Václav Moravec: Do důchodu to dělat nebudu

Na schůzku v televizním klubu Rohlík na Kavčích horách přiběhl s mírným skluzem a objednal si kolu. Jeho oblíbené větrníky neměli, ale jak mi vysvětlil, ty si dává s chutí jen ve vypjatých chvílích – a větší stres než moderování televizních diskusí prezidentských kandidátů v poslední době nezažil.

„Je pravda, že v těch několika dnech jsem pro ně do televizního bufetu mířil pravidelně, ale nebyl jsem sám. Většinou mě doprovázely kolegyně Andrea Majstorovičová, šéfka vývoje zpravodajství, a Hanka Andělová, dramaturgyně, které během těchto dnů odváděly velmi náročnou práci. Byl to náš doping a lék na stres. Když přenosy skončily, Andreu a šéfeditora volebního vysílání Františka Lutonského skolila chřipka. Mé maličkosti se naštěstí vyhnula.“

Sám nevím, protože při prezidentských volbách jsme všichni v ČT byli pod nebývale velkým tlakem. Společnost byla rozdělená, radikalizovaná a míra iracionality, která byla patrná v táborech příznivců obou finalistů, se moderátorovi televizních debat nemohla vyhnout. Z tábora Karla Schwarzenberga mi přicházely otázky, proč byly otevřeny Benešovy dekrety a proč jsem nezastavil výpad Miloše Zemana proti Věře Čáslavské, a z tábora Miloše Zemana se ptali, proč jsem na něj útočil kvůli zaměstnání jeho ženy na Pražském hradě a zajímal se o propojení Miroslava Šloufa s Jiřím Weiglem. Takovou míru emocí jsem v novinařině za dvacet let ještě nezažil.

Opakovanou. Ověřil jsem si, že existují skandalizační kampaně, jejichž cílem je poškodit moderátora a dostat ho pod tlak. Zažil jsem to a zažívám to, když se pravidelně věnujeme nekalým činnostem různých skupin v šedé zóně české politiky a veřejné sféry, například když jsme se v minulosti věnovali kauze Opencard, bílým koňům ve fotovoltaických elektrárnách či hospodaření Lesů ČR. O to víc je důležité udržet si nadhled. Když jsme se v Otázkách například podrobně věnovali Opencard, vyšli jsme z auditu, který si objednal pražský magistrát. Vždy je třeba dávat pozor na to, aby nešlo o podklady lobbistů a pracovníků PR agentur. Až Otázky opustím, dám jednu radu svému nástupci: ať počítá s těmito tlaky a výhružkami a ať se na ně vykašle. Teď o tom vyprávím studentům na Fakultě sociálních věd UK.

Můj oblíbený seriál, u kterého jsem relaxoval, byl Newsroom vysílaný na HBO. Naznačuje lobbistické a ekonomické pozadí, které se dotýká práce novinářů. Je tam několik trefných momentů, které ukazují, jak to funguje. Některé informace, které novinář dostane, bývají bohužel především manipulací, která má jeho prostřednictvím ovlivnit politické dění. Snažím se toho vyvarovat. A je to v této práci jedna z nejtěžších věcí.

Máte pravdu, v lednu jsme zahájili desátý rok. Šel jsem do toho s vizí vrátit České televizi diskusní pořad, který bude otevírat zásadní témata a upozorňovat na jejich souvislosti. Zároveň jsem si přál, aby nabídnul variabilitu formátu, čili že to nebudou jenom duely politiků, ale že tu bude místo i pro zástupce občanské společnosti.

Témata je však třeba nejen otevírat, ale také se k nim vracet a dávat vše do souvislostí s tím, co se už odehrálo. Když se podíváte na dobu, která už je za námi, pořad k tomu dospěl. Když se zabýváme bojem proti korupci, vedle vicepremiérky sedí ve studiu David Ondračka z nevládní organizace Transparency International, podnikatel Andrej Babiš a další.

Formát se snažíme neustále posouvat a považuji za malý zázrak, že diváci o Otázky mají zájem už deset let. První vysílací hodinu v neděli v poledne teď sleduje sedm set tisíc diváků a druhou hodinu vysílanou na ČT 24 jich ve sledování dále pokračuje zhruba polovina. Je to nejsledovanější pořad Čtyřiadvacítky za celý týden. Kdybyste mi to řekli v roce 2005, kdy byly Otázky rozšířeny na dvě hodiny, považoval bych to za sci-fi.

O obsah se starají tři lidé: dramaturg, asistentka a moderátor. Ve světě se na podobných pořadech podílí široký analytický tým. Ale nestěžuji si. Když musí moderátor část analytické práce dělat sám, je v mnoha ohledech poučený více, než když mu to dají na stříbrném podnose. Všechno má své výhody.

Obojí zároveň. Skutečně cítím radost, když upozorníme na souvislosti, které zůstávají stranou. Z poslední doby vzpomenu například ochranu obětí trestných činů v novele, kterou chystala Poslanecká sněmovna v rámci pozměňovacích návrhů. Nebo se zabýváme otázkou, jestli má stát garantovat ceny elektřiny při dostavbě jaderné elektrárny Temelín.

Baví mě upozorňovat na věci, které jsou v rozporu se selským rozumem. A možná na to měla vliv i moje výchova. Vyrůstal jsem na malém městě v Orlických horách mezi lidmi, kteří si uměli říkat věci otevřeně. Tatínek pochází z konzervativní a rozvětvené katolické rodiny. Měl dvanáct sourozenců. Neměli to lehké. U nás v rodině se často probírala politika a už jako kluk jsem si uvědomil, jaké rozpory jsou mezi tím, co se říká a prezentuje oficiálně, např. ve škole, a jaká může být skutečnost. A díky naší skvělé profesorce češtiny na gymnáziu jsme se v hodinách věnovali Masarykovi, Čapkovi, Peroutkovi a také jsme se dostali k autorům, kteří tenkrát byli zakázaní.

Tím, že přednáším na Fakultě sociálních věd UK, jsem si kantorský sen vlastně splnil. Líbí se mi, že se v dialogu se studenty posouváme. A kromě toho jsou pro mě i důležitou zpětnou vazbou.

Už mnoho let dělá vedoucí reklamačního oddělení ve velkoobchodu s potravinami. Oba rodiče stále ještě pracují. Jsou rádi, že v kraji postiženém nezaměstnaností práci vůbec mají. Mám ještě o deset let mladší sestru a o jedenáct let mladšího bratra. Tatínek byl bohužel před Vánocemi na operaci s nádorem ledviny, ale všichni věříme, že tím to skončilo. Takové okamžiky vás však přinutí se zastavit a zeptat se sám sebe, jestli vám ten stres vůbec stojí za to.

Ještě ano, ale do důchodu to určitě dělat nebudu. Tvrdím, že až skončím v novinařině, tak se do kraje, kde jsem se narodil, zase vrátím. Orlické hory mají výhodu, že s výjimkou Deštné nejsou ještě turisticky a developersky tak zaneřáděné jako Krkonoše, a zachovávají si svůj původní ráz. Miluji ten kraj.

Karlu Šípovi, Marku Ebenovi i Janu Krausovi někdy opravdu závidím – můžou si totiž dovolit ledasco a vše přitom skryjí pod roušku zábavy.

V létě máme s Otázkami pětitýdenní pauzu a také se nevysílá o Velikonoční neděli. Dovolenou si tedy beru v létě a na jaře. A jak ji trávím? Buď odpočívám pasivně a sleduju zajímavé filmy, anebo aktivně prací na chalupě a cestováním. Zjistil jsem, že do rovnováhy mě vrací hlavně příroda. Za rodiči do Letohradu jezdím také, ale protože je to daleko, není to často. Máma mi říká, že se dozví, že jsem živ a zdráv, až když si v neděli v poledne pustí televizi.

Relativně slušně mám projetou Severní Ameriku. Z Evropy nedám dopustit na Krétu. Když jsem byl před několika lety v Číně, uvědomil jsem si, jací jsme pokrytci. Na jednu stranu se pohoršujeme například nad prací čínských dětí a podmínkami, které v této zemi panují, a na straně druhé ty výrobky kupujeme, protože jsou nejlevnější. Nebo naši politici často mluví o národním státu a podpoře naší práce, ale jezdí v autech cizí výroby.

Rozhlasový pořad jednak funguje jako dobrá přípravka na to, co se pak probírá v neděli v televizi, ale nejvíc se mi na tom líbí, že rozhovory v rozhlase jsou vždycky spontánnější a můžou jít více do hloubky. V televizi jsou respondenti vystresovaní ze světel a kamer a více se hlídají. Navíc rádio nutí k precizní výslovnosti moderátora.