Tradiční holičství se vrací do módy

Kdo neví, že barber shop je anglický výraz pro holičství, mohl by za tmavými výlohami rohového domu na Karlově náměstí v Praze tipovat ledacos. A pokud by do něj náhodou vstoupila žena, tak spíš omylem. Tedy ne že by sem měly zakázaný vstup, ale tohle je království mužů.

Z reproduktorů nevtíravě hraje piano, obsluha mi svlékne kabát a pak nabídne něco k pití – kvalitní whisky, rum, kávu nebo vodu. Recepční je sice každým coulem žena, stejně tak její kolegyně, které nabízejí kosmetiku nebo manikúru (podotýkám pro pány), ovšem nůžkám a břitvám tu vládnou výhradně muži.

„Neříkám, že ženy neumějí holit, možná se některé najdou, ale já jsem je ještě neviděl,“ šťouchne si do opačného pohlaví Petr Kucek, který s bratrem a svou přítelkyní podnik Gentlemen Brothers před rokem a půl založil. Kromě dvou provozoven v Praze mají i jednu v Liberci.

Nic proti kadeřnicím, ale muže podle jeho mínění nejlépe oholí zase jenom muž. Tady jim říkají lazebníci, což je elegantní výraz, který se z našeho slovníku vytratil s nástupem žiletek. Vrací se do něj společně s trendem dopřát si hladkou tvář jinde než doma.

Možná je to pomalejší, rozhodně o dost dražší (na této pobočce 790 Kč), ale zároveň to má být relax pro schváceného muže. Petr Kucek tenhle trend pozoruje asi pět let. Za tu dobu vzniklo jen v hlavním městě hned několik pánských holičství, případně kadeřnictví, kde holení zavedli jako jednu ze služeb.

Všechno je sladěné. Kožená křesla, dřevo, mramor, tmavě hnědé vzorované tapety. „Tak můžeme se posadit, pane?“ vyzve mě můj lazebník Jiří (23) a usadí mě před velká zrcadla, mezi nimiž na obrazovkách běží na sportovním kanále tenis. Mužský, jak jinak… Zvuk je vypnutý, ale ani z obrazu nic mít nebudu, protože většinu procedury strávím položený v křesle.

Lazebník si na mě vyhradil 45 minut, což je doba, jakou bych se doma s žiletkou rozhodně „nepáral“.

„Založil jsem ochranné prádlo, abyste si neznečistil oblečení,“ oznámí, když mi za límec košile ohrne ručník. „Vidím, že máte vousy docela dlouhé, tak si je nejdřív zkrátím mašinkou,“ bere do ruky elektrický strojek a párkrát mi s ním přejede po krku.

„Mně se líp holí kratší vousy,“ poznamená. Jiří je vyučeným kadeřníkem, avšak k úrovni současných učilišť je kritický. I tu menšinu zapálených adeptů, jako byl on sám, škola podle něj na život nepřipraví. „Hodně záleží na konkrétní mistrové, jak moc se učňům věnuje, ale spíš se to člověk musí naučit jinou cestou. Praxí,“ domnívá se.

Vousy je třeba před holením změkčit. Nejdřív mi vmasíruje do pokožky olejíček, pak přichází na řadu metoda hot towel neboli napaření horkým ručníkem. „Nebolí to? Nepálí? Je to v pořádku? Můžete dýchat?“ průběžně se mě ptá a já malým otvorem na nos přitakávám.

Fakt je, že se přitom hodně zahřeju, takže kdybych si předtím nesvlékl svetr a navrch si dopřál sklenku whisky, asi bych se cítil jako v sauně.

Zatímco působí napářka, zbylá křesla obsazují další zákazníci a Jiří si na mě chystá čepel do břitvy. Na každého používají novou a ještě ji dezinfikují. „Už jste byl někdy holený břitvou?“ vyzvídá. „Ne? Takže si to užijete plnými doušky,“ usměje se.

„Nevím, jestli užívat je to správné slovo,“ představím si ostrý předmět na svém hrdle.

Lazebník je zdvořilý, ale místo klábosení se raději soustředí na práci. Petr Kucek mi později vysvětluje, že na chování ke klientům se od začátku zaměřili. Sám z oboru není, což považuje za výhodu, protože se na věc dívá okem zákazníka. Než rozjel vlastní podnik, nechával se holit u konkurence a vadilo mu, jak je personál oblečený i jak se chová.

„Na jednu stranu se tady mluví o gentlemanství, ale když vám pak vyprávějí, co dělali o víkendu, tak to není úplně v pořádku. Protože jsem mladý, tak si nejspíš mysleli, že jsem jejich kamarád. Ta služba je poměrně drahá, chcete se cítit jako něco víc, a ne slyšet: Kámo, tak si potykáme.“

Gentlemanství podle něj netkví jen v tom, že muž podá dámě kabát, ale i v tom, jak se chlap baví s chlapem. „Když zákazník nabídne lazebníkovi tykání, tak říkáme dobře, tykejte si, ale buďte dál gentlemani. Nebavte se jako s kamarádem na pivu,“ líčí, co jemu i bratrovi vadí a čeho se u vlastních zaměstnanců vyvarují mimo jiné školením s psychology.

Pokud jde o holičské školení, využívají odborníky z Anglie a pozvali si i pravděpodobně nejstaršího holiče u nás. Zdeněk Zdráhal provozuje holičskou živnost v Blovicích na Plzeňsku přes 60 let. „Ač je to pán v letech, jeho rychlost holení je neuvěřitelná,“ obdivuje ho Petr Kucek.

„Vousů nemáte hodně, ale jsou docela tvrdé. Každý vous vám roste jinak,“ dozvídám se od Jiřího po chvíli, kdy se do mě pustil „zostra“. Žádné příliš dlouhé tahy. Postupuje po krůčcích, pěnu co chvíli utírá o hřbet druhé ruky, zvlášť záležet si dává na bradě nebo kolem velkého znaménka na krku. Pak mě namydlí znovu a pro lepší hladkost mě oholí ještě jednou. Uvolním se, občas něco prohodíme, ale když se břitva přiblíží, pokaždé zmlknu.

„Klidně mluvte,“ ujistí mě, že mu při holení krku nevadí, když pohybuju ústy. Asi po 20 minutách zvesela prohlásí, že už to bude jen lepší. Kamenec, který srazí póry a ošetří drobné ranky, sice pálí jako čert, ale vše rychle zklidní voda po holení a pudr (podle lazebníka je nejlepší obyčejný dětský).

Pak mě ještě jednou zafačuje jako mumii do nahřátého ručníku. „Máte radši dřevitou, nebo svěží vůni?“ nechá mě na závěr vybrat kolínskou.

Napadá mě, že móda dřevorubeckých plnovousů u mladých mužů, které na ulicích potkávám, musí být zlatým věkem holičů. „Je pravda, že takoví k nám chodí často, ale dostáváme se do období, kdy znovu zjišťují, že dlouhé vousy nejsou úplně ono,“ všiml si Petr Kucek.

„Není to praktické, hygienické, přítelkyním a manželkám se to nelíbí, takže přicházejí a říkají: Vousy mi nechte, ale už ne tak dlouhé. Stejně tak k nám chodí byznysmeni nebo státní zaměstnanci, kteří stále dodržují nepsané pravidlo, že gentleman by měl mít bílou košili, kravatu a být hladce oholený.“

Pokud tedy k mému gentlemanství přispěl fakt, že jsem měl jednou holení bez práce, tak to stálo za to.