno. Je to ale vykompenzované radostí, že mohu tělu dopřát adrenalin. Krize a nálady topím v tom, že se hýbu, v radosti z pohybu. Ne ale v každém. Zkoušela jsem chodit do posilovny, ale to bych přirovnala k televizním seriálům. Vykonáváte stereotypní pohyb, sledujete, jestli slečna vedle už má ten zadek menší než já… To pro mě fakt nebylo.

Vracím se svým způsobem ke svým začátkům, studovala jsem kdysi pantomimu a hodně let jsem se jí věnovala, než jsem skončila u činohry. Už několikátou sezónu spolupracuji se studiem Alta, což je scéna současného tance a je zároveň otevřená všem lidem, kteří se chtějí vyjadřovat svým tělem. Teď se nám Studio Alta podařilo rozšířit o další prostory a působíme ve dvou bývalých skladových halách v Holešovicích naproti Výstavišti.

Atmosféra tam je úplně jiná než u činoherních souborů, které ráno začínají zkouškou s kávou a cigárem a večer končí u baru. Neříkám, že si tanečníci nikdy nesednou k baru, ale častěji večer pokračuje zase tancem a pohybem. Když to přijmete jako součást svého života, přijmete i radost z toho.

Můžete zužitkovat bohatou emocionální zkušenost i to, že své tělo dobře znáte. Jsem v Altě asi nejstarší a vím, že sdílená radost z pohybu je důležitá pro všechny věkové kategorie. Chtěla bych tam proto časem začít s tančírnou pro seniory. Nepůjde o nějaké taneční kurzy, ale o to, rozvrtět tělo. Jde o radost ze sebevyjádření svým tělem. A nemusí tam nutně chodit páry. Babička, která tam přijde sama, od nás třeba dostane krásného mladého tanečníka. Znám studenty herectví, které by takový projekt bavil.

Lidé si pod pojmem tanec představují choreografii, která musí být na hudbu a má dané kroky. To tak ale vůbec nemusí být. Můžete tančit na slovo, na zvuky přírody, obrázek, na ticho…

Zní to zvláštně a já k tomu také byla zprvu ostražitá, ale zjistila jsem, jaká z toho může být čistě osobní radost. Nepotřebuji dosáhnout dokonalého výsledku, který někdo bude hodnotit. Jde o to, se dozvědět něco o sobě, o svých možnostech.

Slovo je degradované, nejen v umění. Svět je dnes řízený přes krátké textové zprávy, maily. Postupně přicházím na to, že emoce je možné předat, aniž by byly vyřčené. I v divadle to diváci přijímají intenzivněji, než když jsou jen posluchači slov. Kolem nás jich je tolik, že už poztrácela sílu. Definitivně mi to došlo při práci v televizních seriálech. Učím se slova dialogů, pořád dokola opakuji ty samé věci. Emoce v těch slovech ztrácejí váhu.

Pamatuji, jak jsem někdy v pubertě od babičky dostala knihu Daphne du Maurier Hospoda Jamajka. Bylo to neuvěřitelně epické, popisovala, jakou barvu mělo moře, jak voněl vzduch. Byla jsem tím naprosto unešená a nemohla jsem se dočkat, až si k té knížce zase sednu. Dneska na takové knihy nemá nikdo čas, nikdo nechce tímhle způsobem snít.

Nejsem klasický režisér, nestudovala jsem to, ale mám nahromaděné spousty zkušeností. Mé představení se mnou dělali kolegové, s nimiž se dobře znám, dokážeme spolu improvizovat, vycházelo to ze vzájemné spolupráce. Baví mě dělat představení „na klíč“, včetně scénografie, kostýmů. A na další práci se těším, dokud se lidé smějí, tak to má smysl. Smích je v životě snad nejpodstatnější.

Léta jsem hrála v intelektuálním divadle Komedie, teď hraju na bulvární scéně a vůbec s tím nemám problém. Je to žánr, jež je v téhle době pro diváky lepší než všechna antidepresiva dohromady.

Nedávno jsem si při práci povídala s mladou studentkou herectví, jaký je rozdíl mezi našimi generacemi. Naší, která přišla ke svobodě, když nám bylo dvacet, a té jejich, která se už do svobody narodila.

Naše generace svobodu uchopila materiálně, lidé chtěli co nejvíc a co nejrychleji vytřískat, co to šlo. Mladá generace tolik netouží po materiálních cílech, chtějí si víc života užívat. Nemají potřebu dohnat nějakou ztrátu, jak jsme to zažívali my, kladou si o životě trochu jiné otázky, nejsou tak materiálně orientovaní, nemají v sobě tu urputnost. Sbalí si ze dne na den věci a někam na rok odjedou. My se pořád za něčím honíme, sháníme, obstaráváme…

Příroda a hlavně prázdný prostor, kde můžete roztáhnout ruce a do nikoho a ničeho nenarazíte, jsou balzám na duši. Naučíte se tam taky respektovat, jakou moc má příroda. Můžeme mít sebevýkonnější počítače, ale když napadne hodně sněhu, jsme v háji. Jenže my se k přírodě chováme strašně a jednou za to budeme potrestaní.

Jsem narozená ve znamení Vah. Spravedlnost je pro mě důležitá. Stále v ni věřím, i když to je čím dál tím těžší.

Protože mohou nastat situace - a teď mluvím o naší branži - kdy se nemáte jak bránit proti hnusu, který na vás někdo naplive. Nalepí na vás nálepku, se kterou pak žijete, a váš život se kvůli tomu, že nějaká pomatená redaktorka z bulvárního časopisu, která si vydělává na živobytí tím, že lže, řítí někam… Kamsi.

Určitě ho mám, protože ze všech krizí jsem zatím dokázala zase vzlétnout. Dospěla jsem k tomu, že jediný člověk, na kterého se každý může spolehnout, je on sám. Kdo je sám se sebou v souladu, tak zvládne každou bolest. Možná je to těžší s radostí. Tu potřebujete s někým sdílet… Naučíte-li se ale být v souladu sám se sebou, vysíláte signály, které mohou přivolat něco jedinečného, ať jde o práci, přátele, možná i lásku…