Václav Hudeček: Hraní na housle je jako vrcholový sport

Moje vlastní housličky, velikosti 1, vyrobené v národním podniku Cremona Luby u Chebu, mně na Vánoce roku 1957 přinesl Ježíšek. To mi bylo pět a půl.

Na konzervatoři je povinný klavír, takže jsem se trochu seznamoval s tímto nástrojem už v dětském věku, ale žádných závratných výsledků jsem nedosáhl.

Horší než klavírista. „Pěju“ maximálně koledy na Vánoce v nejužším kruhu rodiny či přátel. A to pouze sborově, takže tím snad nikoho neohrožuju.

Housle měly být původně nástrojem nikoliv hudebním, ale cestou ke snížení mojí vrozené hyperaktivity. Vlastně nápravným prostředkem zlobivého synka, jak se tomu tenkrát říkalo.

Můj otec navíc zastával názor, že každý člověk by měl umět hrát na nějaký nástroj a znát noty, stejně jako umí číst a psát. Takže „zabil“ svým rozhodnutím dvě mouchy jednou ranou. Byl mým prvním učitelem, přestože byl povoláním veterinář. Ale na housle sám slušně hrál. Když zjistil, že dělám rychle pokroky, okamžitě mi začal hledat profesionálního pedagoga. Pro mě to znamenalo méně času na lotroviny a obohacení života o smysluplnou činnost.

Těch nástrojů bylo opravdu hodně. Od těch prvních za 140 Kčs to byly nástroje Jana Baptisty Dvořáka, Bernarda Wutzelhofera, Jana Kulíka, Karla Vávry, Josefa Pötzla, Vladimíra Pilaře, Andrei Guarneriho, Josefa Guarneriho del Gesu, Gand a Bernardela, Antonia Stradivariho, Caroluse Hellmera, Julia Hubičky a tak dál.

Byly to housle, na které jsem koncertoval. V rukách jsem měl ale i ty nejdrahocennější kousky, na které hráli David Oistrach, Nathan Milstein, Henryk Szeryng, Leonid Kogan, Oleg Kagan, Liana Isakadzeová a mnoho dalších velkých světových houslistů.

Mistrovským nástrojem se myslí housle vytvořené mistrem houslařem. U nás jich je nepřeberné množství. Česká houslařská škola má 400letou historii a je naprosto srovnatelná s italskou, francouzskou či německou.

Kolik u nás takových houslí je, nikdo neví. Bohužel stále ubývají. Celé roky jsou předmětem obchodování, a jelikož jejich ceny u nás bývaly mnohonásobně nižší než v západní Evropě, našlo se i několik „hudebních kšeftařů“, kteří toho v minulosti využívali k vylepšení svého rodinného rozpočtu, a nejvzácnější nástroje tím bohužel z Čech nenávratně „zmizely“.

Největší je Royal Albert Hall v Londýně pro zhruba osm tisíc posluchačů. Nejlepší si netroufám označit, těch úžasných, ve kterých jsem koncertoval, byly stovky, včetně Carnegie Hall v New Yorku, Suntory Hall v Tokiu, Opery v Sydney, Čajkovského sálu v Moskvě…

Mezi ty nejkrásnější počítám i pražské Rudolfinum, a to hlavně po stránce akustické. Ve světě byly za 50 let mojí kariéry postaveny stovky úžasných koncertních sálů a je ostudou země, ve které se říkávalo „co Čech, to muzikant“, že právě Rudolfinum je posledním, který byl v naší „matičce“ vybudován – před 130 (!) lety.

Nejhorší to bylo na Sibiři ve městě Kemerovo. Teplota vzduchu byla tenkrát téměř minus padesát a při takových hodnotách je nulová vlhkost ovzduší. Žíně na smyčci se tudíž začínají extrémním suchem zkracovat a během chvilky máte ze smyčce spíš luk než nástroj k hraní na housle. S vypětím sil, nebo spíš s přepjatým smyčcem jsem nakonec koncert úspěšně dohrál.

Moc ne, všude na světě je to podobné. Vůbec neplatí, že jižané jsou temperamentnější a seveřané chladnější. Záleží na repertoáru, na zasvěcenosti posluchačů, koncertním sále a asi i na atmosférickém tlaku. Přijedete opakovaně do stejného města ve stejné zemi a obecenstvo je pokaždé trochu jiné.

Houslisté trpí často problémy s krční a bederní páteří. Ale koho dnes sem tam někde nepíchne. Jinak je hraní na housle celkem bezpečné.

Byla to shoda náhod. V listopadu roku 1967 jsem byl pozván do Londýna na koncert s Royal Philharmonic Orchestra. Mysleli si tam, že Československo patří do SSSR, a oslovili významnou agenturu Victor Hochhauser Ltd., která zastupovala mimo jiné nejlepší sovětské umělce.

V té době byl v Londýně zástupcem československé umělecké agentury Artia pan Josef Bernáth (jeho bratr MUDr. Karel Bernáth byl osobním lékařem prezidenta Ludvíka Svobody a absolvoval s ním všechny peripetie po srpnu 1968 – pozn. red.) Josef Bernáth a jeho žena Eva, vynikající česká pianistka, byli přátelé Davida Oistracha.

A tak „slovo dalo slovo“ a hned druhý den po mém asi nejdůležitějším koncertě v životě jsme šli navštívit Davida Oistracha do jeho hotelového apartmá. Zahrál jsem mu Paganiniho koncert, bez doprovodu. On řekl „maladěc“ a nabídl, že mě bude učit. Naše první schůzka se měla konat v září 1968. Bohužel invaze vojsk v srpnu téhož roku odsunula naše setkání až na říjen 1970 a připravila mě o dva roky práce s mým nenahraditelným učitelem.

Dvakrát až třikrát do roka. Pobyt v Moskvě obvykle trval dva až tři týdny a David Fjodorovič se mně věnoval denně.

V hudbě mě ovlivnili všichni mí pedagogové, od Jaroslava Zahradníka v blatenské hudební škole po Václava Snítila na AMU v Praze. Ale nejen oni. Setkání se skvělými muzikanty, poslech úžasných nahrávek a návštěvy koncertů mě formovaly a formují coby muzikanta dodnes.

Minimálně čtyři až pět hodin denně. Techniku houslové hry se člověk naučí do 15 let, a pokud ne, tak je lepší změnit povolání. Ale stát se skutečným virtuosem a nalézt uplatnění v mezinárodním měřítku je tvrdá práce, která nikdy nekončí.

Není to jen o studiu nových a nových skladeb, ale i o fyzickém „tréninku“. Jen si zkuste stát dvě hodiny v houslovém postoji. Hraní na housle se dá přirovnat k vrcholovému sportu, trénink je v obou případech nezbytný.

I takové věci se dějí, důležité je, aby to nikdo v publiku nezaznamenal. Já mám dvojí paměť. Mechanickou, kdy prsty a smyčec „hrají samy“, a potom sluchovou, kdy hudba zní v hlavě dál, i když prsty nevědí, jak dál. Jedna paměť tak jistí druhou.

Celé roky jsem dostával nabídky jak u nás, tak hlavně ze zahraničí, abych přijal pedagogické místo na nějaké významné škole. Moje sólistická činnost mě však natolik zaměstnávala a stále zaměstnává, že jsem nebyl schopen tuto práci zodpovědně vykonávat. Přijímal jsem tedy pouze nabídky na mistrovské kurzy: v Kanadě, Německu, Japonsku, Turecku a dalších zemích.

Moje žena Eva mě však přesvědčovala, že by byla škoda, abych své znalosti získané od mých učitelů nepředával dál i u nás. Poskytovat nejen finanční podporu, ale dopomoci těm nejtalentovanějším k důstojnému zahájení umělecké kariéry. A tak před 22 lety vznikla naše Akademie. Studenti se na ní nejen houslově vzdělávají, ale ti nejlepší získají mistrovský nástroj z dílny některého českého mistra houslaře i mistrovský smyčec, který nám každý rok vyrobí jeden z nejlepších odborníků v tomto oboru Luboš Odlas.

Považte, že letos budeme předávat tomu nejlepšímu nebo té nejlepší už dvacátý nástroj! Publiku se s ním mohou představit na některém z mých koncertů.

Jsme pyšní na všechny. A samozřejmě mě těší, že současná česká houslová špička, Jan Mráček, Josef Špaček, Jiří Vodička (koncertní mistři České filharmonie – pozn. red.), Petr Matěják, prošla naší Akademií. Jan Mráček dokonce už i jako můj pedagogický asistent. Začínají se hlásit žáci našich prvních vítězů a daleko není doba, kdy přijede i první potomek.

Studenti se hlásí sami nebo je bereme na základě doporučení mých kolegů, pedagogů. Jsem velice šťasten, že od loňského roku přijal moji nabídku na spolupráci vynikající houslový pedagog a přítel, prof. Jiří Fišer, a v Luhačovicích se mnou společně pečuje o další generaci houslových talentů.

Každá doba má své plusy a minusy. Dnes je pro mladé umělce výhodou, že jsou svobodní, nemají žádná omezení. Ale zase svět je přesycen a mnohdy zaplevelen všemožnou šmírou a publikum již není schopno pořádně rozlišovat, kdo je virtuos a kdo podvodník.

Je fakt, že situace seriózního umění je v naší zemi čím dál smutnější, a tak jsme se s mojí ženou rozhodli udělat, co je v našich silách. Eva je mým nejbližším inspirátorem a spolupracovníkem již více než 40 let. Prožíváme vše společně. Eva hudbu miluje, sama v dětství hrála na klavír. K padesátinám mi napsala překrásnou knihu Sedmihlásek, která pojednává o zemi, kde zloduch ukradne krásnou hudbu. A jelikož tato možnost začala hrozit i u nás, rozhodli jsme se společně usilovat o to, aby zde k podobné situaci nedošlo.

Ještě než se začal podle stejnojmenné Eviny knihy v České televizi natáčet úspěšný seriál O ztracené lásce, seznámili jsme se s paní Naďou Urbáškovou z Ostravy. Byla iniciátorkou a dramaturgyní tohoto díla. A tato naše vzácná přítelkyně se před 10 lety spolupodílela na vzniku nekomerční duchovní televizní stanice Noe, která „na koleně“ vytváří pořady bez dotací, bez reklamy, pouze za pomoci svých diváků a spřízněných duší.

A moje Eva vymyslela seriál Má vlast, pouť po památných místech naší vlasti s krásnou hudbou a mými hosty. Do dnešních dnů jsme natočili na 40 dílů jedinečných koncertů ve skvostných prostředích po celé naší zemi od kaple sv. Kříže na Karlštejně, Arcibiskupského zámku v Kroměříži, baziliky sv. Prokopa v Třebíči, Arcibiskupského paláce v Olomouci až po pražský palác Žofín. Prezentujeme tam nastupující muzikantskou generaci, a to nejen houslovou.

Naše snažení by nebylo možné, kdybychom na této pouti nepotkávali slušné a kulturně smýšlející hejtmany, starosty, primátory, podnikatele, a to napříč politickým spektrem. Takže jsem optimista, protože věřím, že vždy budou existovat lidé, kteří ke svému životu potřebují ušlechtilost a krásu umění. Vyprodané sály plné posluchačů od dětského věku až po seniory mě v tom utvrzují.

Například neúměrná mediální podpora všelijakých „kejklířů“ na prázdných strunách na úkor skutečných umělců a skutečných virtuosů.

Když si pustíte většinu televizních a rozhlasových stanic, prolistujete pár obrázkových časopisů, tak je to celkem jasné. Prostě: čím méně toho umíte, tím lépe se tím živíte.

Těším se na každý den se svou ženou a spolu se těšíme na hosty našich Svátků hudby v Praze. Blaží nás takový zájem publika, že jsou nám už pražské sály malé. Podílíme se na dalších „bratrských“ festivalech v Moravských Budějovicích a v Litoměřicích.

Těšíme se na setkání s muzikanty, na Mirku Krumpolcovou a Radka Hrabě, se kterými nás pojí mnohaletá skvělá spolupráce při organizaci luhačovické Akademie a Svátků hudby, a na další přátele, na které máme stále tak málo času, na léto, na moře, na houby v jihočeských lesích…