Uspěly v cizině a jsou tam doma

Příběhů v mém okolí se nabízelo hned několik, ne každá žena si ale nechala nahlédnout do svého soukromí. A v jednom případě emancipované, vzdělané a samostatné lékařky, vydělávající možná víc než její manžel - bývalý novinář - to byl paradoxně právě on, kdo své ženě zatrhl mluvit do novin. Další zajímavá dáma právě měnila své působiště a na rozhovor při balení kufrů na cestu z Moskvy do Jordánska nezbyl čas. Přesto vám představím dvě charismatické vrcholové manažerky se zajímavými a pro nás netypickými životními příběhy.

Křehkou blondýnku skoro nevidím za obrovským batohem, kufrem a dvěma taškami. Přilétá takto ověšená jednou za tři měsíce a veze dárky příbuzným a kamarádkám. (I já dostala skvělé holandské sušenky.) „Nebýt tu na hlavní svátky a v létě, asi mě moje veliká rodina vydědí,“ směje se bezprostředně. „Jsem sice jedináček, ale druhá žena tatínka má dva syny, s nimiž jsme si vytvořili silné pouto. Přestože žiju v zahraničí, je rok od roku pevnější.“

Alena už čtyři roky bydlí a pracuje v Amsterodamu. Ale začalo to v osmnácti, kdy odjela na výměnná studia do Ameriky. „Jako holka jsem byla plachá, tichá a zakřiknutá. A ta cesta mě hodně změnila. Dřív jsem kvůli české mentalitě měla pocit, že nemá smysl se o cokoliv snažit. Venku jsem zjistila, že když člověk něco opravdu chce a přidá trochu píle a nasazení, tak to jde.“

Nasazení jí evidentně nechybělo, protože potom žila znovu v Americe, ve Švédsku, Portugalsku a Austrálii. „Od roku 2001 jsem víc v mezinárodním prostředí než v českém,“ vypočítává. „A ujasnila jsem si, že v pestrém kosmopolitním světě se chci pohybovat dál.“

Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Suchdolu a k přání pracovat jako ekonomka manažerka přidala touhu osahat si všechny světadíly. Ještě jí chybí Afrika, Jižní Amerika a Antarktida. Mezi jednotlivými cestami se v Česku jen ohřeje a zase zmizí pod křídly různých zahraničních firem.

Po návratu z Austrálie roku 2007 nastoupila v Praze do NN pojišťovny, kde prošla několika pozicemi. „Tehdy začal velký regionální program, což bylo přesně podle mého gusta. Měla jsem možnost ukázat, co ve mně je, jak umím spolupracovat v mezinárodním měřítku. A po třech letech jsem projevila zájem pracovat pro tuto firmu v cizině.“

Povedlo se - česká pobočka ji vyslala do Nizozemska a dařilo se jí tak, že je už rok a půl kmenovou kontrolorkou nákladů centrály v Amsterodamu. Jenže vždycky je něco za něco. Na otázku, zda jí nechybí rodná hrouda, krčí rameny. „Na jednu stranu mám ráda aktivitu a změnu, na druhou nechci ztratit kontakt se svými blízkými. Naštěstí od doby Skypu se to zjednodušilo. Skoro každý víkend tak trávím tři hodiny s tatínkem, dáme si vínko - a je to, jako když přijedu na návštěvu. Stejně jsem díky svým sítím ve styku s přáteli po celém světě.“

Nizozemsko ji přijalo podle vlastních slov tak padesát na padesát. Někdy je víc doma tady, někdy tam. Vyhovuje jí nizozemský životní styl, našla si nové přátele i zájmy. Pohybuje se hlavně v zahraniční komunitě.

„Dělím lidi na lokální a mezinárodní, žádná skupina není lepší, jde jen o přístup k životu. Lokálové, a těch je v Holandsku víc, se nepotřebují stýkat s cizinci, zvlášť pokud nemluví jejich jazykem. Potrpí si na kamarády ze školy a žijí hodně rodinou. To platí i u nás, Češi jsou hodně lokální. Takže znám jen pár Holanďanů. S lidmi odjinud nás spojuje, že jsme tam všichni přišli za prací a měli volný, osobně nenaplněný život.“

Alena je obklopená studenty, kteří přijeli v rámci programu Erasmus, hudebníky, kuchaři, pokojskými, ale i celými českými rodinami s dětmi. „V cizině se seznámíte a bavíte i s lidmi, s nimiž byste se doma nepotkali a ani nespojili, což se mi líbí. Venku jsou hladovější po vztahu a tolerantnější k rozdílům.“

Složitější to bývá s partnerskými vztahy. Alena přiznává, že se až po několika letech sblížila s jedním sympatickým Italem. Předcházelo tomu ovšem období hledání a pochybností.

„Už v Čechách jsem se ve vztazích několikrát spálila a řekla si, že mi to za to nestojí. Ale když se kamarádky kolem vdávaly a narodily se jim první děti, dolehlo to na mne. Přidaly se jisté zdravotní potíže, cítila jsem se vykořeněná, vyčerpaná psychicky i fyzicky.“

Poslední dva roky proto pracuje na změně. Přestala kouřit, nastolila dietu a odjela na ozdravnou dovolenou na Srí Lanku, na speciální detoxikační program pančakarma. Kromě pouštění žilou absolvovala důkladné celkové pročištění a promývání dutin olejem, masáže… „Musím říct, že mi to hodně pomohlo. Ožila jsem, zhubla, přehodnotila spoustu věcí - zmizela celková roztěkanost, to stadium těsně před vyhořením. Došlo i k určitému otevření se vztahům.“

Po návratu najela na nový jídelníček, cvičí jógu a medituje. A do půl roku se objevil v jejím životě přítel. „Poznali jsme se náhodou v baru při návštěvě kamarádky, udělaly jsme si tehdy ženský den a pak šly na jazzový koncert. Číšník nás posadil na poslední volná místa - a bylo to. Hezkých pár měsíců. Nedávno jsme se ale rozešli - a život jde dál…“

Den Alena začíná pitím horké vody a do práce jede za každého počasí na kole. „Mám speciální pončo a kalhoty i krytky na boty. V kanceláři mě čeká analýza různých dat, příprava prezentací a schůzky s finančními zástupci. Na rychlý oběd chodím do kantýny, Holanďani milují sendviče, ale je i jedno teplé jídlo, takže netrpím. Následují další schůzky a plánování…”

„Naštěstí mám zábavný tým, který umí odlehčit situaci, rádi se špičkujeme, umíme nejen pracovat, ale taky si to užíváme. Končím kolem páté šesté. Kdo má přes časy, neumí si rozvrhnout pracovní dobu. Učím se proto dodat přesně, co se má, i odmítnout další úkol, pokud nestíhám.“

Ve volném čase se učí španělsky, běhá - jejím cílem je běh z Amsterodamu do Zaandamu, ve středu chodí na setkání s českou skupinou, občas kino, divadlo. „Často se bavím objevováním nových restaurací, v Amsterodamu jsou skutečně autentické indické, italské atd., což mě uchvátilo.“

Ovšem nic není definitivní. „Třeba se rozhodnu a odletím do Brazílie. Nebo se vdám, budu mít děti a vrátím se do Čech. Zatím jsem se stavem věcí celkem spokojená - hlavní je, že už nemám dva paralelní životy. Podařilo se mi je propojit. S maminkou třeba naplánujeme společný víkend v Paříži a neteř a synovce vídám aspoň dvakrát do roka…“

Alena zdůrazňuje, že její způsob života není pro každého. „Určitě ale stojí za pokus. Nejde jen o pozlátko, člověk si sáhne na dno a pozná sám sebe. Prosadit se je těžší než u nás, někdo může navíc vnímat rozdíl v jednání s holandským mužem na straně jedné a ženou z východní Evropy na straně druhé.“

Kulturní šok podle Aleny nastane v každém případě: nejdřív nadšení, pak rozčarování - než se nastolí stabilnější úroveň. „Hlavní je nenechat se odradit. Brát vše s nadhledem a najít si rychle koníčky, kde je šance na seznámení. Nejhorší je být jen v práci a doma. I tak musí člověk počítat s tím, že chvíli prázdno bude. Pokud to nezvládne, neznamená to, že je špatný. A nesmí se bát vrátit.“

Život venku je pro Alenu stále zajímavý, každý den přináší nové impulzy, na druhou stranu se začíná dívat víc do svého nitra. „Zemědělec vidí výsledek práce. Ve finančním sektoru je výsledek nehmatatelný. Občas uvažuju, že bych pověsila profesi na hřebík, vzala baťůžek a odjela někam, kde bych žila úplně jednoduše a pochopila a prožila, co je v životě opravdu důležité. Využila svoji energii jinak.“

„Být na sto procent matkou a na sto procent manažerkou moc dobře nejde. Musíte něco obětovat na obou stranách,“ říká na úvod energická brunetka. Přijela na skok z Londýna, kde už tři roky žije a pracuje, aby předala osmiletého syna Joshe na kus prázdnin mamince.

Pracuje s takovým zaujetím, že si po jeho narození ani nevzala mateřskou dovolenou. „Moc jsem nad tím nepřemýšlela, prostě to vyplynulo. Moje práce mě bavila a nedokázala jsem si představit, že odejdu a můj život se bude točit jen kolem rodiny. Ale nemyslím, že by tím rozhodnutím trpěli manžel nebo syn. Naopak, vyrostl z něj soběstačný a samostatný kluk, který se v životě neztratí. Mně osobně kombinace práce a mateřství udělala šťastnou.“

Samozřejmě by se to nepovedlo bez virtuózního ovládání logistiky a podpory celé rodiny.

„Byla jsem úplně normální dítě, víc kluk než holka, nástěnkář, co měl všechna odpoledne vyplněná kroužky. Sportovala jsem, chodila do výtvarky, na jazyky. Pocházím z rozvedené rodiny a velkým vzorem mi je maminka: neskutečně silná osobnost, velká optimistka, která se ze všeho hned nehroutí, ale zatne zuby, zabere - a ještě si to užívá.“

Okolí ji odmalička hecovalo, že by byla dobrou učitelkou. Tak se stala učitelkou. „Naivně jsem myslela, že vystudovaná angličtina mi zajistí místo v rodných Strakonicích, což se nestalo a já se vydala do Prahy.“

Začátky nebyly snadné. Rok bydlela v Ženských domovech na Smíchově. Malý pokojík, postel, židle, varná konvice, společné sprchy a záchody. Pak se jí podařilo s dalšími známými pronajmout byt. A od té doby už to bylo jen lepší. Pracovala v cestovní kanceláři, v multiservisu, v advokátní kanceláři, jako manažerka ve vydavatelství. Po dvou letech chtěla zkusit práci na druhé straně, v public relations, oslovila tedy personální agenturu - a ta jí nabídla pozici v marketingu British Airways.

„Byla to náhoda. Nikdy jsem neměla sen pracovat pro leteckou společnost, ani jsem nebyla velký cestovatel. Dodnes si pamatuju své první lety v životě. Poprvé v deseti letech s Balkan Air do Bulharska na dovolenou ROH.

Podruhé o dvanáct let později do New Yorku. S Pakistan International Airlines. To bylo vše, co jsem o létání věděla. Další jsem zjišťovala za pochodu a na služebních cestách nalétala tisíce kilometrů. Některý týden jsem zvládla i sedm zemí,“ směje se.

Stoupala v profesním žebříčku a brzy ji firma vyslala do Curychu koordinovat marketingové aktivity pro východní Evropu. „Práce tady a venku se moc nelišila. I když: trochu mě překvapila uvolněnost vztahů, angličtina nerozlišuje formální a neformální oslovení, všichni si tykají, a tím se stírá pracovní hierarchie. Záleží na přirozené autoritě nadřízeného a já měla kliku na šéfy. Náročnější byl život mimo kancelář - většina kolegů měla svoje rodiny a přátele, takže to byl pro mě čas nucené samoty.“

Pak už přišla pozice obchodní ředitelky pro střední a východní Evropu, což obnášelo návrat do Prahy. Jenže Anna se brzy zamilovala do kolegy - Angličana Gilese. Vzali se a narodil se jim Josh. Nějakou dobu se snažila pendlovat mezi Londýnem a Českem, ale roku 2012 se definitivně přestěhovala za manželem. „Přišlo mi pro budoucnost syna lepší, když bude angličtina jeho prvním jazykem a dostane se mu v ní vzdělání. Takže v okamžiku, kdy dovršil pět let a dostala jsem nabídku na povýšení do Anglie, bylo rozhodnuto.“

Nepředstírá, že přesun byla procházka růžovou zahradou. Přece jen měla zázemí v Čechách. „Ale ne nadarmo se říká, že štěstí je tam, kde je vaše rodina. A největším zadostiučiněním je vidět syna, jak je šťastný, že má mámu a tátu pohromadě.“

V prvním roce jí v Anglii chybělo snad všechno: české jídlo, televize, na kterou ani moc nekoukala, sníh, lyže, slunce… Dnes už jen český chleba a rohlíky. Na anglickou mentalitu si zvykla rychle, hůř vnímala jiné kulturní povědomí. „U nás řeknete: modrá je dobrá, citujete Cimrmana a každý ví, oč jde. Jsou to vzpomínky na kus života, které v Anglii nemám. Takže se při konverzaci moc nesměju jejich vtipům a hledám aktuální témata.“

A co přesně Anna dělá? „Vedu obchodně strategický tým, zodpovědný za zavádění nových obchodních strategií a uvádění produktů pro naše korporátní klienty a partnery. Ručíme za návrh řešení, včetně cenové politiky, úpravy interních systémů i přípravu smluv. Součástí mé práce je také zavádění nových vzdělávacích strategií, takže konečně můžu uplatnit své vzdělání,“ směje se.

Má pod sebou spoustu lidí, ale tvrdí, že se jí pracuje stejně s muži i ženami. „Myslím, že to není o pohlaví, ale o individuálních povahách a momentálních náladách. Podobně odpovím na dotaz, s jakými národy nejraději komunikuji. Ač mohou platit obecné charakteristiky, je to vždy o jednotlivcích. V tomto ohledu jsem taky měla štěstí. Úplně nejlépe se mi asi jedná se Švýcary. Ale Češi jsou taky fajn - velcí dříči, jen jim občas chybí zdravé sebevědomí,“ říká Anna.

„Ani já sama nejsem dokonalá. Ovšem snažím se dělat vše tak, abych se nemusela stydět. Hlavní je srovnat si sama v sobě, co chcete, co je pro vás důležité, a žít podle toho. Nikoli podle představ druhých. My ženy máme sklony k sebebičování, chceme být super bytosti a zvládnout nemožné.“

Prakticky všechny domácí činnosti Anna provádí spolu s manželem. Kromě vaření - i když Giles prý umí i to. „Pracujeme každý v jiném oddělení, ale je fajn mít někoho, s kým mohu probírat pracovní záležitosti. Taky máme dost společných kamarádů…“

Josh nastoupil do třetí třídy ve Windsoru. „Je už víc Angličan, ale česky mluví bez přízvuku, dokonce i čte, je dvojjazyčný. Ovšem českou slovní zásobu má chudší,“ přiznává.

Nemůžu se nezeptat, kde na všechno bere energii. „Z mých nejbližších. Nejvíc si odpočinu právě s nimi. Víkendy jsou pro nás svaté - to je čas pro rodinu, takže žádné e-maily, služební telefonáty. A hlavně žádné plánování. Většinou se v sobotu ráno probudíme, koukneme z okna a rozhodneme se, co budeme dělat. Já vlastně ani nevím, co bych dělala s víkendem jen pro sebe… Nad vodou mě drží samozřejmě i můj tým. Prostě vztahy. V zaměstnání trávím tolik času, že bych nemohla pracovat s někým, s kým si nerozumím.“

V rámci firmy Anna mění práci každé dva roky. Říká tomu dvouletky. „To je jedna z výhod velké mezinárodní společnosti - možnosti realizace. Za svou kariéru jsem udělala i pár průšvihů, jsme lidi. Každá zkušenost nás formuje a podstatné je, co si z ní vezmeme. Nehroutím se, ale snažím se, aby se to nestalo znovu. A věřím, že hlavní úspěch teprve přijde. I když tím je moje rodina.“

Anna je připravená na každou alternativu, i na to, že Josh bude jednou třeba chtít studovat v Česku. „Takže nemůžu říct napevno, zda zůstanu v Anglii do smrti. V Praze bych momentálně ani nesehnala adekvátní místo, vrátím se ale určitě na důchod,“ směje se.