Václav Neckář: Mluvím už jako kniha – špatně napsaná

Poprvé vystoupil na veřejnosti jako desetiletý na operní scéně ústeckého divadla, kde pracovali jeho rodiče. Po maturitě se několikrát marně pokoušel dostat na DAMU. Kdyby tenkrát věděli, že odmítají budoucího oscarového herce! To Jiří Menzel byl prozíravější, když si ho v roce 1966 vybral do hlavní role slavných Ostře sledovaných vlaků. Hrál pak u něho ještě ve Skřiváncích na niti, v Herzově Kulhavém ďáblovi, v hudební pohádce Šíleně smutná princezna, ale hlavní pro něj byly písničky.

Když ho nevzali na DAMU, nastoupil v roce 1962 jako elév do Divadla pracujících v Mostě a o dva roky později přešel do Plzně, do hudebního divadélka Alfa, kde si ho všiml ředitel tehdy slavného Rokoka Darek Vostřel. V roce 1965 přijel stopem do Prahy a zrodila se hvězdná trojice Kubišová–Vondráčková– Neckář.

Bylo mu dvaadvacet a čekaly na něj hity, které v povědomí posluchačů a hlavně posluchaček znějí dodnes: Lékořice, Stín katedrál, Kdo vchází do tvých snů, Čaroděj dobroděj.

Popularitu unesl bez charakterových karambolů a podržel si image hravého kluka, který se nebere příliš vážně. Když Martě Kubišové zakázali vystupovat a rozpadlo se slavné trio Golden Kids, založil v roce 1971 s mladším bratrem Janem a českou rockovou legendou Otou Petřinou skupinu Bacily. Vystupuje s nimi dodnes.

A zanedlouho zakotvil natrvalo i v soukromí – v roce 1974 se oženil s baletkou plzeňského divadla Jaroslavou Žabkovou, s níž se poznal ještě během svého tamního působení. Zakrátko se jim narodil jediný syn Václav.

Marta Kubišová na něj vzpomíná jako na kolegu, který za ní v době zákazů a pronásledování stál ze všech nejvíc. Když ji osočili z pózování pro pornografické fotografie, šel k soudu svědčit v její prospěch proti tehdejšímu řediteli Pragokoncertu. Z každého zájezdu jí psal, navštěvoval ji v Praze v kanceláři, kde pracovala jako písařka, i na Vysočině, kam se odstěhovala po narození dcery.

Z dovádějícího rošťáka se mu podařilo s přibývajícími léty bezbolestně proměnit v interpreta písní s příběhem i poetických balad a jeho kariéra úspěšně pokračovala i po roce 1989.

V listopadu 2002 se však jeho život obrátil vzhůru nohama: při natáčení televizního pořadu v Litoměřicích ho postihla cévní mozková příhoda, po níž se přestal hýbat, rozumět a hlavně mluvit.

Po tvrdé rehabilitaci se dal brzy pohybově dohromady, horší to však bylo s řečí a pamětí. „Vymazaly se mi texty všech písniček, které jsem zpíval, i těch, které mě naučila maminka a babička,“ vzpomíná na těžké období.

Učil se znovu mluvit, trvalo dlouho, než se mu přestala přehazovat písmenka ve slovech, než zase dokázal skládat věty. „Mluvím už jako kniha – špatně napsaná,“ žertoval na svůj účet.

Po necelých dvou letech tvrdé práce s logopedkou se mohl vrátit na pódium. Melodie mu potíže nedělají, s texty mu pomáhá čtecí zařízení, které mu pro jevištní potřeby vyrobil syn.

„Hodně mi pomáhá publikum, některé písničky znají lépe než já, a když mi vypadne text, hned mi napoví,“ shrnuje zkušenosti z desítek koncertů, které ročně absolvuje po celé republice a na kterých zažívá úžasnou atmosféru. Při jeho pohybových kreacích na jevišti by nikdo nehádal, že sleduje 67letého muže po mozkové mrtvici.

V poslední době se mu však přidalo další trápení: jeho žena Jarka musela absolvovat srdeční operaci, po níž jí vypověděly službu ledviny. Je odkázána na dialýzu, kam ji manžel třikrát týdně doprovází.

Sám se ještě potýká s následky mozkové příhody, má stále problémy s řečí. Proto také nechce dávat rozhovory. Souhlasil jen s krátkým setkáním, na většinu otázek odpověděl písemně.

Když vynechám besídky na školách a vystupování s bráchou Honzou na balkóně našeho bytu v Ústí nad Labem, tak vlastně mé první veřejné vystoupení bylo na jevišti ústecké opery: sólo ve druhém jednání ve Verdiho Othellovi. Tenkrát mi bylo, tuším, deset. V zákulisí ústeckého divadla jsem jako kluk prožil pět let.

Na základní škole, kam jsem chodil, založila naše učitelka hudební výchovy Jaroslava Hubičková dětský sbor, takže jsem nebyl jenom sólistou. Se sborem jsme v ústecké opeře zpívali třeba v Bizetově Carmen nebo v Dvořákově Jakobínu. Svou operní kariéru jsem ukončil sólem pasáčka v Pucciniho Tosce. Pak jsem začal mutovat, a byl konec. Ztratil jsem hlas, a jak s oblibou říkám, pořád ho hledám…

Asi největší vliv na mě i na bráchu měla v dětství babička a maminka, se kterou jsme zpívali lidové písničky. (Otec nežil s rodinou od počátku 50. let – pozn. red.)

Na DAMU jsem dělal zkoušky celkem třikrát, a ani jednou mě nevzali. Poprvé pro nedostatek talentu, jindy zas, že je již v mém projevu znát působení u divadla. Miloš Nedbal mi později naznačil: To víš, ten tvůj táta… Myslím si, že hlavní příčinou bylo právě to, že se po únoru 1948 náš táta nepohodl s komunistickým vedením divadla a města a dostal zákaz hraní. Měl na výběr buď zemědělství, nebo doly. Vybral si zemědělství a odstěhoval se do Mostu ke kamarádovi na statek. Tam jsem za ním jezdil na prázdniny. Pásal jsem krávy, jezdil na koni…

Spával jsem na seně nad maštalí a povídal si s koníky. Později, to když mě nevzali na DAMU, jsme se s partou hereckých kandrdasů (elévů) učili jezdit na koních v Líšnici u Mostu, a tam jsem poznal žokeje Ferdu Minaříka. Skamarádili jsme se a naše přátelství trvá dodnes. Ferda mi pomohl v dobách zákazu Golden Kids. Neměl jsem práci, a tak jsem ve stájích v Chuchli koním podestýlal a pomáhal je ošetřovat. Koně a koňáky mám moc rád. Myslím, že nejlépe je to znát v textech písní Honzy Schneidera a Zdendy Rytíře, které jsem nazpíval na CD s názvem Oči koní.

Do mosteckého divadla mě přijali v srpnu 1962 na poloviční úvazek jako osvětlovače a hereckého eléva. Bylo to ještě do starého, původně „německého“ divadla, kde mě do herectví zasvěcovala báječná herečka Zdena Šebestová. Do Plzně, do Alfy, jsem se dostal na konkurz. Později jsem se dozvěděl, že to byl konkurz na zpěvačku. Přesto mě vzali. Myslím, že mi tenkrát pomohla Marta Kubišová a skladatel Boban Ondráček, se kterými jsem se v Alfě poprvé setkal.

Byla to docela šťastná doba, zlatá šedesátá. Táhlo mě to vždycky k divadlu a chtěl jsem taky zpívat. Štěstí bylo, že jsem potkal pár lidí, kteří mi v tom pomáhali a uměli mi poradit.

Musel jsem si najednou zvykat hlavně na to, že nejsem anonymní osobou. To, co by mi normálně prošlo, teď už ne. Připadal jsem si jako pod drobnohledem. Někdy to bylo skoro o život a občas jsem se musel zapírat třeba do telefonu. Dopisů a žádostí o autogram bylo tolik, že bych to sám nezvládl, a pomáhala mi maminka. Bohužel nám příliš brzo umřela.

V čem mě měla změnit?

Prosím vás, v Rokoku jsem bral měsíčně 890 Kč a měl jsem povinných osmnáct představení za měsíc.

Pohyb byl pro mne přirozenou věcí. Už při konkurzu v Alfě se pan ředitel Svatoň ptal: Proč se tam ten člověk tak divně hejbá? A proč nemůže u mikrofonu stát? Podívejte se, jak u mikrofonu hezky stojí třeba pan Chladil.

Jan Schneider, Boban Ondráček, Darek Vostřel, Josef Vobruba, Jaromír Vašta, Václav Hybš, Jiří Menzel, později pak Zdeněk Rytíř a Ota Petřina… A samozřejmě od dětství brácha Honza.

Ostře sledované Vlaky byl Jirkův filmový debut a hned přišla hlavní cena na festivalu v Mannheimu a vzápětí americký Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film. To asi nikdo při natáčení nečekal. Ani on. Spolupráce byla skvělá. Ohlídal mě a díky němu jsem ve filmu takový, jaký jsem. Původně měl totiž hrát Miloše Hrmu sám pan režisér, ale nakonec uznal, že jsem hezčí. (smích)

Jsou diametrálně rozdílné. Každý z nás už teď ví, jak to bylo, nemá cenu o tom dokola psát. Jsem rád, že už Marta zase může zpívat. S Martou se setkáváme při společných koncertech. Občas je mým hostem v koncertním programu, se kterým jezdím s Bacily po vlastech českých a moravských, a ona mě pravidelně zve do svého recitálu pořádaného na Letní scéně divadla Ungelt.

Bál. Mockrát. Přece ale nebudu mlčet, když se dějí nepravosti…

Svědčil jsem u soudu ve prospěch Marty ve známé kauze s pornofotkami proti normalizačnímu řediteli Pragokoncertu. Ten soud dopadl sice smírem, ale Marta si pak už nezazpívala. A já jsem měl neustále šéfa Pragokoncertu v zádech. Kdykoli jsme měli s kapelou vyjet do zahraničí, byly problémy. Na Západ to nešlo vůbec, na Východ s obtížemi. Třeba ještě den před odjezdem na sjednané turné jsme nevěděli, jestli nám to Pragokoncert povolí. Kytarista Otík Petřina nesměl na zásah Pragokoncertu ani do NDR.

Myslím, že ne. Kdysi nás v Rudém právu Jiří Ješ neprávem napadl a zkritizoval náš vánoční koncert. Měl smůlu. Koncert se totiž nekonal, protože se v Paláci kultury konala schůze České národní rady a náš koncert zrušili. Rudé právo otisklo bratrovu reakci, a představte si, omluvilo se nám! Dnes to třeba od novinářů z Lidových novin nebo z jiného bulváru nemůžete čekat.

Není to jenom rodina, ale i lidi kolem mě. Kluci z kapely a další přátelé, například z fanklubu, kteří mi teď pomáhají třeba i doma, protože manželka Jarka už toho tolik nezvládne. Na jejím zdraví se asi podepsala i její těžká profese. Byla primabalerínou nejen v divadle v Plzni, ale i ve Výmaru a v Berlíně.

Pracuje ve studiu a kromě toho se mi stará na koncertech o čtecí zařízení, které mám po mozkové příhodě na jevišti, a další technickou podporu při vystoupení.

Ano, ale doufám, že ne ve všem. Rozhodně je praktičtější a trpělivější než já. Mám v něm dnes velkou oporu.

Naučit se opět mluvit, naučit se texty mých písní. Šlo to hodně těžko, ale jsem rád, že se mi to podařilo.

Za měsíc uděláme s Bacily i pět šest koncertů. Ale během našeho podzimního turné na Slovensku jich bude v jednom měsíci deset.

Publikum, které přichází na naše koncerty, je skvělé. Písničky znají a zpívají je s námi. Samozřejmě nejvíc zabírají ty starší. Ša-la-la-la-li, Stín katedrál, Čaroděj Dobroděj, Dr. Dam Di Dam, Lékořice nebo Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě.

Naopak. Jako dárek k prvním bacilovským Vánocům v roce 1971 jsem od brášky Honzy a Otíka Petřiny kytaru dostal pod stromeček já. To abych se konečně naučil hrát a sám se doprovázel při různých besedách na školách.

No, nenaučil. Naučil se brácha a občas mě na ni doprovází.