Trpký úděl dcery národa Zdeňky Havlíčkové

A její partner? Quido Battaglia, baron z Haliče, tedy z té části monarchie, která podporovala vídeňský centralismus. Domácí postoje byly zjevně protipolské a čeští vlastenci vnímali Zdeňčin postoj jako zradu na otcově památce. Podle nich stavěla vlastní zájmy nad národní. A dali jí to pocítit.

Už 28. dubna 1867 musela Zdeňka opustit Prahu a odjet do Poděbrad. Vzápětí se po Praze ve vlnách šířily urážlivé klepy. Do té doby uctívanou Zdeňku nyní vlastenecká veřejnost zavrhla. Drbalo se o jejím údajném otěhotnění a vůbec nemravném chování. Lidová slovesnost zase proměnila verš Tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka mezi námi žije ze známé písně Františka Haise Spi, Havlíčku, v svém hrobečku na Tvoje tělo v hrobě hnije, ale Zdeňka s důstojníkem žije.

Ta, o níž se zpívalo, byla rozrušená a nešťastná. Už od dětství to tahle Havlíčkova dcera neměla jednoduché (osobností Zdeňky Havlíčkové se zabývala Milena Lenderová v knize Dcera národa? s podtitulem Tři životy Zdeňky Havlíčkové, Paseka 2013).

Zdeňka se narodila Karlu Havlíčku Borovskému a jeho ženě Julii 23. prosince 1848. Byla zdravá a Juliin porod byl krátký. Havlíček se těšil na syna – o ženských novorozencích valné mínění neměl. Své pocity vyjádřil lapidárně v dopise bratru Františkovi z roku 1854, kdy mu gratuloval k narození dcery: „Milý bratře! Především ti skládám gratulaci k šťastnému založení rodiny, ačkoli se vlastně k holce tuze gratulovat nemusí, lepší by byl kluk. Ale což je dělat.“

Zdeňku ovšem miloval, ale na miminko čas neměl – věnoval se cele novinářství a věcem veřejným. V březnu roku 1850 mu byla kvůli politické činnosti v revolučním roce 1848 zakázána Praha, a tak se o měsíc později Havlíčkovi i s šestnáctiměsíční Zdeňkou přestěhovali z Prahy do Kutné Hory. Bydleli tam v pěkném bytě se zahradou v tzv. Vrabcovně.

Pro dcerku to byly pěkné časy – měla chůvu Kateřinu Mrázkovou, hrála si na zahradě s buldokem Džokem a otec, který měl víc času, si s ní také hrál. Matku měla už nemocnou – Julie měla tehdy neléčitelnou tuberkulózu, navíc špatně diagnostikovanou jako „nemoc krve“. V srpnu 1851 se Havlíčkovi přestěhovali do Německého Brodu do domu, ve kterém Havlíček strávil část svého dětství. Klid měl ale brzy skončit.

V noci z 15. na 16. prosince roku 1851 byl Havlíček vytažen z postele na svou známou cestu do Brixenu. Po jeho nedobrovolném odjezdu se Julie se Zdeňkou odstěhovaly do Truhlářské ulice k Juliině provdané mladší sestře Adéle Jarošové. Za Havlíčkem se mohly vypravit, když dostaly povolení, až v květnu 1852.

Rodina si najala domek se zahrádkou, kde si Zdeňka hrála. Neměla se špatně – rodiče jí kupovali drahé hračky, měla nové štěně a ochočenou straku, Havlíčkovými slovy, „která jako pes za námi běhá a Káča se jmenuje. Celý den s ní má Zdenka vyražení. Učím ji také číst, ale Zdenku, ne tu straku!“

Zdeňka nakonec omylem Káču otrávila jádrem z broskve a dostala pak tři kohoutky – pásla je s prutem v ruce. Vánoce 1852 strávila rodina idylicky: „Zdenka je jako kapr, že je z ní radost. Teď mi říká jen tatínečku. O svátcích na Štědrý den budeme slavit po česku s vánočkami a rybou.“

Právě v Brixenu se Havlíček projevoval nejvíc jako otec. Byl přísný a držel se metod, které mnozí osvícení rodiče už nepoužívali: „Ostatně neškodí nikdy dětem raději víc přísnosti, jen když přitom vidějí lásku, že je člověk netejrá a ze zlosti jen jako by z toho vyražení měl. Tak kupř. u nás vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy až do krve, aby déle držela paměť), ona ale přece proto mne má tak ráda jako Julii, ba skoro víc.“

Na dceru byl Havlíček hrdý, učil ji číst a počítat a dokázal se o ni postarat. Celá rodina podnikala výlety. Julie se zdravotně cítila lépe a nevyčerpávala se – k ruce měla služku, na oběd se chodilo do hostince a ona připravovala jen snídaně a někdy večeře. Časem se ale její zdravotní stav zhoršoval. Koncem září přes Juliiny protesty vypravil Havlíček ženu a dceru zpátky do Čech. Netušil, že už manželku nikdy neuvidí.

Julie byla stále nemocnější. Havlíček dvakrát žádal o propuštění. Julie zemřela 16. dubna 1855 v novém bytě Jarošových v Jezdecké ulici (dnešní Havlíčkova). Zdeňka se s ní den předtím rozloučila – řekli jí, že maminka odjíždí za tatínkem. Bylo jí šest let. Julie své sestře pošeptala před smrtí: „Střez mi Zdeňku jako oko v hlavě!“ V den matčiny smrti Zdeňka po údajném odjezdu své matky poznamenala: „A vy jste ji pustili tak churavou? Pamatuju se dobře, jak jí bylo nanic, když se loučila se mnou.“

Havlíček dostal povolení k návratu domů až 27. dubna. Smrtí manželky byl otřesen. Zabydlel se v Německém Brodě na horním předměstí v domě se zahradou. Zdeňka zůstávala v Praze – o Vánocích ji otec navštívil. Holčička si zvykala na život bez rodičů a tetu Adélu nazývala maminkou. Havlíček začal mít potíže se zdravím. Léčil se v Praze u doktora Podlipského, který u něj diagnostikoval „tuberkulózu provázenou reakcemi v lymfatických uzlinách“.

Havlíček byl na ozdravném pobytu v Chuchli a ve Šternberku u Smečna. Ani to nepomohlo. Karel Havlíček Borovský zemřel v Praze 29. července 1856 u Jarošů. Na stejné posteli jako Julie. Jeho pohřeb 1. srpna se stal demonstrací proti neoabsolutistickému režimu. Zdeňka na něm nebyla – vůbec si neuvědomila, že otec zemřel. Ani to, že se stala součástí mučednické legendy. Zůstala u Jarošů v Jezdecké ulici v Praze a Jaroš byl jmenován jejím poručníkem.

Jarošovi měli tři děti a nebyli v záviděníhodné finanční situaci. Přesto Zdeňka začala v deseti letech navštěvovat soukromý dívčí vzdělávací ústav Heleny Svobodové. Ve škole se Zdeňka vyhýbala především náboženství. Jednou na výletě do Prokopského údolí neposadila věnec, který s sebou účastnice nesly, na hlavu sv. Prokopovi, ale čertovi. Ve školní docházce pokračovala Havlíčkova dcera ve vzdělávacím ústavu na Senovážném náměstí.

Zdeňka nepatřila k poslušným žačkám. Byla si vědoma své výjimečnosti, učitelům odmlouvala a vyrušovala. Jarošovi měli málo peněz, přestěhovali se do menšího bytu na Petrské náměstí a poté do Hopfenstockovy (Navrátilovy) ulice. Podle pamětníka „na Zdeňce hadérky visely a zdivočovala do té míry, že pobíhala s jinými dětmi na ulici a hrála si v písku“. Mezitím sílil Havlíčkův kult. Jeho dcera se blížila k přídomku „dcera národa“.

Už v červnu 1861 vyzval v Národních listech anonymní dopis „upřímné Češky“ k vylepšení Zdeňčina života a k zasílání dárečků pro ni. Následovala národní sbírka a vyhlášení loterie ve prospěch Zdeňky Havlíčkové (měla zajistit i její věno), jejíž tah proběhl v květnu 1862. Celkový zisk byl 24 848 zlatých 20 krejcarů. To všechno změnilo Zdeňčin život.

V červenci roku 1863 se stal jejím poručníkem politik František August Brauner – Jarošovi byli ve velké finanční tísni. Zdeňku umístili do rodiny Hanušových s pěti dcerami v říjnu roku 1863. Nechtělo se jí tam. Od Jarošů ji odvezli téměř násilím.

Adéla Jarošová prý Braunera chtěla shodit ze schodů a on ji nazval „liticí“ a utekl, neboť „nebude se s megerou měřiti ve křížku“. Zdeňka u Hanušů, kteří bydleli v Klementinu, spokojená nebyla. Paní Hanušová ji prý krmila „učenými matrónskými frázemi či ustavičným mentorováním“. Nebylo to ale tak hrozné – Zdeňka navštěvovala plesy, chodila do Linkovy taneční školy, začala studovat na Vyšší dívčí škole v Široké ulici.

Na plese Národní besedy 29. ledna 1866 na Žofíně se poprvé zamilovala do bratra své spolužačky Karla Petra Kheila. Paní Hanušová na ni nestačila – bylo rozhodnuto, že se dcera národa postěhuje v březnu 1866 k Braunerovým do pražského domu u Racenbeků. Právě tehdy už postonávala – objevila se u ní začínající tuberkulóza. V témže roce ukončila školu. Bylo jí osmnáct.

U Braunerů byla spokojená. Manželé Braunerovi měli čtyři děti a uplatňovali liberální výchovu. Zdeňka s nimi jezdila na letní byt do Roztok, paní Braunerová jí nebránila, aby si nakupovala toalety a módní doplňky. Zdeňka chodila pravidelně k dentistovi a uměla o sebe skvěle pečovat. O domácí práce se nezajímala – nebyla ani pilná, ani pracovitá. To neplatilo o chlapcích.

Zdeňčina první láska Kheil byla o pět let starší. Pocházel z majetné pražské rodiny, hlásil se k českému národu, psal do časopisu Národ. Dopisovali si, on pod konspiračním jménem Božena. Ona jej oslovovala Nejhodnější Karle můj, drahocenný, nejmilejší. Dlužno podotknout, že v téže době se sblížila i s o tři měsíce starším Václavem Robertem, hrabětem Kounicem.

Byl to „roztomilý jun“, ovšem „kutálel se jako míšeňské jablíčko od jedné panenky ke druhé“. Znal Zdeňku déle než Kheil – od července 1864. Zpočátku byli pouze přátelé, ale v listopadu 1866 jí Kounic v dopise vyznal lásku. Zdeňka mezitím už v červenci 1866 přijala pozvání do Kheilovy rodiny a mladí lidé se poprvé políbili.

V téže době jí ale Brauner doporučoval jako ženicha šnakovského statkáře Antonína Svobodu. Nejistá Zdeňka poskakovala mezi třemi ohníčky. Nakonec se s ní rozešel Kheil v prosinci 1866. Napsal jí, že „se jí zalíbilo ještě s dvouma jinými pány“. Kounic setrval, i když Zdeňka byla nedůvěřivá, nejistá ve svých citech a váhavá. A v únoru 1867 se seznámila s Quidem Battagliou na plese v Národní besedě, který se nedlouho poté jako nájemník přistěhoval do domu u Racenbeků. A došlo k aféře.

Pro Zdeňku byl kompromitující i fakt, že Quida navštívila v pokoji v domě, v němž také bydlela. Bezbřeze se do něj zamilovala. On to s ní také myslel vážně, hodlal se ženit a chtěl odejít z armády. Mladí lidé se rozhodli svůj vztah zveřejnit. Proto se také objevili na korze Na Příkopech.

Aféra Zdeňky Havlíčkové jen tak „neusnula“ – rozhořela se ještě v únoru 1867. Účastnila se tehdy plesu v Praze v Národní besedě a studenti se mezi sebou domluvili, že s ní nebudou tančit pro její „prohřešek“.  Dozvuky, jak bylo řečeno v úvodu, byly katastrofální. Zdeňka musela opustit Prahu a odjet do Poděbrad. Quido byl zklamán. Jejich vztah trval necelé tři měsíce. Nadále si psala s Kounicem, několikrát ji navštívil, ale s jejich společnou budoucností už nepočítala. Definitivně s ním skoncovala v polovině května 1871.

Na začátku roku 1872 se zasnoubila v Německém Brodě se statkářem Antonínem Svobodou, kterého jí doporučoval Brauner. Považovala takový sňatek „za rozumný“. Svatby se Zdeňka Havlíčková nedočkala – kamarád z dětských let Boleslav Trojan ji měsíc před smrtí navštívil a popsal ji jako „sešlou ubohou děvu, bledou, vychrtlou, očividně s pokročilými úbytěmi zacházející“.

Zdeňka Havlíčková zemřela v Německém Brodě na tuberkulózu 20. září 1872. Havlíčkovi současníci ji ze svého společenství vyobcovali.