Tonya Graves: Moje srdce je české

To je dobrej otázka! Jsem já: zpěvačka, herečka, matka, kamarádka.

V Česku jsem dospěla, je mi tu fajn a tady se cítím doma. V Americe žít nechci a ani nechci, aby tam vyrůstaly moje děti. Nicméně mají dvoje občanství a vždycky budou mít možnost si vybrat. Já stále české občanství nemám, jen trvalý pobyt. Až donedávna totiž nebylo možné mít dvojí občanství.

Po StarDance o něj chci zažádat. Jediná věc, která by se však pro mě změnila, by byla, že bych mohla volit. Moje srdce je české už teď.

V USA není zvykem chodit do tanečních. Tančí se v klubech, při koncertech. Společenské tance se v takovém rozsahu jako tady nevyučují. Já se s nimi setkala až teď na trénincích StarDance.

Ani v padesáti ale není pozdě začít něco nového. Navíc jsem se tu potkala s bezvadnou partou lidí, máme se moc rádi a jsem smutná z toho, že každý týden někdo vypadne a nezůstaneme takhle až do konce.

A už je osminásobný mistr republiky v deseti tancích! Mohl by být můj syn. Má se mnou velkou trpělivost, té je opravdu zapotřebí. Učíme se ale jeden od druhého: sice neumím tance, které on perfektně ovládá, zase ale umím dělat show. Což neznamená, že nemám před přímým přenosem velkou trému.

Spíš musíme pracovat s tím, že je mezi námi třiceticentimetrový výškový rozdíl. Což už umíme, takže to za handicap nepovažujeme.

Je to pro mě zábava. Nedovedete si představit, v jakých bláznivých kostýmech jsem s Monkey Business zpívala! Tohle je nádherná změna.

Šaty, ve kterých tančím, jsou šité na míru, cítím se v nich naprosto pohodlně. Díky, Táňo Kovaříková!

Top tři! Nekladu si malé cíle.

To, co jsem dělala předtím: budu zpívat, koncertovat, moderovat, hrát ve filmu. Už se moc těším na natáčení hudební komedie Bourák, kterou režíruje Ondřej Trojan a jeho bratr Ivan hraje hlavní roli. Oba je mám moc ráda.

To byla nádhera! Volali mi z produkce, že pan Menzel hledá černocha malého vzrůstu. Černochů měl na výběr spoustu, ale všichni to byli obři. Při konkurzu se mě zeptal, proč jsem tak vážná.

„To přece musím, když mám hrát císaře,“ odpověděla jsem a měla jsem za to, že jsem neuspěla.

Za chvíli mi ale volali, že jsem tu roli dostala. Byl to pro mě sen, protože miluji Menzelovy filmy a miluji Hrabala. Je to můj nejoblíbenější český spisovatel a patří mezi mé čtyři nejoblíbenější spisovatele vůbec. A Obsluhoval jsem anglického krále byla úplně první jeho kniha, kterou jsem četla.

Ne, v překladu, česky moc dobře nečtu. Na tom ještě pracuju. Čtu noviny, časopisy, dětské pohádky, Krtečka…

Spíš v angličtině. Doma ale mluvíme pomíchaně. Když byli malí, mluvila jsem na ně anglicky, oni odpovídali česky, teď to je naopak. Navzájem se vylepšujeme a zdokonalujeme.

Gabriel García Márquez, Isabel Allendeová, Ivan Klíma.

Jako miminko, které napřed poslouchá ty kolem a pak je začne napodobovat. Jelikož hrozně ráda mluvím, šlo to celkem rychle.

Nejvíc mi pomohl MacGyver.

Ano. Když jsem dorazila, začal se tady dávat v televizi. V Americe jsem ho velmi sledovala, znala jsem každý díl. Nadabovali ho do češtiny, a tak jsem poslouchala a vybavovala si, co jsem už znala. MacGyver byl můj nejlepší učitel češtiny.

Pracovala jsem zpočátku v knihkupectví, kde se prodávaly anglické učebnice. Snažila jsem mluvit česky, jakkoli s chybami, a teprve když to opravdu nešlo, jsem přešla do angličtiny.

Vůbec to nebylo tak, že jsem přišla do Prahy a chtěla se tu stát zpěvačkou. Toužila jsem pracovat s dětmi, jak jsem to dělala v USA: pracovala jsem tam v takovém azylovém domě s dětmi, které utekly z domova, dostaly se do špatné situace a my jsme jim pomáhali tu situaci vyřešit. Jenže bez znalosti jazyka jsem tady takovou práci nemohla dělat.

Hned druhý večer, co jsem přijela do Prahy, jsem zašla do jazzového klubu AghaRTA a o přestávce jsem pochválila hudebníky, kteří tam zrovna hráli. Zeptali se mě, odkud jsem a zda zpívám. Zpěv byl můj koníček, nic víc.

Nabídli mi, abych s nimi zazpívala tři písničky. Tak jsem začala zpívat s kytaristou Lubošem Andrštem a jeho Blues Bandem.

Svého prvního Anděla (cena Akademie populární hudby – pozn. red.) jsem vyhrála v roce 1999, to jsem zpívala s kapelou Liquid Harmony. Zpěv jsem měla pořád jako koníčka. Od roku 2000 mě mezi sebe vzala kapela Monkey Business.

Nazrál čas. Chtěla jsem dělat jiné věci podle svého. Vedle zpívání moderovat, hrát ve filmu, mít svoje trio, zúčastnit se StarDance…

Chtěla jsem žít v Evropě a nejvýhodnější letenka tehdy byla do Prahy. Vplout do života tady pro mě bylo lehké jako andělská křídla. Po USA se mi nikdy nestýskalo.

Jen po pár lidech, ale v době internetové komunikace není problém s nimi udržovat kontakt. Jezdím tam málo. Tady jsem šťastná.

Snad že lidi neumějí na veřejných záchodcích zaťukat, než otevřou dveře. Pak jsem samozřejmě zažila soukromé negativní události jako rozvod. Ale to by bylo stejně nepříjemné kdekoli na světě.

Ne, ne. Můj bývalý manžel (novinář Marek Gregor – pozn. red.) žil dlouho v cizině. Prostě jsme k sobě neseděli. Nelituji však ničeho, mám dvě krásné děti, máme spolu jako rodiče dobrý vztah. Bývalá tchyně je pořád „babička“. Nemám ráda špatné konce.

Jsem tady tak dlouho, že si už na nic, kromě toho klepání na záchodě, nevzpomínám. Stejně tak už nedovedu vyjmenovat nějaké odlišnosti od amerického způsobu života – už ho vlastně neznám.

Tahle země je podle mě nejlepší na světě! Nacházíme se ve středu Evropy, je tu bezpečno, máme kvalitní zdravotní péči, školství. Jsem ráda, že tu moje děti vyrůstají. Ve Spojených státech bych se teď o ně bála. To, že tu mohu žít, považuju za velké štěstí.

Bylo tu pár Afričanů, ale my černoši nejsme všichni stejní: vedle obyvatel afrických zemí jsou Francouzi, Britové, Belgičané, Američané černé pleti. Máme každý jiné kultury, vychování.

Na rasismus jsem narazila jedinkrát před vystoupením v jižních Čechách. Ocitla jsem se v hospodě, kde bylo pár opilých lidí z Dělnické strany. Nestalo se tehdy víc, než že padlo pár špatných slov, někdo mě zatahal za vlasy a plivnul na mě. Navíc se pak začali prát mezi sebou.

Jsem přesvědčená, že Češi nejsou rasisti, ale xenofobové, mnozí z nich jen mají strach z toho, co neznají. Když to poznají, je po problému.

Několikrát se něco takového stalo. Vědí ode mě, že pokud někdo klesne tak nízko a zaútočí kvůli barvě pleti, je blbec. Dokazuje, že to je jediná věc, kde si myslí, že má takzvaně navrch, a jinak nestojí za nic.