Úspěšná manažerka Hana Velíšková: Zvládnout se dá všechno

Nemám příliš ráda termín lidské zdroje, nebo jak se někdy ještě hůře říká lidský kapitál, protože si myslím, že je to taková snaha udělat z personalistiky něco hodně sofistikovaného. Jako kdyby někomu řízení lidí nepřišlo dostatečně složité. Přitom je to možná nejnáročnější manažerská oblast. Dlouhodobě proto používám termín řízení lidí. Ve společnosti KPMG Česká republika má naše oddělení v názvu People, Performance and Culture – a právě těmto třem agendám (lidé, výkonnost a kultura) se věnujeme.

Osobně jsem přesvědčená, že naše společnost je jedním z nejlepších zaměstnavatelů v Česku. Pracuji tady ráda z toho důvodu, že firma do svých lidí investuje. Vybíráme si ty nejschopnější absolventy z univerzit a dáváme jim obrovské možnosti vzdělávání a růstu. To je pro personalistu krásná práce, protože pracujete s chytrými lidmi, kteří si přejí dělat kariéru. Z hlediska motivace je to samozřejmě mnohem jednodušší, než když působíte třeba ve výrobní továrně v regionu, kde část lidí pracuje jen proto, že někam chodit musí a nesehnali nic jiného. Na druhou stranu je pořád co zlepšovat. Nedávno jsme například zavedli systém volitelných zaměstnaneckých výhod, plánujeme nová školení, rozšiřujeme možnosti stáží.

Do auditu, daní i poradenství hledáme chytré a ambiciózní absolventy univerzit, kteří mají logické myšlení, jsou spolehliví, umí komunikovat a pracovat v týmu. K tomu, abychom tyto schopnosti rozeznali, využíváme dovednostní a jazykové testy, řešení případových situací ve skupině a behaviorální pohovory. Je to velmi propracovaný systém, který nám umožňuje vysokou míru objektivity. Je to o tom, nerozhodovat se jen podle povrchních sympatií, ale umět si vybrat toho, kdo bude na danou práci skutečně nejlepší. Ze zkušenosti vím, že pouze na vlastní intuici se spoléhat nedá, protože hrozí, že si člověk bude vybírat stereotypně.

Sama jsem si to vyzkoušela kdysi dávno, když jsem potřebovala asistentku. Tenkrát jsme najali čtyři mladé dámy a má nadřízená mi řekla, že tu nejšikovnější mi dá. Spolehlivě mi přitom vybrala tu, která mi byla nejméně sympatická. Byla jsem docela naštvaná. Ale za měsíc jsem zjistila, že mi ubývá práce, že ta kolegyně si bere věci, které se mi moc nechtěly dělat, hlavně proto, že mi nešly, a že je dělá velmi dobře.

A naopak mi nechává doménu, která mě bavila. Za čas jsem s ní pracovala tak ráda, že jsem ji za sebou přivedla i do další firmy. Byla nesmírně schopná, ovšem úplně jiná než já. A právě proto jsme se doplňovaly. Pro mě však bylo velkým poučením, že sama bych si ji nevybrala, protože osobní chemie v našem případě prostě nezafungovala na první moment.

Výběrový proces v naší společnosti je rychlý, což kandidáti hodnotí velmi pozitivně. První den absolvují testovací část výběrového řízení, v případě úspěchu postupují druhý den dopoledne do interaktivní části Assessment Centra a ti nejúspěšnější se týž den odpoledne setkají na pohovoru s manažery a partnery jednotlivých oddělení. V průběhu dvou dnů se tak kandidát dozví, zda od nás obdrží nabídku, či nikoliv.

Velká část zaměstnanců jsou mladí lidé, protože je nabíráme hned po vysoké škole a de facto celou odbornost je naučíme. Procházejí náročným systémem vzdělávání. Skládají každý rok různé zkoušky, posouvají se ve své profesi a tím si z nich vychováváme odborníky. Trvá to několik let, než dorostou na pozici seniorního manažera, není to za tři roky. Vlastně je naše firma jedním z mála zaměstnavatelů, kteří lidem nabízejí celoživotní kariéru, pokud o ni mají zájem.

Takže kromě mladých lidí máme i starší zaměstnance, a to je dobře, protože nejefektivnější týmy jsou právě ty, které jsou věkově i jinak různorodé. I když vím, že někteří zaměstnavatelé pestrost pracovního kolektivu podceňují. Ale snad se to mění, i díky projektům České společnosti pro rozvoj lidských zdrojů na podporu diverzity. Dlouhodobě s touto organizací spolupracuji, a tak vím, že v této oblasti udělali spousty prospěšného a mnohé firmy přesvědčili k využívání větší flexibility práce.

Vycházíme vstříc, pokud je to jen trochu možné. I lidé na seniorních manažerských pozicích u nás někdy pracují na zkrácený úvazek nebo z domova, aby sladili rodinné a pracovní povinnosti. V mém vlastním týmu má takto upravený pracovní režim hned několik lidí pracujících na těch nejnáročnějších pozicích.

Samozřejmě je to vždycky individuální. Záleží na podpoře konkrétního nadřízeného i na tom, jestli je člověk schopen si věci zorganizovat a čas od času udělat kompromis. Pravda je, že kariéra s rodinou se na sto procent sladit nedá, to vám řekne kdokoli na kterékoli pracovní pozici. Nemyslím si, že je možné předpokládat, že se budu dokonale věnovat rodině a zároveň budu trávit veškerý potřebný čas v práci. Vždycky je to kompromis na jedné nebo na druhé straně. Když to jde, snažíme se ten kompromis umožňovat. Někdy to jde lépe, někdy hůře.

Mám pocit, že jsem poslední dobou spíš reklamou na to, jak to nedělat. Protože nejsou výjimkou dny, kdy odcházím v půl desáté nebo jedenácté večer a jsem tu od sedmi ráno. To je ale hlavně proto, že momentálně nastavujeme a měníme hodně věcí, a práce pro mě tudíž musí být prioritou. Mám ale dohodnutá volná páteční odpoledne pro děti. Tím si mě vlastně firma hned od počátku získala. Bylo mi jasné, že by mi to většina zaměstnavatelů neumožnila. Ale KPMG s tím překvapivě neměla problém. Mohu se tedy dětem intenzivně věnovat tři dny v týdnu. Od pondělí do čtvrtka je však bohužel zase tak moc nevidím, což mě mrzí a určitě bych to chtěla zvládat lépe.

Staršímu je sedm a mladšímu šest let.

Přiznám se, že původně jsem z toho měla trochu strach, ale všechno lze zvládnout, když člověk nedělá z komára velblouda. S mírnou nadsázkou tvrdím, že docela dost vydržím. Ostatně jako hodně lidí v mé generaci. Nám se v devadesátých letech otevřel svět, ale byli jsme bez zkušeností a často i bez znalostí. Pokud jsme chtěli uspět, museli jsme tyto nedostatky vynahrazovat pílí a houževnatostí.

Když při náboru potkávám současné mladé absolventy, mám pocit, že ten hlad po úspěchu, který pro nás byl velkým hnacím motorem, v nich už tolik není. Je to logické, vyrostli obklopeni možnostmi, o které nemuseli zas až tak bojovat. A tak když mají pracovat deset, jedenáct hodin denně a nemají moc večerů pro sebe a svoje kamarády, cítí se zaskočeni. Přitom u nás jde jen o sezónní výkyvy a po pár těžkých měsících zase přijde období relativního klidu. Já jsem takhle pracovala celá léta a připadalo mi to normální.

V žádném případě nehlásám workoholismus, vyváženost je v životě určitě potřeba. Ale na druhou stranu platí, že kdo chce ve své profesi uspět, měl by si uvědomit, že jen těžko bude mít výrazné výsledky bez spousty času a energie navíc. To je jako ve sportu. Když ho chcete dělat vrcholově, musíte trénovat mnohem usilovněji než ostatní. Určitě lze kariéru budovat i s rodinou, se studiem nebo s koníčky. Ale chce to umět určit si priority a připustit si, že to bude náročné.

A tak je to i s péčí o dvě děti narozené po roce. A to jsem si k nim ještě tři čtvrtě roku po narození mladšího synka přibrala na čtvrt úvazku projekt pro Českou společnost pro rozvoj lidských zdrojů. Zvládnout to šlo, ale většinou jsem se moc nevyspala a na koníčky nebo sport jsem musela rezignovat. A uklizeno u nás bylo jen těsně předtím, než manžel dorazil domů z práce. Po pár měsících, kdy jsem si připadala jako Sisyfos, jsem totiž pochopila, že s malými dětmi vydrží pořádek v bytě nanejvýš deset minut, a tak je vcelku zbytečné se o něj snažit.

Pravdou je, že mám skvělého manžela, který přesto, že sám zastává vysokou manažerskou pozici, rozhodně nemá problém pomoci doma s dětmi nebo s jakoukoli prací. Dokonce z nás dvou on je ten výkonnější, protože navíc k tomu, že zvládá polovinu domácích prací, ještě každý večer běhá svých deset kilometrů, hraje tenis nebo jezdí na kole. A to je o osm let starší než já. Proti němu si vlastně připadám jako lenochod!

Původně jsme to měli domluvené tak, že on bude zvládat rána, protože já chodím do práce na sedmou, půl osmou. A já že se budu snažit přijet aspoň do půl sedmé, abych s dětmi byla večer. To se ovšem teď moc nedařilo, takže i večery často zvládal manžel, babička nebo chůva, která si s kluky vybudovala tak blízký vztah, že se stala součástí rodiny. Mám štěstí na obrovskou podporu svých nejbližších. Protože kdybych měla pocit, že děti mou nepřítomností trpí, tak tuto práci nedělám. Může to vypadat, že je pro mě teď prioritou zaměstnání, ale pro mě je mnohem důležitější rodina. Na druhou stranu nechci, aby děti byly tím jediným, na čem v životě stavím, protože až vyrostou, tak už mě tak potřebovat nebudou a já bych se probudila a řekla si, co teď?

Kluci jsou teď v tom nádherném věku, kdy je baví všechno. Vážně, cokoli, co člověk vymyslí, považují za skvělý nápad. Takže si říkáme, že na tom musíme stavět. Snažíme se s nimi dělat hodně aktivit, sportujeme, cestujeme po Čechách, jezdíme na hory na lyže, na kola. Chceme je vzít i na vodu, ale k tomu se napřed musí naučit lépe plavat, protože když jsme s mým mužem kdysi vyrazili na kánoi, převrátili jsme se čtyřikrát během dvou hodin. Letní prázdniny jsou u nás naopak ve znamení klidu, tradičně je trávíme u moře, protože oba synové jsou alergici. S mým mužem nejsme na tento typ dovolené úplně stavění a snažíme se ho alespoň zpestřit výlety, ale děti si šplouchání a hraní na pláži užijí fantasticky.

V práci, jsme bývalí kolegové. Jsme typická rodina s dvojí kariérou. Manžel navíc často pracovně cestuje mimo Prahu, proto si měsíc dopředu musíme domlouvat program.

S tím se dá občas souhlasit, protože dnešní děti mají různé kroužky a sportovní aktivity, kam je nutné je vozit, a například fotbalové turnaje jsou obvykle o víkendu, takže není klid ani v sobotu a v neděli. Ale ono se to přenáší i do pracovní oblasti. Jak už jsem říkala, v našem týmu má více lidí malé děti, a tak musíme být vzájemně zastupitelní, protože se pochopitelně stávají situace, že děcko v noci dostane horečku, musíte s ním ráno k lékaři a přitom máte hned v devět hodin důležité jednání. Naštěstí jsme k sobě tolerantní a vždycky jsme tyto situace nějak vyřešili.

Rusistiku jsem studovala proto, že mě zajímala ruská literatura. Ale práce se jen ze záliby dělat nedá. Když jsem po studiu dostala nabídku do Akademie věd s platem, který jsem měla už v té době z brigád, došlo mi, že se budu muset věnovat něčemu praktičtějšímu. A také živějšímu, já přece jen nejsem zas až takový knihomol. V posledním ročníku vysoké školy jsem si začala přivydělávat jako učitelka češtiny pro cizince, a tak jsem se dostala do jedné z velkých auditorských firem, kde mi brzy nabídli práci na plný úvazek. A po čase i možnost přestupu do poradenské oblasti a k tomu dálkové studium personalistiky na univerzitě v Británii, abych si doplnila kvalifikaci. Nepřišlo to samozřejmě jako dar z nebes, musela jsem, jak už jsem zmiňovala, osvědčit ochotu velmi tvrdě pracovat a učit se nové věci.

Obor řízení lidí je velmi dynamický a živý. Navíc jde o oblast, ve které musíte hodně využívat psychologii, a ta mě vždycky přitahovala. Stále potkávám nové lidi a mám možnost sledovat, jak díky práci rozkrývají svůj vnitřní potenciál a osobnostně rostou. Několikrát jsem mohla zblízka pozorovat, jak dobře zvolený leader ovlivní motivaci a výkon dalších lidí, a pozdvihne tak celkové výsledky oddělení nebo i celé firmy. Je to fascinující, uvědomíte si, kolik je v lidech vnitřní síly. Často si říkám, že mám velké štěstí, že mohu dělat právě tuto práci, protože se stále něco učím.