Utajovaná tvář Marlene Dietrichové

Maria Riva svou knihu Moje matka Marlene Dietrichová vydala v roce 1992, kdy tato legenda jako devadesátiletá v Paříži zemřela. V českém překladu Zuzany Mayerové vyšla zásluhou nakladatelství Ikar v roce 2000 a znovu letos na jaře.

Narodila se 27. prosince 1901 v Schönebergu, městečku nedaleko Berlína, jako druhá dcera pruského důstojníka Louise Dietricha a Josefíny Felsigové z rodiny zámožného zlatníka. Dostala jméno Maria Magdalena. Otec se doma zdržoval minimálně, přesto zůstal pro obě dcery navždy zářivým vzorem mužské autority.

Domácnost vedla Josefína a vychovávala děvčata tvrdou rukou, ale současně do rodiny přicházely guvernantky, které je učily jazykům, hře na klavír, na housle a společenskému chování. Starší Liesel dávala přednost angličtině, mladší Lena, jak jí říkali, se zhlédla ve francouzštině, neboť v této řeči znělo všechno tak romanticky. V roce 1912 dostala od tety k Velikonocům tajný dárek; malý deníček z červeného safiánu se zlatým tiskem.

„Piš si do něho všechno, co cítíš,“ pošeptala jí. Poslechla a téměř až do konce života si vylévala srdce na stránkách mnoha sešitů, avšak „červený deník“, jak si ho pojmenovala, byl jejím nejmilejším.

Jeden z těch záznamů prozrazuje, jak se z Leny stala Marlene. Bylo jí třináct, když uvažovala o tom, že si změní jméno. To její – Maria Magdalena – se jí zdálo dlouhé. Chtěla ho zkrátit: Marialena, Marlena? Nebo Marlene? Dohromady to vypadá pěkně, ano, ode dneška budu Marlene Dietrich!

Mládí měla vcelku šťastné – až do roku 1914, kdy válečný požár zasáhl také její rodinu. Otec musel narukovat. V příštím roce byl raněn a po vyléčení odjel v polovině června 1916 na východní frontu. Za několik dní Marlene zapisuje: „Dnes má otec pohřeb. Ráno jsme nešly do školy, ale na vojenský hřbitov za tatínkem.“

Osamělá Josefína věděla, že s vdovskou penzí nevystačí. Štěstí přišlo v podobě Louisova nejlepšího přítele Eduarda von Losche. Nabídl mladé vdově sňatek, který vděčně a ochotně přijala. Marlene matčino nové manželství zcela ignorovala a chovala se, jako by se vůbec nic nezměnilo. Matka se sice teď možná jmenuje von Loschová, ale ona bude navždy – Dietrichová. Když v srpnu 1917 také Eduard na frontě padl, červený deník o jeho smrti mlčel.

Po prohrané válce se změnil život všech Němců. Hodnoty a morálka – co mohlo po tak strašné válce platit? Každý reagoval po svém. Osmnáctiletá Marlene měla starosti odpovídající jejímu věku.

„Tolik se o sobotách a nedělích líbám, že mi to stačí na celý týden. Měla bych se stydět,“ zapsala si 17. září 1919. „Všichni, kdo mě znají, potvrdí, že jsem dobrá na líbání a laškování, ale oženit se se mnou? Bože chraň! Můžu si za to sama, že každému dovolím, aby mě líbal. Ale co mám dělat? Není moje vina, že moje romantická povaha nezná míru. Kdoví, jak vlastně skončím. Doufám, že se najde někdo, kdo by byl ochoten si mě co nejdříve vzít.“

Josefína doufala, že dceru zkrotí, a poslala ji na školu do Výmaru. „Jsem teď v internátě pro dívky z ‚lepších rodin‘ a hrozně se mi stýská. Jediné, co mě trochu baví, jsou hodiny houslí s profesorem Reitzem. Ale jak mi to má stačit, když jsem byla zvyklá, že mě pořád někdo miluje – a teď nic?“

Netrvalo dlouho a učitel hudby zcela propadl jejímu kouzlu. A zřejmě tak „zákonitě“ přišel okamžik, kdy půvabná žačka odložila housle a nabídla své panenství na oltář kterési Händelovy sonáty.

„Skutečnost, že tuto pamětihodnou událost nezaznamenala do svého deníku,“ uvádí Maria Riva, „nebyla důsledkem obav z odhalení – Marlene byla hluboce zklamaná.“

„Hekal, funěl, sípal. Dokonce si ani nesundal kalhoty. Ležela jsem tam na staré pohovce, červený plyš mě vespod dřel, sukni jsem měla přehrnutou přes hlavu. Bylo to velice nepohodlné,“ líčila Marlene po více než 40 letech vlastní dceři svou první sexuální zkušenost.

Ačkoli měla Josefína se svou mladší dcerou jiné plány, Marlene se přihlásila na hereckou akademii Maxe Reinhardta. Usoudila, že nemůže-li být slavnou houslistkou, stane se herečkou. A popis zkoušky se později stal jednou z jejích nejoblíbenějších story. Slavný Reinhardt prý řekl: „Slečno Dietrichová, vyhrňte si sukni. Chceme vidět vaše nohy.“

Ve skutečností se pohovorů s budoucími studenty nezúčastňoval. Pravdou je, že hrála v několika drobných rolích v divadlech, která Reinhardt vlastnil, což jí umožňovalo spojovat s Mistrem své jméno. Ani profesor později nepokládal za nutné uvést věci na pravou míru, protože tou dobou už byla mnohem slavnější než on. Díky jeho mlčení se i tato Marlenina historka stala součástí její legendy.

Psal se rok 1922 a Marlene pobíhala po Berlíně a vystupovala v jakékoli ženské roli, která jí byla v divadlech nabídnuta. Vynikala nadšením a disciplínou. Bylo jen otázkou času, kdy tato herečka s duší vojáka a kouzelnou tváří pronikne do rodícího se filmového průmyslu.

Doslechla se, že se do jednoho filmu hledá představitelka pro malou roli dívky z polosvěta. Navlékla své atraktivní tělo do přiléhavých zelených rukavic a stejně zelených střevíčků na vysokém podpatku – a tu práci od asistenta režie, šarmantního Rudolfa Siebera, dostala. Bylo to osudové setkání.

„Okamžitě mi bylo jasné, že ho miluji!“ tvrdí v deníku. Když ji 27letý Rudi požádal o ruku, bez váhání svolila v přesvědčení, že našla toho vytouženého. V květnu 1923 se stala paní Sieberovou.

Oba se vrhli do víru nočního života s nadšením pro frivolitu a dekadenci pulzujícího Berlína.

Marlene měla zvláštní smysl pro rozeznávání transvestitů. „Jenom buzeranti umějí vypadat jako skutečně sexy ženská,“ byl jeden z jejích proslulých postřehů. Získávala si postupně věhlas svým vtipem, citovou nevázaností a bisexuálními zálibami. A Rudi měl instinkt pro to, co je pro profesionální „image“ jeho manželky vhodné a žádoucí.

Věděl, že si může dovolit vulgaritu předstírat, ale nikdy se nesmí vulgární stát. Učil ženu, jak má svět šokovat a mást, a přitom se nevzdat své aristokratické nadřazenosti.

Nechala si ušít pánský večerní oblek. Ve fraku s bílým motýlkem a v cylindru se v plné kráse objevila v nočním podniku a tančila se svými navoněnými kamarády. Zbožňovali ji. Ztělesňovala všechno, čím oni toužili být, dokonalý bezpohlavní ideál.

„Od svatby žiji jen pro svého manžela, protože jsem netočila žádný film a v divadle mám povinnosti jen v zimě. Jsem velice spokojená, protože vím, že on je šťastný, a já toužím po dítěti,“ svěřuje se v deníku. Přání se jí splnilo, když se 13. prosince 1924 narodila dcera – o mnoho let později se z ní po jejím druhém sňatku stala v roce 1947 Maria Riva. Právě ona byla svědkem mnoha matčiných úspěchů, ale také jejích neduhů a výstřelků, které by způsobily skandál, pokud by se dostaly na veřejnost.

Když Marlene zjistila, že je těhotná, byla šťastná, ale manželovi oznámila: „Konec milování.“ Maria Riva: „Matka vždy dávala přednost zářivé romantice před reálným sexem, který s Rudim provozovala jen z pocitu manželské povinnosti. Teď s výmluvou, že by tím mohli ohrozit nenarozené dítě, vyloučila pohlavní život z jejich soužití definitivně.“

Milující manžel vyhověl každému jejímu přání. Když pochopil, k čemu ho vlastně nutila a proč, bylo pozdě, aby její rozhodnutí měnil. „Ačkoli jejich manželství vytrvalo déle než 50 let a občas dokonce spolu i žili, ten den jejich fyzické kontakty navždy ustaly,“ konstatuje Maria Riva.

„Matka si poté pořizovala milence, kdykoli se jí zachtělo, na nikoho se neohlížela a svému manželovi o nich všechno vyprávěla.“ Desítky let pak fungovalo soužití Marlene s Rudim a jeho milenkou Tamarou, samozřejmě dokonale utajené před veřejností.

„Nikdy jsem matce nevyčítala její emocionální nenasycenost,“ vysvětluje Maria Riva na jiném místě biografie, „ale odsuzovala jsem způsob, jakým jednala s lidmi, kteří ji milovali. Občas bývala rychlost, s jakou měnila své partnery v posteli, mírně trapná a zarážející, ale to se člověk naučil s postupem let ignorovat.

Asi by mi její zvyky vadily více, kdyby byly projevem sexuálního chtíče. Ale Dietrichová nikdy nechtěla ani nepotřebovala nic jiného než romantickou lásku s velkým L, absolutní oddanost, lyrickou vášeň. Sex s tím spojený tolerovala jako nevyhnutelné zlo, které jsou ženy povinny snášet. Tak mi to s plným zaujetím vysvětlila.“

Když Maria trochu odrostla, odjela Marlene do Vídně. Přes den točila filmy a večer hrála a tančila v hudebním divadle. Domů si přivezla velkou pilu, na kterou se naučila hrát tak, že ji držela mezi koleny (o patnáct let později američtí vojáci šíleli, když jim toto číslo předváděla), a taky nového přítele, hereckého kolegu Williho Forsta.

Měla za sebou dvě desítky rolí a roliček v němých filmech, když v roce 1930 přišla šance, která otevřela její závratnou kariéru. Rakouský režisér Josef von Sternberg, který pracoval pro Hollywood, hodlal natočit v Berlíně pro německou filmovou společnost UFA zvukový film Modrý anděl a hledal představitelku pro hlavní ženskou roli – postavu svůdné zpěvačky Loly, jejíž vystupování připraví o rozum váženého profesora.

Marlene právě hrála v kabaretu Dvě kravaty, kde ji Sternberg uviděl – a angažoval. Výsledek jejich práce byl natolik přesvědčivý, že filmová společnost Paramount Pictures uzavřela s oběma smlouvu ještě před premiérou Modrého anděla s podmínkou natáčení společných snímků v Hollywoodu. Váhala s podpisem, ale manžel ji přesvědčil – nechť odjede do Ameriky, věří Sternbergovi a využije životní šanci, on se o dítě postará.

Během příštích pěti let spolu s Jo, jak mu říkala, natočili dalších šest filmů a hned za ten první – Maroko – si vysloužila nominaci na Oscara.

V průběhu natáčení psala Rudimu do Berlína: „Jo ze mě dokáže dostat moje skryté, vnitřní pocity lépe, než to umím já. Řekne, co mám dělat, a já to udělám, vede mě každým centimetrem filmu. Vizuálně pak dokázal něco, co kadeřníci prohlásili bez odbarvení za nemožné. Změnil mi odstín vlasů jen pomocí světla. Jsem jeho dílo, jeho výtvor. Pomocí stínů mi zeštíhlí obličej a rozšíří oči a já jen fascinovaně hledím na tvář na plátně a každý den se nemohu dočkat, až na dalším promítání uvidím, co ze mne vytvořil.“

Byli nejen spolupracovníci, ale s ženatým Sternbergem i několik let milenci – nikoli bez konfliktů. Marlene to v dubnu 1932 líčí v dopise manželovi: „Jo mi vyčetl, že jsem mu nevěrná a že se ho snažím zesměšnit. Obvinil mě, že jsem děvka, a chtěl vědět, jestli jsem spala s Mauricem Chevalierem. Víš, jak nesnáším žárlivost...“

Chevalier přitom nebyl zdaleka jediný, kdo se objevil v jejím milostném životě. „Bylo mi záhadou, jak matka dokázala všechny své avantýry zvládnout tak, že se k nám nikdy žádný z jejích milenců nenastěhoval,“ diví se Maria Riva, „a nikdy nepochopím, jak se dokázala všechna ta léta vyhýbat nesčetným otěhotněním. Pouze jednou ji její spolehlivá metoda ledové vody a octa zradila a matka to svému partnerovi nikdy neodpustila!“

Marlene Dietrichová zásadně nepózovala nahá. Důvodem byla její „hrozná prsa“, jak vysvětluje dcera: „Teprve když vynalezla svůj nedostižný korzet, ono nejpečlivěji skrývané tajemství dietrichovské legendy, mohla se i ona klidně objevit na veřejnosti dokonalá, ba i ‚nahá‘, kdykoli se jí zachtělo.“ Ani ona však neuměla vynalézt nic pro ty okamžiky, kdy se měla odhalit před svými milenci, právem neočekávajícími nic než dokonalost.

Ale dokázala si poradit: „Měla sbírku tenkých hedvábných županů a skvěle propracovaný způsob, jakým se hladce vyvlnila ze splývavého roucha a v mžiku vklouzla pod přikrývku. Stejně důmyslně zvládla postup v obráceném sledu. Sex se vždycky konal v naprosté tmě. Trvalejší nebo zvlášť romantické vztahy popisovala matka následovně: Nejlepší je, když to nemusíš dělat hned. Když spolu jenom ležíte, když je to něžné – a ne ta dřina!“

Ložnicí Marlene Dietrichové prošla dlouhá řada mužů, ale i žen (John Gilbert, Mercedes de Agostová, Erich Maria Remarque, Orson Welles, Edith Piaf, Jean Gabin, Yul Brynner, William Saroyan, Frank Sinatra...).

Remarque netrpěl jen tím, že byl bez milosti odmrštěn, ale podobně jako Sternberg se užíral vlastní sebenenávistí za to, že ji příliš miluje, aby dokázal Marlene opustit.

Mladičká Maria Sieberová měla 15 let, když jí tento spisovatel vysvětloval, jak její matka chápe lásku: „Její motor běží rychlostí tisíc otáček za minutu, zatímco my máme obvyklých sto. Tam, kde ji my milujeme hodinu, ona je hotová za šest minut a honem pospíchá za svými dalšími zájmy; a my se divíme, proč nás nemiluje tak jako my ji. Ale v tom se mýlíme, ona už nás milovala.“

Krátce po rozchodu s Remarquem se zrodila jedna z nejslavnějších afér čtyřicátých let – milostný román s hvězdou francouzského filmu Jeanem Gabinem. Trval sedm let. Vášnivý a nakonec bolestný.

V únoru 1944 z Evropy, kde se přidal k francouzským osvobozeneckým jednotkám, Gabin psal: „Ma grande, moje lásko, můj živote, poprvé v životě ti říkám: potřebuji tě, potřebuji tě na celý svůj život, nebo budu ztracen.“ Po válce prosil Marlene, aby přijela za ním do Paříže, natočila s ním film a provdala se za něho. Odpověděla mu telegraficky, že souhlasí s obojím, a 13. srpna 1945 napsala: „Když na mě budeš hodný, zůstanu s tebou až do smrti – vdaná nebo nevdaná, jak si budeš přát. Jestli ale chceš dítě, bylo by lepší, kdybychom se vzali. Miluji tě. Tvoje Grande.“

V létě 1946 jejich vztah skončil a o pět let později se Marlene stejně bláznivě zamilovala do Yula Brynnera. Jejich poměr trval čtyři roky a „byla to moje matka, kdo fanaticky trval na utajení. Ona, která po celý život spala s ženatými muži a nevěra pro ni byla jako zapálit si cigaretu, se nyní chovala jako jeptiška, hřešící za klášterními zdmi – údajně aby nepoškodila pověst svého milence. Dokonce se bez Yulova vědomí pokoušela otěhotnět. Když se mi se svým ‚tajným plánem‘ svěřila, vyslechla jsem ji a raději jí ani nepřipomínala, že ve věku, kdy jí do padesátky chybělo pár měsíců, by to nemuselo být tak snadné.“

Po válce natočila ještě několik filmů, ale postupně přecházela k živým vystoupením na scénách kabaretů. V padesátých letech slavila triumf v Las Vegas a posléze na koncertních pódiích celého světa. Najala si klavíristu Burta Bacharacha, který ji uchvátil svým chlapeckým šarmem a talentem. Vybrousil k dokonalosti její talent zpěvačky a osobnosti schopné uchvátit obecenstvo (Riva: „Zní to nepochopitelně, ale nikdy nebyli milenci, nepochybně důkaz dobrého vkusu Burta Bacharacha.“).

Začala mít problémy s krevním oběhem v dolních končetinách a prakticky nehmatný tep. Až v roce 1960 jí dcera přiměla, aby se nechala prohlédnout lékařem. Závěr byl nemilosrdný: pokud se nebude léčit, hrozí amputace obou nohou! Odmítla jakoukoli léčbu.

Proč? „Byla přesvědčená,“ vysvětluje Maria, „že absolutní dokonalost legendární Marlene Dietrichové nesmí narušit žádný kaz a vada, jakými trpí obyčejní smrtelníci – a dalších 13 let hrála vlastní verzi ruské rulety se svým oběhovým systémem.“

A nejen to. Propadla alkoholu a drogám, „ale o tom nesměl nikdo vědět, neustále jsem hledala její whisky, poschovávanou v nejneuvěřitelnějších skrýších“. V listopadu 1973 se při děkovném gestu dirigentovi zřítila z pódia do orchestřiště. Odmítla lékaře a s nezhojenou mokvající ránou na noze vystupovala na turné v Montrealu. Maria ji nakonec znovu „dokopala“ ke slavnému chirurgovi de Bakeymu, který zvládl těžkou operaci cév a slavné nohy zachránil.

„Šest neděl poté vešla matka do svého newyorského apartmá, otevřela láhev whisky a bez váhání se vydala po známé cestě ke sebezničení.“ Zanedlouho si zlomila nohu v kyčli, ale už měsíc po operaci vystupovala s umělým kyčelním kloubem před londýnským publikem. Při angažmá v Sydney v září 1975 si zlomila levou stehenní kost. Její alkoholem prosáklé tělo se hojilo čtyři měsíce.

Ve svých 77 letech si naposledy zahrála. Za nepatrnou roli ve filmu Krásný gigolo, ubohý gigolo dostala v roce 1978 za pouhé dva natáčecí dny astronomický honorář 250 tisíc dolarů.

Rozhodla se žít v Paříži. V roce 1979 doma v ložnici upadla a rentgen odhalil vlasovou zlomeninu nad kyčelním kloubem. Odmítla zůstat v nemocnici a nechala se odvézt zpátky do svého bytu, kde se uložila do postele, ze které až do své smrti 6. května 1992 nevstala. Odmítala jakoukoli pomoc. Věrna své německé důkladnosti si opatřila všechny potřeby k životu a vytvořila si svůj vlastní, uzavřený svět.

V roce 1982 měla nohy úplně odumřelé. „Nikdy však nepřestala flirtovat,“ píše Maria Riva v závěru matčiny biografie. Ve věku 85 let jí byla udělena cena Americkou společností módních návrhářů. Marlene trvala na tom, že najde nějakou osobnost, která si slávu získala krásou svých nohou. Ačkoli Michaila Baryšnikova osobně neznala, opatřila si jeho soukromé číslo, zavolala mu do New Yorku a požádala ho, aby za ni cenu převzal – a pak se do něj bláznivě zamilovala.

„Neustále mi volala a chtěla po mně milostná vyznání v ruštině, aby se s ním mohla na závěr dlouhých mezinárodních telefonických rozhovorů rozloučit náležitě vášnivými slovy v jeho mateřštině.“