Článek
„Válka, kterou sleduje celý svět v přímém přenosu, neběží týdny. Na Donbasu probíhá roky. Desítky let Rusové také zasahují do dění na Ukrajině. Vždyť i Kučma, Juščenko, Janukovyč (ukrajinští prezidenti – pozn. red.) byli jejich, prodali nás,“ vysvětluje stručně, proč se s mužem rozhodli přerušit své ukrajinské kariéry a vyrazili do neznáma.
Češi? Džíny, trika, tepláky
Rozhodnutí odejít z ukrajinského města IvanoFrankivsk, jak doplní, udělal nejdřív její manžel. Ona ho s ohledem na vývoj v zemi zmítané korupcí chápala: „Máme tu výhodu, že je zubař. Ti jsou potřeba všude. Já jsem měla na Ukrajině svůj módní salon, šít jsem uměla, vyšívat taky. Odjížděla jsem s obavami, v sobě jsem ovšem tušila, že to zvládnu.“
S podobným nadhledem roky pečlivě vybírali i evropský stát, kde se rodina usadí. Ve hře jich bylo víc. Mimo jiné Francie, kde v Paříži nakupovala látky a v Cannes pomáhala s textilním interiérem hotelů.
A proč volba nakonec padla na ČR? „Je tu bezpečno, čisto, po nějaké době (nijak dlouhé) se tu jako Ukrajinci domluvíme,“ vypočítává důvody, jež rozhodly.
To, že emoce k jejímu povolání patří, jako návrhářka dávno ví. U ní v salonu však převládá radost a smích.
Roli průzkumníka u nás plnil její muž. Rok u nás pracoval ve svém oboru, vytvořil jisté zázemí, teprve pak se k němu v Čáslavi připojila paní Nina s dětmi. Před odjezdem si pečlivě zjišťovala, kam vlastně profesně míří.
S ohledem na mě, Češku, shrne diplomaticky, že informace byly nelichotivé: „Ukrajinské a ruské sociální sítě o vás píší poměrně nehezky. Mimo jiné v módě vystavili přispěvatelé Čechům vizitku: Ti, co chodí v tričkách, džínech, ty občas mění za tepláky.“
Cit pro krásu tu nechybí
Profesně tedy nic moc neočekávala. Záhy ale zjistila, že to s českým vkusem zas tak špatné není. Líbí se jí naše zábavy, plesy, snaha hezky se obléknout do divadel, na svatby… V tu chvíli chce vypadat krásně snad každý.
„Jsem návrhářka. S tímhle umím zacházet,“ podotýká a s uznáním pokračuje: „Český cit pro krásu není nutně zaměřen na oblečení. Podívejte se na památky, zámky, kostely. Dávají vaší zemi neskutečnou krásu. Stát na ně přispívá, snaží se je zachovat i dalším generacím.“
V tvorbě vsadila na ženskost, v jejích modelech je patrná na první pohled.
Ráda podobné objekty navštěvuje. Od začátku se totiž pokouší „zapadnout“. S manželem se dohodli, že tu začnou skutečně znovu, nebudou se stýkat s krajany, s rusky mluvícími lidmi.
Integraci pak popisuje jako skoro hladkou: „Nebudu lhát, že sem tam doma nepláču. Češi a Ukrajinci nejsou úplně stejní. Někteří k nám mají předsudky. Výrazně ale převažují ti, co pomáhali.“
Slovem pomáhali myslí hlavně paní učitelky v čáslavské mateřské škole, v základní škole, kamarády dětí, jejich rodiče, klienty pražského krejčovství.
Nemůžu jen sedět
„Z jednoho platu se žít nedá, tak jsem měsíc po přestěhování šla dělat to, co umím: šít,“ říká s tím, že v pražské dílně nejdřív šila záplaty, zkracovala nohavice, dělala rutinu. Bavilo ji to. Základy řemesla má zvládnuté dávno, mohla si tak povídat. Zlepšovat se v češtině.
Nad beznadějnými „kousky“ taky pochopila, proč se leckdy spravují. „Pán chtěl na bundě přišít natržené kapsy. Jenže byla i plná děr. Ptala jsem se kolegyň, proč, že za tu cenu může mít novou. Odpověděly: Má ji od manželky, jež zemřela. Stýská se mu, tu bundu nosí z lásky,“ líčí.
To, že emoce k jejímu povolání patří, jako návrhářka dávno ví. U ní v salonu však převládá radost a smích. Švadlena i návrhářka musejí podle ní nejen dokonale ovládat řemeslo, ale umět i naslouchat, na výzvu poskytnout zákaznici dobrou radu.
„V tomhle se Ukrajinky a Češky neliší. Každá se potřebuje občas vykecat. Než vzniknou třeba svatební šaty, vidíme se s klientkou mnohokrát. První schůzky patří návrhům, následuje šití, zkoušení. Nakonec vím o dotyčné asi víc než její budoucí manžel,“ směje se.
„Šaty na míru, z kvalitních materiálů, jsou dobrou investicí,“ říká.
A zákaznice to umějí ocenit, o čemž svědčí i to, že už po roce se z Čáslavi přesunula s rodinou do Prahy, kde si otevřela salon. Na věšácích tu visí hlavně společenské a svatební šaty.
Méně ozdob
V Česku je paní Nina méně zdobí. Kvalitní krajky a látky jsou ale základ. „Hned jsem si všimla, že Češky nechtějí vyčuhovat. Jenže nevěsta má být krásná princezna. Šaty jí musejí sedět. Každé jsou mým děckem, s láskou je předávám dál.“
O našich (zlo)zvycích má jinak dobrý přehled i díky tomu, že pracuje i v obchodě s oblečením. Naši oděvní „pohodlnost“ vnímá hlavně u českých mužů, již v ní „jedou“ bez ohledu na povolání.
V dobrém zmíní, že jejich ukrajinští vrstevníci vypadají vážně jinak: „Naši ministři si na oblečení zakládají, někdy až moc. U českých zpráv naopak zjistíte, že jejich čeští kolegové občas ani nevědí, co jim sluší.“
Jako expertka na módu hned vyhodnotí, že je to možná i tím, že na Ukrajině se módnímu vkusu média věnují, respektive věnovala. Dávala čtenářům/divákům také návody. Velice populární tam bývaly i pořady beroucí lidi z ulice a měnící je v „elegány/elegánky“.
Šití jako terapie
„Po útoku Ruska se změnilo všechno. Oblečení dostalo jinou dimenzi. Může pomáhat. Za poslední týdny se mi ozvala spousta krajanek hledajících v Česku práci. Bylo by dobré je zaměstnat, aby přišly na jiné myšlenky, nemyslely na své muže, nepropadaly se do depresí,“ uvažuje nahlas, jak válečným uprchlicím a jejich dětem případně pomoci.
Švadlena i návrhářka musejí podle Niny nejen dokonale ovládat řemeslo, ale umět i naslouchat, na výzvu poskytnout zákaznici dobrou radu.
Stačilo by pronajmout prostory. Vybudovat v nich šicí dílnu s místností pro děti. O ně by se během doby, kdy maminky pracují, někdo postaral. „Smysluplná práce je lékem na řadu věcí. Základy mé profese se naučí průměrně zručný člověk za pár hodin. Ušité věci by mohly pomáhat zase dál. Podobný model navíc kdysi běžně fungoval,“ konstatuje.
Od ruského útoku na Ukrajinu se jí takových nápadů denně rojí v hlavě celá řada. Ač se po letech cítí doma v Praze, v původní vlasti mají s manželem dům a hlavně – příbuzné. Její rodiče, tchyně, sestra se třemi dětmi odmítají z ohrožené země odejít.
„Tátovi bude šedesát. Nedávno si zlomil ruku. Stejně jako dobrovolník pomáhá vojákům. Jsou o desítky let mladší, s láskou si ho taky dobírají: S vámi to vyhrajeme,“ říká s tím, že plán mít blízké v bezpečí nevzdává: „Přemlouvám je denně. Válka, Rusové se k nim blíží. Lepší je na to nemyslet!“
Čeština a práce
Za viníka masakrů označuje prezidenta Putina i mlčící Rusy: „Vraždění lidí, žen a dětí tím legalizují. Nechávají mluvit své politiky. A ti nás, Ukrajince, nepovažují za národ ani za sobě rovné. Když přišel Volodymyr Zelenskyj, tušili, že nás ztrácejí. Začali válku.“
Silná slova odrážejí z části rodinnou historii, její dědové bojovali za druhé světové války. Ten ukrajinský již tehdy usiloval o nezávislost země v řadách banderovců.
„Rusové se chovají jako za Stalina. Ten začátkem 30. let vyvolal na Ukrajině hladomor, při němž zemřely miliony lidí. Ukrajinci se stejně nepodvolili. Znovu je porazíme!“ hodnotí.
Ví, že vše může trvat a že si ještě hodně popláče: „Vždy je lepší se dívat do budoucnosti. I když k té naší patří varianta, že manžel narukuje.“ Krajankám přicházejícím teď do Česka ještě radí naučit se brzy česky a cokoli dělat: „I já jsem zprvu komunikovala rukama, nohama. Ano, slzy přijdou, jen je na ně čas. Musí myslet na děti.“
Uvědomuje si, že sehnat práci, již by chtěly, nebude lehké. České zákony nejsou k cizincům moc vstřícné: „Trpělivost, pochopení druhých jsou jediná cesta, jak to zvládnout. Mou nadějí je mladá generace vyrůstající díky internetu ve světě bez hranic. Všichni bychom měli myslet na to, že bůh nestvořil státy, stvořil Zemi. A zlo plodí jen zlo.”