Vanda Chaloupková: Impulzivní nápady jsou moje parketa

Děkuju za tuhle otázku. Konečně rozhovor začíná jinak. Nejčastější otázky, které dostávám, se týkají právě vztahů a pak ještě spekulací, jestli mám nebo nemám asijský původ. (směje se)

Ahoj, jsem Vanda. Měla jsem se jmenovat Wanda. Prý jsem z jiného vesmíru. Ráda fotím, čtu, běhám a ze všeho nejvíc cestuju. To mi dává v životě smysl. Založila jsem si svoji značku lněného oblečení Vandyhadry, tomu se taky ráda věnuju. A jednou napíšu knihu. Mám ráda, když mám den sama se sebou. Den s Vandou.

Hodně si poklízím, říkám tomu „dělat domov“. Vařím, nonstop poslouchám hudbu a u toho si tancuju. Večery trávím v sauně nebo na masáži. A taky se věnuju práci. Co se jí týče, mám ráda dobrou přípravu, což jsem teď mohla zúročit ve filmu Prezidentka, kde hraju bodyguardku.

Byla to první role, která vyžadovala přípravu opravdu intenzivní. Doufám, že výsledek podle toho bude vypadat. (zarazí se) No zase abych si moc nefandila, snad to bude koukatelný. Víte, jsem trochu šprtka.

Kromě toho uklizeného bytu? Že chodím všude včas, a když něco řeknu, že udělám, tak to fakt i dodržím.

No ale víte, jak těžko se s tím žije? Jsem někdy na sebe tak přísná, že se utahám. Vždy se přemluvím, i když se mi do něčeho hrozně nechce.

Občas ano.

Snad ne. Ale co vyžaduju od sebe, ocením u ostatních. Na place si nechávám svůj názor pro sebe, ale pozoruju, učím se. Když jsme na Kampě zkoušeli Wericha nebo Medu, cítila jsem, že všichni chceme, aby byl výsledek dobrý. Ta představení jsou jako stroječek, který musí šlapat. Všichni musíme fungovat spolu. A myslím, že se nám to povedlo. Sešel se tam ten správný druh srdcařů. Hlavně díky Daniele Sodomové (producentka a scenáristka).

No a pak jsou projekty, na kterých dřu, záleží mi na nich, ale když to má někdo na párku, nikdy nevíte, jak to dopadne.

Ne. Navíc alkohol nepiju.

Ne, téměř vůbec.

Ze životní zkušenosti.

Tenhle komentář mě vždy pobaví – jak daleko je od pravdy. S alkoholismem jsem se setkala už v dětství. A pak i v dospělém životě. Takže mám teď k alkoholu averzi. Jednou za rok je chvíle, kdy si drink dám. Jinak ne.

Jestli mi nedělá problémy ve společnosti nepít alkohol? To by mě nikdy nenapadlo. Ne, vůbec. Okruh mých nejlepších přátel také alkohol nevyhledává. Stejné přitahuje stejné.

A dokážeme si povídat do rána a pít čaj nebo coca-colu, což je sám o sobě taky docela slušný jed. Osobně nemám problém s kofeinem a nikotinem. Takže já si neřesti dokážu nahnat jinde.

Nikoho neodsuzuju, ale můj názor je, že normální je nepít. Ne všude je to jako u nás. Proto i ráda cestuju. Taky nechápu, proč je zrovna tato droga legální? Nerozumím tomu.

I když vnímám, že můj pohled na pití je v něčem extrémní a je určitě ovlivněn mou zkušeností, alkohol mi prostě ani nedělá dobře. Asi i proto, že nemám výdrž. Kdybyste se mě totiž zeptala, zda mám asijský původ, jako se mě ptají všichni, tak vám něco prozradím.

Že jsem se rozhodla, že si udělám DNA test. Napadlo mě to už tolikrát. Jdu do toho.

Ne. Ale moje kamarádka Bára Kodetová si test nechala udělat a byla ze svého genetického profilu nadšená. Proto jsem se k tomu taky konečně rozhoupala. Chci vědět víc o svém genofondu a pak země svého původu navštívit.

Myslím, že po ní mám celou tu moji snahu o preciznost. Maminka říká, že když babička prošla místností, bylo poznat kudy, protože všechny věci cestou krásně porovnala.

A maminka to má v sobě taky, to od ní jsem to odkoukala, ale ona má zároveň i bordelizování po dědovi. Když něco dělá, vytáhne ven úplně všechno. (směje se)

Ano. Měla jsem takzvané „zahrádky“.

To nikdo neví. Byla to část prostoru, kde byla upravená hromádka z věcí. Měla jasný tvar v pravých úhlech. Mohlo to být cokoli. Maminka musela kolem toho opatrně vysávat, protože jsem poznala, když se s tím hnulo. Vyžadovala jsem, aby to tak zůstalo.

A někdy jsem se v noci rozhodla, že začnu uklízet. Vyhodila jsem třeba tepláčky do koše. Takže já se tak narodila. Už chápete, jak je těžké sama se sebou žít?

Ne, to mi nevadí. Některé věci jsou mi zase úplně jedno.

A taky se často tvářím blbě. (směje se)

Takhle (upře rozostřený pohled do dálky). Ale já si jen tak přemýšlím. Asi medituju na nějaké první úrovni.

Já bych si kvůli roli klidně i oholila hlavu! Byla to výzva. Bylo to něco, na co jsem se mohla dlouho těšit. Pohltilo mě to na celých osm měsíců. Upravila jsem si jídelníček a pomalu se stávala boxerkou. Myslím, že bych se k thaiboxu jen tak nedostala. V tom je to naše povolání pestré.

No a jelikož ráda zažívám věci absolutně, moje cesta k roli vedla i přes Thajsko, kde jsem cvičila u mistra světa Muay Thai, Marna. Je to přece jenom jejich kulturní bohatství. No a po návratu do Česka se natáčení odložilo o dva měsíce, já na to dostala koronavirus a velké bolesti zad, takže jsem bohužel nenatáčela v nejlepší kondici.

Ale udělala jsem pro to maximum. Ostatně jako vždycky. Byl to velký zážitek. Za tuhle roli jsem Rudovi (scenárista a režisér Rudolf Havlík) moc vděčná! Líbí se mi, že muž napsal příběh o ženě. A to začal psát v době, kdy jsme ještě ani nevěděli, že existuje nějaká Zuzana Čaputová.

Přijímám to. S pokorou.

Tak s tímhle problém vůbec nemám. Impulzivní nápady jsou moje parketa.

Trénuje thajský box, který využila ve své roli bodyguardky ve filmu Prezidentka

Já to tam miluju. A miluju Beskydy, děda je s námi celé prochodil, když jsme byli malí. Ostrava je asi určující, co se týče mojí povahy. Je to rázovité město.

Drzá. (smích) Myslím tím, že umím říct svůj názor. Anebo to může vypadat, jako že mám problém s autoritou. Ale já to beru tak, že jsme si všichni rovni a že když něco chci říct, mám na to právo stejně jako ostatní.

Když se naučím text, očekávám, že se ho můj kolega naučí taky. Chození po špičkách a falešné ohledy nemám ráda. Myslím, že v práci i v životě je dobré mít čistý stůl. Už se mi to potvrdilo tisíckrát. A pravda stejně vždycky vyjde najevo.

Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří jsou mi podobní. Jako třeba na zmiňované Kampě, kde vládnou superženy. To se v nich pak chcete zrcadlit taky.

Je to téma, kterému se teď velmi intenzivně věnuju. Má to svůj důvod. Procházím jistou transformací. Mám pocit, že jsem se probudila až ve třiceti.

Než zmíním ženy, které za tu zmínku stojí, ráda bych řekla, že nejdůležitější je se naučit obdivovat hlavně sama sebe. Mít se ráda, jako mám ráda své nejlepší kamarádky, a bez výčitek. Když se nám tohle povede, vzory už vlastně nejsou potřeba.

Nicméně ve škole jsem potkala profesorku Evu Polzerovou, což je žena, která dala všem, co ji potkali, do života úplně všechno.

Nepřeháním. Učila nás na konzervatoři jevištní pohyb, pantomimu a tanec. Na Evu myslím často. Daniela Sodomová, producentka a autorka her Meda, Werich a Marta, silná žena, která píše silné příběhy. Spolu s režisérkou Adélou Stodolovou tvoří dvojici, se kterou chce každý člověk pracovat. Něco s nimi produkovat je práce snů.

Nesmím zapomenout na Rupi Kaur, Katarziu nebo Amy Schumer. No a pak je to Alena Doláková, která píše své knihy prohnaně upřímně, Beata Kaňoková nebo Ema Müller. To tričko Som Bohyňa je její merch. A na závěr moje nová agentka, nový vítr do plachet.

Ano. Myslím, že je zdravé ocenit krásu nebo úspěch jiných žen a inspirovat se. Obecně věřím v úspěch a ze srdce ho lidem přeju. Úspěchu totiž není nedostatek, může ho mít každý z nás. Jen je potřeba si ho správně definovat. Všechny se to učíme, ale jde to. Čistě.

K čemu je vlastně konkurence? Měření a porovnávání? Konkurence hraničí se závistí. Když si něco moc přeju, tak to většinou vyjde. Cítím, že to tak má být. A když to nevyjde, je jasné, že to být prostě nemělo. Nemá smysl se bavit, co je fér nebo nefér. Víme přece, o čem je život. O rovnováze.

No právě. Může mi to být líto, ale pak zjistím, že to tak být prostě nemělo. Jedeme dál.

Například.

My jsme spolu ale nebyli půl roku. Byli jsme spolu přes šest let a znali se ještě déle.

Místo ne. Sňatek byl součást našeho vztahu. Tak jako jeho konec.

Mně šla fyzika, matika a chemie. Měla jsem z nich samé jedničky. Ale když mi bylo deset, vznikla slohová práce na téma „moje budoucnost“ a v ní jsem napsala, že budu herečka. Sama si nepamatuju, jak mě to napadlo. V naší rodině nejsou žádní umělci. Ale ještě nemám výsledky DNA testu, třeba můj původ sahá až do linie japonských tanečnic.

Přemýšlela jsem, jak by vypadal můj život v alternativní realitě. V té, kde jsem šla studovat vědu. Život třicetileté vědkyně Vandy. To bych byla… co bych mohla být? Šprtka?

Další superžena! Jí a dalším ženám v historii se věnoval Ženský pavilon na Expo 2020, který jsem nedávno navštívila v Dubaji. Byl plný inspirujících žen, bojovnic a dobře vysvětloval pojem emancipace. Rovnost není snaha feministek o boj mezi pohlavími. Jde o rovnost, ze které benefitují všichni.

Stejně tak jako muži nechtějí zůstat v kolonce „mačo“ nebo „nad-gender“. A navíc z firemních výzkumů vychází, že mít ženu v kolektivu je výrazně prospěšnější než ji tam nemít.

Samozřejmě. Umím se o sebe postarat, ale hlavně jde o nastavení mysli, nemluvím tady o tom, že si musím za každou cenu sama přivrtat poličku. Jsem tím, kým být chci. Plním si sny. Žiju. Žiju život!