Valérie Zawadská: Netuším, po kom jsem barvu hlasu zdědila

Nezdá. Za loňský rok jsem nacestovala spoustu kilometrů, protože nás vozili na natáčení na Zlínsko. Já jsem točila v Napajedlech. Stávalo se, že jsem dopoledne učila ve škole, odpoledne jsem s kolegy z Jezerky odjela do Českých Budějovic hrát Charlyovku (Charleyova teta), po představení na mě čekal řidič ze Zlína, naložil mě a odvezl na Moravu, vyspala jsem se tři hodiny a šla jsem točit. Ve dvě hodiny jsem už znovu seděla v autě a jeli jsme do Libochovic, kde jsem asi po třech měsících hrála Sugar aneb Někdo to rád horké, a to bez zkoušky a možnosti si to v autě alespoň s kolegy říct. Po představení mě řidič opět odvezl do Zlína, spala jsem zase asi tři hodiny, odtočila jsem, znovu do auta a odvezli mě do Prahy na Jezerku, kde jsem odehrála znovu Charlyovku.

Ptala jsem se na to řidiče, řekl, že já 2200 a on 2600. Takhle to bylo téměř po celý loňský rok. Seriál se natáčel od října do června, já tedy do konce května, do toho divadelní představení, zájezdy, moje pořady poezie, dabing a k tomu ještě od září 2008 učím herectví na Mezinárodní konzervatoři Praha. Ročník, který jsem převzala po Mirku Moravcovi, učím ještě umělecký přednes. O prázdninách mě ředitel oslovil, jestli bych nepřijala místo vedoucí hereckého oddělení po Gábince Vránové. Bránila jsem se, celé léto jsem přemlouvala Gábinku, ať to dělá dál, ale už nechtěla. Takže se teď ještě starám o chod oddělení.

Je to hlavně velká odpovědnost. Nerada dělám věci polovičatě, takže se snažím, seč mi síly stačí. Nejtěžší je sehnat dobré učitele. Většina kolegů, které oslovím, se na to necítí. Školní záležitosti mi zabírají hodně času.

Ano, a pátého prosince loňského roku mi šlo o život. Nevím, jestli to bylo tak vážné, ale já jsem se bála, že umřu. Měla jsem zánět slinivky. Bylo mi zle, nemohla jsem pořádně dýchat, ale hlavně vím, že jsem si to způsobila sama. Tvrdím, a nemusím mít pravdu, že každá nemoc je projev psychiky. Já jsem si toho v loňském roce nabrala víc, než jsem snesla, a tělo řeklo dost.

Nejdřív jen, ať už ta bolest skončí. Když mi pak bylo trochu líp, říkala jsem si, že bych takhle brzy své děti neměla opustit. A když to pak už ustoupilo, začala jsem laškovat. Myslím ale, že jsem své syny i partnera hrozně vyděsila. Raději ať už se něco takového neopakuje.

Uvědomila jsem si, že pokud nebudu v pořádku já, nebude v pořádku ani moje rodina. A dělám pro to dost. Neberu si už tolik věcí a i tak je nemusím za každou cenu zvládat. Nikdy jsem například neodmítala ranní termíny na dabing, ale když nemám energii, odmítnu nebo ho přesunu na lepší čas.

Ano, mám doporučenou pankreatickou dietu, tedy žádné tuky, zeleninu jen takovou, která nenadýmá, žádný alkohol, nepiju ani kávu…

To jsou taková silná slova! Pochopitelně. Jsme tady jenom na návštěvě, jak říkala moje milovaná profesorka Jana Andresíková. Je dobře, že jsem se zastavila a uvědomila jsem si, že opravdu není možné pracovat 24 hodin denně, a to se ještě musím alespoň šest hodin vyspat. Někdy se tomu nevyhnete, ale nemůže to být pořád. Naštěstí za mě doma perfektně zaskakuje muž.

To si vzpomínám docela přesně. Ve Slezských Rudolticích, kde jsme tehdy bydleli, zemřela holčička, jméno už si nepamatuji, ani za jakých okolností. Viděla jsem ji vystavenou v rakvi, ale vůbec se mi nevybavují pocity, jen to, že byla hezká. Bylo mi sedm let. Dva roky nato se v říčce Desná utopila desetiletá holčička ze Základní školy v Loučné nad Desnou, kam jsem chodila, a třídní učitelka mě požádala, abych přečetla rozloučení. To už jsem chodila do recitačního kroužku. Vím, že mi text čitelně napsala na papír ze sešitu, přečetla jsem to, a když jsem říkala poslední větu – Posíláme ti poslední sbohem! – tak to sbohem jsem už nezvládla a plakala jsem.

S Andreou Kalivodovou máme pořad Slavní muži Almy Mahlerové, doprovází nás Kristýna Kasíková na klavír a já čtu ze životopisné knížky Almy Mahlerové. Je tam pasáž, kdy její malá dceruška zemřela na dětskou obrnu a těsně před smrtí řekla – Maminko, ty se s tím vyrovnáš! Tak, jako se každý vyrovná se vším. Kdykoli dojdu k téhle části, neovládnu se a hlas mi ujede k pláči. Vím, že je to neprofesionální, ale vždycky si vzpomenu na ten zážitek v Loučné nad Desnou.

Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška, to jsou moji oblíbenci. Se Zdeňkem Maryškou, který má také rád Skácela, chceme připravit pořad jenom o tomto básníkovi.

To by mě hnali! U nich puberta už tak postoupila, že nemám šanci. Oba se věnují kytaře.

To nevím, a nerada o tom filozofuji. Recituji už od dětství a souvisí to s tím, že se ráda  předvádím, logicky. Nerozlišuji, jestli jsem dabérka, recitátorka, nebo moderátorka, technika je stejná a někdo to umí a jinému to nejde.

Měla jsem v Chebu úžasného kolegu Michala Przebindu, který mi napsal monodrama Výprask, a ten mi vždycky říkal – Valinko, citem, máš-li. Na tu větu nikdy nezapomenu.

Nemám jako interpret přehled o tom, kdo by to mohl být. Nic se ke mně nedoneslo. Ale před dvěma lety jsme si na počest Mirka Moravce vymysleli v Sedlnici u Nového Jičína Cenu Miroslava Moravce pro prince a princezny českého dabingu. Vybrali jsme pět mladíků a pět slečen, kteří dabovali už jako malí, a aby ta sláva byla ještě větší, hned jsme uvedli do Síně slávy Aťku Janouškovou za její Včelku Máju a Jiřího Prágera, který namluvil postavičku Krtečka. První princeznou se stala Tereza Chudobová a prince jsme zvolili hned dva – Vojtu Kotka a Michala Jagelku.

Ano, když přemlouvám kluky, aby si v pokoji vyluxovali.

Ani ne, ale jsem dost komunikativní, někdy až moc. S každým prohodím pár slov a je mi milé, když řeknou, že mám krásný hlas. To je honorář nevyčíslitelné hodnoty.

Nikdy nikdo.

Olga Walló? Nikdy! Řekla mi jen – Pracuj s tím darem, který máš!

Čekám, až můj partner napíše ty šansony, které mi slibuje. Jenže pořád nemá čas, protože dělá tu svoji muziku.

Nemá ječák, ale tak hluboký hlas jako já taky ne. Netuším, po kom jsem tu barvu hlasu zdědila.

Oba hrají na kytaru. Honza ji už studuje na státní konzervatoři, je v prvním ročníku a v pololetí dopadl skvěle. Roman chodí na základní uměleckou školu. Moc mě těší, že si ho Honza všímá a opravuje mu chyby. Ne z pozice staršího, ale že víc umí. Také se oba učí na klavír.

To ano, jsem v rodině jediná, kdo má chlapecký střih. Ale loni v létě mě na chalupě poprosili, abych jim ty vlasy, dlouhé až do půl zad, ostříhala na ježka.

Chtěli to tak, tatínek z toho byl celý vyděšený. Teď už je mají znovu dlouhé, ale jen po ramena, krásně se jim vlní, ale nemůžu je přinutit, aby zašli k profesionálnímu kadeřníkovi, který by jim udělal tvar.

Přiznám se, že o tom přehled nemám, ale věčně slyším muže – Kup, prosím tě, šampon! Já spotřebuji nejmíň.

Viděla jsem jenom první dva díly. Točilo se na Zlínsku, v Napajedlích, Bílavsku, ve Slušovicích a dostihy v Chuchli. A být daleko od ruchu velkoměsta, v přírodě, u koní a se skvělými lidmi, to byl balzám duši.

Jsme bezdětní manželé, kteří patří k živému inventáři statku. Už jsme spolu hráli v Rodinných poutech bratra a sestru, kde Olda exceloval jako hysterický taxikář a já byla jediná z rodiny, která ho dokázala občas setřít. To byla báječná práce.

Pravda je, že někdy trvá déle, než zavnímáte povahu, zvyky a nálady svého kolegy. Ale naštěstí Olda, i když měl třeba zrovna špatnou náladu, a na to má právo každý, je dokonalý profík. Pro mě je to příjemný partner.

Mám před nimi respekt, jsou to nádherná zvířata. Nejezdila jsem na nich, většinou jsem chystala krmení a stelivo. Jednou jsem koně vedla, nemusela jsem na něj jako v Četnických humoreskách. Tehdy jsme s Borisem Rösnerem hráli sňatkové podvodníky a měli jsme projížďku na koních. Pomalu jsme jeli, konverzovali, a když byl konec, režisér Antonín Moskalyk svým mohutným hlasem zavolal – Stop! Výborně! Můj kůň se polekal, začal klusat a já jsem křičela – Jak se to brzdí?!!!

Chci si udělat víc času na to, abych začala zase chodit jako divák do divadel.  A přání mám obyčejné: abychom byli zdraví, aby kluci dobře studovali a aby byla práce. Uvítala bych i nějakou pěknou roli v dabingu. A kdyby se u seriálu Znamení koně točila druhá série. To bych si velmi přála.