Uljana Donátová: Byla bych ráda, aby si ženy uvědomovaly svou hodnotu

Sylvie, hrdinka knižní předlohy chystaného snímku, je příznačná věčně ulítaná manželka a matka, která malinko trpí syndromem hodné holky. Všechno stíhá, dělá poctivě a pečlivě a má pocit, že je to tak v jejím životě správně. Jenže dojde do bodu, kdy takříkajíc pohár přetekl.

„Do Sylvie jsem promítla některé své úchylky, například že na schůzky chodím raději s předstihem. Mám ráda věci pod kontrolou, všechno dělám sama, než bych si řekla o pomoc, což samozřejmě bývá náročné,“ přiznává Uljana Donátová, která je už třiadvacet let tiskovou mluvčí karlovarského festivalu.

Vyhoření se při téměř dvou tuctech filmových přehlídek zatím nedostavilo. Ačkoli se její tým nevyhne nastaveným mechanismům práce a časového harmonogramu, díky tomu, že je každý ročník docela jiný programem i přijíždějícími hvězdnými hosty, začíná s kolegy vždycky nanovo s čistým stolem. „Samozřejmě se mi vícekrát stalo, že se navalila spousta pracovních úkolů a rodinných záležitostí a bylo toho moc. Pokaždé se mi však podařilo včas zabrzdit,“ tvrdí.

Ve svém okolí zná řadu žen, které ve snaze uspět na sebe nakládají možná víc, než unesou. „Sylvie si to tak trošku dělá sama, když se staví do pozice nepostradatelné, čímž si vlastně ubližuje,“ míní její stvořitelka, která v humorné próze nepřímo dočasně deleguje péči o domácnost a rodinu na zaskočeného partnera protagonistky. Slovo feminismus, které možná při čtení Matky v trapu mnohým naskočí v hlavě, autorka ale ráda nemá.

„Nerada se obklopuji termíny. Byla bych ráda, aby si ženy uvědomovaly svou hodnotu, a naopak okolí vnímalo hodnotu žen a nehledělo na ně prostřednictvím škatulek typu, že matka nemůže dělat kariéru, nebo že ženy patří k plotně. To už je teď, doufám, překonané,“ míní.

Při tvorbě své druhé prózy obdobně jako v prvotině Taková ženská jako já, v níž s nádechem duchařiny vylíčila neobvyklé spojenectví podváděné manželky a její sokyně-milenky, vyprávěla příběh z pohledu několika postav, a to včetně pánských. Pochopení mužského nazírání na svět prý u ní přišlo s věkem.

„V Matce v trapu jsem chtěla dát prostor i románovému manželovi, který prožívá pocit určitého neuspokojení z práce. Nechtěla jsem, aby byl stavěn do negativního světla, když bych dala slovo jen jeho protějšku. I on si nese bolístky, o nichž se svou ženou moc nemluví, a to je podle mě špatně,“ navazuje Uljana.

Mužům rozumí zejména díky svému manželovi a synovi, diktafon při domácích konverzacích ale nezapíná. Matka v trapu je prý sumářem zážitků, kterých byla svědkem a o nichž jí zároveň povídaly kamarádky, aniž některá z postav měla reálný předobraz. „Budoucí čtenářky, jimiž jsou hlavně ženy, beru jako přítelkyně, se kterými sdílím, co mě trápí, baví nebo rozčiluje. Aby si mohly říct, proboha, to je jak u nás doma,“ poznamenává.

Ne každá kniha je převoditelná do celovečerního formátu a Uljana ani zprvu o zfilmování neuvažovala. Záminku zavdala spolupráce na dramatu o domácím násilí Můj příběh, pro který zajišťovala mediální propagaci. Tam se poznala s režisérkou Hanou Hendrychovou, objevily stejné názory, a když v pandemické době hledaly s producentkami Svatkou Peschkovou a Nelou Schlaichertovou nějaký společný projekt, začala se rodit budoucí spolupráce.

„Obě mě začaly lehce popichovat, jestli bych jim nezkusila něco přednést. Líbila se jim právě Matka v trapu. Vůbec mě to zezačátku nenapadlo, protože nejsem vystudovaná scenáristka,“ objasňuje, jak se k psaní filmových dialogů dostala. Na společnou vlnu se napojila i Hana Hendrychová, a tak vznikl silný ženský kvartet.

Proměna spisovatele ve scenáristu vlastního díla může být ošidná, pokud tvůrce po vydání knihy nabyde pochybností o jejích kvalitách. Ke zpětné nejistotě nicméně u Uljany nedošlo, a tak základní rámec i hlavní postavy zachovala. „Film je jiná disciplína, proto je příběh pro celovečerní verzi samozřejmě upraven. Nejde o detailní přepis knížky slovo od slova, přesto věřím, že bude diváky bavit,“ říká.

Snímek Matka v trapu, který vstoupí do kin 22. února a v jehož hereckém obsazení zazáří Petra Hřebíčková, Lenka Vlasáková, Jana Švandová, Jaroslav Plesl a Bohumil Klepl, se natáčel během letošního května a června – čili v době, kdy nastává nejvytíženější fáze filmových Varů zahajujících prázdninovou festivalovou sezonu. Na plac se tak Uljana zvládla přijít podívat pouze jednou.

„Vlastně je to dobře. Svou práci jsem odevzdala, pak už to bylo v rukou štábu. Nechtěla jsem, aby měli herci a režisérka pocit, že je chodím kontrolovat,“ dodává. S celkovým dojmem ale prý na premiéru čekat nebude, finální střih plánuje zhlédnout ještě předtím.

„Bylo a stále je pro mě fascinující, jak moc je film kolektivní prací, jak se všechny jednotlivosti do sebe krásně skládají,“ pronáší s tím, že ostatně při jakékoli projekci zůstává v sále až do úplného konce a ze závěrečných titulků nespouští zrak, aby pomyslně vzdala hold všem pracovníkům: „Stojí nás to pár minut času. Z divadla přece taky neodejdete hned.“

Aplausy vestoje sklízí muzikál Biograf láska, který Kalich uvádí více než rok. Když před více než dvěma lety Uljaně zavolal kamarád, hudební producent Michal Běloušek, jestli by k němu nezkusila sepsat libreto, byl to prý blesk z čistého nebe. Naštěstí panovala přísná koronavirová opatření, a tak měla budoucí autorka scénáře možnost se plně soustředit bez rozptylování vnějšími vjemy. Sebrala odvahu a šla do toho.

Na libretistku připadlo i rozhodnutí ohledně pořadí interpretovaných písní Hany Zagorové, které potom konzultovala s producenty a režisérem Janem Křížem. „Je neuvěřitelné, že jich Hanka celkově nahrála devět set. Vybrat z nich do představení pětadvacet byla opravdu filigránská práce. Jen jednu nebo dvě jsme museli nahradit jinými, jelikož se nám u nich nepodařilo vyjednat autorská práva. Šlo totiž o předělávky zahraničních skladeb,“ říká.

S vymyšlenou příběhovou kostrou ladila, kam by která písnička pasovala, aby posunula děj. Trochu překvapivé se možná někomu může zdát použití hitu Můj čas, neodmyslitelně spjatého se seriálem Sanitka.

„Sama jsem trošku žila ve stereotypu, že písnička má být zasazená výhradně do nemocničního prostředí. Jenže Honza Kříž je o generaci mladší a písničku nemá pocitově tak zásadně spojenou se seriálem,“ popisuje. Díky jeho pohledu vnímala text i jako příběh o člověku, který je zavalený prací a nezbývá mu prostor pro rodinu nebo milostný život.

Hana Zagorová podle Uljany není důležitá jen pro své současníky či vrstevníky osmatřicetiletého režiséra, ale i pro nejmladší generaci, jak lze koneckonců vyvodit ze záznamů zpěvaččiných posledních koncertů, kde jsou patrní také posluchači z řad mileniálů. „Muzikál je závazek jak vůči Haně, tak vůči publiku. Podtrženou jedničkou pro mě bylo, když nám po jeho zhlédnutí Štefan Margita řekl, že by se to Haničce líbilo,“ usmívá se.

Devítinásobná slavice uvedení inscenace bohužel nestihla, zesnula necelý měsíc před premiérou. Uljana se s ní nicméně stihla dvakrát sejít, aby prodiskutovaly scénář. „Řekla mi, že ženské v něm mám výborně vykreslené, ale neměla bych zapomínat na to, že na muzikál budou chodit i muži,“ vybavuje si připomínku, na jejíž popud vytvořila postavu Přemka, ironického glosátora ženského světa tří hlavních kamarádek.

Především však chtěla, aby jí Hana Zagorová důvěřovala, že z muzikálu neudělá povrchně líbivou záležitost. „Nejsem člověkem, který by její tvorbu objevoval teprve při psaní libreta. Její písničky znám desítky let, mám s nimi spojenou spoustu zážitků a životních období. Psaní tak pro mě bylo přirozeným procesem,“ tvrdí Uljana, která se snaží alespoň jednou měsíčně na reprízu dostavit a podívat se, jak diváci reagují.

„Šťastný manželství je jako yetti. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho nikdy neviděl,“ zazní z úst postavy Alči jedna z řady hlášek, které autorka většinou kdesi odposlouchala. Sama sebe nazývá zlodějkou situací nebo opisovatelkou cizích životů. „Kolikrát stačí, když jedete delší cestu tramvají a někdo vedle vás něco hlasitě vypráví. Když mi hláška připadá vtipná, usadí se mi v hlavě a pak ji ve správnou chvíli vytáhnu,“ vysvětluje.

Alča v podání Denisy Nesvačilové nebo Michaely Tomešové, které úlohu alternují, je mimochodem lesba. Uljana do ní vetkla rysy několika přátel z LGBT komunity, i když jí o důraz na menšinovou sexuální orientaci prvotně nešlo. Chtěla ji vykreslit jako člověka, u kterého nesejde na tom, koho miluje, ale spíše, jestli je dobrou kamarádkou.

Díky tomu, že se Uljana odjakživa pohybovala v umělecké branži, měla o homosexualitě povědomí od mládí a nikdy ji nepovažovala za něco takzvaně nenormálního. „V době, kdy vyrůstala má generace, bylo strašně složité se k ní přiznat blízkým nebo přihlásit veřejně, což zaplaťpánbůh teď už není,“ uznává.

Vedle gagů rezonují v Biografu láska také četné odkazy na filmy, jak je ostatně Uljaniným dobrým zvykem i v její próze. Kinematografické zázemí v sobě zkrátka nezapře. Když se jí ptám na snímky, které ji zásadně ovlivnily, bez zaváhání jmenuje Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadea od Miloše Formana.

Zmíněné životopisné drama o nejslavnějším skladateli všech dob poprvé viděla na pirátské projekci v době, kdy byl režisér v Československu zakázaný. „Pokaždé mě dojímá scéna, ve které umírající Mozart diktuje Salierimu Requiem,“ zasní se.

Okolo Vánoc, které jsou jakýmsi „územím klidu“ jinak celoročně rušných příprav festivalu, si dává oddechovky, nejraději tituly Nebožtíci přejí lásce a Láska nebeská. „To jsou prostě terapeutické filmy, které osvěžují duši,“ doplňuje Uljana.

Momentálně chystá v pořadí pátou knihu, o níž nechce prozrazovat nic podrobnějšího – snad jen to, že podobně jako předchozí počiny bude zdůrazňovat ženskou sounáležitost a klíčovost rodinných vazeb.

Psaní je pro spisovatelku nakonec tak trochu i sebepoznávání. „Když situaci nebo vlastnost hodím na papír a pak si ji zpětně přečtu, kolikrát si v duchu říkám, ježíšmarjá, takovou hrůzu jsi mohla vyslovit? To už nikdy nedělej!“ směje se.