Václav Marhoul: Zlo číhá v každém z nás

Povídali jsme si na terase jeho chaty na Slapech, krátce před odjezdem na Mezinárodní filmový festival v Benátkách, kde mělo Nabarvené ptáče světovou premiéru.

Tou dobou Václav Marhoul ještě netušil, jaký zájem jeho film na festivalu vyvolá. Ačkoli v Benátkách nezískal hlavní cenu, zahraniční média o něm psala převážně pochvalně. Navzdory tomu, že někteří diváci během premiéry předčasně opustili promítací sál.

Byl to silný zásah. Román Jerzyho Kosińského vnímám jako příběh s humanistickým poselstvím. Vnitřně jsem hned věděl, že ho musím natočit.

Veškerou brutalitu a násilí, které jsou v něm obsažené, chápu jen jako formu. Obsah v sobě nese spoustu témat a také otázek, na které se nenabízí jednoduché odpovědi. A právě to se mi líbí.

O tom jsem uvažoval hodně. Bezmála osm let, než jsem začal točit. Načetl jsem odbornou literaturu, třeba amerického psychologa Philipa Zimbarda, který se tomuto tématu v rámci svých výzkumů věnoval.

Určitý potenciál páchat zlo v sobě máme všichni. Můžete si o sobě myslet, že byste některé věci nikdy neudělala, ale realita tak jednoduchá není. Za určitých podmínek začne to špatné v člověku růst. Odolat vydrží nejspíš jen ti nejsilnější jedinci.

Nemám. (ticho) No, nemám! (směje se)

Myslím, že to s ním dopadne podobně jako s knihou, podle níž je natočený. Někteří ji nedokázali kvůli krutým scénám dočíst. Takoví z kina odejdou. Další ji přečetli a vnitřně se zhroutili. To vyjde myslím nastejno.

Ale pak jsou ti, kteří knihu přečetli, zhroutili se a zároveň začali přemýšlet. Něco zásadního se v jejich nitru pohnulo. A tak to bude i s filmem. Nevím, kolik lidí odejde z kina, kolik si jich začne klást otázky. Moje největší ambice je, aby jich co nejvíc bylo v té poslední, přemýšlející skupině.

No, mělo by to tak být. A nejde jen o to přemýšlení, jde taky o cítění, empatii. O uvědomění si, že láska je v našich životech nejdůležitější. Čím víc ji postrádáme, tím víc po ní toužíme.

Pokud nejste člověk, který se proti ní obrnil, který se dostal do póz, z nichž není úniku. Nabarvené ptáče je film pro citlivé, vnímavé lidi. A je přirozeně náročný. Není to film, při němž si sednete, hodíte nohy před sebe a jíte ty burizony, nebo jak se tomu říká…

Popcorn… Tak na popcorn to není. Ten film má dvě hodiny a čtyřicet devět minut. Dohromady se v něm mluví asi devět minut. Je bez hudby. Černobílej. A je strašně vážnej. To je pozvánka do kina, co? (směje se)

Je to tak, jak to je. Jeden z divácky nejúspěšnějších filmů poslední doby jsou Ženy v běhu, přišlo na ně milion tři sta tisíc lidí. Přiznám se, že jsem ten film neviděl. Je v něm údajně scéna, v níž Ondra Vetchý navléká kondom na rohlík, kondom se roztrhne a diváci umírají smíchy.

Takže jestliže lidi chodí na takové filmy, počítám s tím, že na můj poslední film kilometrové fronty stát nebudou. Distributor Ptáčete mě napomíná, ať takové věci novinářům neříkám. Jenže já si nemůžu pomoct.

Nebylo to vždycky jednoduché. Stalo se, že mi poslal esemesku s jedinou větou: „Já se vám na to pane režisére viseru.“ Vyseru s měkkým i! Tak jsem mu odepsal, že se to píše s tvrdým.

A ještě jednou si pak postavil hlavu. Kvůli filmu se nesměl nechat ostříhat podle svého gusta, děti se mu kvůli tomu ve škole smály. Tenkrát mi napsal snad čtrnáct esemesek, věci jako „už vám nebudu dělat šaška“ a „najděte si jinýho kluka“.

V té čtrnácté zprávě konečně bylo „stejně se ostříhám, jak chci já“. Tak jsem volal jeho babičce Věrce, že i kdyby ho měla připoutat ke stolu, ostříhat se nesmí. To by byl průšvih, museli bychom používat paruku, nevypadal by přirozeně.

Točil jsem s ním od jeho devíti do dvanácti let. Natáčení probíhalo v devíti natáčecích etapách, mezi nimi byly dvou- až tříměsíční pauzy, kdy Péťa chodil normálně do školy.

Jistě, to musel. Ze školy měl seznam všeho, co má zvládnout. Bylo to pro něj těžké. Práce na place, potom ještě dělat úkoly, probírat novou látku…

Je to romský kluk z Českého Krumlova, kde jsem psal všechny svoje scénáře. Péťovi prarodiče tam mají hospodu, do ní jsem chodil. Jmenuje se Cikánská jizba, ale všichni jí říkají Cikánka.

Původně jsem tam objevil Péťova staršího bráchu Míšu, ale ukázalo se, že je to stydlivé, introvertní dítě, které si všechno nechává pro sebe. S takovým toho na place moc nezmůžete.

Péťovi v té době byly teprve čtyři roky. Začátek natáčení se dlouho odsouval, uběhly tři nebo čtyři roky a já na něj málem zapomněl. To už mu bylo sedm, a když jsem byl znovu v Krumlově, sám se ke mně přihlásil.

Na atletickém stadionu jsem tenkrát moderoval jednu obrovskou akci. On na mě zničehonic zakřičel na pódium: „Haló, strejdo, to jsem já, škubánek!“ Koukal jsem na něj… A potom se mezi námi cosi podstatného stalo. (odmlčí se)

Chvíle krátká pouhý okamžik, kdy jsem poznal, že to bude on. Proběhla mezi námi nějaká neverbální komunikace, ale to není podstatné. Protože v ten moment jsem ho analyzoval jinak, pozoroval jsem ho srdcem. Otevřel jsem duši a vycítil, že to bude on. Žádného jiného kluka jsem už nehledal. Bylo to iracionální rozhodnutí.

On je fakt pometlo a jeho energie je nevyčerpatelná. Rád se předvádí, je to šáša se vším všudy. Na té akci, kde jsem moderoval, mi pořád poskakoval před pódiem, potřeboval jsem ho trochu zabavit, tak jsem zkusil: „Péťo, já teď musím říct něco do mikrofonu, oběhni si zatím ten stadion.“

A on to opravdu udělal. Ten človíček běžel po oválu před čtyřmi tisíci lidmi!

Před kamerou nikdy nestál. Začátky byly těžké, ale rychle se učil, ke konci natáčení z něj byl zkušený herec. Všechno okoukal od starších kolegů, včetně těch největších světových hvězd, které se mi pro Nabarvené ptáče podařilo získat, jako je Stellan Skarsgard, Harvey Keitel nebo Julian Sands.

Ze začátku jsem věřil, že s Péťou musím navázat citlivý, niterný vztah. Být trochu jako jeho táta. Pak jsem pochopil, že by to bylo to nejhorší, co by se mohlo stát.

Že musím naopak vystupovat z pozice absolutní, nezpochybnitelné autority. A taky si ze mě nikdy netroufl udělat legraci. To k Vláďovi (kameraman Vladimír Smutný) jednou přišel a říkal mu s takovým nevinným výrazem: „Pane Smutný, řekněte, proč nejste veselý?“

Dalším lidem ze štábu tykal, obtočil si je kolem prstu, mezi natáčením scén s ním hráli fotbal. Kromě toho se mu věnovaly dvě profesionální koučky, učily se s ním a dokázaly ho zabavit, když bylo potřeba.

První měsíc měl i psychologa, pak se ukázalo, že to není potřeba. Péťa dostal do vínku skvělou povahu, což potvrdily i psychologické testy, které kvůli filmu absolvoval. Natočil třeba těžkou scénu, ale v další vteřině se podíval na fotbalový míč a už ho zajímalo jen to, s kým si bude kopat.

Mám čtyři děti. Tři jsou už dospělé.

Některé scény byly hodně kruté, ale nemyslím, že by je tak Péťa v tu chvíli vnímal. Když pracujete u filmu s dítětem, používáte kouzelné slovíčko „jako“. To jsme neustále zdůrazňovali.

Mluvil jsem s Péťou vždycky narovinu, stejně jsem to dělal a dělám i se svými dětmi. Beru je jako osobnosti. Troufám si říct, že s nimi jednám jako s dospělými, jen tomu přizpůsobím jazyk. Lhát se nevyplatí, poznají, když s nimi hrajete habaďůru.

Pro film jsme tam objevili skvělé scenerie. Jinak to bylo ale depresivní. Ukrajina je země s historicky smutným osudem, na jejích lidech se to podepsalo, nevěří ve svou budoucnost, zároveň jsou ale hrdí.

V jejich tvářích je napsané všechno, takové tváře tady v Čechách nemáme. Je to staletími formovaná fyziognomie. Podobně poznamenaní jsou ti lidé uvnitř. Na vesnici, kde jsme natáčeli, propadla většina mužů alkoholu. A myslíte, že by vám tam jako ženě někdo podal ruku?

A víte proč? Protože tam jste jako žena jenom věc. To by bylo pole pro feministky! Všechny bych je tam poslal. Když vidíte ty ženské, jak dřou od rána do noci, starají se o děti, dojí krávy, orají pole, zatímco chlapi jenom chlastaj, je vám z toho úzko.

Když jsme dotočili jednu scénu s komparzem, nechal jsem si shromáždit asi třicet žen, které v ní účinkovaly. Každé z nich jsem podal ruku, poděkoval a řekl, že bylo úžasné s ní pracovat. Třetina z nich se rozbrečela.

Samozřejmě že kromě téhle vesnice obklopené bažinami existuje ještě jiná Ukrajina. Když si zajedete do Kyjeva, Oděsy nebo Dněpropetrovsku (dnes Dnipro), odnesete si úplně jiné, pozitivní dojmy.

Cítím jen to, že mám před sebou ještě spoustu práce. Lidi mi podobně jako teď vy podsouvají, že snad metám kozelce radostí, ale na to já opravdu nemám čas.

Představuju si, že za tu hodinu, co tady spolu sedíme, mi přibylo takových padesát šedesát mailů, na které budu muset reagovat.

Víte, piju rád kafe, dám si jich za den šest nebo sedm. Za normálních okolností bez toho nenastartuju. Nedávno mi ráno v sedm přišla důležitá esemeska s datem a časem naší premiéry v Benátkách. Na to se váže vyřizování letenek a ubytování pro celou delegaci a samozřejmě spousta dalších organizačních věcí, které jsem musel začít hned řešit.

A teď vám položím otázku, ryze řečnickou, protože na ni nemůžete znát odpověď. Víte, v kolik hodin jsem si ten den dal to svoje první kafe?

No přesně! Já, člověk, který bez kafe nemůže pomalu ani chodit, si na něj udělal čas ve čtyři odpoledne. Takže ta vaše představa, jak si tady sedím u svý chajdy na Slapech, roupama nevím, co dělat, a užívám si, je úplně mimo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: