Václav Kopta: Blbové mi jsou asi souzení

„Vyčítali mi, že jsem se v Semaforu zašil, ale já nemám povahu na to, abych se nějak prosazoval. Ne že bych si nevěřil nebo strádal nedostatkem sebevědomí, ale kam mě postaví, tam zůstanu. Byl jsem trpělivý a věřil jsem, že se to zlomí,“ říká devětačtyřicetiletý herec, hudebník a textař.

Když před pěti lety přišly do kin Sněženky a machři po 25 letech. Ač ten scénář nebyl úplně skvělý, moje linka s Veronikou Freimanovou se podařila a mnozí režiséři si řekli, že je škoda, že pořád sedím na zadku v Semaforu. Taky mi hodně pomohlo, že mě Míša Suchánek vzal do Mr. GS – každý týden v televizi udělal své.

Ve své době to takový kultovní film nebyl, vidělo to sice přes milión lidí, ale tenkrát to nebylo nic extra, do kina se chodilo mnohem víc. Žádný vichr popularity se nevzedmul. Kultovním filmem se to stalo až postupem času. Jeho kouzlo je v tom, že na lyžařské kurzy jezdili všichni a jezdí dodnes, a tak si všichni vybaví ty samé situace: vždycky se někdo opije, zamiluje, vedoucí prudí… zažili jsme to všichni.

Filmování na horách jsme si užívali, protože jsme byli tři měsíce od rodičů. Natáčení nás v tom věku ani moc nezajímalo, v podstatě nás zdržovalo od permanentního večírku.

Blbové mi jsou asi souzení, všichni zřejmě soudí, že jsem k tomu dobře vybaven. Přitom se nepovažuju za nějak mentálně retardovaného člověka. Máte pravdu, že člena vědecké rady mi ještě nikdo nenabídl, zato jsem hodně hrál policajty. Ve Vejdělkových Něžných vlnách jsem to dotáhl na udavače. Naopak v Gymplu byl můj školník sympaťák. Žádný Einstein, ale srdečný, hodný na děti. K těmhle lidovým figurkám mají lidé nejblíž a pamatují si je.

Samozřejmě! V Semaforu hraju v muzikálu Mam‘zelle Nitouche poručíka Fernanda de Champlatreux a dvořím se titulní postavě.

Otec (renomovaný český textař – pozn. aut.) byl velký kamarád Jiřího Šlitra, dobře se znal i s Jiřím Suchým a po Šlitrově smrti nějaký čas v Semaforu režíroval. Suchý přišel na absolventské představení našeho ročníku na konzervatoři, jmenovalo se Blues Session. Hrál jsem na piano své písničky, jemu se to líbilo a pozval mě do divadla.

Když jsem tam viděl Jonáše nebo doktora Fausta, cítil jsem, že by mi to sedlo. Vždycky jsem chtěl hraní spojit s muzikou. Při první premiéře, která se jmenovala Na Poříčí dítě křičí jsem už seděl u piana a mohl jsem předvést, co umím.

Jiří Suchý si ale se mnou dlouho nevěděl rady herecky. Roky jsem jen seděl u piana, až časem přišel na to, že mám určité komické schopnosti. Nijak jsem tím netrpěl, šel jsem tam s vědomím, že Semafor stojí na něm a Jitce Molavcové. To hodně kolegů a kolegyň, kteří Semaforem prošli, nevydýchalo. Díky mé bačkorovitosti jsem to zvládal bez problémů.

Hlavně jsem se živil psaním písňových textů. Pak bylo herectví a pak teprve hudba – já totiž neumím noty. Jsem „puďák“, hraju přes uši a srdce, vždycky to nakonec zahraju, ale kdybych se ty noty naučil, usnadnil bych si život. V padesáti se už ale noty učit nebudu.

S Luckou jsme si sedli. Dal nás dohromady skladatel Petr Malásek, se kterým jsme od dětství velcí kamarádi. Kamarádili se i naši otcové, Jiří Malásek byl vynikající klavírista a hudební skladatel. S Petrem jsme udělali několik muzikálů: Edit, vrabčák z předměstí, Lucrezia Borgia, Čachtická paní pro plzeňské divadlo, teď jsme dokončili muzikál o Freddiem Mercurym.

Předtím jsme spolu napsali Popelku, muzikál na ledě, který vidělo přes půl miliónu diváků. Lucie nám Popelku krásně nazpívala a namluvila, líbily se jí moje texty a nabídla mi spolupráci. Je náročná, kdyby nebyla, tak není tam, kde je. Taky je puďák, má obrovskou empatii a čich na lidi. Když řekne: Hele, tohle mi nesedí, bez řečí to udělám znovu. Když to cinkne, vezme to na první dobrou.

Na jeden, který nemám, shořel mi i s počítačem. Když bylo Haně Hegerové sedmdesát, měla velký koncert v Národním divadle. Pro Dana Bártu, Bohouše Josefa a Kamila Střihavku jsem napsal text k nádhernému tercetu z muzikálu Zvoník u Matky boží, na kterém jsem si dal hodně záležet. K paní Hegerové mám díky tátovi vřelý vztah, napsal jí ty nejlepší texty.

Ti kluci to zazpívali famózně, všem se to hrozně líbilo včetně paní Hegerové. Nikdo to asi nenahrál a já o to vloni přišel. Uhodil nad námi blesk a mně shořel počítač. Neměl jsem to zálohované a všechno se ztratilo. Možná to tak mělo být.

Mám na stole francouzský muzikál Romeo a Julie, který musím přeložit, do toho točím v Brně Kancl a chystám další projekty, vůbec nevím, jak to stihnu.

Je to velekretén. Tenhle seriál má v záhlaví Trapnost ještě nikdy nebyla tak zábavná – jeho snaha pobavit, zaujmout či dobýt ženská srdce je naprosto zoufalá a marná. Hraje se mi dobře, já si celý život v trapnosti libuju.

Dva roky jsem natáčel s Milanem Šteindlerem seriál Gympl – je to mimochodem spolužák mého bratra z grafické průmyslovky. Jednou jsme o přestávce natáčení seděli – on v kostýmu homosexuála, já ve školnickém – a Milan říká, že hrozně spěchá, protože dělá casting na hlavní postavu seriálu, který bude v brněnské televizi režírovat. Najednou se zarazil a povídá: „Ty bys taky uměl být velká svině, co? Hele, přijď se tam ukázat.“

Šel jsem tam, spíš abych Milanovi udělal radost, nic jsem si od toho nesliboval. Jediné, co mi řekli, že ten Marek Chvála je arogantní, sebestředný blb. Evidentně jsem se trefil, protože ho hraju.

Potkal jsem takových blbců spoustu a mám jich dosud kolem sebe pořád víc než dost. Každá kancelář, každá provozovna má svého blba, který tam lidi sužuje a zároveň svou nebetyčnou trapností baví. Obávám se, že křiváckému a bezcharakternímu kariéristovi se daří za každého režimu. Byli vždycky, akorát se jim neříkalo manažer, nosili jiné kravaty a měli jiné kecy.

To ale nebyl můj první Shakespeare! Hrál jsem na Vinohradech v Richardu III. s Milošem Kopeckým v titulní roli. Richard III. dal, jak známo, zavraždit své dva synovce. Představoval jsem jednoho z nich. Tři roky jsem takhle hrál korunního prince.

Do Snu noci svatojánské sháněli vloni někoho, kdo by hrál naživo na piano. Takže tam improvizuju a blbnu s Josefem Poláškem a Markem Danielem.

Trochu na to zírám. Těší mě hlavně to, že když už mě lidi konečně poznávají, tak se na mě smějí. Navíc jak pořád blbnu s těmi autobusy, tak na mě třeba na eskalátoru v metru chlapi pokřikují, kam jsem to zaparkoval. Tím jsem si získal srdce mnohých, protože vidět naživo takovýho úchylnýho blázna je pro ně radost. Každopádně mě těší, že vyvolávám veskrze pozitivní emoce.

To byla podmínka! Prosil jsem režiséra Honzu Prušinovského, abych ten autobus mohl fakt řídit. Nádherný pocit! Role nic moc, ale díky tomu autobusu to byl pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků.

Včera jsem v autoškole vyzvedl řidičské oprávnění skupiny C na náklaďák, zkoušky jsem úspěšně složil a začnu dělat skupinu D na autobus. Bez žádných úlev, v případě nezdaru riskuju, že přijdu o béčko – systém mě vyhodnotí jako nezpůsobilého. Čeká mě deset jízd autobusem. Snad to zvládnu, s náklaďákem mi to šlo perfektně.

Příští rok mi bude padesát a mám tajný plán, jak to oslavit. Svézt kamarády autobusem. Uniformu už mám připravenou. Takže už jen koupit ten autobus 706 RTO. Těch už je málo. Jsem ale členem klubu sběratelů historických autobusů, snad si ho budu moct aspoň půjčit.

V dětství. Neměli jsme auto a každý pátek mě posílali z Prahy autobusem na chalupu v Libochovicích. Vytvořil jsem si z těch autobusáků modlu. Jsou lidi, kteří jsou ujetí na vlaky nebo na tramvaje, já na autobusy. Celý život mě přitahují. Začal jsem sbírat i ty různé voloviny kolem toho: stínítka proti slunci, reproduktory, reflektory, výrobní štítky, vstřikovače, toho mám plný kvartýr. Můj táta třeba sbíral všechno o Franzi Josefovi, já o RTO.

Manželka je se mnou od sedmnácti, takže dobře ví, co ode mne může očekávat. Je asi radši, než kdybych jezdil hrát golf na Kanárské ostrovy nebo hrál po nocích poker. Svým pubertálním dcerám tím lezu na nervy, hlavně když se každé Vánoce navleču do autobusácké uniformy. Já si to ale užívám, i to, jak mě považují za trapáka. Dělá mi dobře je takhle provokovat.

Jsem. Měli jsme sice pár kritických momentů a rozchodů, ale zůstali jsme spolu. Je to i věc výchovy, moji rodiče na tom byli stejně, takže to pro mě není nic neobvyklého, výjimečného. Když se rozhlédnu kolem sebe a vidím všechny ty rozvody a nové sňatky, zjišťuju, že to nic nepřineslo. Kdyby platilo, že když někdo žije v neuspokojivém vztahu, rozvede se, najde si někoho nového a následuje šťastný život, pochopil bych to. Jenže on většinou následuje ještě větší prů…

Nejsměšnější mi to přijde u těch stárnoucích pánů, kteří si po večerech začnou barvit vlasy, chodit do fitka, upgradují manželku, nechají uměle oplodnit mladou partnerku a za pár let je to skolí.

Dvanáctiletá Jana zpívá v Dětské opeře Praha, moc ji to baví, zpívali třeba hymnu při zahájení Olympijského parku na Letné. Patnáctiletá Fanča moc pěkně píše… Nezdědily jen herecké geny: můj dědeček Josef Kopta byl spisovatel, strýc Petr vynikající překladatel, otec textař…

Proč? Vždyť dřív bylo běžné, že když byl táta pekař, tak syn dělal totéž. To platilo u většiny řemesel. Nebo byly právnické rodiny, lékařské… Když má člověk to štěstí, že nějaké nadání zdědí, má ho využít. Z toho, že byl vynikající a že jeho odkaz těžko překonám, trauma nemám.

Petr a Lucie, který napsal pro Hanu Hegerovou: Když pořád meleš mám tě rád, tak to mě ubíjí, tak konečně se jednou vzmuž, buď slíbej moji sladkou růž…

Krásné jsou i Lásko prokletá, Milord, Můj dík. Dlouho se říkalo, že francouzský šanson se nedá přenést, on dokázal, že to jde.

Je škoda, že po roce 1989 došlo k odklonu od písničkářské tvorby. Mám na mysli třeba Vodňanského a Skoumala, Buriana a Dědečka… Jediný, kdo z nich přežil do dnešní doby, je Jarek Nohavica.

Vzpomeňte si, jak masově byly navštěvované nejrůznější folkové festivaly, lidé tam zpívali s nimi. Písničkáři byli nositeli kvality, drželi úroveň písňových textů. Dnešní doba jim nepřeje, lidi o to asi nestojí. Vidím to na svých dětech – tahle generace je odkojená angličtinou, české písničky prakticky neposlouchají a vlastně jim vadí. Můžou si cokoli stáhnout do přehrávačů a iPhonů. Obávám se, že s rostoucí globalizací to bude jen horší.

Tam tak skeptický nejsem. Každá generace má v humoru své vrcholy a dna, svůj lidový humor i ten intelektuální. Obojího je třeba, ale musí se dělat dobře. Jedno se ale změnilo: dřív jsme měli tendenci vidět legraci ve všem, i tam, kde to tak autoři ani nemysleli. Jirka Suchý by mohl vyprávět, kolikrát mu hrozil zákaz za něco, co vůbec netušil, že se může vykládat nějak protistátně. Tady nehrozí, že by britský nebo americký humor vytlačil ten český. Pořád se tu rodí dobré anekdoty.

Ne, já každému říkám: Na co si stěžuješ, zítra můžeš být na prkně nebo na pracáku, taky se můžou vrátit Němci nebo Rusové. Nemáme si vlastně na co stěžovat. Třeba generace mých rodičů na tom byla docela jinak: když bylo tátovi osm, přišli Němci, když mu bylo osmnáct, komunisti. Nikam nemohl vycestovat, v osmašedesátém přišlo malé nadechnutí, pak dvacet let zase nic a v roce 1988 mu v osmapadesáti praskla aorta a zemřel.

Člověk má být pokorný a vděčný. Já jsem vděčný za to, že mám možnost srovnávat. Pamatuju si, že táta jel třikrát do Lovosic, protože tam měli přivézt hadice. Protože jsme neměli auto, tak to byl celodenní výlet. Když tu hadici napotřetí přivezl, půl roku se o tom mluvilo. Když mu Jirka Srnec přivezl ze zájezdu s Černým divadlem desku Simona a Garfunkela, nikdo se jí nesměl dotknout.

Všechny ty věci si uvědomuju a průběžně se raduju z toho, co mám. Frajeři, kteří se tu mezi sebou v politice hádají, mi jsou ukradení. A korupce? Ta už tu byla, jak známo, za Masaryka. Podstatné je, že nehrozí válka, že žijeme v klidu.

Jednoduše: zůstal jsem klukem, viz ty autobusy. Vloni jsme si se ženou koupili dřevěnou kajutovou loď. Ještě nám to moc nejde – hlavně přistávání. Takže jsme se dostali nejdál pod Vyšehrad. Taková podvečerní projížďka na Vltavě je prostě nádhera.