Totální vyčerpání z práce může potkat každého

Mnoho z nás se také setkalo třeba jen s jedním z podobných dogmat: že dodržovat osmihodinovou pracovní dobu je málo, brát si zákonem stanovenou dovolenou je divné a být nemocný je hazardování s pracovním místem. Vypadá to jako nesmysl, ale bohužel už nejsou výjimečné zkušenosti s nadřízeným, jenž vyžaduje pracovní nasazení, které nevnímá osobní volno, odpočinkové víkendy či dokonce zasloužený oddych – tedy dovolenou.

Petra (30) pochází od Uherského Hradiště a pracovala v Praze v české soukromé firmě jako účetní. „Přežívala jsem, jak se dalo. Z práce jsem někdy chodila i v půl jedenácté večer, nestíhala jsem, ostatně jako my všechny, byla jsem strašně unavená. Chtěla jsem jít do práce i o víkendu, ale to už mi tělo vypovědělo službu. Signalizovalo mi to už v pátek, kdy jsem chtěla být zase v práci déle, ale udělalo se mi špatně.

Ne, že bych se zhroutila, ale cítila jsem naprostý pocit vyčerpání – třásly se mi ruce, brečela jsem a už jsem vůbec nemohla dodělat to, co jsem si v pátek ještě umínila udělat. V sobotu jsem spíše odpočívala. Myslím, že mi ten pátek jako příznak stačil… Už to přeháním, a proto dávám výpověď. Já už takhle stejně nemůžu…“

Pravda je, že takových případů přibývá. A vůbec se nejedná jen o starší ročníky. Problémy řeší stále častěji i mladí lidé do třiceti let. Je otázkou, zda je za tím celosvětová finanční krize, nebo je právě ona jen dobrým zastíracím manévrem pro nefér jednání. Dobré pracovní místo není jednoduché najít a možná na to někteří zaměstnavatelé hřeší. Své podřízené pak zavalují prací, nerespektují jejich soukromí a nedopřávají jim odpočinek.

Pavla (30) pracovala v Praze ve velkém pojišťovacím domě. „Zkolabovala jsem v metru. Měla jsem problémy s dýcháním a ztratila jsem vědomí. Vyzvedla mě kolegyně a odvezla domů. Šla jsem k doktorovi, ale tam se mi udělalo zle, a tak jsem skončila v nemocnici. Proč? Diagnostikovali mi totální psychické vyčerpání. Všechno ostatní naštěstí bylo v pořádku. Jsem na nemocenské, mám antidepresiva na půl roku. A do téhle práce se už vrátit nechci. Paní doktorka mi říkala, že nejsem první. Že jim teď vozí jednoho mladého člověka za druhým – prý nám v té práci ale dávají zabrat.“

Ono to přichází plíživě. Člověk se snaží svou práci dělat zodpovědně, když dostane úkol navíc, přece ho zvládne. Když ne v pracovní době, tak po ní nebo o víkendu. Síly nabere na dovolené. Tu však zaměstnavatel nemusí vždy povolit. Ale to nevadí, nějak se to udělá. A pak najednou tělo vypoví službu. Protože už nemůže dál…

Za ředitelkou společnosti Life Clinic a koučkou Lenkou Černou mj. chodí lidé, které trápí vysoké pracovní nasazení. „Často ke mně také přicházejí lidé, kteří již trpí syndromem vyhoření, únavovým syndromem. Spíše si nedokážu vybavit, kdy ke mně naposledy přišel člověk, který byl v oblasti práce nevytížený. Kdo dnes nepracuje 8 hodin denně, je vlastně lenoch, to je podle mě současný trend v české společnosti,“ říká Lenka Černá.

Proč tomu tak je? Je to současnou společností, která klade na lidi obecně vyšší nároky? A je jedno, jestli to je ve škole, doma, nebo v zaměstnání.

„Západní společnost je v tomto ohledu bohužel taková. Snažíme se vydělat co nejvíce peněz, mít skvělé auto, dům a bazén. Primárním zájmem většiny společností je mít co největší zisk i na úkor vlastních lidí, a tak se na zaměstnance kladou vyšší a vyšší nároky.

Málokdo ve vedení společnosti přemýšlí nad tím, co dělat pro psychické i fyzické zdraví vlastních lidí. Místo toho, aby o vlastní lidi společnost pečovala, vysává jejich krátkodobý potenciál a posílá je v nezajímavém věku do důchodu. Tento systém mně osobně přijde děsivý a jediné, jak je možné jej změnit, je přístup a asertivní jednání samotných lidí, konstatuje Lenka Černá.

Začít se podle ní musí u samotného jedince a jeho sebeúcty. „Já s lidmi primárně pracuji na tom, aby si začali vážit sami sebe, vytvořili se sebou pozitivní vztah a také si narovnali své soukromé vztahy,” vysvětluje a dodává: „Pokud za mnou přijde klient, který je pracovně vytížený a nechce v tomto stylu dále pokračovat, naučím jej primárně mít vztah k sobě, vážit si sebe. Dále s ním opravím partnerské a rodinné vztahy, pomůžu mu vytvořit nový životní styl, ve kterém je místo i na relaxaci a volný čas.

Až v momentě, kdy si lidé uvědomí příčiny svého vysílení v práci, jsou schopni své návyky měnit. Mnohdy díky tomu zcela změní práci i pracovní obor. Uvědomí si, že je například baví úplně něco jiného, anebo jednoduše přestanou akceptovat tempo a vysávání nadřízenými.

Je ovšem pravda, že mnozí z nás mají strach o práci. Bojí se, že když řeknou „dost“, tak se v lepším případě nic nezmění, v horším o práci přijdou. V takovém případě je podle Lenky Černé dobré nespoléhat se jen na sebe. V současné době není už nic zvláštního na tom, najmout si kouče, který je schopen pomoci. Má buď specializaci na syndrom vyhoření, nebo na práci se sebevědomím. Důležité je také najít příčinu své neschopnosti nastavit si mantinely v práci a na těchto příčinách pak zapracovat.

Když se v práci cítíme pod psa, jako balzám pak působí pohoda mezi svými blízkými, kteří nás znají, pochopí, podpoří. Také Lenka Černá souhlasí s tím, že je podpora blízkých velmi důležitá. „Pokud máme dobré zázemí, máme obrovskou výhodu. Poprosila bych klidně blízké, ať mě například v době osobního přerodu s koučem podporují a kontrolují, zda dělám všechny úkoly.

Zkusila bych také s blízkými trávit více času a zorganizovala bych například společnou aktivitu každý týden – saunu, procházky v přírodě apod.,” říká.

Vystudovala jsem VŠ sociální pedagogika ve Zlíně. Po dokončení studia jsem začala pracovat jako sociální pracovnice v neziskové organizaci. Práce mě velmi bavila, byla mnohostranná a velmi zajímavá. Magisterské studium jsem už dodělala při práci.

Bylo to hodně náročné, ale zvládala jsem to dobře. Byla jsem plná elánu a do všeho jsem se pouštěla s vervou.

Potíže jsem začala mít skoro před rokem. Byla zrovna Velikonoční neděle a já jsem začala mít hrozně divný pocit. Najednou jsem ztratila chuť do života. V práci se to začalo kupit, do toho nám odcházela vedoucí, za ni nastoupila kolegyně, která předtím pracovala jako sociální pracovnice, tudíž nám chyběla jedna pracovní síla. Ředitelství i přes opětovné prosby, aby k nám nastoupila nějaká nová pracovnice, vůbec nereagovalo.

Ze začátku jsem to docela zvládala, ale v soukromí jsem už začínala být protivná, podrážděná a práci jsem nedokázala oddělit od soukromého života. Mí blízcí nevěděli, co se se mnou děje. Práce vůbec neubývala a já už jsem pak ani nevěděla, co mám vlastně dělat, kde začít. V noci jsem nemohla spát. Do práce jsem chodila unavená a pak už úplně vysílená. Začala jsem hodně hubnout, vůbec jsem neměla chuť na jídlo.

Asi kolem července už se přítel nemohl dívat na to, jak se ztrácím před očima, a objednal mě k psycholožce. Vyprávěla jsem jí, jak se teď cítím, jaké prožívám stavy. Její slova pro mě zněla hrozně: „Máte depresi, musíte jít k psychiatričce, aby vám předepsala léky, bez nich se z toho nedostanete.“ Nezbývalo tedy nic jiného.

Psychiatrička mi napsala léky a doporučila nemocenskou. Jenže já jsem si to nechtěla připustit, takže jsem dál pracovala, ale už jsem nebyla schopná udělat ani jednoduchou tabulku. Začínala jsem si myslet, že můj život už nemá smysl a bude lepší, když to nějak ukončím.

V srpnu už to bylo tak rozjeté, že už jsem nebyla schopná vůbec chodit do práce, a nakonec jsem na nemocenskou jít musela. Stále jsem docházela k psycholožce i psychiatričce. Doma jsem nejdříve jen spala, odpočívala a brala léky. Asi po 14 dnech jsem začala pociťovat zlepšení, v noci jsem už dobře spala a budila se odpočatá. Pomalu se mi začala vracet chuť do života.

V práci mezitím nastoupily dvě nové kolegyně a rozdělily si mou práci. Na neschopence jsem byla asi měsíc a půl. Za tu dobu jsem si hodně pročistila hlavu. Poté, co jsem nastoupila zpět do zaměstnání, jsem hned požádala vedoucí o napsání konkrétnější náplně práce. Nyní už zase pracuji a zase mi to jde jako dřív. Ještě beru léky a jednou měsíčně jezdím k doktorce, bez jejíž pomoci bych to nezvládla.