Tonya Graves: Kapra nejím ani náhodou

A kdo by neměl? Pro mě to ale není jen doba dárků, ale hezký zimní čas. Týden před Vánoci slavím narozeniny. Když jsem byla malá, trochu mi to vadilo, protože v rodině všichni mysleli na svátky, nakupovali dárky a na mě většinou zapomněli. Teď už je mi to jedno, já jsem své narozeniny vždycky oslavila.

V Americe zdobíme živé stromky na zahradách. Doma jsme už tři týdny před Vánoci nastrojili stromeček, rozsvítili světla, byt jsme také ozdobili, vytvořili jsme slavnostní atmosféru a těšili se na Santa Clause. Ten přichází v noci z 24. na 25. prosince a nechá v pokoji dárky.

V Česku mě překvapuje, jak brzy se objevuje vánoční výzdoba v obchodech a na ulicích. Letos byly už v říjnu obchody plné lákadel. U nás máme na podzim tři svátky – na konci října Halloween, na konci listopadu Den díkůvzdání a pak teprve přijde vánoční sezóna. Oficiálně začíná hned po díkůvzdání. Do té doby je klid.

Tady se slaví i Mikuláš. To Američané neznají a ani mně se to nelíbí, protože děti straší čert a nutí je, aby byly hodné. U nás děti před svátky nezlobí, protože vědí, že by jinak nedostaly dárky. Funguje to i bez Mikuláše.

Žádné speciální vánoční jídlo nemáme. Navíc v Americe žijí lidé různých národností, každý to má jinak. Nepečeme ani vánoční sladkosti.

Ano, jsou hezké, líbí se mi, ale kapr mi nechutná. Dělám bramborový salát a řízky, jím i rybí polévku, kterou vaří česká babička, ale kapra ani náhodou.

Jsem Američanka, takže moje děti mají Santa Clause. Dodržujeme tradice z obou kultur. Nezakazuji ani Mikuláše, ale pořádá ho jejich otec. Jsme rozvedení, ale vždycky se domluvíme. Pro mě jsou Vánoce 25. prosince, to jsou děti u mě, k bývalému manželovi jdou o den dřív. Takhle jsme to slavili i v době, kdy jsme žili všichni pohromadě.

Jednou jsem dostala kolo. Bylo krásné, nové, ale já jsem ho nechtěla. Milovala jsem to svoje staré. Celou dobu před Vánoci mě rodiče ukecávali, abych si přála nové kolo. Já jsem se bránila. Jenže naši už domluvili s našimi sousedy, že to moje milované dají jejich dceři a mně koupí nové. Dopadlo to, jak chtěli oni, ale já byla strašně smutná.

S barbínami. A hodně jsem si četla. Čtu od čtyř roků, tak jsem celé dny trávila u knížek.

To je pravda. Sebastianovi je šest let a chodí do první třídy v české škole. Líbí se mu tam. Pro mě je novinkou družina, to v Americe neexistuje. My jsme začínali ve škole v osm a skončili jsme v půl třetí odpoledne. Měli jsme přestávku na oběd nebo mezi hodinami, ale byli jsme tam celý den. Tady končí vyučování třeba ve dvanáct hodin a potom mají děti volno.

Ano a Sebastian ještě navštěvuje pěvecký kroužek, hezky zpívá.

Nikolasovi jsou tři roky a chodí do školky. Také rád zpívá. Mluvím s nimi anglicky, s tátou hovoří česky a mezi sebou také česky.

Holčičku jsem vždycky chtěla, ale nestěžuji si, mám dva krásné zdravé syny a jsem šťastná. Spousta lidí na světě nemá ani jedno dítě.

Moc ne, když potřebují pomoc, poradím jim, pomůžu, ale jinak nic. Celou dobu jsem záměrně žila mezi Čechy, nikdy jsem nevyhledávala americkou komunitu, ani když jsem pracovala v pražské restauraci Radost, kam chodilo hodně Američanů. Pro mě bylo zajímavější stýkat se s Čechy, protože já tady bydlím a důležitější je poznat lidi, jejich zvyky a kulturu, naučit se český jazyk. Kdybych zůstala mezi Američany, nevěděla bych toho o Česku a Češích tolik jako teď a mluvila bych mnohem hůř.

Ano, bylo mi pětadvacet a chtěla jsem procestovat Evropu.

Moc se mi tu líbilo. Je to jako kofola: když ji miluješ, není co řešit.

Hned první den jsem v jednom klubu slyšela kapelu Luboše Andršta. O přestávce jsem je pochválila a on mi nabídl, abych si s nimi zazpívala. Třetí den v dalším klubu hrál Peter Binder a už věděl, že jsem vystoupila s Andrštem. Potom jsem vystupovala asi rok s Lubošem Andrštem, poté s kapelou Liquid Harmony.

Nejsem. Zpívání je můj koníček. Vystudovala jsem ve Státech herectví a média. Pracovala jsem s těžko zvladatelnými a sociálně slabšími dětmi. Ta práce měla smysl, naplňovala mě. Ráda pomáhám, když jde o dobrou věc. V Praze jsem nejdřív dělala servírku, pak jsem pracovala v anglickém knihkupectví a v Mezinárodní škole v Nebušicích.

To už jsem tady byla pět let. Trošku jsem zpívala s kapelami a v roce 2000 mě pozval manažér skupiny Monkey Business na turné. Myslela jsem, že to bude jednorázová záležitost, ale zpívám u nich pořád.

Moc dobře. Na začátku jsem s ním mluvila jen anglicky, teď už se bavíme česky. Kluci mají úžasný humor.

Nevím, nejlepší je poslechnout si desku. Za každou písní si stojím. Je to mix různých stylů a hudebních vlivů. A jaký jsem člověk? Pozitivní, snažím se být příjemná. Veselá, mám ráda své soukromí.

Nejsem fanoušek do vaření. Dělám normální věci, ale českou kuchyni nevařím. Děti mají babičku, která to umí dobře, tak proč bych měla i já?

Moc ne. A kluky je naučila babička.

Chybí mi jen lidi. Jezdím do Ameriky i se syny. Rodiče teď bydlí ve státě Delaware. Máma je už v penzi, ale pracovala jako zdravotní sestra v domově důchodců a tatínek dělá u soukromé agentury ošetřovatele, chodí za nemocnými domů.

Mám dva bratry a dvě sestry. Já jsem nejstarší, pak je Vanessa, Robert, Cassaundra a James, tomu je 27 let. Jedna je daňová účetní, další jezdí se sanitkou, nikdo z rodiny není umělecky založený, to jen já jsem nějaká divná. (smích)

Netoužím. Hrála jsem sice ve filmech Obsluhoval jsem anglického krále, Blízko nebe a v televizní inscenaci Iguo Igua, ale když se natáčelo, pořád jsme na něco čekali. Nechci být herečka a školu jsem ani nedostudovala.

Víc koncertů s mojí sólo kapelou, turné k desce, koncerty s Monkey Business a soukromě si přeju hlavně štěstí.

Proč ne?