Týnuš Třešničková: Influencerství je časově náročné a často i vyčerpávající

Šli jsme s mým tehdejším přítelem na večeři do vyhlášené istanbulské restaurace Nusr-Et. Moc jsme se na to těšili, protože ten podnik je opravdu velmi známý a má pobočky po celém světě.

Měli jsme sice rezervaci, v restauraci ale panoval strašný zmatek a neměli pro nás volný stůl. A tak nás na chvilku usadili k baru, kde jsme si dali drink.

V ten moment ale začal barman připravovat ohňovou show. Začal nalévat do žlábku s plamínky kolem baru nějakou kapalinu. Zřejmě se mu ale něco zvrtlo a ta tekutina vzplála. Bohužel to vybuchlo přímo přede mnou.

Nic moc dalšího si nepamatuju, všechno se to seběhlo strašně rychle. Vím jen, že jsem první vteřiny vůbec nevěděla, co se stalo. Slyšela jsem kolem sebe křik lidí, myslela jsem si, že tam spadla bomba.

Ne. První momenty jsem necítila nic, protože se mi spolu s kůží spálily i receptory bolesti. Ani jsem si neuvědomovala, že hořím. Byla jsem spíš v šoku. Bála jsem se ale, že jsem oslepla. V první chvíli jsem totiž nic neviděla, před očima jsem měla jen černo.

Seděla jsem na zemi a přítel přese mě hodil mikinu, aby oheň uhasil. Ptala jsem se ho, co se stalo a jak vypadám, on mě uklidňoval. Pak mě odvezli do nemocnice.

Pár hodin jsem strávila na oddělení intenzivní péče ve státní nemocnici a potom jsme s ambasádou domluvili převoz na soukromou kliniku. Řekli mi, že jsem popálená na pětatřiceti procentech těla.

První dny si moc nevybavuju, úplně jsem ztratila pojem o čase. Pamatuju si jen, že jsem se děsila okamžiku, kdy se ve dveřích objeví doktor a začne mi převazovat a dezinfikovat rány. To byla šílená bolest.

Nejhorší bylo, když se mi někde přilepil obvaz, to nešlo skoro vydržet. Rány byly totiž otevřené, neměla jsem na nich kůži. Dávali mi sice silné utišováky, přesto jsem to prožívala těžko.

Každý den, nesměl se do toho dostat zánět. Trvalo to přitom docela dlouho, protože mi nedělali klasickou transplantaci kůže. Domluvili jsme se na tom, že použijí jinou metodu, aby nemuseli zasahovat do zdravých částí těla.

Při transplantaci by mi totiž museli vzít zdravou kůži z nezasažených částí, například z nohou, a tu přenést na místa popálená. Kromě zasažených míst bych tak měla jizvy i tam, kde mě oheň nezranil. A to jsem nechtěla.

To je pravda, byla jsem teprve šestý člověk na světě, který tento zákrok podstoupil. Šlo o to, že mi nejprve odebrali vlastní buňky z podkoží a ty pak laboratorně namnožili. Pak mi je vložili do ran, aby na nich mohla kůže vyrůst úplně sama. Trvá to sice déle a je to finančně náročné, ale výsledek je daleko lepší.

Ano, náklady na péči uhradil majitel restaurace Nusret Gökçe.

Osm měsíců. Bylo to hodně dlouhé, naštěstí za mnou občas mohla přijet alespoň rodina.

Restaurace všechno stihla uklidit ještě předtím, než přijela policie. Takže ačkoliv se to vyšetřovalo, vyšumělo to. Policie vznesla jen obvinění za manipulování s důkazy.

Chvíli jsem o tom uvažovala, řešila jsem to s právníky. Nakonec jsem ji ale nepodala. Pokud vím, neudělal to ani nikdo z dalších zasažených hostů, myslím, že jich bylo kolem čtyř. Já jsem na tom ale byla ze všech nejhůř, protože jsem seděla přímo u toho baru.

O tom bohužel nemůžu mluvit.

Matně. Bylo to až několik týdnů po nehodě, protože zpočátku jsem se vůbec nemohla zvednout z lůžka. A i kdybych mohla, moc jsem o nějaké koukání do zrcadla nestála. Když ta chvíle přišla, obličej mi až tak hrozný nepřišel. To spíš krk, dekolt a ruce.

Mnohem horší byl pohled na fotku, kterou hned první den po nehodě pořídil přítel na telefon. Vzpomínám si, že jsem na ní byla hrozně nateklá. Měla jsem obrovskou hlavu.

To jsem tehdy vůbec neřešila. Nezajímalo mě, ani jak vypadám, ani co budu dělat potom. Řešila jsem jenom to, jestli se zahojím a jestli budu zdravá. O vzhledu a kariéře jsem začala přemýšlet až mnohem později, když se mi tělo postupně začínalo hojit. Uvědomila jsem si, že budu mít i přes veškerou snahu lékařů viditelné jizvy.

Protože jsem ale zažívala obrovskou vlnu podpory od svých fanoušků, o kariéru jsem se nebála. Věděla jsem, že neskončím. Naopak. Denně mi psala velká spousta lidí, byli fakt skvělí. Někteří sledující mi v tu dobu dokonce přibyli - hodně lidí si mě našlo poté, co se o mém případu doslechli z médií.

Nějací sledující mi přibyli. Ale asi bych byla radši, kdyby se mi ta nehoda nestala. Bez těch pár sledujících navíc bych se obešla, svou fanouškovskou základnu už jsem měla vybudovanou i předtím.

Uvažovala, a už jsem se s jednou organizací dokonce i spojila. Šlo o Popálky, což je neziskovka, která u nás pomáhá lidem po popáleninovém úrazu.

Protože jde často o děti, pomáhá i jejich blízkým. Dělali jsme třeba charitativní bazárek, jehož výtěžek šel na provoz této organizace. Do budoucna něco dalšího ještě vymyslím, už si kvůli tomu píšu s jednou slečnou, která má v nadační oblasti nějaké zkušenosti.

Hodně komunikuju i s lidmi, kteří si něčím podobným prošli. Píšou mi hlavně dívky a ženy. Odpovídám jim na otázky, předávám zkušenosti. Když už se mi ta hrozná věc stala, snažím se ji aspoň využít k něčemu dobrému.

České zdravotnictví je na velice dobré úrovni, ale možná by nebylo na škodu dovybavit ho dalšími silnými a účinnými lasery.

Kdy přesně uzrálo to rozhodnutí, nevím, ale svoje první video jsem natočila před devíti lety. Bylo mi nějakých sedmnáct let a hrozně se mi líbily příspěvky od zahraničních youtuberek, které se věnovaly módě a kosmetice.

U nás tehdy ještě influencerství prakticky neexistovalo. A tak jsem podle jejich vzoru zrecenzovala nějakou kosmetiku, co jsem si předtím nakoupila. První dva nebo tři roky jsem to dělala jenom pro zábavu, pak mi to začalo vydělávat.

To je těžké říct, je to individuální. U každého influencera to může být jiné, záleží na tom, kolik má sledujících a jak často je ochoten spolupracovat s různými značkami. Každý měsíc to navíc může být jinak. Někdy vyděláváme v řádu desetitisíců, jiný měsíc jsou to statisíce.

Nejdražší je asi jedna bunda od Dioru za 130 tisíc korun.

Funguje to tak, že si na začátku každý youtuber zvolí svoje téma, o kterém pak točí videa a sdílí příspěvky. Někdo dělá módu a kosmetiku, další se zaměřuje na hudbu, jídlo, cestování nebo sport.

Na první pohled to vypadá jednoduše, ale zdání klame. Každý, kdo chce v tomto oboru prorazit, musí být něčím originální a neopakovatelný. Musí umět ostatní inspirovat, což vyžaduje velkou dávku kreativity. Pokud se mu to podaří, začnou ho oslovovat značky, které působí v jeho oboru a které chtějí propagaci. Zaplatí mu například za to, že představí a zrecenzuje jejich výrobky.

Influencerství je i časově náročné, protože člověk musí komunikovat se svými sledujícími.

A vzhledem k tomu, že jich každý máme několik set tisíc, strávíme spoustu hodin práce na telefonu. To je někdy vyčerpávající.

Občas. Je pravda, že člověk musí hledat rovnováhu mezi tím, co je ještě zdravé dát na internet a co už ne. Všechno, co na síť jednou pustíte, už tam totiž zůstane.

A vždycky se najdou lidi, kteří vás za to budou kritizovat. Nebo kteří to budou chtít dokonce obrátit proti vám. Tak to prostě je.

Já se ale svými příspěvky snažím hlavně pomoct dalším lidem. Třeba v případě zmíněné plastiky prsou jsem se snažila všem holkám, které o podobné operaci přemýšlejí, předat co nejvíce informací. Chtěla jsem jim říct, na co by se měly zaměřit, co by si měly pohlídat, čeho se naopak nebát. Dělala jsem to s dobrým úmyslem.

Já už jsem třeba dvakrát řešila vlnu kritiky, že jsem zlatokopka. To je u mě takové věčné téma.

Někteří lidé jsou zkrátka přesvědčení o tom, že pokud se má žena dobře, je za tím určitě peněženka nějakého chlapa. Nechápou, že jsou i ženy, které si dokážou vydělat samy a nikoho dalšího k tomu nepotřebují.

Ano, to je pravda. To byl zajímavý vztah. Já jsem se bohužel o tom, jakou má minulost, dozvěděla až pozdě a z médií. On se mi k tomu sám samozřejmě nepřiznal. Vztah skončil, bylo to pro mě poučné.

O svých vztazích a o rodině. O svých nejbližších lidech sdílím jen to, o čem bezpečně vím, že jim to nebude vadit.

Tak to ne, to bych nezvládla. To už je i na mě moc. (směje se)

Ani nevím. Jelikož jsem se tím začala živit už v době svých studií, neměla jsem moc šancí vyzkoušet si jakoukoliv jinou práci.

Ale myslím si, že i kdybych musela s influencerstvím skončit, u módy bych zůstala. Mohla bych třeba v této oblasti podnikat.