Úspěchy herecké dynastie Trojanových

Dnes už by se to nestalo, Ivan Trojan se stal jedním z nejlepších a nejžádanějších českých herců. A často i zárukou kvality filmů, z nichž ten nejnovější, Ondříčkovo kriminální drama z padesátých let Ve stínu, vstoupil nedávno do kin.

Ondřej Trojan má jako režisér a producent na kontě mimo jiné oscarovou nominaci za snímek Želary a jako producent i za Hřebejkův film Musíme si pomáhat. Oba jsou synové „chlapa v chalupě“ Ladislava Trojana. Čerstvého osmdesátníka, který má na svém kontě bohatě přes stovku především divadelních a televizních rolí a který o sobě s úsměvem tvrdí, že je z rodiny nejmladší.

Herecká dynastie Trojanových má stejně jako řada dalších původ u ochotníků. „Maminka chodila cvičit do Orla, při kterém fungoval i ochotnický divadelní soubor. Jako dítě mě tam brala s sebou, a do jedné pohádky potřebovali princeznu. Tou jsem se stal já a to také byla moje první role. Bylo mi asi osm nebo devět let,“ začíná naše společné povídání doyen rodiny Ladislav, v níž je vedle synů herečkou i manželka mladšího syna Ivana Klára Trojanová-Pollertová.

Ladislav: To je dost těžká otázka. Mám totiž pocit, že jsem z nich nejlepší, nejtalentovanější a nejmladší, a nevím, jestli s tím budou kluci souhlasit. Ale přinejmenším o tom posledním jsem přesvědčen, ostatně i Květa Fialová tvrdí, že moje děti jsou starší než já.

Ivan: Já jsem nejskromnější, takže s tím souhlasím.

Ondřej: Já se ke skromnosti tolik nehlásím. Mně připadá pozoruhodné, že jsme se k herectví dostali všichni omylem. Ani jeden z nás k tomu nesměřoval od dětství, hlavní roli hrála náhoda.

Ladislav: No jo, ale pak byla dlouhá pauza. Teprve v oktávě secvičil jeden kantor s naší třídou Gogolovu Ženitbu a tu jsme pak hráli v aule gymplu a na podobných „prestižních“ scénách. Potom jsem maturoval a tápal, co dál. Nakonec jsem si řekl, že když už mám ty zkušenosti, půjdu na DAMU, ale protože jsem se vůbec nepřipravil, nevzali mě. Takže jsem šel pracovat a čekala mě vojna, což se mi vůbec nelíbilo. A jednou jsem šel takhle kolem taneční konzervatoře a napadlo mě, že jsem přece pohybově nadaný hoch a že to zkusím tam. Hlavně jsem totiž nechtěl na tu vojnu. Vešel jsem tedy dovnitř, poslali mě k jedné paní profesorce, ta řekla, abych přišel v pondělí, tak jsem přišel a ředitel mě přijal.

Ladislav: Jo, klasickým baletem. To vám bylo takové utrpení, že jsem vzal za půl roku roha! Zhubl jsem šest kilo, a to jsem předtím nebyl žádný tlusťoch. Zkusil jsem to tedy znovu na DAMU, tentokrát jsem se připravil a dostal se tam. A už jsem zůstal u divadla.

Ondřej: Možná se pletu, ale z rodinných vyprávění například vím, že první přijímačky na DAMU dělal táta z recese. Když to dopadlo podle očekávání, pracoval na přehradách, kde dělal armatury, což se mu pak náramně hodilo na chalupě. Z baletu umí dodnes něco mezi pas de deux a záchvatem padoucnice. Táta byl vždy sličný, takže na konzervatoři začínal u kantorek jako Ládínek, pak Láďa a nakonec „Trojan na odpis“.

Ivan: To je, myslím, docela známá věc, že jsem hrál basketbal, chtěl jsem i vystudovat FTVS, ale spolužáci a profesoři z gymplu mě přesvědčili, ať jdu na DAMU.

Ladislav: Já si musím na tomhle místě postěžovat! Troufám si tvrdit, že jsem tehdy v divadle dost a docela dobře hrál. A myslíte, že se ten Ivan na mě někdy přišel podívat? Nikoliv! Až v posledním roce před přijímačkami na DAMU začal chodit po divadlech a snad narazil i na mě.

Ivan: Samozřejmě není, viděl jsem toho spoustu. Pravda ale je, že dokud jsem se nerozhodl, že chci dělat divadlo sám, moc jsem tam nechodil. Ale tátu jsem viděl například v Prolhané Ketty, v Pasti na myši, Stalo se v Chamonix, Na skle malované a tak dále. Ovšem nejraději z toho, co jsem stačil nakoukat do přijímaček, jsem měl představení Realistického divadla (dnes Švandovo - pozn. red.), a to mi vydrželo celou DAMU. Snil jsem o tom, že bych tam mohl hrát, a když jsem tu nabídku dostal, líbila se mi i proto, že táta tam začínal po škole také. My jsme to takhle měli několikrát - například jsem byl v ročníku s Lukášem Hlavicou, táta studoval s jeho otcem Milošem Hlavicou…

Ladislav: Ten někdejší Orel, kde jsem hrál princeznu, je dnešní Dejvické divadlo, kde hraje Ivan. A jednou jsme spolu udělali pohádku Hloupý Honza pro Violu, měli s ní jet na zájezd, a nakonec se ukázalo, že to je zase do Dejvic.

Ondřej: U bráchy hrálo velkou roli jeho sportovní zázemí a návyk makat. Že by měl předpoklady k hereckému povolání, mě ve snu nenapadlo. Šlapal si na jazyk a během studia na sportovním gymplu chodil do divadla jenom tu a tam na tátu. Ale než se například doma přiznal, že chce studovat herectví, chodil pečlivě na logopedii.

Ladislav: To mi vůbec nepřipomínejte! Pro mě to totiž bylo větší zklamání, než když se pro herectví rozhodl Ivan. Tomu jsem jen řekl, aby si to dobře rozmyslel, protože z domova přece dobře ví, jak to chodí: příležitosti mohou být, nebo také nemusejí. Ale Ondřej? Moc dobře se učil, snil jsem o tom, že vystuduje medicínu. Dneska už mohl být primářem…

Ondřej: Z táty byly ty jeho touhy cítit na padesát metrů… Naštěstí byl vždycky velký liberál, takže jsme sice dostali takové hezké, vlídné, vyděračské kázáníčko - a pak nás nechal, abychom se rozhodovali sami za sebe. Jsem mu za to vděčný, protože mě naučil žít samostatně. Tu touhu jsem pak měl v sobě vždycky. Už v osmnácti jsem odešel z domova, s kamarády jsme pak založili divadlo Sklep a bylo de facto rozhodnuto.

Ondřej: Nevím, jestli se to tak dá říct. Sklep byla hlavně parta kamarádů, která měla chuť se potkávat, měli jsme podobný pohled na svět. Divadlem jsme maskovali náš hlavní zájem - vysedávat po hospodách. Řekl bych, že Sklep je spíš než divadlo společný a těžko definovatelný postoj. Řada z nás se v devadesátých letech odpojila a zase po čase vrátila, protože Sklep je něco jako kyprý mateřský prs. Já jsem přes Sklep chtěl dělat film a poštěstilo se mi vystudovat režii na FAMU. Později jsem si přibral i producentství, abych zůstal svým vlastním pánem. Takže se zotročuju sám - každým projektem, který jsem si vybral k realizaci.

Ladislav: Setkáváme se často, většinou u Ondry doma nebo na chalupě. Ale o hraní se u nás moc nemluví, to nám ženy zakazují.

Ivan: My se všichni neradi bavíme o herectví, výjimkou je jen táta - a já to snáším.

Ladislav: Co je na tom divného, když člověka zajímá, co jeho děti dělají, přestože už jim je padesát? Ale nepřeháním to: když Ondra natočí film, tak jdu, pohladím ho, a jinak hraji s jeho tchánem Pavlem Pafkem kulečník.

Ladislav: Když měl Ondra oscarovou nominaci za Želary, seděli jsme s Ivanem na Dobešce, kde se přenos udílení Oscarů promítal, a celou noc drželi palce. Já jsem se tak těšil, že to třeba vyjde! Nevyšlo. A moc jsem si, Ivane, vážil toho, když jsi dostal Thálii za Oblomova. Ze začátku jsem tomu Dejvickému divadlu moc nevěřil, říkal jsem si: Ten chlapec opouští Vinohrady, jde někam na periferii… a ono z toho vzniklo báječné divadlo.

Ivan: Protože jsem se také vždycky rozhodoval jen podle sebe. Když jsem hned po škole dostal nabídku do Národního a do Realistického divadla, navzdory tomu, že Zlatá kaplička se takříkajíc neodmítá, rozhodl jsem se pro Realistické, cítil jsem, že chci jít touto cestou. Když jsem z něj pak odcházel, už jsem v Národním začal dokonce zkoušet, ale zavolala tehdejší ředitelka Divadla na Vinohradech Jiřina Jirásková. A mně připadalo, že to není tak velká továrna, a šel jsem tam.

Ivan: Do šestatřiceti let jsem hrál v divadle a v televizi, kde jsem měl sice hodně rolí, ale jistým průlomem do povědomí diváků se staly až Četnické humoresky. Do té doby jsem ale žádnou filmovou příležitost nedostal.

Až v Dejvickém divadle, kde nás Miroslav Krobot vedl k civilnímu herectví, se o nás začali zajímat mladší filmaři. David Ondříček mě obsadil do Samotářů, a to odstartovalo další nabídky. O nás se totiž dlouho moc nevědělo, lidé na nás do Dejvic chodili jako na divadelníky. Dnes, po patnácti letech, jsou tam vesměs i renomovaní filmoví herci včetně uměleckého šéfa a režiséra Miroslava Krobota.

Ivan: Já jsem tenkrát ani nevěděl, že takové ceny jsou, takže jsem z toho byl v šoku: první film, a hned nominace. Vlastně jsem si ani nepřál vyhrát, byl jsem rád, že cenu dostal Bolek Polívka za Musíme si pomáhat.

Ladislav: Myslím, že do značné míry i tím, že jsem chodil rád domů, a ne na mejdany, kde se lidé nejvíc potkávají. Měl jsem vždycky rád ženu a děti, chtěl jsem s nimi hodně být, i dnes mám radost hlavně z toho, že se klukům daří. A rolí v divadle a televizi bylo dost na to, abych se nemusel shánět po dalších.

Ladislav: Celý život jsem měl v tomto směru štěstí. Mám ženu, ale také mám báječné snachy, a to je v rodině strašně důležité. Klárka je skvělá, Bára také. V tom je ta správná harmonie: my se ženou je máme rádi, ony mají rády nás, takže když se sejdeme, je to jako pohlazení. Nepamatuji si, že bychom se hádali.

Ivan: Máma je takový rodinný pragmatik. Táta byl vždycky plný fantazie a často i bláznivých nápadů, a máma všechno rovnala, aby to, pokud možno v klidu, prošlo. Ale přitom nemá tu protivnou ambici vládnout celé rodině.

Ladislav: Já nechci, ale Ondřej říká, že by hrozně rád, jen čeká, až bude mít vhodný scénář, abychom v něm mohli hrát všichni.

Ondřej: Kdyby takový scénář byl, určitě bych se o to pokusil, ale není to úplně snadné. Táta je po rodičích katolík a jeho morálka, a tedy i výchova byla vždycky taková, že v jejím důsledku máme vůči sobě určitý zvláštní ostych. Jakkoliv mám mladšího bráchu důkladně přečteného, při práci na Želarech se mi s ním nedělalo úplně dobře, i když mi bylo příjemné, že jsme spolu. S tátou jsem to zkoušel dvakrát, ale kvůli jeho časovému zaneprázdnění to nevyšlo, a nemůžu říct, že bych z toho byl nešťastný. Vím, že se rodiny mnohdy navzájem obsazují, ale my to asi máme jinak.

Ivan: Já jsem šel do Želar také s určitou obavou, jak to bude. Ale jak už jsem několikrát říkal, Ondra má herce rád, vychází z nich a mně to vyhovuje. Všechno s námi probíral a z toho, jak se ptal a co říkal, jsem cítil, že je jedním z nás. Zapomínal jsem, že to je bratr. Takže ten počáteční ostych se postupně změnil v normální spolupráci. Nicméně - abychom natočili společný film, muselo by to být něco, o čem bych byl, stejně jako u každého jiného projektu, přesvědčen, že to chci dělat a že tomu mám co dát.

Ivan: Téma muže středního věku, který se musí postarat o své rodiče, je samozřejmě velmi osobní. Jednou v té situaci třeba budu, život není nekonečný. Beru to tak, že stejně jako se starali oni o nás, když jsme byli malí, mohou se oni dostat do situace, kdy budou svým způsobem v pozici dětí, které potřebují péči. Já se ještě starám o vlastní děti, ale zároveň cítím, že může přijít doba, kdy budou potřebovat péči i rodiče. A když mám takovou roli, jako v těchto dvou filmech, samozřejmě na mě působí, přemýšlím, co bude, až na tom máma s tátou nebudou tak dobře, jako jsou - zaplaťpámbu - teď.

Narodil se 1. srpna 1932, první filmovou roli dostal v roce 1954 ve snímku Stříbrný vítr. O devět let později se proslavil jako vnuk Potůček v legendárním seriálu Tři chlapi v chalupě. V dalších desetiletích ho vídali především návštěvníci divadel (Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého a Městská divadla pražská) a televizní diváci (Sanitka, Panoptikum hříšných lidí, Četnické humoresky, Kriminálka Anděl, Pojišťovna štěstí). Viděli jsme ho v seriálu Život je ples, nyní hraje v Základce.

Narodil se 31. prosince 1959, vystudoval gymnázium a sedm semestrů Pedagogické fakulty - obor matematika a chemie. Ze školy však odešel a s kamarády spoluvytvářel pražské divadlo Sklep. Odtud se vydal na dráhu především filmového režiséra a producenta. Jako režisér debutoval filmem Pějme píseň dohola. Jako producent má dvě oscarové nominace (Musíme si pomáhat a Želary), jeho zatím poslední režijní počin je Občanský průkaz. Pracuje i na televizních pořadech Na stojáka.

Narodil se 30. června 1964, je členem Dejvického divadla, kde za titulní roli Oblomova získal cenu Thálie. Pro filmové plátno ho objevil režisér David Ondříček, který ho obsadil do postavy chirurga v komedii Samotáři. Je držitelem čtyř Českých lvů za herecké výkony ve filmech Smradi, Musím tě svést, Jedna ruka netleská a Václav. Hrál ve snímcích Příběhy obyčejného šílenství, Karamazovi, Anděl Páně, Medvídek, v minisérii Operace Silver A či v TV filmu Brain Storm, za který dostal cenu Elsa.