Článek
Ví, o čem hovoří. Před osmi lety během několika málo dní překopal celý svůj život, aby mohl jít tam, kam ho to táhlo. Tedy do pražského Dejvického divadla. A nelituje.
„Kdepak herectví, dlouhá léta jsem měl za to, že se stanu přírodovědcem!“ směje se tmavovlasý rodák z Plzně. Předpoklady měl k obojímu. Dědeček z maminčiny strany měl velké hospodářství, kde choval dobytek, prasata a pěstoval včely.
„Zabijačky, stáčení medu, krmení králíků, to všechno byla běžná součást mého dětství,“ vzpomíná. Zvířata miloval, rád je pozoroval i kreslil a dodnes tvrdí, že v jejich přítomnosti pookřeje. Jenže tu byl i dědeček Václav z otcovy strany, který byl hercem. V 60. letech hrál v Divadle za branou, později pak v Divadle J. K. Tyla v Plzni.
S kolegou z Dejvického divadla Martinem Myšičkou jako recepční Štěpán v hotelu, který se pokouší získat vyšší ocenění. Seriál se jmenuje Čtvrtá hvězda.
„Zemřel, když mi bylo deset, ale přesto jsem si ho jako vnuk užil. Na divadle si ho vybavuji jen matně. Zato si přesně pamatuju, jak světly svého automobilu osvětlil náš dětský pokojíček, když se v noci vracel z práce. Tedy z divadla. Mně i sestře to tehdy přišlo úplně normální,“ usmívá se a dodává, že zatímco jeho starší sestra přebrala učitelskou profesi obou rodičů, v něm se smísily geny obou dědečků.
První měsíc ve škole? Čtyři poznámky
Nezapírá, že býval sígr. „Na základku jsem chodil do malé dvoutřídky v Radčicích u Plzně. Ve třídě nás bylo deset. Já byl tak trochu hyperaktivní dítě, a protože jsem uměl číst i psát, v první třídě jsem se nudil. Během prvního měsíce ve škole jsem schytal čtyři poznámky a už v říjnu musela maminka do školy, kde jí domlouvali, ať se mnou doma něco udělají.“
Během prvního měsíce ve škole jsem schytal čtyři poznámky a už v říjnu musela maminka do školy, kde jí domlouvali, ať se mnou doma něco udělají.
Později ho umělecký svět oslovoval čím dál víc, a tak se rozhodl zkusit přijímačky nejen na biologii v Českých Budějovicích, ale i na divadelní fakultě JAMU. V obou případech neuspěl, a tak se vydal ve šlépějích svých učitelských rodičů. „Záhy jsem zjistil, že sice miluju zvířata, ale učit biologii by mě neuspokojovalo a asi bych nebyl tím správným kantorem.“
Naštěstí ho na JAMU vzali napodruhé. Jeho spolužáky byli například Jana Plodková, Iva Pazderková nebo Jan Hájek. „V Dejvickém divadle se občas špičkují jamáci, což jsem já, Mirek Krobot nebo Jarda Plesl, s damáky, jako jsou Ivan Trojan či Klára Melíšková. Zatím je to nerozhodně,“ žertuje.
Za roli číšníka Mugsyho ve hře Dejvického divadla Dealer’s Choice získal cenu divadelní Thálie. Partnerem na jevišti mu byl Ivan Trojan.
Půl roku na pracáku
Než zakotvil na přední pražské scéně, vystřídal různá působiště. Brněnské Divadlo Polárka pro děti bylo prvním z nich. „Nebyl jsem tam šťastný,“ říká bez obalu. „Děti mě nepřijímaly a já je asi pobavit neuměl. Nevěděl jsem, zda je to proto, že mě to nebaví, nebo mě to nebaví proto, že jsem je neuměl oslovit.“ Navíc být už v devět ráno na scéně mu chuti na umělecké dobývání světa nepřidalo.
A pak zčistajasna přišla jednoho dne nabídka na roli manžela Nory ve stejnojmenném Ibsenově dramatu od režiséra J. A. Pitínského. Setkání s významným a originálním režisérem ho výrazně ovlivnilo. Odešel z Polárky a nasával atmosféru literátů, básníků a divadelníků, kteří se scházeli v brněnském Kabinetu múz, kde tehdy sídlilo divadlo Sedm a půl.
Děti mě nepřijímaly a já je asi pobavit neuměl. Nevěděl jsem, zda je to proto, že mě to nebaví, nebo mě to nebaví proto, že jsem je neuměl oslovit.
Tahle studiová scéna měla minimální rozpočet a herec dostával za představení sedm set korun na ruku, ale raději se přihlásil na pracovní úřad, než aby přišel o jedinečná setkávání a debaty na místě, jež bývalo geniem loci brněnské umělecké scény.
Inscenace Černá díra, v níž hraje s Marthou Issovou, je vlastně řízenou improvizací, která si pohrává s možnostmi lidského vnímání.
Později sice přijal angažmá v pražském Národním divadle, ale vzhledem k tomu, že tíhne spíš ke komornějším scénám, brzy odešel do brněnského HaDivadla. „I když jsem tam po čase taky řešil nějaké pracovní problémy, přesto jsem byl v Brně usazený. Měl jsem tam práci, přítelkyni, prostě celý život. A pak jednoho dne zazvonil telefon a v něm se ozval typický strohý hlas jedné intonace šéfa dejvického divadelního souboru Miroslava Krobota,“ vzpomíná na den, který mu převrátil život naruby.
Rozhodněte se do pondělí
„Osobně jsem ho neznal. A on mi svým typickým suchým způsobem bez stopy intonace oznámil, že režisér Pitínský se chystá v Dejvicích inscenovat hru Spřízněni volbou, kam mě chce obsadit.“ A že by mi místo hostovačky mohl nabídnout rovnou angažmá, protože jim zrovna odchází Marek Taclík.
„Jen bych to potřeboval vědět do pondělí, víte, to máme poradu. No, trochu by se vám asi změnil život, že, pokračoval Mirek Krobot,“ vypráví herec. „Byl čtvrtek, já měl na stole nabídku od Bezručů z Ostravy, což je taky skvělé divadlo, a měl jsem se během tří dnů rozhodnout. Ale copak šlo odmítnout Dejvické divadlo?“
Předlohou pro divadelní hru 39 stupňů, ve které také účinkuje, byl stejnojmenný film Alfreda Hitchcocka z roku 1935.
A tak v roce 2006 opustil Brno a celý svůj dosavadní způsob života a zamířil do Prahy. Zprvu tu bydlel s hercem Jaromírem Noskem v pronajatém bytě na Žižkově a z divadelních zkoušek domů nijak zvlášť nespěchal. „Stýskalo se mi po Brně a doma mě nikdo nečekal. Mnohé divadelní zkoušky se proto protáhly dlouho do noci, kdy se v hospodách debatovalo o všem možném. Což mně vyhovovalo.“
Závislosti? Ano!
To se však brzy změnilo. Do souboru Dejvického divadla velmi rychle zapadl - zásluhy za to stejně jako řada jeho kolegů připisuje šéfovi souboru Miroslavu Krobotovi, protože umí dát dohromady herce, kteří si vyhovují i osobnostně.
Příchod do Dejvického divadla mu přinesl řadu nových možností. Kromě třinácti divadelních her, ve kterých na podle mnohých nejlepší současné pražské divadelní scéně zatím účinkoval, se záhy začal objevovat více i před kamerou. Role prostého číšníka Mugsyho, přesvědčeného, že poker, který miluje, hraje skvěle, ale není to tak docela pravda, mu před dvěma lety vynesla dokonce cenu divadelní Thálie.
„Tak představení Dealer’s Choice si opravdu užíváme, protože je ryze pánské,“ pochvaluje si rodák z Plzně. „Já poker umím, David Novotný ho nejen umí, ale je v něm i dobrý. Ostatní se ho neváhali naučit, aby ta hra měla opravdu grády.“
Obchodník a náčelník Eskymáků moravského původu Jan Eskymo Welzl je hlavním hrdinou hry Wanted Welzl, ve které se Václav Neužil sešel s Pavlem Šimčíkem a Hynkem Čermákem.
Inscenace je neuvěřitelně přesvědčivá, její autor Patrick Marber se v ní vypisuje ze své vlastní zkušenosti se závislostí na hazardu.
„Já a závislosti? Jednoznačně vede kouření a čokoláda. Teď zrovna nekouřím, ale to tu už jednou bylo a po třech měsících jsem to porušil. A o čokoládě ani nemluvím,“ mává rukou.
Na stárnutí se těší
Ovšem osudným se mu kromě angažmá v Dejvickém divadle stal i film Zoufalci z roku 2009 mladé režisérky Jitky Rudolfové. Seznámil se při něm se svou budoucí ženou Lenkou. Za rok a půl se vzali. „Najednou jsem věděl, že už nechci hledat nikoho jiného,“ tvrdí a dodává, že je šťastný, že manželka pracuje jako filmová produkční, neboť má pochopení pro nepravidelný rytmus herecké profese.
Zahrál si i v dalších filmech, jako byly veleúspěšný Protektor, Muži v říji, Alois Nebel nebo Okresní přebor - poslední zápas Pepíka Hnátka.
V roce 2011 si domů přinesl cenu Thálie za nejlepší mužský výkon v oblasti činohry.
V současnosti dotočil film Andělé režisérky Alice Nellis podle předlohy Michala Viewegha a zároveň exceluje vedle Ivana Trojana a dalších kolegů z Dejvického divadla v televizním komediálním seriálu Čtvrtá hvězda.
„Je mi jasné, že náš specifický humor nesedne každému. Zásadní ale je, že je upřímnou součástí Dejvického divadla. Proto nám to spolu před kamerou fungovalo, stejně jako to funguje na jevišti. Nedovedu si představit, že by seriál Čtvrtá hvězda byl obsazovaný castingem, “ říká představitel role Štěpána, jehož do hotelu na místo recepčního doporučí jeho svérázný strýček v podání Ivana Trojana.
„Myslím, že humor může vzniknout jen mezi lidmi, kteří si rozumějí. Nuceně to nejde. Mezi kolegy se cítím na svém místě a byl bych rád, kdyby se to nezměnilo ani za deset let. Neplánuji, ale chtěl bych dělat to, co dělám. Zkušenosti jsou pro herce k nezaplacení a já se na to stárnutí a zrání vlastně docela těším!“
Muž bez minulosti je hra o člověku, který se jednoho dne probudí bez vzpomínek a paměti. Uvádí ji Dejvické divadlo. Na snímku Martin Myšička, Václav Neužil, Pavol Smolárik a Jaroslav Plesl.
