Článek
Natáčel jste se spoustou proslulých režisérů. Mezi těmi prvními s Věrou Chytilovou drama Kamarádi.
Za padesát let se toho nasbírá! To byla její první televizní práce a moje těsně po škole. S Jirkou Kodetem a Honzou Kanyzou jsme hráli tři vojáky wehrmachtu, kteří se snaží dostat pryč z války.
V průběhu kariéry jste poměrně často dostával nabídky od zahraničních produkcí. Čím to?
Protože jsem byl schopen naučit se text anglicky. Oblíbil si mě jeden německý režisér, s ním jsem dělal asi tři filmy. Docela velkou roli jsem dostal ve filmu Král posledních dnů, ve kterém hrál Mario Adorf nebo můj oblíbenec Christoph Waltz, ještě mladičký. Netušil jsem, že uspěje v Hollywoodu a já ho budu dabovat.
Zajímavé pro mě bylo setkání s Michaelem Yorkem a Nastassjou Kinski ve filmu Prsten. Pak jsem sebe daboval do češtiny.
A co role ve výpravném historickém dramatu Lékař umírajícího času, pojednávajícím o životě učence Jana Jessenia?
Šlo o pětidílnou ságu v hlavní roli s Petrem Čepkem, z níž pak sestříhali film. Já dostal za úkol ztvárnit zvláštní postavu flagelanta (sebemrskač, přívrženec asketického hnutí) Ferdinanda.
Nikdy nezapomenu, jak jsem se v jedné scéně ve sklepení bičoval. Byla tam hrozná zima! Svlečený do půl těla říkám štábu: „To chce rum!“ Přinesli mi dvojitý, já si bičoval záda a zabírali mě zepředu. Pak se rozhodli pro záběr zezadu. Přivedli maskéra, ať udělá krvavé šlince. Není třeba, prohlásil. (smích) Kožené pásky důkladně svištěly, ale já to díky rumu a chladu vůbec nevnímal.
Po studiích na DAMU vedly vaše cesty do oblastního divadla v Karlových Varech…
Bylo to v roce 1971, v době počínající normalizace. Stávající ředitelé divadel, většinou dobří divadelníci, končili a nikdo nevěděl, co bude. Čerstvě vystudovaní jsme chodili za řediteli a žádali o angažmá, ale nechtěli s námi nic podepisovat. V Karlových Varech se situace konsolidovala dřív.
V souboru působila řada osobností, např. Zdeněk Kryzánek nebo Gustav Opočenský. Jako šéf nastoupil jakýsi Vítězslav Bartoš, člověk praštěný divadlem, který se rozhodl soubor omladit. Dostali jsme takzvané stipendium, dvanáct set korun měsíčně. Nádherný peníze!
Jako profesor tělocviku Jonáš v dnes již kultovní Hospodě.
Vary máte spojené s řadou vzpomínek.
Mám! Zkraje jsem si zahrál hlavní roli Franciho v Langerově Periferii. Ve Varech, v jednom hotelu, měl stálý pokoj skladatel Jiří Srnka. K seznámení došlo tak, že jsem se oženil a vzal si dceru gynekologa, který s ním kamarádil.
Jednou ho potkám a on se ptá, kam jdu. Já na to, že zkoušíme Periferii. Prý se přijde podívat. Za pár dní dorazil a prohlásil, že nám k tomu napíše muziku. Všichni se obávali, kolik to bude stát. „Já to udělám zadarmo,“ řekl.
A bez nároků na honorář napsal nádhernou hudbu. Bylo to krásné období spojené s pěknými rolemi, ke kterým jsem se už později nedostal, vypadaly mi vlasy a přišli jiní, hezčí.
Pak jste šel do další hodně zajímavé štace, do Činoherního studia v Ústí nad Labem.
V roce 1975 a v té době tam také docházelo ke změnám. Stávající šéf Jaroslav Chundela odešel do Prahy Na Zábradlí a hledali někoho nového. V Ústí byla herecká palba: Heřmánek, Zedníček nebo Bartoška.
Udělali jsme legendární představení Jakub Fatalista. Ti kluci pak soubor opustili a nastoupili například Tomáš Töpfer, Pavel Rimský nebo Jirka Schmitzer. Navíc Leoš Suchařípa, tehdejší dramaturg, měl skvělý pohled na divadlo ještě z Činoherního klubu. Končili jsme legendárním představením Tři sestry, podle něhož se později i vyučovalo. Přišli jsme v pětadvaceti a odcházeli jako pětatřicátníci…
Odchod vám přinesl opět zásadní změnu. Po mladém, progresivním divadle nástup na velkou scénu do pražského Národního.
(směje se) Probíhalo to v duchu: zachraň se, kdo můžeš. Všichni utíkali pryč. Já napsal různým divadlům, jestli by o mě neměli zájem. Shodou okolností v Národním jsem znal profesora Františka Laurina, který mě učil na DAMU. Zkoušel se Višňový sad a jim chyběl Trofimov. Já mohl zaskočit a premiéru jsem odehrál ještě během angažmá v Činoherním studiu, a najednou Národní a ostřílení bardi.
Josef Vinklář, výrazná osobnost z Národního, byl vaším sousedem na pražské Kampě. Zmínil to, když jsem s ním u něho doma dělala rozhovor.
S Pepou jsem nikdy nehrál, protože v takovém kolosu s Novou scénou a posléze Stavovským divadlem se naše účinkování ani v jedné hře nesešlo. Ano, prakticky jsme sousedili a bylo to někdy tvrdé. Dokázal slavit úspěchy i neúspěchy velkým způsobem. (smích)
Když jsme u toho slavení, zajímalo by mě, jak jste se stal odborníkem na whisky?
Známá pracovala v agentuře organizující akce pro zahraniční firmy. Zavolala, ať k nim přijdu na konkurz. Skoty napadlo, že by přiblížili Johnnie Walker Black label střední vrstvě. Aby ukázali, jak se whisky dělá, vybrali dva reprezentanty.
Během deseti dní ve Skotsku nám předvedli výrobu a prezentaci. Já ji do té doby pil málo. Až když pochopíte souvislosti, získáte k tomu vztah, začne chutnat.
A od té doby ji věrně pijete?
Ano, říkají, že míchané jsou dobré, ale že si má člověk jako favorita vybrat jednodruhovou. Já si vybral značku Lagavulin.
Já kdysi bez proškolování taky!
Vida, máme stejnou chuť. (směje se) Jde o hodně kouřovou, sytou whisky. V té palírně jsem byl dvakrát. Program trval sedm let, velký zájem projevovali začínající podnikatelé.
Vraťme se do Národního divadla, kde jste působil deset let. Co bylo pak?
Konec v Činoherním studiu poznamenala neshoda s Ivanem Rajmontem. Mým ročníkovým režisérem na DAMU, pak ve Varech a v Ústí. Tenkrát jsem si řekl, že půjdu do Národního, kam se ten člověk nikdy nedostane. A on tam nastoupil po revoluci jako šéf! Snažili jsme se vyjít, jenže mě neobsazoval. Přinesl jsem mu hru pro dva, ať ji zkusí udělat v Kolowratu. Za týden mi řekl: „Je to sračka.“
Tehdy přicházeli do Divadla Komedie autoři Alex Koenigsmark a Jaroslav Gillar, kteří mi v roce 1994 hodili lano. Dal jsem jim přečíst Půlnoční večeři, rozhovor dvou politiků. Vzali to. Napínali mě, kdo v tom se mnou bude účinkovat. Před divadlem čekám nějakého partnera a přichází Juraj Kukura!
Věnujete se i režírování - jste podepsán třeba pod muzikálem Noc na Karlštejně, který vychází ze slavného stejnojmenného filmu. Jak jste se k tomu dostal?
Začal jsem učit herectví na Mezinárodní konzervatoři Praha a tam jsem potkal Pavla Vítka. Povedlo se mi představení, na které se přišel podívat producent Janis Sidovský (jeho životní partner). Dostal nápad, že by se k 700. výročí narození Karla IV. mělo něco připravit. Bydlí na Karlštejně, a tak přemluvil místní kastelány.
Já přijel na hrad, v hlavě filmový muzikál, sedl jsem si na nádvoří a vše si představoval. Noc na Karlštejně se podařila, žádné experimenty, pěkně převyprávěná pohádka, tak jak ji lidé znají. Máme za sebou tři sezony, uvidíme, co ta letošní.
Jde o trošku schizofrenní situaci. Při představení, ve kterém mám roli Arnošta z Pardubic, se neubráním tomu, že když neúčinkuju, sleduju, zda kolegové hrají dobře, a dávám jim připomínky. Snažíme se držet dobrou úroveň, nepřipouštím vtípky, které v muzikálech působí leckdy trapně a lacině.
V muzikálu Noc na Karlštejně, který se odehrává na hradě, režíruje i hraje.
Vlastníte nakladatelství, které vydává různé druhy audionahrávek. Proč vzniklo?
To byl sen uskutečněný s nástupem do důchodu. S rozhlasovým režisérem Láďou Rybišarem jsme natočili docela kvalitní nahrávky. Na začátek jsme vypustili dramatizaci Patnáctiletého kapitána (román Julese Verna) a já ho hrál.
Natáčelo se v Jevanech u Ládi Štaidla, který nám k tomu dal muziku. Tehdy jsem, ještě v angažmá v Národním, zblbnul slavné kolegy pro tu dramatizaci.
Hrál jste patnáctiletého kluka? V kolika?
Ve čtyřiceti, tenkrát jsem si řekl, že jde o poslední dětskou roli. V rozhlase mi je pořád dávali. Říkali mi: není to znát, máš vysoký hlas…
Patnáctiletý kapitán se dodnes dobře prodává. Pak jsem měl nahrávku vzpomínek malíře a ilustrátora Vladimíra Komárka, které četl Pepík Vinklář, a hodinové povídání nás herců: Borise Rösnera, Jirky Štěpničky, Franty Němce a Pepy Vinkláře. Tři hodiny jsme žvanili o životě a Láďa Rybišar to sestříhal. No a tyhle tři věci jsem na začátku vydal.
Podle čeho si vybíráte?
Když mě nadchne nějaká knížka, tak to zrealizuji. Získali jsme jisté renomé a začali nás oslovovat jiní, abychom pro ně na zakázku něco natočili. Můj šikovný syn vymyslel, ať načítám celého Arthura Conana Doyla. Mám za sebou již několik řad jeho povídek, každý týden přibude nová.
Zájemci si je mohou koupit jednotlivě, nebo jako komplet. Je to úspěšné, lidi mají Sherlocka Holmese rádi.
U vašeho jména jsem napočítala přes pětatřicet seriálů. Diváci vás asi nejvíc hodnotili v populární Hospodě?
No jo, Hospoda, trhlého Jonáše měl původně dělat Mirek Donutil, s ním se však nedohodli, takže mi na poslední chvíli volali, že potřebují takového blba tělocvikáře. A protože jsem se s režisérem Jardou Dudkem dobře znal z dřívějška, zkusili jsme to.
Poslední díl Hospody je z roku 1997, přesto má dnes seriál svoje facebookové stránky, natolik se hlášky z něj ujaly…
Hlášky vznikaly při zkouškách, protože jeden 22minutový díl se točil dva dny. To by dnes nepřipadalo v úvahu kvůli penězům. Během zkoušek jsme vtipkovali, což Dudkovi připadalo bezva, a říkal, ať to tam necháme. Na Hospodě je vidět profesionální úroveň.
Váš hlas si vždycky vybavím v souvislosti s kultovním seriálem M*A*S*H, kde jste daboval majora Franka Burnse. Taky pako, podobně jako Jonáš.
Když jsme začali točit Hospodu, já už měl po dabování Burnse, protože jeho představitel Larry Linville tam hrál jen ve 150 dílech.
Říkal jsem si, že Jonáš je stejný idiot jako Frank. To asi není správné slovo. Jde o povahu lidí, kteří si trvají na svém. Nešťastníci, a když je někdo proti nim, začnou útočit. Vlastně jsem s Frankem a pak i s Jonášem soucítil.
Málokdo ví, že už pětadvacet let namlouváte pro česká nádraží hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků!
K tomu jsem se dostal taky náhodou. Oslovili mě přátelé, ať si pár hlášení zkusím, a pak už to šlo samo. Asi jsem uspěl, protože když moje hlášení na pražském hlavním nádraží přestali vysílat, na internetu se psalo: „Knop, zpátky na hlavák!“
Baví mě postava lékaře v seriálu Slunečná. Vtipně i rejpavě glosuje, co se děje.
Producent Slunečné Ivan Vodochodský mi zavolal, že to bude přesně pro mě, ale musím se toho nějak chopit. Když postavě dáte určitý ksicht, tak ti, kdo scénáře píšou, ji mohou rozvíjet.
To víte, někteří stejně staří kolegové už neudrží moč nebo jsou zmatení (směje se), tudíž tvůrci selektují, kdo jim na dědky zbývá.
V seriálu Slunečná často vytáčí snachu v podání Dany Batulkové.
Nepřehánějte! Proti dědovi ze Slunečné vypadáte mladistvě. Hrajete otce a tchána kolegům, kteří jsou jen o pár let mladší.
Ondra Pavelka, můj seriálový syn, je mladší o šest let. Snažím se vypadat jako dědek a vzhledem k tomu, že mám pleš a bílé vlasy, působím starší.
Já se poprvé ženil ve dvaceti a vydrželo nám to jen tři měsíce.
Poprvé jsme se viděli ve Varech, kde byla dětská recitační soutěž a mě pozvali do poroty. Přišel frajer, ruce v kapsách a skvěle odrecitoval. S Danou Batulkovou a Davidem Prachařem se znám z Divadla Komedie, s Pepou Poláškem děláme představení TIK TIK v Komorním divadle v Kalichu.
Koukám, že kouříte…
Hm, od dvanácti let. A jsem charakter - trvám si na tom! (směje se)
Co ženy? Vím, že jste do svazku manželského vstoupil třikrát.
Já se poprvé ženil ve dvaceti a vydrželo nám to jen tři měsíce, šlo o mladickou nerozvážnost. První mojí manželkou byla Kateřina Frýbová, spolužačka z DAMU. Když dělala pořad Cvičíš, cvičím, cvičíme, zamilovala se během něj do režiséra a odešla.
Druhý pokus proběhl v roce 1973 v Karlových Varech, kdy jsem si vzal lékařku, již zmiňovanou dceru gynekologa. Po dvou letech se narodila dcera a v tom roce 1975 jsem přecházel z Varů do Ústí. Tam zoufale sháněli lékaře, takže manželka dostala skvělé místo, byt a peníze. Jenže se po čase rozhodla odejít z republiky. S jedním doktorem emigrovala do Austrálie.
To je docela drsné. Odvezla i dceru?
Ano, bylo jí devět. Ale všechno zlé je pro něco dobré, celkem mě to osvobodilo, přišla nabídka do Národního, kde jsem se dlouho snažil nepodlehnout svodům děvčat. (smích) Tam jsem potkal jednu o 20 let mladší a s tou mám syna Kryštofa, který se mi narodil v 48.
S dcerou se vídáte?
Hned v roce 1990 jsem se byl za ní podívat, pak po pěti letech. Vystudovala v Brisbane práva a ruštinu, pracovala na ministerstvu imigrace v Canbeře, kde si našla manžela, a cestovali po světě jako konzulové.
Když byli v Moskvě, tak to k mamince do Austrálie měla 14 000 kilometrů a ke mně jen 2000. Každou chvíli přiletěli do Prahy. Udělala ze mě dědečka, má dvě děti, krásné a talentované.
