V životě se psem je místo pro zázraky

Za nejvěrnějšího psa – alespoň podle slávy, které se mu dostalo –, je považován japonský Hačikó. Štěně plemene Akita inu přišlo na svět v listopadu 1923 na farmě nedaleko města Odate v prefektuře Akita. O rok později se jeho majitelem stal Hidesaburó Ueno, profesor na Zemědělské fakultě Tokijské univerzity. Hačikó denně doprovázel svého pána, když šel do práce, a čekal na něj večer na nádraží Šibuja, až přijede zpět, aby společně mohli jít domů.

V květnu 1925 ale Ueno v práci náhle zemřel a pes se dostal do péče jeho příbuzných. Hačikó však z nového domova pořád utíkal a vracel se do profesorova domu, až se ho ujal Uenův zahradník. Ten také vypozoroval, že Hačikó každý večer přicházel na nádraží a doufal, že se profesor konečně vrátí z práce. Na mrtvého pána čekal celkem devět let.

Jeho neochvějná věrnost, kterou proslavil bývalý Uenův student v několika článcích v deníku Asahi Šinbun, na Japonce zapůsobila. Vztyčili Hačikovi na nádraží Šibuja sochu odlitou z bronzu.

Hačikó zemřel v březnu 1935. Jeho ostatky jsou uloženy v Národním vědeckém muzeu v Tokiu. Příběh jeho věrnosti se dočkal i filmového zpracování. V roce 1987 ho natočil režisér Seidžiró Kójama. Japonský film Věrný pes Čiko se o 22 let později dočkal remaku. Vznikl pod názvem Hačikó – příběh psa a zatímco věrného psa ztvárnili tři chlupatí herci Chico, Layla a Forrest, role univerzitního profesora se ujal Richard Gere.

Psi dokážou hodnotit lidi nehledě na svůj zájem. Zjištění japonských expertů nejspíš mnohé páníčky nepřekvapí, nyní ale mají pro své přesvědčení vědecký důkaz. Podle vědců je psí oddanost na takové úrovni, že je řadí mezi živočišné druhy (včetně lidí), které mají pocity a jsou schopny sociální spolupráce.

Výzkum vedl profesor Kazuo Fudžita z univerzity v japonském Kjótu. Zjistil, že psi odmítají potravu podanou osobou, která se nechovala dobře k jejich majiteli.

Experimentů se zúčastnily tři skupiny osmnácti psů a jejich pánů. Vlastníci psů předstírali, že se jim nedaří otevřít plastovou misku. Požádali proto další dva lidské účastníky experimentu, aby jim pomohli. V první skupině dotázaná osoba odmítla, v druhé pomohla a ve třetí nedošlo na žádnou interakci.

Dotazovaní poté nabízeli psům potravu. Úspěšní byli téměř výhradně jen u psů, jejichž pána neodmítli nebo k němuž se zachovali neutrálně. Vědci proto dospěli k závěru, že psi jsou schopni jednat i z jiných motivů než jen čistě podle svého zájmu. Tentokrát o jejich chování rozhodl přístup lidí k jejich vlastníkům.

Skutečnost, že speciálně vycvičený pes dokáže poznat blížící se epileptický záchvat mnohem dřív, než to nemocný člověk pozná na sobě sám, je dávno známa. V mnoha zemích světa takto vycvičení miláčci varují svého pána a umožňují mu, aby si včas přivolal pomoc nebo si jinak zajistil bezpečí.

Již delší dobu využívají psy také diabetici. Jejich chlupatí společníci jsou schopni reagovat na změnu hladiny glukózy a včas je upozornit na hrozící nebezpečí mdloby nebo kómatu. V posledních letech se vědci začali zabývat možností využít psa pro rozpoznání nádorových onemocnění. Zaměřují se hlavně na psí schopnost diagnostikovat rakovinu plic, močového měchýře a kůže.

První poznatky a důkazy o diagnostických schopnostech psů pocházejí už z roku 1989. Tehdy vědci z kliniky v Severní Karolíně cvičili psy, aby pomocí čichu poznali z dechu pacientů rakovinu plic. Dosahovali přitom mimořádných výsledků: tři labradorští retrívři a dva portugalští vodní psi v testech uspěli s téměř zázračnou přesností 99 procent, tedy mnohem vyšší, než mají běžné lékařské postupy.

Němečtí vědci zase dokázali, že psi jsou schopni rakovinu plic určit ve velmi raném stadiu, což může znamenat i výrazně vyšší šanci na uzdravení. A dokážou dokonce odlišit zhoubný nádor od nezhoubného.

Stejné je to i u rakoviny močového měchýře. Počínající změny v lidském organismu psi zachytí dříve než nejmodernější přístroje. Pomáhá jim při tom – jak jinak – jejich vynikající čich. Již od 80. let minulého století je totiž známo, že nádory produkují nepatrné množství derivátů benzenu, které ve zdravé tkáni nelze nalézt. Podle lékařů z Amersham Hospital v anglickém Buckinghamu je pes rozpozná, i když je v moči těchto složek jen nepatrné množství.

S podobným experimentem přišli i japonští vědci. Podle studie zveřejněné v odborném časopise Gut dokáže psí čich – konkrétně labradorů – na základě pachu dechu a stolice odhalit rakovinu tlustého střeva lépe než testy okultního krvácení do stolice a se stejnými výsledky jako kolonoskopie.

Psi dokážou také stimulovat imunitní systém. Podle studie zveřejněné v European Respiratory Journal to němečtí odborníci zjistili na základě zkoumání tří tisíc dětí, jejichž zdraví monitorovali od narození do šesti let.

Z krevních testů vyplynulo, že děti žijící v domácnosti se psem jsou méně ohroženy vznikem přecitlivělosti vůči pylům a dalším vdechovaným alergenům.

Psi už ale mají vlastní obor, kterým se zapojili do léčby. Je jím canisterapie, která zlepšuje psychosociální zdraví lidí s mentálním, smyslovým a tělesným postižením. Přínosem může být i v logopedii a psychiatrii. Nejlepších výsledků dosahuje u dětí. Psi mohou zlepšit komunikaci u mentálně postižených, stimulovat k pohybu neaktivní děti bez zájmu o okolí, zklidnit neklidné, být zdrojem pozitivních prožitků u emočně chudých, zmírnit svalové napětí.

Zvláštního využití se dostalo psům ve vězeňství. Hlídači vzbuzující strach se ale tentokrát octli v jiné úloze – s vězni si navzájem dávají druhou šanci.

Americký program je založen na skutečnosti, že opuštěné nebo zatoulané psy po určité době v útulku čeká uspání. Jejich šance na získání nového domova je ale rázem větší, pokud jsou novým pánům nabízeni socializovaní a vycvičení. Program, který se postupně rozšířil do věznic po celých Spojených státech, je natolik úspěšný, že se trestanci kromě základní výchovy věnují speciálnímu výcviku. A tak například v káznici v Arkansasu vězňové pod dohledem profesionálních trenérů od roku 2011 už vycvičili dvě stovky záchranářských psů.

Programu se nemůže zúčastnit každý vězeň, je odměnou za dobré chování. Zároveň podporuje jejich rehabilitaci. „Řekli mi, že ho můžu zachránit, že ho jinak utratí. Jenže to Blackie zachraňuje mě. Dal mi pocit hrdosti a úspěchu,“ svěřil se vězeň, který má na starosti půlroční štěně amerického pitbulteriéra.

Může se vám hodit na službě Firmy.cz: