Umělci, kterým benzín voní, i zapřisáhlí neřidiči

Tak třeba velcí kamarádi z pražského studia Ypsilon, Martin Dejdar a Petr Vacek. Zatímco Dejdar je milovníkem rychlých vozů, Vacek kromě autoškoly auto nikdy sám neřídil a ani po tom netouží.

Mezi muže, jimž benzín vyloženě voní, patří například i Filip Renč a Jan Čenský, z žen zase Jana Preissová, Linda Rybová nebo Marie Rottrová.

Jana Preissová si řízení užívá pravidelně a v podstatě si ho plánuje. „Za volant sedám ráda, a když jedu na chalupu nebo za maminkou do Rokycan, nejraději jezdím sama. Proč? To je jednoduché – líbí se mi to, protože přitom jsem sama svou paní,“ tvrdí oblíbená herečka.

Letadlem cestuje nerada, ale jízdu autem si naopak vychutnává. Respektuje to její manžel Viktor Preiss, a tak herečka často řídí, i když jedou společně. „Viktor ví, že řídím dobře, a proto mě nechává. Je ale pravda, že když jedu s ním, snažím se být ve střehu ještě víc, aby mě nemusel upozorňovat vůbec na nic.“

Řidičský průkaz dostal hned v den svých osmnáctých narozenin, protože do autoškoly začal chodit už několik měsíců předtím jako sedmnáctiletý. Říká, že mu připadá, že řidičák má snad od narození, přesto se nálepce dobrého řidiče brání.

„Jezdím rád, to je pravda, ale že jsem dobrý řidič, tvrdit nechci, protože když si to člověk skutečně myslí, už pak není tolik pozorný.“ Herec, kterého již několik let vídáme v oblíbeném televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě, ročně najezdí kolem padesáti tisíc kilometrů. Většina jeho cest je přitom pracovních.

„Často jezdím na zájezdová představení a řídím sám. Když se někdo podivuje nad tím, že jsem přijel sám bez řidiče, vždycky si vzpomenu na Jiřího Kodeta, který na to odpovídal: Ano, jsem tak chudý, že jezdím sám.“

Řízení však Jana Čenského nijak neobtěžuje, spíše naopak. „Od zavedení bodového systému se to ale trochu změnilo. Zjistil jsem totiž, že když jedu pomalu, jak v některých úsecích vyžadují předpisy a značky, moji pozornost to spíše snižuje – a v tom jsme se shodli i s Jirkou Kornem.“

První auto Jana Čenského, s nímž získával řidičské zkušenosti, byla Lada Žiguli 1500, kterou vlastnili jeho rodiče. „Na tu dobu to byl skvělý vůz.“ Jasně si přitom pamatuje svou první cestu, kterou coby čerstvý řidič absolvoval se svým tátou. Vedla v Praze ze Zahradního Města do Hostivaře.

„Na náměstí Marata mi chcípnul motor a já zůstal stát na kolejích. Z obou stran na mě cinkaly tramvaje a já byl s nervama v koncích. Otec ale zůstal naprosto v klidu. Seděl na místě spolujezdce a řekl mi: Nastartuj, sešlápni spojku, zařaď jedničku a přidej plyn. A tak jsem to tak udělal. Svým přístupem dokázal nejen to, že jsem se uklidnil a za chvíli se s autem rozjel, ale také jsem se naučil, že řidič musí věřit především sám sobě. Byla to moje zkouška ohněm.“

Za třicet let, co řídí, Jan Čenský naštěstí žádný vážný dopravní karambol neměl. „Jen jednou jsem uklouzl na ledu u Národního divadla, když jsme jeli s Mahulenou Bočanovou. Ťuknul jsem do druhého auta, ale naštěstí to nebylo nic dramatického.“ V současné době herec jezdí s vozem BMW řady 5. Auto má náhon na všechna kola, obsahuje navigační systém, má vyhřívání volantu, automatické ovládání dveří zavazadlového prostoru a také ukazuje aktuálně povolenou rychlost. „To je přesně auto, jaké mi vyhovuje, protože je bezpečné a komfortní.“

Další nebojácnou řidičkou je zpěvačka Marie Rottrová. Za volant usedá ráda kdykoliv a kdekoliv. „Řidičák mám už skoro čtyřicet let a jezdím téměř denně. V poslední době to jsou ale už kratší trasy. Nejčastěji totiž jezdím od nás z Kolovrat do Prahy kvůli práci anebo na nákupy. Dříve, když jsem ještě bydlela v Ostravě, jsem ale neměla problém jet sama a řídit celou cestu z Ostravy třeba až do Berlína nebo do Nizozemí, kde jsme hráli s kapelou Flamingo. To pro mě bylo úplně běžné. Vlastně jsem tím relaxovala,“ vzpomíná.

Tvrdí, že dříve také ráda jezdila rychle, ale dnes se v tomto ohledu již usměrnila. „Dokonce dodržuju i pravidla,“ směje se. Ráda se na jízdu plně soustředí a nic nenechává náhodě.

„Pořád se rozhlížím, a když někdo sedí vedle mě na místě spolujezdce a stále mi něco vypráví, často mě to ruší. Zajímavé ale je, že rádio mi nevadí. Naopak. Když mám někam jet, vždycky se na to těším, protože v autě mám své soukromí a poslouchám si muziku, která se mi líbí. Pak mívám pocit, že mi řízení jde úplně samo.“

Jedinou vadou na kráse je pro Marii Rottrovou jako pro řidičku stále se zdražující benzín. I tak si ale myslí, že lidé jezdit nepřestanou. Výhodu podle ní mají samozřejmě ti, kteří si ujeté kilometry můžou odepsat z daní.

Své první auto si zpěvačka koupila kdysi ve Švýcarsku. Zpívala s kapelou Flamingo v Curychu, kde si vyhlédla ojetý, čtyři roky starý béžový austin a koupila si ho za svůj honorář. Psal se rok 1971. „Bylo to skvělé auto. Dnes jezdím Toyotou RAV.“

Její lásku ke čtyřem kolům nezviklalo ani pár nepříjemných okamžiků, které za volantem zažila. Nerada vzpomíná například na dlouhou jízdu v roce 1978. „Byla už noc a jela jsem z Berlína zpátky do Ostravy. V kopcích nedaleko Mohelnice se proti mně najednou vyřítil obrněný sovětský transportér. Jel uprostřed silnice a vytlačil mě až na okraj. Dál jsem jela málem ve škarpě, ale i tak mi rozřízl oboje dveře na levé straně auta.

Zůstala jsem v šoku, zatímco transportér jel v klidu dál a jeho posádka křičela a bavila se, jako by se nic nestalo. Zřejmě byli opilí a možná tu kolizi ani nezaregistrovali. Naštěstí auto zůstalo pojízdné, a tak jsem s ním dojela až do Ostravy, kde jsem ho hned druhý den dala do servisu. Stěžovat si bohužel nebylo komu.“

Režisér Filip Renč si před lety dokonce splnil svůj klukovský sen, protože měl možnost řídit i formuli. „Řidičský průkaz mám od osmnácti let, ale když mi bylo asi pětadvacet, oslovil mě pan Charouz a pozval mě na Ford Fiesta Cup. Byla to normální, trochu upravená auta a v nich jsem závodil asi tři roky.

Ve formuli jsem ale několik let jezdil závody Opel Lotus Cup dokonce i na mistrovství Evropy. Legrační bylo, že když jsem odjížděl na závody, maminka mi vždycky říkala, ať jedu pomalu a dávám pozor. Na to jsem jí odpovídal, že v tom případě tam vůbec nemusím jezdit,“ směje se.

Jaký měly tyto zkušenosti dopad na jeho řidičskou dovednost? „Takovou, že jsem několik svých dalších aut rozmlátil. Na okruhu můžete poznávat, jak se auto chová v zatáčkách nebo na mokru, ale když pak vjedete na normální silnici, kde jezdí ještě další auta, a dokonce v protisměru, v tu chvíli je dobré si uvědomit, že tohle už závody nejsou. Závody a normální provoz, to je něco úplně jiného, takže ty zkušenosti vlastně ani nevyužijete.“

Nejhorší kolize Filipa Renče potkala, když se závodním autem udělal na mosteckém okruhu asi sedm kotrmelců. „Když se auto zastavilo, stál jsem na hlavě, ale naštěstí měl ten Ford Fiesta bezpečnostní rámy, takže jsem vyvázl bez zranění.“

Po několika letech režisér závodění zanechal. „Nikdo nemá představu, jak je to nákladné, jenom startovné na okruhu, kde odjedete třináct kol, vyjde na sto tisíc korun.“

Dnes režisér jezdí pouze jedním autem, jímž je Land Rover. „Je výhodný na jakýkoliv terén včetně toho pražského. Z auta jsem si udělal svého pomocníka a dělníka. Chci, aby dobře jezdilo a vešlo se mi tam všechno, co potřebuju – lyže i kola. Otevřu kufr a dám tam cokoli, a protože hodně sportuju, nejčastěji to jsou právě sportovní potřeby. Používám ho ale i na nákupy.“

Režisér srdnatě přiznává, že spoustu peněz za ta léta nechal nejen v autech, ale také v pokutách. „Dřív jsem za pokuty utratil skoro všechno, co jsem vydělal,“ kaje se.

Dnes už je bilance naštěstí příznivější. Ročně najezdí zhruba kolem dvaceti tisíc kilometrů. „Před lety jsem měl dokonce dvě auta Subaru WRX STI, závodní verze, ale obě se mi podařilo úspěšně zničit. Přesto na tato auta nedám dopustit. Mají skvělou akceleraci, a protože to byly jedny z prvních čtyřkolek, vše je u nich promyšleno do detailu.

Silné a rychlé auto vždycky svádí k tomu, aby v něm člověk jel rychle, ale už jsem pochopil, že to se v normálním provozu nevyplatí.“

Petr Vacek dává za každých okolností přednost veřejné dopravě. Cestuje-li dále, nejraději volí jízdu vlakem. Auto však manželé Vackovi mají také. „Jaké? Červené. Je to fordka,“ vysvětluje herec. Řídí ji ale výlučně jeho žena, a to jen zřídka při přesunech celé rodiny, kde jsou dvě malé děti.

„Jinak automobilové dopravě moc nefandím, to máte pravdu. V životě jsem ještě nejel sám autem a to se už asi nezmění. Důsledky nárůstu automobilového šílenství nesu každý den i tak. Bydlíme totiž nedaleko pražské Jižní spojky, takže dýcháme znečištěný vzduch a naše děti mají často kašel a nemocné průdušky. Lidé sedají do aut proto, aby byli v práci o pět minut dřív, než kdyby jeli metrem, a to mi moc moudré nepřijde. Nejde přitom jen o znečištění vzduchu kysličníkem uhličitým, ale především mikročásticemi PM10, což jsou drobounké částečky sazí především z dieselových motorů, brzdových destiček a pneumatik.“

Petr Vacek se však automobilovou dopravou zabývá ještě i z jiného hlediska – sleduje totiž i výstavbu dálnic a silničních obchvatů, což mu také často kazí náladu. Vidět herce řídit auto je proto možné pouze ve filmu. „Jednou jsem řídil auto, když se točili Bakaláři, a pak ještě v jednom filmu natáčeném ve Velké Británii, kde jsem hrál šéfa zločinecké bandy.“

Představě, že ke každému pořádnému chlapovi patří také pořádné auto, se herec směje. „Pro mě je větší výraz chlapáctví, když dospělý chlap vezme sekyru a jde do lesa na dřevo, než když sedne do nablýskaného fára, ale každý to zkrátka máme jinak. A zase tak výjimečný tím nejsem. Zapřisáhlým ,neřidičem‘ je také můj kolega Jiří Lábus a také jím byl muzikant Jan Antonín Pacák.“

Herečka má řidičský průkaz od osmnácti let, ale ovládat auto uměla už několik měsíců předtím. Jako většina národa i ona začínala jezdit se škodovkou. Od té doby se však změnilo mnohé.

„Za ta léta jsem vyzkoušela nejen jiná auta, ale hlavně mi přibyly zkušenosti. Ty dobré a někdy i ty horší, ale jen díky tomu, že je mám, můžu říct, že mě řízení baví.“ Proto si léta užívala i bydlení za Prahou. Když však děti začaly chodit do školy, začala denně dojíždět do Prahy a každý den tak najela kolem sto padesáti kilometrů.

„Řízení samotné mi nevadilo. Nepříjemné bylo to, že jsme se většinou přesouvali v době dopravní špičky.“ Stejně tak Linda Rybová nerada usedá za volant, když je ve spěchu. V poslední době, kdy ke školní docházce dětem přibyly i zájmové kroužky, zůstává herečka s rodinou přes týden raději v pražském bytě.

„Auta máme dvě, menší volvo a větší Chrysler Grand Voyager. Když jedu s dětmi, většinou jedu tím větším autem, protože se do něj vejde sedm lidí. S parkováním přitom ani s větším autem problém nemám, dokonce si myslím, že parkování mi možná jde úplně nejlíp,“ směje se.

„Lidé dnes jezdí hrozně a v dnešní době bych si řidičský průkaz dělat nechtěla. Na silnicích je spousta rychlých a silných aut, a v nich bohužel spousta špatných řidičů.“

Linda Rybová spolu se svým manželem, hercem Davidem Prachařem, a třemi dětmi jezdí autem ráda i na dovolenou. Letadlům se rodina spíš vyhýbá. „V autě tím pádem trávíme poměrně dost času, ale cítíme se tam dobře a pouštíme si písničky, které se líbí nám všem. Při dlouhých cestách se v řízení samozřejmě s Davidem střídáme,“ dodává herečka.