Vanda Hybnerová: Dálnice D1 je můj třetí domov

Prahu jsem opustila, protože po čtyřiceti letech života v centru města jsem zjistila, že se tam nemohu nadechnout. Praha se proměnila v místo stresu, konzumního útoku na všechny lidské smysly, z centra se kvůli hamižným restituentům vytratili starousedlíci.

Vesničankou se stát nemohu, jsem jen městský člověk, který zatoužil po volném prostoru. Jen tak vylézt ráno v pyžamu před dům a chvíli stát a nic. Jen tak nic. To Praha neumožní. Od rána řeším špatně zaparkované auto, smluvené zbytečné schůzky, tuny informací. No a teď se prostě jen koukám, jestli prší, nebo svítí slunce. Tak je to. Prahu mám však stále v srdci a jsem na ní pracovně závislá. Veverky moje herecká profese moc nenadchla.

Nelituji. Je to zatím krátká doba a ta euforie ze změny je stále silná. To, že řeším úskalí venkovského života, mi zatím připadá roztomilé. Jsem divná v tom, že mě baví fyzicky pracovat, a to až do úpadu. Rodina mě za to lynčuje, ale já si nemohu pomoct. Zvládám spoustu mužských prací, a když mne za to nikdo nepochválí, tak se pochválím sama.

Poslední dobou se cítím absolutně šťastná, když jsem ve společnosti zvířat. A protože chci být hodně šťastná, tak stále pořizuji další a další kamarády. V mojí profesi jsem neustále ve střehu, co mohu a nemohu říct či udělat, neustále komunikuji s lidmi, musím se hlídat, ale mezi mými přáteli na Vysočině je buřt, co si myslím o současné politice a jestli mám pupínek na čele. Oni mě milují vřele, bezelstně, upřímně a tiše. Tedy až na některé jedince.

Především jsem obklopena anděly, kteří se vydávají za koně. Kdo miluje koně, tak mě pochopí, že to je láska na celý život, je to vášeň, posedlost. O nich by mohl být celý rozhovor. Jako protiklad vlastním malé stádečko ovcí. Kdo tvrdí, že jsou ovce hloupé, tak je na omylu, jsou vychytralé a lstivé. Často si ulevuji tím, že je oslovuji jmény lidí, ke kterým mám takový ten pražský vztah. Hodně mi to pomáhá. Doporučuji to jako terapii.

Pak jsou v mé blízkosti duše zemřelých, tedy kočky, respektive samí kocouři. Je jich pět a jejich láska je vášnivá, ale lehce vypočítavá. Nejvěrnějšími přáteli jsou psíci, jsou mi stále v patách a jejich oddanost mne dojímá. Dále je to třínohý králík a stárnoucí potkanice. Želvu moji milovanou při pokusu o útěk přejel traktor. No a na jaře se těším na tři kachny. Žádná zvířata nejíme, všem jsme slíbili dožití.

Už jsem to někde na sebe práskla. No, vzhledem k tomu, že je poněkud nestabilní, tak tráví čas na zemi v bytě mezi stěnou a ústředním topením. Je z roku 2004? To to utíká, no tak to už je tam pět let. Chudinka.

Od letošní sezóny jsem výrazně zmírnila tempo. Doby, kdy jsem měla třicet představení měsíčně, jsou pryč. Letos jsem měla jen jednu premiéru v Divadle Palace. Po letech závažných rolí v Divadle Komedie jsem se občerstvila nefalšovaným bulvárem, komedií Miláček Anna.

Hrát poctivě situační komedii je skoro jako naštípat dříví na celou zimu. Moc si užívám, jak se diváci chechtají. Od dob, co jsem hrála s tátou (Borisem Hybnerem - pozn. red.) němou grotesku, jsem podobný stav nezažila. Stýskalo se mi. Určitě chci v této lince pokračovat. Smích je lék.

Dálnice D 1 je můj třetí domov. Jezdím hlavně v noci. Bála jsem se toho stereotypu, ale je to takový můj čas. Odpočívám, tedy sedím, krafám po telefonu s kámoškama, učím se a ráda poslouchám mluvené slovo na cédéčku. Plánuji ještě výuku jazyka, ale to zatím nějak oddaluji. Ani nevím proč, asi že je to povinnost.

S tou meditací je to nebezpečné. Znám každou zatáčku, každé stoupání, často se mi stane, že u Průhonic vidím ceduli Humpolec 10 km. Říkám tomu, že jedu na autopilota, prostě se zamyslím a hodina je pryč. Takhle asi medituje většina řidičů kamiónů. Je to čistý zen.

V noci, kdy já jezdím, je na silnici rušno. Po sjezdu z dálnice už znám místa, kde se srny pasou, tam jezdím velice pomalu, ale na dálnici je to podpásovka. Minulý týden jsem srazila lišku. Plakala jsem u krajnice asi půl hodiny. Nešlo jí pomoct. Slíbila jsem jí, že to vynahradím nějaké jiné. Budu je varovat před myslivci.

V září jsme dotočili seriál Dokonalý svět a v létě Pojišťovnu štěstí. Práce se nezříkám, jsem kašpárek. Pokaždé dělám svou práci na 100 procent. Někdy jsem tím i pro okolí otravná. Vždy to přijímám jako výzvu. Hodně se mezi kolegy polemizuje o úrovních a neúrovních seriálů. Pro mne je to obživa a moje řemeslo. A když natočím seriál, mohu si dovolit přemýšlet o nějakém vlastním projektu, do kterého nevratně investuji.

Jedna horká nabídka přišla, ale nemůžu to prozradit, jelikož bych to zakřikla. Dokud se nenatočí první klapka, není nic jisté. Snad jen že to má být komedie a se skvělými partnery.

Vánoce, až na jedny, kdy se mi narodila dcera, jsme vždy trávili na Vysočině. A rozhodně k nám chodí Ježíšek. Vábíme ho výzdobou domu, zahrady a svátečním oblečením. Stolujeme bez televize v pozadí, pod talířem máme rybí šupiny a připravíme jeden talíř navíc pro ty, kteří už s námi nemohou být.

Polévka mi tradičně zhořkne, maminka na to poukáže a je lehké dusno. Salátů máme víc, protože někdo nerad mrkev a někdo zase hrášek. Kuřecí řízek předstírá kapra a kapr plave v rybníce. Než dorazí Ježíšek, tak ve vaně sledujeme osud v podobě plovoucích svíček. No a po nadílce se přu s maminkou, že ty vánoční papíry z dárků opravdu nebudeme schovávat na příští rok.

Kohoutovi štědrovku, koním po mrkvičce. Štědrovečerní krmení u koní miluji a také vůni chléva a sena.

Zdraví a lásku.