Článek
Mám zkušenost, že zájem o dopravu se začne projevovat už v dětství. Kdy jste si zamilovala tramvaje vy?
Tatínek je tramvaják, letos jezdí u pražského dopravního podniku osmatřicátým rokem. Odmalička nás k tomu s bráškou vedl. Přesněji řečeno ke všem možným technickým záležitostem kolem dopravy. Měl k tomu blízko, než začal jezdit s tramvají, pracoval jako zámečník ve vozovně Střešovice. Zná tedy všechny staré tramvaje ve zdejším muzeu do posledního šroubečku.
Od čtrnácti let jsem jezdila jako průvodčí na parních lokomotivách.
Je i modelářem plastikových modelů, stejně jako můj manžel. Takže doprava se díky němu odráží v celém našem životě. Bráška bohužel tragicky zahynul ještě v dětství, ale věřím, že kdyby žil, bude k milovníkům tramvají patřit dodnes.
Přesto jste šla místo dopravní školy studovat farmacii. Teď byste tedy měla mít na sobě místo tramvajácké uniformy bílý plášť a míchat mastičky v lékárně, že?
Je to ještě složitější. (směje se) Mě sice lákaly tramvaje a technika, ale byla jsem vždy i humanitně založená a nejvíc ze všeho jsem chtěla jít studovat nějakou uměleckou školu. Přitahovalo mě výtvarné umění, reklamní grafika a podobně. Jenže mě nepřijali, takže jsem si potom zhrzeně zvolila chemii. Maminka totiž usoudila, že když byl dědeček zubní laborant, nebudu mít k farmacii daleko. Mě to ale nakonec vůbec nebavilo a jediné, co mě tam chytlo, byla botanika. Nikdy jsem se tomu tedy nevěnovala.
Řídit starší tramvaje ji baví i proto, že je to těžší.
Doprava mě naopak provázela od dětství stále. Chodila jsem i do kroužku dopravní historie a od čtrnácti let jsem jezdila jako průvodčí na parních lokomotivách při historických jízdách. Tomu jsem se věnovala až do doby, než jsem nastoupila do dopravního podniku. Objížděla jsem různé spolky, které se starají o staré lokomotivy, a muzea po Česku i Slovensku. Nejen jako průvodčí, pomáhala jsem s ledasčím. Udělala jsem si dokonce i topičský kurz, umím tedy i házet do kamen! (směje se)
V tom případě je pro mě ještě větší záhadou, proč jste si místo farmacie nevybrala dopravní školu.
To je asi i trochu úsměvné, ale já jsem se tehdy věnovala také modelingu a doma nějak nepřicházelo v úvahu, aby štíhlá vysoká blondýnka šla studovat školu, kde je plno kluků. Maminka mi to zatrhla, abych tam nezvlčila! Já jsem tedy stejně zvlčila, protože tohle bývá v povaze, a ne kolektivem. (směje se)
Jak dlouho jste se věnovala modelingu?
Dlouho to nebylo. Fotila jsem pod jednou agenturou, a dokonce se objevila i nabídka z Itálie, jenže mně bylo tehdy teprve čtrnáct let, raději jsem do toho nešla. Navíc po mně chtěli, abych ještě víc zhubla, ale štíhlá jsem byla už dost. Brzy potom jsem toho nechala úplně. Užila jsem si to, naučila jsem se chodit na podpatcích, umím se postavit a usmát. To mi stačí.
Svoji první práci jste tedy získala v dopravním podniku?
Přesně tak. Udělala jsem si kurz, abych mohla řídit tramvaje, ale nejdřív jsem jen brigádničila. Později jsem nastoupila na stálo.
Jaká byla první jízda?
Bylo to super! Jsem typ člověka, který se moc nebojí, do nových věcí ráda skáču rovnýma nohama, ale mám přirozený respekt.
Na začátky vzpomínám ráda. Kolegové v kurzu si ze mě občas dělali legrácky, viděli ve mně modelku na podpatcích a popichovali mě, že bez rtěnky nevyjedu - ale jen v dobrém. Vzali mě hned mezi sebe. Ostatně spoustu jich znám už od dětství, přes tátu.
Tramvaj řídíte už devět let. Potkala jste se jako tramvajačka někdy se skutečnými předsudky?
Ano, od řidičů automobilů. Občas se objeví i nějaká gesta a mně je jasné, co si myslí: „No jo, blondýna!“ Ale je toho čím dál méně, protože během těch let přece jenom řidiček tramvají přibývá. Asi je to i tím, že máme modernější tramvaje, které mají jednodušší a pohodlnější řízení.
Za pandemie jsem si udělala mezi cestujícími tolik známých jako nikdy předtím.
To se ale zjednodušuje i u aut. Spoustu věcí v nich dnes ovládá počítačová jednotka. Už se vám nestane, že vám motor začne vařit, to se dnes přihodí leda tak majitelům veteránů. Znám to dobře z vlastní zkušenosti, protože jezdím starou škodovkou stodvacítkou.
Zkazí vám protivní řidiči někdy náladu?
Ze začátku se mi to stávalo, domů jsem kvůli tomu přicházela i skleslá. Jenže před třemi lety jsem se dostala do vozovny Střešovice, kde jezdím s historickými a retro tramvajemi, a na ně lidé reagují přece jen trochu jinak než na moderní vozy v běžném provozu. Představují pro ně událost.
Karolína Hubková je první ženou, která v Praze začala řídit historické tramvaje. Jejím zázemím je vozovna Střešovice.
Další změnu přinesla i pandemie. Tehdy byly kvůli covidu zrušené naše historické výletní jízdy, ale s kolegy ze Střešovic jsme místo toho jezdili s retro tramvajemi na lince 2. Každý den totéž ve stejný čas. Na jednu stranu to je až ubíjející, ale na druhou jsem si právě tehdy udělala mezi cestujícími tolik známých jako nikdy předtím.
Lidi byli ohromně milí, nosili mi třeba vánoční cukroví a koláče… Některé maminky s dětmi za mnou dodnes chodí do muzea ve střešovické vozovně. Stala jsem se díky tomu součástí Prahy, nejen člověkem, který pracuje v Praze. Od té doby taky vím, že na jednoho hlupáka připadá deset dalších milých lidí.
Pro mě to opravdu moc znamená. I proto, že je to tak ojedinělé. V běžném provozu se totiž řidiči na linkách střídají a šance, že se budete s někým potkávat pravidelně, je velmi malá.
Když střídáte linky, stane se někdy, že se spletete a sjedete z trasy?
Občas se to stane, zvlášť když máte takzvané šejdry, tedy dvě linky během dne, mezi nimiž máte pár hodin pauzu. Jednou jsem měla dopoledne linku 18 a odpoledne 22. Spletla jsem se a po obědě jsem najela na dopolední trasu. Vykličkovat z toho s tramvají je samozřejmě trochu těžší než s autobusem, ale vzhledem k tomu, že v Praze máme jednu z nejspletitějších kolejových tratí na světě, tak to není s pomocí dispečinku zase tak náročné, jako kdyby se vám to stalo jinde.
Co vás přivedlo k tomu, že jste začala na sociálních sítích psát blog?
Vlastně ani přesně nevím. Rozjelo se to postupně. Jako spousta dalších lidí jsem si založila účet na Facebooku a pak i na Instagramu, a protože ráda fotím, začala jsem sdílet fotky starých tramvají…
Deník pražské tramvajačky se rozběhl pořádně asi před pěti lety. Pro mě se stalo pravidelné psaní asi i určitou formou terapie. Každý večer jsem si unavená lehla do vany a přehrávala jsem si, jaký jsem měla den, kolik dobrých lidí a událostí mě potkalo, kdo mi udělal radost, kdo mě rozesmál, komu jsem ji udělala já… Šla jsem potom spát s čistou hlavou a v dobré náladě, místo abych byla kvůli něčemu naštvaná. Když jsem to pak začala sepisovat a publikovat spolu s fotkami, vůbec mě nenapadlo, že by to někdy mohlo mít až tak velký ohlas.
Lidi to stále čtou, mě to pořád fascinuje a nemůžu tomu ani věřit. Deník nemá žádný účel, není za tím žádný marketing, jenom život.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu díky tomu dávat rozhovory nebo že se ozve nakladatelství Albatros s nabídkou, jestli nechci na základě svého blogu vydat knížku.
A chtěla jste?
Chtěla, už brzy bych to měla odevzdat, ale asi je budu muset poprosit ještě o trochu času.
Co jste si pomyslela, když za vámi přišli z vedení podniku, že by vás chtěli využít do reklamní kampaně?
Byla jsem překvapená, ale v okamžiku jsem opáčila, že já jsem vždycky pro každou blbost. (směje se) Samozřejmě je hezké vidět se v náborové kampani i v reklamním spotu, mám na to totiž pěkné ohlasy od lidí, a to mě samozřejmě těší. Vyptávají se na moji práci, jsem tu už deset let, zažila jsem leccos, tak k tomu mám i co říct…
Manžel je taky tramvaják, svatbu jsme měli ve vozovně Střešovice.
Spot na vás prozradil, že máte na těle vytetovanou tramvaj. Má to tetování nějaký zvláštní význam?
Ano, ale nemám ji na ruce. Tam se dostala trikem, protože ve skutečnosti ji mám na stehně, a to se do reklamy přece jen nehodilo. Je to jedna konkrétní tramvaj, která je pro mě důležitá. Jednak jsem v ní jezdila jako malá holka, ale taky jsme ji měli s manželem na svatbě. Svatbu jsme měli na dvoře muzea ve vozovně Střešovice a kolegové nám ji vypravili jako svatební tramvaj, přejížděli jsme s ní na hostinu.
Karolína Hubková
Manžel je taky tramvaják, znali jsme se už docela dlouho, ale nijak blíž, jen jsme o sobě věděli. Máme totiž společné kamarády, fandy do dopravy, někde se takovým lidem říká i šotouši. Dřív to bylo i hanlivé označení, dnes už tolik ne. Přezdívka pochází z angličtiny a už je hodně stará, pochází z 19. století. Tehdy se kolem železničních tratí a nádraží začaly objevovat davy obdivovatelů s fotoaparáty a ti byli kvůli pěkným záběrům schopni šplhat na okolní stromy, lámat větve, aby měli nejlepší fotku.
Rozumím, místním lidem se tedy museli jevit trochu jako blázni a neměli z nich radost.
Dnes už to slovo tehdejší negativní nádech nemá… Každopádně mezi námi s manželem přeskočila jiskra na akci, na níž jsme vyrazili s partou těchto kamarádů do Košic vyfotit si zrovna tuto tramvaj. Renovovaná teď už jezdí i v Praze, takže vidět ji je možné už i tady, ale v Košicích jezdí ty původní, tak jsme si za nimi udělali výlet.
Zmínila jste, že tatínek a manžel jsou modeláři. Máte i vy nějaké svoje sbírky?
Manžel je hodně aktivní modelář, dělá tramvajové modely, má jich asi sto padesát, hlavně výrobky ČKD Tatra Praha Smíchov, které směřovaly do zahraničí. Na ty mu raději nesahám, abych je nezničila, ale díky tomu se od něj dozvídám hodně o té historii. Já jsem zase milovník retra, takže sbírám české hodinky značky Prim, ale i další věci.
Auto - veterána - mám zatím jen jedno, přesto jich víc nebude. Koupili jsme si domek v Rakovníku, takže už ho máme kde parkovat, ale máme ještě starou motorku, takzvané prasátko, čezetu, a spoustu jiných věcí… Asi by se k nám další auta už nevešla.
Není divu, že radši jezdíte s historickými a retro tramvajemi, když jste milovníkem starých věcí vůbec.
Ale nijak jsem to neplánovala, přišlo mi to zkrátka do cesty. Když přišla nabídka přejít do vozovny Střešovice a zdejšího muzea, byla to pro mě nečekaná, skvělá věc. Byla jsem tehdy první ženou, která tyhle staré tramvaje řídila.
Do té doby sice některé z řidiček jezdily s nějakými staršími pracovními vozy, ale ne vyhlídkové historické jízdy. Jezdím s nimi moc ráda, užívám si to, i když je to fyzicky těžší než jezdit s tramvajemi třeba z šedesátých let.
Dělala jste průvodčí na parních lokomotivách. Nelákalo vás někdy naučit se je řídit?
Lákalo, ale mám z nich obrovský respekt. Přece jen je to mnohem živější stroj než tramvaj na elektřinu, s ohněm a vodou se musí umět dobře pracovat, je tam ten vysoký tlak… Kdepak, je to kolos. Nelákají mě ani ty moderní lokomotivy, na můj vkus moc uhání. (směje se)
Takže adrenalin z rychlé jízdy není nic pro vás?
Není, já se ráda kochám!