Václav Noid Bárta: Snažil jsem se ze sebe dělat většího drsňáka

A ještě lze dodat jednu charakteristiku – cílevědomý mladý muž, jenž oslavil pětatřicetiny, který se až puntičkářsky připravuje na všechny činnosti, do nichž se pouští.

První jsem si ve čtrnácti udělal sám. Štíra. Další jsem nechal na profesionálech. Jen to poslední, sedmé jsem si udělal sám, když se narodila Terezka, je to datum jejího narození.

Tady na ruku si chci nechat vytetovat manželku s dítětem a tady zase jak bojuju se zlými silami, takový antický motiv.

Do svých dvanácti jsem byl mezi dětmi dost šikanovaný, posmívali se, že jsem ten hudebník a zpěvák. Začal jsem dělat bojové sporty a měl jsem pocit, že k tomu tetování patří. Asi jsem se ze sebe snažil dělat většího drsňáka. Už mi to zůstalo.

Dvakrát až třikrát týdně chodím boxovat. Třetím rokem se věnuju thajskému boxu. Je dobrý na celkovou kondici, na ohebnost, pružnost, a ještě si cvičíte bystrost a rychlé reakce. Není to postavit se a do někoho bušit.

Musíte uvažovat strategicky: použije-li soupeř horní část těla, musíte použít spodní, jsou to takové fyzické šachy. K tomu dlouhé procházky s kočárkem. To je moje nejoblíbenější cvičení.

Já jsem „záchvaťák“. Když se mám do něčeho pustit, tak si o tom zjistím naprosto všechno. Bylo to tak třeba s kynologií, akvaristikou, s vařením. Stejně to mám s péčí o miminko.

Stavíme baráček za Prahou, už se hrozně těším, jak bude hotová zahrada a budou tam vysoké listnaté stromy a Terezka tam bude běhat s bratříčkem nebo sestřičkou.

Jistě! Už vím, jak roste platan, že není dobré dát túje k listnatým stromům. Určitě tam budu mít pařník.

Člověk musí pořád kráčet schůdek po schůdku nahoru, aspoň se o to snažit. Jakmile se ocitne na rovině, hrozí, že se pomalu začne svažovat dolů. Ve všem si dávám cíle, ať jde o práci, nebo o koníčky. Nedávno jsem si třeba dal za cíl, že si udělám zbrojní průkaz. Za měsíc jsem ho udělal. Příští rok bych si chtěl udělat kapitánskou licenci na loď.

Testy se hodně zpřísnily, napřed děláte písemně test z teoretických znalostí, pak je praktická zkouška manipulace se zbraní před komisí, která je opravdu přísná. Přišlo mi jen zvláštní, že neprojdete žádnými psychotesty, stačí běžná lékařská prohlídka a je jen na tom praktickém lékaři, zda vás pošle na psychotesty, nebo ne. Myslím, že by měly být povinné.

Já vařím skoro celý život. První pokusy přišly tak ve třinácti. Hltám Pohlreicha, toho fakt uznávám. Mám různá období: italské, to si zjistím, jaký je poměr vody k těstovinám, v jakém hrnci se mají vařit, pak přijde mexické, to si zjistím všechno o surovinách, pak třeba období poctivých českých hotovek.

Gábinka (modelka Gabriela Bártová–Dvořáková – pozn. red.) pochází z vesnice u Strakonic, babička a dědeček nás zásobují surovinami od kvalitního masa z prasat, kuřat, holubů a kachen po čerstvé ovoce a zeleninu.

Připomíná to trochu telenovelu. Předtím jsem chodil s Eliškou Bučkovou a ona s Jakubem (fotbalista Jakub Malina – pozn. red.). Když jsme se se svými partnery rozešli, dali se ti dva dohromady. Jednou jsme si z legrace napsali na Facebook, že bychom spolu měli jít na kafe. Předtím jsme se viděli snad jednou v životě, moc se nám ani nechtělo, připadalo nám to tak nějak natruc.

Nakonec jsme se sešli a po deseti minutách nám bylo jasné, že spolu zůstaneme. Za půl hodiny padla první pusa a od té doby jsme spolu. Tímto tedy našim bývalým partnerům děkujeme!

Lidé si často při rozchodu říkají, že budou kamarádi, a většinou to nevyjde, nám ano. Rozcházeli jsme se v době, kdy jsme zkoušeli muzikál Carmen, a v tom jsme pak několik let spolu museli hrát. Asi i díky tomu jsme to zvládli v pohodě. Dneska jsme rádi, když se vidíme, že se nám něco podaří. Jeden druhému fandíme.

Chtěl jsem založit rodinu. Začali jsme cítit ten věkový rozdíl. Postupem času jsme zjistili, že jsme víc brácha a ségra. Nikdo třetí v tom nebyl, ptáte-li se na tohle. Prožili jsme spolu moc hezkých pět let, přestože málokdo věřil, že to tak dlouho vydrží.

Dalo se to čekat. Hlášky, že to dlouho nevydrží, že to je kvůli penězům… Nijak mě to nerozhodilo, je to můj život, vím, jak ho žiju, a co si o tom myslí jiní, mi je celkem fuk.

Nicméně jsem rád, že teď nejsem pro bulvár ničím zajímavý – všechno mi funguje, nedělám průšvihy, takže nemají o čem psát. Jedině když jsme se s Gábinkou brali nebo když se narodila Terezka a to byly samé hezké události. Teď spokojeně žijeme, budujeme rodinu a to pro bulvár není vůbec zajímavé.

Teď mám jasný cíl: dodělat cédéčko Jedinej krok a dostat ho do rádií.

Poprockové, mám rád rockovou hudbu, ale poslední dobou si uvědomuju, že jenom řvát na jevišti není to pravý. Chci, aby víc vynikl hlas a melodie. Asi stárnu. Zpívám tam duety s úžasnými hosty – s Martou Jandovou, Ondrou Brzobohatým, Danem Landou. Dvě písničky jsou od autorského tandemu Ondřej Soukup – Gábina Osvaldová. Další jsou moje, jednu otextoval táta.

S tátou jsme se kvůli jistým rodinným záležitostem neviděli od mých dvanácti let. Byl v tom rozvod, různá nepochopení, která jsme si nevyříkali. Díky hudbě jsme se dali po dvanácti letech zase dohromady.

Táta napsal zpívanou pohádku O starém králi, která byla vlastně o něm, a mluvil tam o svých dětech. Když jsem to slyšel, úplně jsem se z toho složil. Požádal jsem ho, aby mi prominul, a začali jsme znovu. Přes hudbu, byla to naše terapie. Už je to dávno za námi. Na všech mých cédéčkách má nějaký text, mám jeho texty moc rád. Umí se perfektně vcítit do mých nálad.

Všechno se zrychluje, minimalizuje. Když Mozart psal svoje opery, tak některé byly na svou dobu něco jako dnešní pop a ti staří se ptali, jak to může někdo poslouchat. Pořád se to vyvíjí. Na druhou stranu udělat některé elektronické zvuky je velká tvůrčí piplačka. Otázka je, kam to půjde, jestli už to bude jen nějaká frekvence… Jde o to, jak působí na člověka. Když v něm vyvolává dobrý pocit, je to v pořádku.

Umím hrát na několik nástrojů – na klavír, flétnu, klarinet, kytaru, basu a bicí, ale musel jsem se naučit i počítačovou hudbu. Člověk nemůže zůstat zavřený v jedné škatulce. Nemám problém vytvářet hudbu klasickým způsobem ani využívat moderní zvuky.

To neměl. Máma je zpěvačka, jezdila po estrádách třeba s panem Horníčkem, táta je textař a hudební režisér. Pořád k nám chodili nějací muzikanti, hrálo se, zkoušelo. Celá naše rodina je takhle postižená. Tátův bratr Dalibor je v Plzni dirigentem a zároveň je vynikající klarinetista. Sestra je skvělá violistka.

S mámou a tátou jsme někdy v mých pěti letech letěli do Spojených států, v jihočeských krojích jsme tam dva měsíce hráli krajanům. Táta hrál na dudy, máma na vozembouch a já zpíval Žádnej neví, co jsou Domažlice a podobné písničky. To bylo moje první turné a hned po Americe.

V jedenácti mi strejda Dalibor ukázal, jak se dá něco nahrát na kazetu a namixovat to na další stopu. Tehdy jsem začal skládat. Hrozně jsem si pak lámal hlavu, jestli chci být skladatel, nebo zpěvák. To mi zůstalo do dneška.

Skromný. V sedmnácti letech jsem udělal konkurz do kapely Dolores. Po dvou letech zkoušek v jednom sklepě jsme měli první koncert v Dukovanech. Hráli jsme asi ve čtyři ráno pro dva ožralé diváky. Pak jsme trochu přehodili výhybku a začali hrát tvrdší styl, jezdit po festivalech. Pak jsem poznal Lucii Bílou a celý můj život se otočil.

Týden předtím jsem chodil s klukama do čtyřky do hospody, házeli jsme tam po sobě židle a dělali kraviny, a teď jsem s ní šel na setkání s panem prezidentem. Musel jsem se chovat úplně jinak, abych nedělal Lucce ostudu. Ona byla taky rockerka, postupně se zkultivovala, já to mám, myslím, stejně. Těch pět let s ní bylo nejvyšší školou, jakou jsem v šoubyznysu mohl dostat.

Podle mě, jaký si to kdo udělá, takový to má. Jdete-li mezi lidi, o nichž víte, že to jsou vlčáci, tak máte problém. Když se pohybujete mezi lidmi, s nimiž vám je dobře, protože víte, že jsou na stejné vlně, tak jste v pohodě. Já to tak dělám a cítím se, jak v karlínském divadle, tak se svou kapelou, dobře.

Docela mě lákal. Byl jsem několikrát na Draculovi i na Jesus Christ Superstar a hrozně se mi to líbilo. Když jsem se doslechl o konkurzu na Excalibur, což byl navíc rockový muzikál, neváhal jsem. Byli tam Michal Pavlíček, Kamil Střihavka…

Další muzikál byl Láska je láska, který napsal Ondra Soukup, toho taky obdivuju. Tak se ty muzikály začaly nabalovat a mám jich už na kontě patnáct nebo šestnáct.

Vystupovat na tak obrovské a prestižní akci, kterou sleduje celá Evropa – tedy s výjimkou Česka – to je vrcholný zážitek. S Martou Jandovou jsme si zažili to, co prožívají hvězdy světového formátu. Je to jiná liga, i pokud jde o servis a zázemí, nedá se to srovnat s předáváním různých cen a vyhlašování anket tady.

Jsem šťastný, že se nám podařilo být zatím z našich dosavadních reprezentací nejlepší. Získali jsme víc bodů než dosavadní účastníci dohromady (Kabát a Gipsy.cz skončili poslední a Tereza Kerndlová předposlední – pozn. red.). Finále nám uniklo o dvě místa.

Česká televize sestavila porotu v čele s Ondřejem Brzobohatým, která měla za úkol vytipovat, kdo by nás mohl reprezentovat na Eurovizi. Nakonec vybrali mě s Martou Jandovou. Vystupovali jsme spolu v muzikálu Hamlet, hrála moji matku.

V dalším kole se vybírala písnička. Bylo víc kandidátů, já se taky o něco pokoušel, ale pořád to nebylo ono. Den před uzávěrkou jsem jel domů a nadával jsem si, jaký jsem pitomec, že neumím udělat písničku. Na kruháči u nás v Uhříněvsi jsem vzal telefon a nazpíval jednu melodii. Přijel jsem domů, nahrál jsem to a poslal Ondrovi. Ještě v noci mi volal: „Noidíku, to je ono.“

V první řadě obrovskou zkušenost. Chystal jsem v té době nové cédéčko, a kdybych tam nejel, nedělal bych to s takovou důkladnou přípravou a nasazením. Tam jsem poznal, že dělat věci na míň než 100 procent nemá cenu. Celé jsem to přehodnotil, některé písničky jsem vyhodil a nahradil jinými.