Václav Kopta: Na rozčilování je život krátký

Postava mého starosty je spíš tragikomická, není to prvoplánový padouch Krejčířova typu, ale venkovský šejdíř, který se snaží přilepšit si, zkrátka malý český uličník. Hlavní postavu představuje Petr Rychlý, šéf místních dobrovolných hasičů, s nímž svádím komické mocenské boje.

Ví se o mně, že mě přitahuje cokoli, co se jen vzdáleně týká volantu. Můžu vám ale říct, že pokud jde o autokros, jiskra nepřeskočila. Párkrát jsem se v tom svezl, pak jsem už do toho značně nepohodlného malého terénního auta s neuvěřitelně nadupaným motorem odmítl vlézt.

Navíc jsem se dozvěděl, že pokud bych ten motor nechal spadnout pod nějakých 2000 otáček, mohlo by dojít k trvalému poškození, a že takový závodní vůz stojí dvakrát tolik co nějaký luxusní bourák. Nechal jsem s tím raději jezdit majitele. Byl na prahu nové sezony, a kdybych mu to auto poškodil, moc by si nezazávodil.

Dovedete si představit, jak mě srdce bolelo, když jsem se musel kurtovat do nějaký buginy a Rychlý se tam projížděl v nádherném autobuse a v uniformě, která mu navíc slušela? Nesl jsem to těžce a tiše mu záviděl.

Vůbec ne! Herec je to dobrý, ale mezi námi autobusáky by neměl šanci.

Asi narážíte na mé dvě hezké dcery. Při natáčení jsem to neprožíval a neprožívám to ani v civilu. Prožít si to musí dcery, já to mohu jen zpovzdálí pozorovat. Věřím, že čím méně se otcové do těchto záležitostí noří, tím líp.

Mně taky nikdo nemluvil do toho, jakou slečnu si přivedu domů. Snad i díky tomu jsem si vybral správně. Naše děvčata navíc patří do kategorie vzorňaček.

Že se vydala na stezku odvahy. Zahnízdit v našem malém rybníku jako zpěvačka není snadné. Jde si však za tím od dětství a ví moc dobře, co ji čeká.

Vzniklo to v její hlavě, nikoli v hlavě ambiciózních rodičů. Zpočátku nás to se ženou (herečka Simona Vrbická) trápilo, protože oba víme, co to obnáší. Její urputnost i míra talentu, kterou během studií na konzervatoři prokázala, nás uklidnila.

Těší nás, že při tom našly společnou řeč a spolupracují obě naše dcery. Starší Františka, která jinak studuje ekonomii, se na poslední nahrávce podílela autorsky, na klipu zase spolupracovala jako kameramanka. Máme radost, že vytvořily tvůrčí tandem. Tím jsou vlastně už od dětství, jsou na sebe hodně fixované.

V době, kdy se zavřela divadla, jsem byl moc rád, že jsem měl zase čas psát a dohnat řadu restů, které jsem měl vůči kolegům a kamarádům z branže. Napsal jsem v době covidové pár písniček pro svého kamaráda, jazzového a swingového srdcaře Honzu Smigmatora. Moje krevní skupina.

Po delší době jsem spolupracoval s Leonou Machálkovou, Vašo Patejdlem, Petrem Kolářem.

Zároveň jsme s Liborem Vaculíkem (choreograf a muzikálový autor) a skladatelem Zdeňkem Hrubým začali pracovat na novém muzikálu Fanfán Tulipán podle slavného francouzského filmu s Gérardem Philipem. Premiéra by měla být v příštím roce v Divadle Broadway.

U ledu nebylo ani divadlo. V Komorním Kalichu jsme s Pepou Poláškem a mojí ženou Simonou nazkoušeli komedii Butch Cassidy a Sundance Kid aneb Western z Bohnic. My s Pepou jsme pacienti na uzavřeném psychiatrickém oddělení, stará se o nás zdravotní sestra, kterou hraje Simona.

Bohužel se tady rozmohl jeden nešvar: bulvární novináři sledují Instagramy známých lidí, a když se jim tam něco zdá dostatečně pikantní, ještě to přikoření, a aniž by se vás zeptali, vezmou si příspěvek včetně fotek a uveřejní to.

Musím říct, že jsem si díky tomu čichnul k otevřené žumpě českého internetu. Nadávky za to, že jsem si dovolil ohradit se proti těm, kdo nemoc zlehčovali, se nedají interpretovat. Samotný průběh u mě nebyl ve srovnání s tím, co se dělo v českých nemocnicích, tak dramatický. Dlouho mě ale sužovaly vysoké teploty.

Existuje jednoduché řešení: nečíst to. Když jsem za horkého dne venku a vidím někde otevřenou žumpu, přece se nesvleču a neskočím do ní, abych si zaplaval. Prostě ji minu.

Když se to opravdu stupňuje a zavání to už paragrafy, napíšu, že můj právník aktivity dotyčného či dotyčné dlouhodobě sleduje - tihle hrdinové se nikdy nepodepíšou, bývá to Mufinka623.

Anonymita na internetu je iluzí, všechno se dá dohledat, každý počítač je vystopovatelný. Hlavně si myslím, že časem bude regulace nutná, a rozhodnete-li se takto vystupovat ve veřejném prostoru, tak jedině s ověřenou identitou.

Někdy před deseti lety jsem měl v Semaforu, kde jsem v závětří seděl třicet let u piana, jedno pondělí v měsíci pořad Včera neděle byla. Zval jsem si tam bývalé slavné členy Semaforu od Evy Pilarové, Hany Hegerové přes Pavlínu Filipovskou po Milana Drobného.

Trvalo, než jsem ztratil ostych, není úplně jednoduché postavit se před mikrofon bez hereckého textu. Je to ale podobné, jako když se učíte lyžovat nebo řídit auto. Ze začátku je člověk nervózní, opatrný a dělá chyby. Čím častěji se dostanete za volant nebo na svah, tím to jde líp.

Zásadní průlom nastal v roce 2019, když mi nabídli moderování Českého lva. Štěstí bylo, že jsem měl kolem sebe výborný tým, musel jsem se ale dobře připravit. Naučil jsem se to od Marka Ebena, se kterým hraju léta ve Viole představení Tři gentlemani. Hodně si o tom povídáme a já ho velmi bedlivě pozoruju. Ač to dělá strašně dlouho, nikdy nevynechá poctivou přípravu.

Jakmile moderátor získá jistotu v tom, o čem bude mluvit, s kým a na co se chce zeptat, neměl by to pokazit.

Není to jen Marek, vážím si i práce Libora Boučka, jeho rychlosti, jazykového vybavení. Oceňuju pohotovost Aleše Hámy, nenechá propadnout jedinou příležitost k dobrému fóru, strašně rychle mu to myslí. Ani jeden z nich neuvízne v nějaké slepé uličce.

Bylo to jako hrát divadlo, na které nepřišli diváci. Český lev je především společenská událost. Takže na přenosu je podstatné napětí v sále, prostřihy na tváře nominovaných a tak dále. Nic takového se letos nekonalo.

Vešel jsem do prázdného sálu Rudolfina, řekl: „Dobrý večer, začíná 29. Český lev,“ a jediné, co se ozvalo, byl hlas režiséra ve sluchátkách. Na druhou stranu, pokud člověk něco takového zvládne, nemusí se už bát moderovat ani přistání raketoplánu z jeho paluby. To mi ale asi nenabídnou, co?

Víte, co mi tenkrát nejvíc pomohlo? Deset minut před začátkem mi přišla od mých holek a od manželky fotka, na které byly ve večerní róbě, v ruce sklenku sektu a kolem boků měly ovázané župany. Napsaly k tomu, že se na mě moc těší. Rozesmálo mě to a dojalo zároveň, poslední zbytky trémy ze mě opadly. Poté jsem vysílal hlavně pro ně.

Na loňských Českých lvech dostal ocenění Ladislav Mrkvička, ale nikdo mi neřekl, že nedorazí, ani to, kdo za něho cenu převezme. Když se ze židle zvedla dáma, o níž jsem nevěděl, kdo to je, proč tam jde, jaký má k oceněnému vztah, nebylo mi úplně lehko. Režisér něco drmolil do sluchátek, ale pro potlesk jsem ho neslyšel. Naštěstí už vím, že ani po takových malérech se svět nezboří a příští den zase vyjde slunce.

Adrenalinový formát to opravdu není. Spíš tam jde o vyvolání příjemné atmosféry nejen pro diváky, ale i pro soutěžící. Ne že by se tam neodehrávala drobná dramata jako špatně vykynuté těsto nebo špatně odhadnutá trouba.

Oceňoval jsem, kolik důležitých informací kolem pečení se tam divák dozvěděl. Nejen o technologických postupech, ale také o českých tradicích.

No, protože jsem tlustej! Když mi poprvé volali, trochu jsem se ofrňoval, jelikož jsem neměl ponětí, o jak celosvětově úspěšný pořad jde. Je to jeden z nejprodávanějších produktů v televizní historii.

V domovské Británii to zaznamenalo fenomenální ohlas měřitelný raketovým zvýšením spotřeby mouky, cukru a droždí. Dneska jsem moc rád, že jsem u toho mohl být. Neskrývám, že mám rád nekonfrontační prostředí, kde se lidé k sobě hezky chovají a nechce se po nich, aby cedili pot, krev a slzy.

Už chystám novou knihu. Třetím rokem připravuju na Českém rozhlase Dvojka pořad Zlaté časy, který běží každou neděli od deseti. Kromě výběru dobré muziky se tam snažím i o veselé příběhy. Bylo jich dosud na osm set. Na základě toho se v rozhlase zrodila myšlenka udělat z nich povídkovou knížku Zlaté časy. Ilustrovat by ji zase měl můj bratr Honza.

Táta (renomovaný autor písňových a divadelních textů Pavel Kopta) mě s sebou párkrát za Werichem na Kampu vzal, když s ním spolupracoval na muzikálu Loď komediantů. Tu atmosféru si samozřejmě pamatuju.

Při našem představení si dohrávám situace ze svého dětství, vracím se do tehdejší atmosféry, k lidem, kteří nás všichni už dávno opustili. Celé to je pro mě víc osobní než profesní.

Werichův život nebyl žádná procházka kvetoucí růžovou zahradou. Podepsalo se na něm celé dvacáté století. Diváci neuvidí žádnou selanku na téma „moudrý klaun“. Je to i o jeho slabostech, vášních, nezdarech.

Není teď nic snazšího než vyslovovat radikální soudy a tvrdit, že se měl zachovat jinak. Kdo tu dobu nezažil, kdo nebyl v jeho kůži, neví, čím mu vyhrožovali, co mu hrozilo.

Určitě vám taky neřeknu, že s Voskovcem svými postoji dláždili cestu k únoru 1948. Zároveň nejsem příznivcem jeho zbožštění. Pro mě je každopádně jedním z našich největších umělců 20. století. Nevím, zda se tu po něm objevil někdo se srovnatelným rozhledem a nadhledem.

Jeden dědeček byl legionář (spisovatel Josef Kopta), druhého popravili nacisté, jejich děti, narozené v dobře situovaných rodinách, to pak měly kádrově pošramocené. Když bylo tátovi osm, přišli Němci, když mu bylo osmnáct, komunisti.

Vycestovat směl jedinkrát, když jako kluk vystupoval s Dismanovým rozhlasovým souborem v Anglii. Ještě jel s nějakým filmovým štábem do Bulharska, ale na letišti mu ukradli kufr, a tak se musel vrátit. V roce 1988 mu v osmapadesáti praskla aorta a zemřel.

Strejdu (básník a překladatel Petr Kopta) v roce 1949 komunisti vyhodili z vysoké školy, v padesátých letech mu zničili zdraví v uranových dolech, po podpisu Charty skončil v maringotce a v důsledku podlomeného zdraví v sedmapadesáti zemřel.

Asi to hodně souvisí s výraznou národní vlastností - závistí. Podstatné je, kým se obklopujete. Já mám kolem sebe, když použiju to módní slovo, sociální bublinu lidí, kteří sice mají problémy - ty jsme v naší branži měli tenhle rok asi všichni -, ale nejsou škarohlídi a ani je nenapadne upadat do trudnomyslnosti a nadávat. Ano, máme za sebou těžké období, ale nejezdí tu přece cizí tanky, nepopravuje se.

Než pořád na něco nadávat, to raději vyrazím s rodinou do Českého středohoří. Navštívili jsme tam krásná místa, v Litoměřicích jsme si dali dobrý oběd, paráda. Na nějaké rozčilování je život krátký.

Tak tohle je mnohem zásadnější téma. Přečkaly zimu, rozrostly se o další včelstvo. Je to u nás jako na letišti ve Frankfurtu, daří se jim, dokonce si ani nestěžují, že nemají v úlech wi-fi. Vloni nás obdařily asi třinácti kily medu.

Nejraději si k nim sednu na židli, dívám se na ně a přemýšlím o tom, že lidské štěstí nestojí na tom, co se píše na internetu. To, co se děje v našem úle, je daleko zajímavější.

Může se vám hodit na Zboží.cz: