Tradice pálení čarodějnic - noc plná kouzel a rituálů

V dávných dobách lidé věřili, že o filipojakubské noci vládly zlé síly a čarodějnice se slétaly na sabaty. Proto se na kopcích pálily ohně, které fungovaly jako ochrana vesnic před čarodějnicemi.

Pro jistotu u sebe lidé ještě nosili květ kapradí, svěcenou křídu, hostii a další křesťanské předměty chránící před zlem. Na vesnicích navíc bylo nutné ochránit i úrodu a dobytek.

Kdyby tuto noc nebyly v chlévě zelené větévky či nebyl obsypán dokola pískem, čarodějnice by vše očarovaly, což by způsobilo poškození úrody i dobytka.

Tradice ohňů se jako jedna z mála dochovala dodnes. Muži v tento den stavějí velké hranice. Dívky ze starých hadrů dělají čarodějnice připevněné ke koštěti a společně je zdobí dlouhým věncem z pampelišek. Večer se zapálí hranice i s čarodějnicí.

Chlapci zapalují košťata, vyhazují je do výše, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech či aby je takto srazili k zemi. Děvčata přeskakují ohniště a intenzivně myslí na to, co si přejí nebo čeho se chtějí zbavit. Společně se pak všichni radují.

Od pradávna strom představoval strážného ducha obce, proto i stromy vybrané na máje musely být silné, rovné a také vysoké. Hodně se k tomuto účelu využívaly smrky, jedle nebo borovice, protože déle vydržely zelené. Oblíbená byla ale i bříza. Kmen máje byl většinou hladký a oloupaný. Zelený vršek koruny se zdobil barevnými stuhami, šátky, květinami a fábory z pestrého papíru.

Pod ozdobeným vrškem mnohde ještě visel věnec zhotovený ze zeleného chvojí a také barevně ozdobený. Máje stávaly ve vsích do svatodušních svátků, někdy až do léta. Dokud se nepokácely, musely se hlídat, protože ukrást máj sousedům bylo prestižní záležitostí. To ostatně platí i dnes.

Ověnčený strom představuje především symbol jara, zapomínat se ale nemůže ani na lásku. Proto v některých obcích chlapci stavěli také malé májky před domy svých dívek. Muselo jít ale o dívky zachovalé, a tedy panny.

V den kácení máje se pořádaly i taneční zábavy. Předcházela jim obchůzka s hudbou a výskotem po domech, před nimiž stály májky. Veselý průvod postupně narůstal, děvčata se k němu postupně připojovala, až nakonec došel na náves, kde se tančilo před ústřední májí.

Historie Valpuržiny noci sahají až do dávných časů, kdy lidé i na našem území slavili keltské svátky. Na 30. dubna tak připadá svátek Beltine, jehož noc bylo třeba  prozpívat i protančit a zároveň absolvovat očistné obřady.

Podle tradic se na Beltine pálily ohně, které měly všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období, a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející. Noc patří ještě k vládě temnot a následující den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je tedy hranicí mezi dvěma polovinami roku.

V noci tak byly zapalovány dva ohně – předěl mezi nimi symbolizoval hranici mezi temnou a jasnou částí roku. Mladí lidé ohně přeskakovali a ostatní se spolu se zvířaty očistili tak, že mezi ohni procházeli. Dobytek prováděli mezi ohni druidové, tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.

Vedle popisů veselí, tance a zpěvu se zachovaly zprávy o některých tradičních zvycích. Patřily mezi ně třeba soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových košťat do výše, stavění a hlídání májek, což se udrželo dodnes, očistné koupání či alespoň symbolické namáčení do potoka, čištění chlévů, řezání proutků jívy a polykání květů kočiček i další. Noc toho dne patřila obyvatelům jiného světa – vílám, elfům a čarodějnicím.

Dvojice zamilovaných a snoubenci se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti, sexuálního zasvěcování a milostných her.

V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období prostě rozešli. Navíc děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám zřejmě zůstal zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.

Noc také může prozradit tajné lásky, včetně nevěr. Například zvyk, který se ještě dnes dodržuje v Rakousku, tzv. vysypávání „cestičky lásky”. Úzké bílé proužky vápna nebo písku vedou od jednoho stavení ke druhému a na prvního máje zrána se tak celá ves dovídá, kdo s kým chodí. Cestičky občas směřují i k zadaným lidem a prozrazení nevěrníků je na světě.

Svatá Valpurga se narodila v Sussexu kolem roku 780 n. l. a v německé lidové tradici je považována za ochránkyni před čarami a kouzly. Jméno Valpurga je vlastně staré teutonské pojmenování Matky Země i staročeský výraz pro čarodějnici.

Údajně to však byla především křesťanská světice z 8. století, která v německých lidových pověrách vystupovala jako ochránkyně před čarodějnicemi a jejich kouzly a nahradila starogermánský svátek příchodu jara a probuzení přírody, slavený v noci z 30. dubna na 1. května. Psal o tom také J. W. Goethe ve Faustovi.

V některých krajích se místo čarodějnic upaluje Morana – pohanská bohyně smrti. Uctívali ji staří Slované a Baltové. Je zosobněna zimou, na jaře končí její vláda, proto se topí nebo bije. Není možné ji však čistě považovat za bohyni smrti nebo za nějakou ohyzdnou stařenu. Je prý velmi krásná.

Tradičním rituálem praktikovaným i dnes je vynášení Morany a její upálení nebo utopení. Nejčastěji se Morana hází z mostu nebo ze skály.