Václav Kopta: Ujíždím na starých autobusech

Myslíte, kvůli té roli, co hraju ve filmu Občanský průkaz? Ne, zatím se mi to nestalo.

Myslím, že režisér Ondra Trojan. Ani mě nezvali na casting, ale rovnou mi zavolali, že mám roli. To mě velmi mile potěšilo. Předpokládám, že nejdřív si vybral Oldu Vlacha pro roli mého táty a pak potřebovali týpka, co bude mít podobně tupej výraz jako má ve filmu Oldřich Vlach, který to samozřejmě jenom hraje!

Když nás pak Ondřej viděl s Oldou Vlachem poprvé pohromadě, když jsme byli navlečení do těch uniforem, tak jsme se mu moc líbili. Jenom kolem nás chodil a říkal: „To je tak skvělý! Vy jste fakt hnusný!“

Jednoznačně kladné. Nechci, aby to znělo jako chvástání, ale mám možnost srovnávat. Před dvěma lety jsme premiérovali Sněženky a machry po 25 letech a tam ty reakce na film byly mnohem méně pozitivní. Přitom jsem si od Sněženek sliboval daleko víc. Občanský průkaz naopak všichni kamarádi z mojí generace chválí.

Tam mi zavolal přímo režisér Prušinovský – samozřejmě po doporučení Mirky Hyžíkové, že by tam pro mě měl jednu roli. Když mi vysvětlil, že jde jen o epizodní roli, tak jsem se trochu cukal, ale nakonec mě ukecal tím, že budu hrát autobusáka, a že se dokonce i v autobuse svezu.

To je doslova moje obsese. Někdo má rád ovce, já si ujíždím na starých autobusech. Začalo to už v dětství, a pořád se mě to drží. Bohužel se to s věkem ještě zhoršuje. Do modelů autobusů jsem už investoval strašný peníze. To kdybych někomu řekl kolik, tak si mě ten člověk přestane vážit.

Na Aukru (aukční server – pozn.red) jdou třeba ty obouchané modely ze šedesátých let do extrémních částek, protože autobusovejch úchylů jako já je celá řada. Mě nejvíc rajcujou modely RTO 706, ale těch je strašně málo.

Chci, a taky si ho koupím. Nejdřív si na to udělám papíry a plánuju, že až za pět let mi bude padesát, tak si půjčím slavnostní autobusáckou uniformu, naložím si autobus přátel a kamarádů a hezky si je všechny osobně odvezu někam na oslavu. K tomu bude hrát samozřejmě Josef Bek píseň Šoférská. To je můj sen.

Je to tak. Když jsme točili Sněženky po 25 letech, tak Suchoš s Geňou tehdy zrovna vymýšleli nový formát pro televizi, protože jim skončilo Tele Tele. Ten původní nápad byl ale úplně jiný. Chtěli někoho, kdo by ten pořad nějak hudebně začal i ukončil a nabídli to mě. Tak jsme se začali scházet, psát scénáře na to, co budu říkat a osobně si myslím, že to tehdy bylo ukrutně blbý. Nakonec jsme si ale vymysleli roli blba v saku, zkrachovalce, který kdykoliv se pokusí zapojit do diskuse, tak to strašně schytá.  A to už nějakou dobu celkem funguje.

Zažil. Nechci jmenovat, ale ten host se nakonec v televizi ani neobjevil v sestřihu, protože se v půlce rozhovoru urazil a odešel.  Nebylo zkrátka dost materiálu.

My nesmíme ani naznačovat... Ale byla to jedna zpěvačka. A to musím říct, že kluci ani nebyli v nějaké velké formě, že by po ní nějak extra šli. Jenom po ní chtěli, aby naživo zazpívala. To jí asi tak vyděsilo, že by došlo ke konfrontaci jejího skutečného zpěvu, že prostě vzala dráhu. To byl ale jediný případ.

Jsem rád, že se to natočilo. Viděl jsem to na premiéře a tam jsem ještě nebyl moc objektivní, protože jsem byl ještě plný dojmů z natáčení, které bylo dost dramatické a dlouhé. Asi před měsícem jsem si ten film koupil na stánku za 49 korun. Když jsem byl pak sám doma, tak jsem se na to v klidu a s velikým odstupem podíval. A najednou jsem si říkal, že je to trošku promarněná šance. Těch pětadvaceti let se podle mne dalo využít mnohem lépe, a že se ta očekávání prostě nenaplnila. Režisér Tauš, kameraman Chadima, celý štáb- všichni tomu věnovali maximum, ale velké slabiny měl myslím scénář.

Z toho jsem byl trochu na rozpacích, jak moc vehementně se do toho pouštěl.  Marná sláva, první díl vymyslel John s Pelantem, tak logicky měli oni právo na to, napsat pokračování.  To, jak to nakonec zvládli, je věc druhá, ale bez nich by přece nikdy neexistoval Mácha, Převrátil ani Cabadaj.

Vůbec. Jestli mě poznalo pár buchet někde v autobuse a z toho jsem byl pekelně vyděšenej. Ale jinak nic. Do povědomí lidí se člověk dostane především díky televizi. Mám s tím své zkušenosti díky Mr. GS. Na starý kolena mě totiž lidi začínají poznávat a občas se se mnou chtějí i fotit.

Celou dobu jsem hrál v divadle, ale je pravda, že u filmu toho moc nebylo. Já byl blbej, odmítal jsem chodit na všechny ty konkurzy, pak jsem pár věcí pyšně odmítl a zapomnělo se na mě. Dneska už bych to asi všechno dělal jinak. Ale ne že bych to těžce nesl. Žil jsem si po svém, hrál jsem divadlo, dělal jsem muziku. Tohle všechno mi došlo až po té čtyřicítce, že spousta věcí mohla být úplně jinak.

Roky jsem se tomu vyhýbal. Myslel jsem, že zůstanu jen u Semaforu, a že se budu živit psaním písní a muzikálů. Jenže pak mě kamarád ukecal a dovedl mě k Mirce Hyžíkové z castingu. Poprvé ve čtyřiceti letech jsem se byl nechat vyfotit a nechal se zařadit do databáze herců.

Byl to Vlasta Dušek – otec herce Jaroslava - který pracuje roky v Semaforu jako osvětlovač a ten mi pořádně vynadal. Říkal mi, že roky hraju divadlo, jsem komediant a přitom se bráním filmu. Tak mě nakonec ukecali. A hned týden po tom mi Honza Hřebejk nabídl roli barmana ve filmu U mě dobrý.

Vzpomínám třeba, jak jsem byl na dovolené, když povodně zničily čerstvě zrekonstruovaný Semafor v Karlíně. Nevěřícně jsem na to koukal v televizi a říkal si: To je konec. A pomalu jsem začal rekapitulovat, kolik let jsem tam celkem byl a co všechno jsem tam prožil. Když jsem ten šok trochu vstřebal, tak jsem se rozhodl Jirkovi zavolat. Říkám mu, jaká je to hrůza a jestli mám přijet nějak pomoct. A on mi úplně klidně oznámil, že má rozepsanou novou divadelní hru To nám to pěkně začíná, a že za týden začínáme zkoušet.

V situaci, kdy přišel o celý divadelní archiv a vlastně o celé své divadlo, sednul a za tři dny napsal novou hru. S tou jsme pak rok jezdili po hostovačkách, než se věci daly do pohybu. Ostatní lidé jdou k psychiatrovi nebo otevírají láhev whisky, Jiří Suchý sedá ke stolu a čelí osudu. To na něm obdivuju úplně nejvíc.

To se asi nedá říct, ale kdybych si měl vybrat, co mě nejvíc baví, tak je to psaní písňových textů.  Protože ne nadarmo se říká, že nejšťastnější je ten, kdo umí vydělat peníze od stolu. To se mě ale daří střídavě, protože té práce moc není a já dělám hodně s Petrem Maláskem, který je tak vytížený, že musím někdy třeba rok čekat, než se na mě dostane. A když o tom tak přemýšlím, tak bez divadla by to taky nebylo úplně ono.

Připravujeme veliký muzikálový projekt pro děti. Nic bližšího ale nebudu z pověrčivosti prozrazovat.

To ano, ale rozhodně jsem to nedělal s tím, že teď napíšu něco, s čím se dostanu do Národního. Tak se to dělat nedá. Ale je pravda, že když jsme během děkovačky stáli na jevišti, tak to byl opravdu zážitek. Ale že bych se z toho víte co, to se říct nedá.

Právě, že vůbec. Já začal psát texty, protože jsem chtěl konkurovat chlapíkům tady s Hanspaulky jako Ivan Hlas nebo kluci z YoYo Bandu. To ony byly tou sílou, co mě k tomu zahnala. Když mi bylo dvanáct třináct let, tak jsem pak psal strašně vyžilý texty plný ženskejch a chlastu. No, byl jsem tehdy hroznej tvrďák.

Mým holkám je dvanáct a devět let a řekl bych, že máme velmi nadstandardní vztahy. Hlavně díky tomu, že mají velkej smysl pro humor, stejně jako manželka. Holky už ale trošku odrůstají a přiznám se, že mi to začíná být trochu líto. Už to není úplně to krásné dětství.

Ta už u té starší dorazila. Někdy je to hodně těžký, ale jsem smířenej s tím, že to tak prostě musí být a jsem rád, že jsem si zatím rodičovství náramně užil. Když byly holky malé, tak jsem byl hodně doma. Dost jsem krmil, přebaloval a stará moudrost praví, že když s nimi v tomto věku strávíte dost času, tak ten vztah potom je lepší.

Všichni doma rádi spíme, takže bychom si trošku pospali. Pak snídaně na zahradě, protože by to byl krásný slunečný den. Odpoledne pak výlet na kole zakončený návštěvou vyhlášené italské restaurace. Tak nějak by vypadal opravdu hezkej den.

Ale skutečně ideální den by pak byl ten, ve kterém bych byl autobusák v krásné nažehlené uniformě, co jde s termoskou, ve které má uvařené kafe, na osmihodinovou šichtu, kterou celou stráví na své lince ve svém autobusu značky RTO 706.