Vanda Hybnerová: Často zažívám pocity zklamání a osamění

Náhodou. Naše branže je na náhodě víceméně založená, stejně jako je založená na setkávání se s lidmi, kteří vás otočí a vyšlou nečekaným směrem.

Původně jsem neměla ambici režírovat film. Ale protože jsem vytvořila a režírovala několik divadelních představení, mám vystudovanou fotografii a byla jsem povzbuzovaná mými kolegy, tak jsem do toho nakonec šla. S pokorou, fantazií, a hlavně se spoustou velmi talentovaných kolegů. K filmové režii mě navíc přivedla jedna velmi speciální nabídka.

Ano. Film navazuje na stejnojmenné standupové představení, které jsme si vymyslely s kolegyněmi Jitkou Sedláčkovou, Kateřinou Hrachovcovou a Dášou Zázvůrkovou. Toto představení už má za sebou několik stovek repríz, objely jsme s ním prakticky celou republiku a získalo si i početný fanklub.

Celé to začalo před více než třemi lety, když jsme se daly s holkama dohromady. Ony tehdy byly tři a hledaly čtvrtého mušketýra do party. Protože věděly, že si ze sebe dokážu udělat srandu, vzpomněly si na mě a zavolaly.

Pak jsme spolu několik týdnů chodily po kavárnách a řešily pořád to samé: lásku, její absenci, nepochopení, zklamání, samotu a osamění. Vlastně to, co řeší všechny ženy našeho věku. Strašně jsme se u toho přitom nasmály, protože když se člověk přestane brát vážně a vyleze od svých emocí a strachů na nějaký kopeček, vidí všechno jinak. No a tak vzniklo naše stand-upové představení.

Původně jsme neměly žádné velké očekávání, chtěly jsme to jenom párkrát zahrát někde v hospodě pro pár životem zklamaných kamarádek. Nechtěly jsme dělat umění, jen jsme si chtěly veřejně udělat srandu ze svých vlastních bolístek. Ona je to totiž taková naše veřejná terapie s hudbou a kouzly. Ale ono to mělo úspěch. Strašně moc žen nám dokonce v reakci na tuto hru poslalo svoje vlastní příběhy.

A díky tomuto ohlasu, který to mezi lidmi vzbudilo, přišla právě nabídka natočit to jako film. Podmínkou ovšem bylo, že si ho musíme vymyslet a vytvořit znovu samy, stejně jako jsme si samy udělaly představení. Jedna za všechny, všechny za jednu. Netradiční přístup, netradiční postup. Všechno se seběhlo velmi rychle, film byl natočený za tři měsíce.

Byl. Povedlo se to jen díky tomu, že mám mnoho kamarádů, úžasných profesionálů, kteří s námi do toho rychlonízkorozpočtového filmu šli.

Scénář jsem psala já a těžké to bylo. Zpočátku jsme si s tím vůbec nevěděly rady, protože stand-up opravdu není látka pro film. Divadlo žije ze vzájemné energie diváků a herců a tady najednou ta energie nebyla.

My ji přitom od lidí na jevišti potřebujeme, abychom věděly, kam až se můžeme dostat.

Takže jsem do filmu přidala mnoho dalších postav, které vlastně reprezentují tu naši divadelní magii. Napsala jsem jakýsi scénář, určitou první verzi, oslovili jsme konkrétní kolegy herce a začali jsme s kameramanem Davidem Čálkem kreslit obrázky. No a pak už to šlo.

Po tolika letech herectví bylo nádherné tvořit něco na druhé straně kamery. Věděla jsem, že chci, aby film byl výtvarný, obrazově jemně stylizovaný. V tom mi dokonale vyšel vstříc Marek Cpin jako kostýmní výtvarník a architekt.

Natáčeli jsme dvanáct dní s přibližně dvaceti herci a dvaceti dalšími lidmi ze štábu, nacpaní v jednom bytě. Byla to jízda.

Hlavním tématem je - stejně jako u našeho představení - láska. Taky je o vytváření si iluzí, ze kterých, když pak člověk prozře, zažije zklamání. Náš film je ale i o pocitech samoty a osamění nebo o nekonečné naději, kterou nesmíme ztratit.

Nejhorší totiž je, když člověk svěsí ruce a nechá se sežrat. Třeba o mně si hodně lidí myslí, že jsem bojovník. Přitom já jsem často bojovník jenom proto, že si to o mně lidé myslí.

Vlastně dost často. Zažívám je vždycky, když se nenaplní moje očekávání, tedy když se mi hroutí plán, ať už je mateřský, milostný nebo pracovní. Já mám totiž na sebe i na své okolí velké nároky. Nakonec je ale mám stejně jenom proto, abych z nich mohla slevovat. Pomalu lezu ze žebříku dolů.

Je to o věcech, které začínají trápit skoro všechny ženský po čtyřicítce.

Filmů s ženskou tematikou je hodně a já jsem chtěla, aby ten náš byl jiný. Aby to byl takový „ženský šašek“. Není to ale úplně typická současná komedie, já ve své vlastní tvorbě nedokážu a nechci kalkulovat. Rozhodně se nechci ani podbízet.

Táta mě totiž vychoval na němé grotesce, učila jsem se od Chaplina nebo Bustera Keatona, tedy od naprostých mistrů. Oba byli v něčem první a nebáli se toho. Slova pro ně byla zbytečná, a to hlavně v emocích. Víc ale neřeknu, protože nesmím, a taky jsem pověrčivá.

Ale moc se těším na to, až budu stát vzadu v kině a budu pozorovat diváky, protože něco takového jako herečka během divadelního představení zažít nemohu.

To ještě nevím, teprve vymýšlíme, kdy bude film nejlepší vypustit ven. Prozatím je v postprodukci.

Ano, byla jsem součástí jedné epizody, ve které se řeší zabití vychovatelky v dětském pasťáku.

Dobře. Postavu hlavní vychovatelky jsem, myslím, pochopila naprosto jasně. Když žijete obklopena různými strachy - o práci, o existenci a nakonec i o život -, stanete se buď obětí, nebo okoráte. Vytvoříte si tvrdou slupku.

Ano. Já jsem chodila do školy ještě za totáče, když jednou jeden náš rodinný přítel ověnčil hrob Jana Palacha květinami. Přišli si kvůli tomu pro mě do školy dva fízlové, aby mě odvedli na výslech do sídla Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici.

Než mě ale odvedli, musela jsem stát v ředitelně a čekat, až domluví mé uvolnění ze školy. Nikdo se za mě tehdy nepostavil. A hlavně nikdo zpětně veřejně nevysvětlil, že jsem nic neprovedla. Bylo to těžké.

Ušila jsem si bundu z igelitových pytlíků od mlíka a seděla v ní na hodinách ruštiny. Dneska už se tím bavím, ale tenkrát to vážně vtipný nebylo.

Neměla. Nemluvím ani tak o základce, tam moje emoční vzpomínky až tak zraněné nejsou, ale na střední škole to byl boj. Milovala jsem jenom profesora Mráze, který nás učil dějiny umění. Ten nás tahal po galeriích a napodoboval Leonarda da Vinciho, jak svačí na lešení při malování Sixtinské kaple.

Ale třeba z ruštiny jsem odmaturovala jenom díky tomu, že jsem si vytáhla Čechova. Studovala jsem sice na grafické škole fotografii, ale i tam se totáč projevoval. Nakonec jsem odmaturovala s akty mé kamarádky místo reportáže z pražské pohřební služby.

Své dcery jsem původně vysílala do školy s obavami. Ale stal se zázrak. Objevila se paní učitelka Černá a pan učitel Novák, díky kterým jsem svůj vztah ke škole a k učitelům přehodnotila.

A vlastně se spoustě učitelů zpětně v duchu i omlouvám - za nepochopení toho, jak těžké povolání a poslání mají. Když já stojím na jevišti a moje vystoupení se lidem nelíbí, mohou klidně vstát a odejít pryč. Učitel to má horší. Taky stojí před svými diváky a posluchači, ale kromě toho, že je musí zaujmout, je musí i něco naučit. Nemůže je nechat jen tak odejít.

Proto si myslím, že seriál Ochránce přišel včas. Nejen že je skvěle natočený, ale má i hluboké a alarmující téma. Být učitelem a osobností, která zůstane ve vzpomínkách žáků po celý jejich život, je sakra těžká práce.

Já chystám pořád něco. Jak říkal táta, je potřeba čeřit vodu. Jsem už samozřejmě střízlivější v plánech, protože jsem přehnaně zodpovědná. Upřímně musím ale říct, že způsob filmového vyprávění mě uchvátil. To, jak se dá pracovat do poslední chvíle s výsledkem, je fascinující. To na divadle není možné, tam jsou určité hranice. Můžete posouvat sami sebe v dané roli, ale to je vše.

Jen ta šílená mašinerie, finance a obrovská zodpovědnost za tolik lidí, to je pro silné povahy. Přesto malinko prozradím, že zas občas chodím na kafe s Natálkou Kocábovou a něco chystáme.