Tomáš Töpfer: Soukromí je jedna z civilizačních hodnot

Před třemi a půl lety se nechal zvolit za ODS do Senátu a lidé mu nadávali, že se zasazuje o americký radar. Podle devětapadesátiletého Tomáše Töpfera je to důsledek toho, že jsme se dosud nevymanili z totality.

Bude to hezky vypadat na parte, že? To lidi ani nedočtou ke jménu. A to jméno mám jediné jisté. Všechno ostatní je pomíjivé. Divadelním ředitelem nemusím v březnu být, když nedostaneme grant, případně nám nebude stačit, nebo přijdeme o přízeň diváků, to pak už nebudu ani hercem.

Senátorem nebudu, když mě nezvolí. Na parte bývá taky manžel a ani to není jisté, protože při tom všem, co jste jmenovala, je zázrak, že se mnou ještě moje žena je.

Že to se mnou pětadvacet let vydržela. Za to by měla dostat nějakou prémii.

Na začátku. Byl jsem po velkém karambolu, rozvedl jsem se, bývalá žena pak emigrovala se dvěma dcerami do Spojených států. Zklamání bylo obrovské a už jsem se nechtěl nikdy vázat, natož ženit. Ale ona mě z toho úrazu uzdravila.

Učím na DAMU druhým rokem herectví. Kdysi jsem tam už učil, v roce 1989, tehdy jsme tam vymysleli studentskou stávku.

I tu generální. Vymysleli jsme ji ve třech a přednesli v Realistickém divadle. Občanské fórum tehdy ještě ani neexistovalo.

S Honzou Krausem a Ivanem Rajmontem.

Jsou stejní, změnily se ale možnosti, které mají. Jestli ty možnosti využijí, je jiná věc. My jsme si mohli akorát vybrat, do kterého regionálního divadla půjdeme. Dostat se do pražského bylo věcí šťastné náhody nebo stranické knížky. Mnoho z dnešních vážených herců tam díky tomu nastoupilo. A ty knížky vytěsnili ze svých životopisů a mnohdy i ze své paměti. Já jsem před tou volbou taky stál…

Byl jsem tam v obou divadlech: jak v Divadle Petra Bezruče, tak ve Státním. A taky jsem režíroval v Šumperku. Víte, nedávno jsem byl v Berouně na besedě s gymnazisty. Narodili se po roce 1990 a o totalitě mají představu asi jako naše generace o druhé světové válce. Pro nás to taky byla vzdálená historie. Ta zkušenost je v podstatě nesdělitelná.

Je. Moc se mi líbí příměr o Mojžíšovi, který vedl reptající Izraelity přes poušť a moře z egyptského otroctví. Vedl je 40 let. Záměrně, aby nikdo z těch, kdo otroctví zažili, do země zaslíbené nevstoupil. Všichni, kteří tam přišli, se už narodili jako svobodní lidé. Dokonce ani Mojžíšovi tam nebylo dopřáno vstoupit. My jsme teprve v poločase.

Žijeme v zemi, kde můžete svobodně vyjadřovat svoje názory, svobodně volit, kde nikdo nebrání občanským iniciativám. Komu se nelíbí, jak to tu vypadá, ať vstoupí do politiky a převezme kus odpovědnosti.

Ano, nechtěl jsem být jedním z těch, kdo sedí s kamarády v hospodě a lamentuje, jak to tam ti nahoře zase zvorali. Každý člověk má stejné právo se o něco pokusit. Jestli to dokáže, nebo ne, je druhá věc.

Věděl jsem, jak složitě se každý zákon schvaluje, jak je těžké prosadit nějaký pozměňovací návrh, takže jsem nějakou iluzí, že pootočím zeměkoulí, netrpěl. Jsem jedním z 281 zákonodárců, mezi nimiž se snažím nějaké věci podle svého přesvědčení ovlivnit.

První rok jsem se musel učit smířit se s tím, že mohu být při hlasování v menšině a prohrát. Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil respektovat bez zahořklosti vůli většiny. Štve mě, že se mi nepodařilo dostat na jednání daňové asignace a prosadit návrh zákona, aby lidé mohli sami určit, kam půjde část jejich daní. V současné krizi to však je neprůchodné.

To, jak to dopadlo, mě hodně mrzí. Ne proto, že prezident Obama změnil plány své administrativy, ale proto, že když nás Spojené státy požádaly, abychom zde na dvou hektarech měli jedno z mnoha desítek zařízení protiraketové obrany, nebyli jsme schopní dát odpověď. Nejde mi o to, jestli tady radar bude, nebo ne, ale o to, jak jsme se zachovali vůči spojenci. Udělali jsme na něho dlouhý nos. Hrozně jsme chtěli do euroatlantických struktur a kromě komunistů jsme všichni rádi, že tam jsme, ale nejsme ochotni převzít ten jeden dílek odpovědnosti. To považuji za velkou prohru celé České republiky.

Kdyby tahle pštrosí politika zvítězila za druhé světové války, tak tu bude Velkoněmecká říše a Češi by byli vy stěhovaní za Ural. Nepadly by tu tisíce rudoarmějců a dalších spojeneckých vojáků. To oni nám vybojovali svobodu, československých hrdinů bylo proklatě málo, většina národa tiše čekala, jak to dopadne. Ještě zkrátka po té poušti budeme aspoň dvacet let chodit.

Zajímá mě, kdo všechno má přístup k údajům o nás, kolik vůbec existuje databází s citlivými údaji, kdo je spravuje a kudy putují. Například letecké společnosti o vás předávají při každém letu až 34 informací. Od stravovacích návyků až po počet zavazadel. Zda jste platila kreditní kartou a zda raději sedíte u okénka. To všechno o vás třeba putuje do USA. Když třeba nejíte vepřové, chcete sedět v uličce a nemáte žádná zavazadla, tak vás počítač vyhodnotí jako podezřelou.

Za totality jsem záviděl lidem na Západě, že je policista zastavil na ulici nebo v autě, jen když porušili nějaké předpisy. Soukromí je pro mě jedna z civilizačních hodnot. Právo na ně dokonce zaručuje naše ústava. Dneska se zdá, že terorismus zvítězil v tom, že jsme stále omezovanější. Aniž byste o tom věděla, mohou zaměřit váš mobil, číst vaši elektronickou poštu. Policie má samozřejmě právo kontrolovat, zda dodržujete zákon, ale vy máte právo vědět, že jste kontrolovaná.

Třeba proti kamerám, které zónově sledují rychlost vašeho auta. Jedna kamera zaznamenává všechna auta a jejich poznávací značky a ukládá je do databáze. Druhá zaznamená ta, která překročila povolenou rychlost. Proč se uchovávají záznamy i o vozech, které nic neprovedly? Při současné úrovni ochrany elektronických dat jsem velmi skeptický k tomu, že jsou spolehlivě chráněna. Dovedu si představit, jak se dají zneužít informace o tom, kdy býváte pravidelně mimo domov.

Zatím neznám případ, kdy by kamera zaznamenala ukradený vůz a policie za ním vyrazila. Těch databází s osobními údaji je moc a argument, že jde o naši bezpečnost, není adekvátní výsledkům. Ani penězům, které se na to dávají.

Je to taková móda. Třeba diskuse o tom, proč mohou poslanci a senátoři jezdit zadarmo. Představte si, že nějaký zákonodárce jede vlakem z Moravy na zasedání do Prahy. Koupí si lístek, v Senátu ho dá v účtárně k proplacení, ta to zpracuje a on si pak jde do pokladny pro peníze. Pak ale musíte připočítat náklady na nejméně dvě pracovní síly. Paušální náhrady jsou určitě hospodárnější.

Jezdím svým autem za svůj benzín, a když jedu metrem, tak si koupím za 26 korun lístek. Nedávno se mě jedna redaktorka ptala, zda vím, kolik vůbec stojí v Senátu oběd. A kolik panák. To jsem nevěděl, ale připomněl jsem jí, že se mnou sedí v restauraci, která mi patří a tam si mohu dát, co chci a nemusí mě zajímat, kolik to stojí. A že to kolem jsou moje restituované činžáky. Platím takové daně, že můj senátorský plat je toho nepatrný zlomek a ještě z nich živím nejmíň deset lidí na sociálních dávkách.

Mně osobně to je jedno, já si ten plat snížím třeba o polovinu. Ale i kdybychom v Senátu pracovali zadarmo, tak ve státním rozpočtu to bude mít takový efekt, jako když někdo jede autem přes celé město, aby si na druhém konci koupil o korunu levnější prášek na praní. Dneska mají třicetileté holky s dobrým vzděláním a jazyky čtyřicet tisíc a služební auto k tomu.

Platy ředitelů příspěvkových organizací jsou na přibližně stejné úrovni jako platy poslanců. To má mít poslanec nebo senátor míň? To už vůbec nemluvím o manažerských platech v některých státních a polostátních podnicích. Mně padesátitisícové poslanecké platy v této souvislosti nemravné nepřijdou. Navíc jsme si ty několik let zmrazené platy dokonce ještě sami snížili.

Umíme dobře ukazovat prstem kolem sebe. Ale otočit ho na sebe už ne. Vy jste ještě nedala obálku lékaři? Kdyby to všichni nedělali, část korupce zmizí. Ještě to máme z totality v sobě. Sám s tím těžko bojuji.

Za mnou nikdy žádný nebyl. Asi je to tím, že nehraju golf. Nebo že vědí, že mě nezfanfrní tím, vezmou-li mě soukromým letadlem na fotbalový zápas. Zkuste ovšem říct, že do politiky mají chodit lidé, kteří jsou takříkajíc za vodou a nepotřebují tam zbohatnout. Bude to vypadat, že voláte po elitářství.

Jsem z hodně chudých poměrů, táta zemřel, když mně bylo jedenáct a bráchovi čtrnáct, máma nás z jednoho platu vychovávala sama. Takže si nesmírně užívám, že můžu zajít s kamarády na parádní večeři, že jedeme se ženou každý rok na týden k moři do dobrého hotelu. Do roku 1989 jsem byl u moře akorát v NDR, ve stanu. Nebo že si můžu koupit kvalitní rybářský prut a naviják! Taky mám rád auta.

V BMW, ten patří mé firmě, žena má mazdu. My bydlíme na vesnici, takže potřebujeme každý svoje auto. Pak si hýčkám dva veterány a starý vyklepaný džíp, kde mám pruty a červy. V jiném autě nesmím věci na ryby vozit, protože žena říká, že to smrdí.

Jsem manažer z donucení, protože hrozně nerad čekám, až mi někdo práci dá. Sedět doma a čekat, až někdo zatelefonuje, nebo stát v divadle u fermanu, zda mi dali v nové hře roli, a pak plakat, že žádnou nebo blbou, mě nikdy nebavilo. Když jsem neměl práci, která mě těšila, tak jsem si ji vymyslel. Třeba jsme s kamarády nastudovali zájezdové představení.

Dospěla. A tak jsem jí před třemi lety pořídil mladšího sourozence. Ze zkrachovalého nuselského kina Morava jsme udělali komorní scénu. Máme takový soubor, že kvalitně obsadíme Čechova a ještě čtyři nebo pět hvězd souboru v tom nemusí hrát. Jiná divadla si od nás hvězdy půjčují.

Je mnohem transparentnější a přehlednější. A podle mne je velkorysý. Praha dává na kulturu opravdu hodně peněz. Problém je v tom, že divadel je taky hodně. A divák příliš nerozlišuje, co je a co není divadlo.

Jenže skutečné divadlo má svůj stálý soubor, repertoár a jsou na cestě odněkud někam. Jinde mají jen hostující herce, takže si vyzobnou rozinky z jiných divadel. Když herec zrovna nehraje ve svém divadle, tak si jde zahrát na jinou scénu. A jeho principál tvrdí, že jsou také divadlo.

Já neříkám, že jsou ta představení špatná, ptám se jen, zda mají nárok na městskou podporu. To je, jako kdyby nějaký fotbalista Slavie zrovna ten večer neměl zápas, a tak šel hrát za SK Dolní Čabuzy. Takhle by jistě taky vzniklo o deset klubů víc. Stačil by kapitán, který si vymyslí nějaký dres a kdo je zrovna volný, tak ho na zápas oblékne.

Smutný, protože nám umřeli dva pejskové. jednomu bylo jedenáct, druhému deset. Bernský salašnický a bavlníček. Odešli po sobě. Tak jsme hned pořídili nového bavlníčka, malou Sáru. To ten rok napravilo.