Tomáš Vorel: Země se nám pod nohama mění v beton a asfalt

Město nechce venkovu rozumět, město je agresivní predátor a hodlá venkov zcela zardousit. Venkov využíváme jen k tomu, aby nás levně uživil, nebo tam jedeme o víkendu pro uklidnění, nasát ztracenou energii, v lese nasbírat houby a vyhodit tam svoje odpadky. Každý týden nasbírám plný pytel odpadků, když zrovna nerostou houby.

Venkov se pomalu vylidňuje, lidé utíkají do města za prací, za zábavou, firmy na vsi krachují, obchody a hospody se ruší, všechno nahrazují nákupní centra u dálnic. A města se plíživě rozrůstají. Každým dnem se zabetonuje patnáct hektarů půdy, to jenom v České republice!

Země se nám pod nohama mění v beton a asfalt, pomalu, ale nenávratně. Jestli to takhle půjde dál, tak se dá lehce spočítat, kdy se asi města mezi sebou spojí a les a venkov zcela zmizí. Kam pak budeme jezdit hledat ztracenou energii?

To bylo neustále a postupně, už od dětství. Každé prázdniny jsme jezdili s rodiči na Šumavu k lipenskému jezeru. Tam jsem poprvé ucítil vůni jehličí a pryskyřice, zažil sílu větru a bouřek, ledový chlad vody, magické praskání táboráků, tajemné výlety půlnočním lesem.

Okusil jsem živly v jejich pravé a syrové podobě, tedy něco, co jsem z Prahy neznal. Byl jsem ohromen nekonečnou energií, která mě ze všech stran obklopovala.

Nechápal jsem, proč se město a jeho technologie snaží člověka od přírody odpojit a nahradit ji umělým světem. Proč nechodíme bosou nohou po louce, ale v gumových botách po betonu? Proč nepijeme čistou vodu, ale chlorovanou? Nejíme pravé jídlo, ale chemicky zmutované a předvařené? Nekoukáme do ohně, ale do televizí? Proč nedýcháme pravý vzduch, ale jen takovou parodii na vzduch?

Potom v dospívání, když jsem se od rodičů odpojil, jezdil jsem pravidelně ke strejdovi na chalupu do Černé Hatě v Západočeském kraji, kde je příroda ještě divočejší než na Šumavě.

Prudké stráně a břidličné lomy, ledová říčka Střela, kolem trčí prastaré stromy, nikdo je nekácí, protože se tam nedostane lesnická technika, takže stromy padají svým stářím a země si je vezme, opravdový prales. A k tomu zvířata, která jsem v životě nikde neviděl, vydra, bobr, mlok, babočka osiková a ledňáček.

Když jsem to tu všechno na vlastní oči viděl, bylo mi jasné, že jsem se ocitl v ráji. A začal jsem tu žít, přímo v lese v autě.

Tady jsem se naučil znovu dýchat, chodit bosýma nohama, plavat v ledové řece, rozdělávat oheň za každého počasí, sbírat ty správné byliny na čaj.

Tady jsem začal zase klidně spát, bez prášků a beze snů. Naučil jsem se znovu vše, co mi civilizace sebrala, uzdravil jsem se tu z městských depresí a stresů, ze všech toxických vztahů.

Když jsem se v lesích západočeských dal dohromady a stal se opět celistvou bytostí, začal jsem se rozhlížet po okolí, jestli tu také žijí nějací lidé. A objevil jsem tolik podivných a svérázných bytostí a poslouchal jejich příběhy, sledoval je při práci a zapisoval si do počítače jejich výroky a hlášky.

A pak mě napadlo o tom natočit film. O tom, jak jeden Pražák uteče z města na venkov a snaží se tam existovat. Takhle vznikla Cesta z města.

Ale důvěru venkovanů jsem nezískal hned. Zprvu mě měli za pražského hejska, který přírodě a vesnici vůbec nerozumí. Film Cesta z města byl z jejich pohledu naivní a povrchní.

Myslivci se mi vysmáli, že je líčím jako fousaté křiklouny (myslivce hrál Milan Šteindler) a že v lese nelítají kaloni, ale netopýři. Ano, film Cesta z města byl můj subjektivní pohled na českou vesnici.

Když jsem se pak více skamarádil s místními zemědělci, lesníky a myslivci, zjistil jsem, že opravdu nikdo z nich nenosí vousy, všichni jsou vždy hladce oholeni. Začal jsem s nimi chodit na pole a do lesa a zkoušel dělat práci, co dělají oni. A účastnil jsem se honů, masopustů a všech bizarních vesnických rituálů.

Z těchto reálných zážitků pak vznikl příběh Cesta do lesa. A tento film mi vesničané pochválili, že je dosti věrohodný, ale měšťáci na to do kina vůbec nechodili, protože problematika lesů, luk a polí je jim vzdálená. A nyní přichází do kin Cesta domů, což je finále celé vesnické trilogie. Tak uvidíme, jak se bude líbit a jak koho zasáhne.

Vůbec jsem nečekal, že by na tenhle film šel někdo do kina. Ale stal se z toho hit, až takový kult. Lidé, co film viděli, sem začali jezdit a hledat místa, kde se to natáčelo, vznikla dokonce cestovka „Cesta z města“.

Absurdní. Chtěl jsem lidem ukázat tichou krásu zdejšího kraje a teď je tu les plný odpadků a na návsi to někdy vypadá jako na Václaváku.

A veselá historka ze života: to takhle jednou sedím v hlubokém lese u ohýnku na svém tajném místě a vařím si čaj pro ranní meditaci, když kolem mne pochoduje rodinka s batohy. Tatínek na mě ukázal holí a šeptá: „Hele, to je ten Vorel! Rychle, jdeme dál! To určitě narazíme i na Hanáka…“

Já píšu scénáře na konkrétní lidi. A do filmů obsazuji hlavně ty, kteří žijí kolem mě, které dobře znám. Nejdříve to byli kamarádi z divadla Sklep, pak ženy, které jsem miloval, a potom děti, které jsem zplodil.

Pro mě jsou filmy život sám. Točím, co kolem sebe vidím, co sám zažívám, nic moc si nevymýšlím. A naopak, celý můj život probíhá jako ve filmu. Nedokážu už vlastně ani rozlišit, co je film a co skutečnost. Takže Tomáš je ve skutečnosti můj syn, ale ve filmu je to syn Bolka Polívky a Evy Holubové. A jak se mi Tomáš režíruje? Stejně jako ostatní herci.

Před vlastním natáčením děláme dlouhé herecké zkoušky ve studiu. Herci se musí naučit texty, celé scény zpaměti, podobně jako na divadle. Všichni musí mít před natáčením jasno, co a jak budou hrát. Protože na place už nemám čas jim něco vysvětlovat.

Jsem zároveň kameraman, takže se věnuji kompozici a pohybu záběrů. A když herec neumí svoji roli zpaměti, jsem vzteklý a nepříjemný. Polívka na mé záchvaty jednou reagoval: „Rejžo, nerozčiluj se, vždyť víš, že nejhůř se natáčí s dětmi, zvířaty a důchodci.“

Nejtěžší je napsat bytelný, věrohodný scénář. Ten jsme sepisovali s Bárou Nimcovou několik let. A přitom nám pomáhali revírník Lenčeš a sedlák Weber. Také Holubová a Hanák spolupracovali na svých postavách a dialozích. Scénář nám dramaturg Jaroslav Sedláček několikrát vracel k přepracování, takže vzniklo asi pět verzí.

Když byla poslední verze schválena, začali jsme na film shánět peníze. Ale nikomu se moc nechtělo dávat peníze do filmu o přírodě, o venkově, o zdravém životě. Není to moc atraktivní téma, pro sponzory tady není místo pro „prodaktplejsment“.

Když jsme měli trochu peněz na kontě, tak začaly herecké zkoušky a produkce plánovala natáčení. Točili jsme šest etap během dvou let. To proto, aby postavy kontinuálně stárnuly, aby se za nimi měnila roční období, zkrátka aby přírodní živly hrály spolu s herci.

Museli jsme sladit termíny herců s termíny štábu, s termíny, kdy kvete řepka, kdy zraje pšenice, kdy zlátne a padá listí nebo kdy sněží. A během natáčení jsme stále hledali další peníze, aby se film dotočil. Poté následovalo několik let postprodukce.

Při postprodukci se dělají trikové záběry, třeba jak blesk rozštípne strom, ledňáček letí nad hladinou, jelen padne pod výstřelem, mlha se vznáší nad rybníkem.

Pak se komponovala hudba a písně k filmu. A celý film jsme znovu s herci namluvili, protože ne všechno se podaří na place dobře natočit. Všechny zvuky a ruchy vytváříme v postprodukci znovu. A potom se celý film smíchá a obarví.

Díky covidové karanténě a zavřeným kinům jsme na dokončení filmu měli dvakrát tolik času, než je běžné. A já byl šťastný, že mě nikdo nehoní s termínem premiéry a že mohu Cestu domů náležitě vymazlit.

Život blíže přírodě vede k harmoničtějšímu životu, k harmoničtějším vztahům, k harmoničtější smrti. Můj život je toho důkazem. V Praze jsem vždy ve stresu, tísni a zmatku a často nemocný. V lese pod obřím bukem, ve větru mezi poli a loukou, tam spočívám v tichu a smíru.

Dokonce tam méně chlastám a méně kouřím jointy. Ledová voda, ostrý vítr a hluboký dech mi nahrazují požitky z alkoholu a trávy. Divokým tancem uprostřed lesa nebo plaváním v rybníku se můžete dostat do klidu, který vám alkohol a tráva nenahradí. A sem do lesů také odejdu, až to na mě přijde, abych zde zatančil svůj poslední tanec smrti.

Scénář jsme napsali tak, že Anyna má s Ludvou roční dcerušku Marjánku. Anna Linhartová, která hrála v předchozím díle, ale vůbec nevypadá jako matka. A ani žádná skutečná máma nám své dítě do lesů na roční natáčení nechtěla půjčit. Ani moje partnerka Bára mi nedovolila, abych svou roční dceru obsadil do filmu, přestože Julča je zrzavá a náramně by se k Linhartové hodila.

Musel jsem tedy rychle hledat herečku s vlastním dítětem. Zpočátku zoufalá situace, když můj zrak padnul na internetový titulek: „Herečka Lucie Šteflová čeká dítě!“ Tak to je znamení, řekl jsem si, počkám, jestli se jí narodí holčička.

Narodila se jí Ema a já Lucii zavolal, jestli nechce hrát hlavní roli i se svou dcerkou. Lucka nejdřív řekla, že ona hrát bude, ale dceru v žádném případě do filmu nedá. Naštěstí nakonec pochopila, že Ema hrát musí.

Až ten film uvidíte, tak užasnete, jak Lucka hraje, ale hlavně, jak hraje ta její Emička! Ona vyvrátila ten starý filmařský mýtus, že „nejhůř se natáčí se zvířaty a dětmi“.

Že je to slavná youtuberka, jsem se dozvěděl až při natáčení. Dominika přišla normálně na casting a normálně ho vyhrála, vybrali jsme ji asi ze třiceti uchazeček.

Byla nejpřirozenější, hodila se na vesnici a na práci do lesa. I když hrála v teplákách, vypadala sexy. A nikdo z herců s ní neměl problém, nikdo ani nevěděl, že je nějaká youtuberka. Myslím, že ani její fanoušci ji ve filmu nepoznají.

Vorel junior, Polívka i Šteindler trénovali na střelnici s opravdovou flintou, ale ve filmu střílí slepými patronami. Vorel junior se několik týdnů školil u revírníka Lenčeše, aby se naučil chodit po lese, rozumět stromům, kůrovcům, lapačům a všem lesnický činnostem.

Polívku učil sedlák Weber řídit traktor, stříkat hnojivo, orat a sklízet kombajnem. Ano, je to pravý Polívka, kdo řídí tyto stroje, žádný kaskadér ani počítačový trik. To byl asi nejtěžší záběr, co jsem kdy točil, když Polívka sklízí pšenici.

Kamera je na jeřábu, schovaná pod pšenicí, kombajn s Polívkou se blíží, jeřáb se zvedá, kamera letí vzhůru nad obilí, míjí Polívku, zvedá se nad kombajn, nad pole, nad rybník, nad krajinu.

Bylo náročné synchronizovat všechny ty pohyby, techniku a herce. Museli jsme to natočit napoprvé, protože pan Weber by nám další lán pšenice nedal. Já jsem zároveň kameraman filmu, takže jsem tenhle záběr sám točil, třásly se mi při tom nohy, bušilo srdce, nedokázal jsem zaostřit oči.

V těchto vypjatých situacích začnu nahlas dýchat a představuji si, jak tančím šamanský tanec. Po chvíli se tělo a hlava zklidní, přestanu se třást strachy, jasně vidím a moje pohyby jsou přesné. Záběr se podařilo natočit, jak jsem si vysnil.

Cesta domů je závěrečný díl všech mých Cest na venkov a do lesů. Jestli budu ještě někdy točit nějaký film, tak bude zcela jiný, o něčem jiném než ty předchozí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: