Tomáš Matonoha: Rád bych si dal pauzu

Teď si s kamarády z brněnské JAMU splnil sen: natočili film, který je na pomezí pravdy a mystifikace, kde zároveň hrají i nehrají sami sebe. „Je to film o nás, o našem způsobu humoru,“ přibližuje herec nedávno dokončený snímek s tajemným názvem Polski film. „Bude to něco na pomezí pravdy a mystifikace.“

Opravdu jsme spolužáci z JAMU, moje žena hraje moji ženu, moje děti hrají moje děti, ale v mnohém se to posouvá do mystifikace. Mystifikací je to, že Jan Budař film režíruje a já produkuju. V tomhle duchu jsme uspořádali v létě na karlovarském filmovém festivalu mystifikační tiskovou konferenci a dlouho to žilo svým životem.

Film Marka Najbrta Protektor získal hlavní cenu na festivalu v Krakově a její součástí byl grant na další film. Podmínkou bylo, že se natočí v Polsku. Během psaní scénáře jsme se rozhodli, že tuhle skutečnost do toho zapracujeme s tím, že se stala mně jako producentovi a Honzovi Budařovi jako režisérovi. Je to mystifikace, ale točíme vlastně o tom, co se skutečně stalo. Téměř polovina filmu se točila v Polsku a v hlavní ženské roli se představí polská herečka. Rozhodně to nebude žádná mainstreamová česká komedie.

Lajdám to, protože vůbec nemám čas. Teď to chci ale změnit. Od jara chci zásadním způsobem omezit své aktivity a stáhnout se do soukromí. Doufám, že se mi v té době podaří dohnat filmy za posledních pět let. A dočíst knihy, které se mi hromadí na stole.

Plánoval jsem to už dlouho, ale všechno, co jsem měl rozdělané, trvalo déle, než jsem původně myslel. Třeba jsem tři roky točil Comeback, i když to původně měla být mnohem kratší doba. Pak jsme dokončovali Polski film. K tomu dobíhal jeden divadelní projekt.

Nejmíň půl roku se chci věnovat rodině, teď se nám narodilo čtvrté dítě – dcera Lara, chci si užít otcovství. Hlavně jsem toho udělal opravdu hodně, mám pocit, že jsem všude. Cítím, že si potřebuju dát pauzu. Aby mě napadaly nové fóry a abych neměl pocit, že si je tahám z paty. Rád bych zkusil jiné formy humoru.

Takové, které chtějí důkladnější přípravu. Něco jako jsou britské skeče. Jenže na to je opravdu potřeba zkoušet. Chci toho dělat míň a líp. Ono se to nezdá, ale když jsme s Pavlem Liškou vydali kazetu scének, vzkázali nám z nakladatelství, že bychom mohli vydat ještě dvě, protože toho máme tolik. Prý víc než Jiří Sovák. Natočili jsme čtyři hodiny Komediografu, udělal jsem přes třicet scének Na stojáka. To jsou hodiny skečů.

Lenoch nejsem, ale workoholik taky ne. Rozhodně ne takový jako třeba Jiří Suchý. To je dědeček kamaráda mého syna. Ten ve svých osmdesáti neustále něco dělá, píše, zkouší. To já zdaleka ne.

Během asi dvou let jsem šel po hlavě i do rizikových věcí. Vlezl jsem do prvního českého nekonečného seriálu (Rodinná pouta – pozn. red.), bez předchozí zkušenosti jsem v přímém přenosu moderoval, začal jsem dělat Na stojáka, když to ještě nebylo známé. Mnozí jiní si řekli, že by to nemuselo dobře dopadnout, že radši počkají, až se to rozjede, a uvidí…

Do Ulice jsem původně šel na půl roku a zůstal tři roky. Líbilo se mi tam, protože jsem měl štěstí na spoluhráče, hlavně Pavlu Tomicovou a Petru Špalkovou. Jelikož můj Pepan neumřel, ale odstěhoval se, může se i vrátit.

Nechávám si divadelní projekt Lidoskop, který připravujeme s dvojicí akrobatů Dae Men (vítězové soutěže Česko Slovensko má talent – pozn. red.). Premiéru plánujeme na duben v Divadle Palace.

Už na prvním stupni základní školy. Nacvičili jsme nějakou pohádku, kde jsem hrál hlavní roli a ještě jsem to celé uváděl. Zřejmě mi to v těch deseti šlo, protože jsem za to tenkrát dostal diplom.

Kdepak, to mě napadlo až ve dvaceti. Chodil jsem na gympl a pak jsem se dvakrát hlásil na práva. Jsem celkem rád, že se to nezdařilo, protože právníci nejsou profesní skupinou, kterou bych teď nějak obdivoval. Kauza plzeňských práv mluví za vše.

Potkal jsem spolužačku ze základky, která studovala medicínu, a šla na přijímačky na JAMU. Zeptala se mě, zda bych nešel s ní. A já šel.

Vůbec ne, rodiče jsou inženýři. Byli dost překvapení, na co jsem se to dal, a jsou, myslím, překvapení dodnes. Naštěstí si většinu věcí, které dělám, sám organizuju a vymýšlím, takže nejsem závislý na tom, kdo mi zavolá nebo nezavolá.

V České televizi to chtěli rozšiřovat a bylo jasné, že by to Aleš Háma nestíhal. Nedělal by nic jiného, než od rána do večera jezdil v taxíku. Pozvali mě na kamerovky, aby se poznalo, zda umím tak dobře řídit auto, abych u toho ještě mohl vést soutěž.

Pohoda, klídek, k tomu dobrá hudba. Nemusím být nikde první.

Jen párkrát za parkování a jednou za překročení rychlosti ve městě. Byla tam čtyřicítka a já jel šedesát.

Až na pár výjimek dobré. Dřív to bylo horší, hlavně v Brně před takovými deseti lety, když to tam měla v rukách nějaká balkánská mafie. Taxikáři mě teď většinou znají, takže mě neodrbou.

Comeback se skoro dva roky netočí, je to pro mne minulost.

Dvacet dílů bych si klidně dal. Bavilo mě to, protože to je hodně alternativní sitkom. Bavil i diváky. Dodnes, když někam přijdu, se mě lidi ptají, proč se mnou není bratr (Ozzák v podání Martina Dejdara) a pánové nechávají pozdravovat moji dceru Ivušku (Kristýna Leichtová).

Lidé v každé době poslouchají kvalitní i špatnou muziku. Je to věc poptávky. Je fakt, že v takovém popu na jistotu, který kdysi dělali Michal David nebo Kroky Františka Janečka, se v téhle mladé generaci nikdo výrazně neprosadil. Návrat Michala Davida není podle mě ničím jiným než zaplněním téhle mezery. Když se lidi na diskotéce napijí a dělají hada, nebudou ho dělat na Led Zeppelin. Je to druh zábavy, jaký lidé chtějí a jaký chybí.

Rád poslouchám Lenku Dusilovou nebo projekty Dana Bárty. Mojí nejoblíbenější kapelou jsou Tatabojs, taky mě baví Kryštof, je to poctivá muzika. Hodně se zase vracím ke starším věcem, které se dřív mohly poslouchat jen z nějakých nekvalitních kazeťáků. Poslechnout si teď na dobré aparatuře třeba Pink Floyd je paráda. Mám rád i folk, hlavně Vlastu Redla, toho považuju za jednoho z našich největších muzikantů.

Máte pravdu. Připravuji novou televizní show, něco mezi Manéží Bolka Polívky a Všechnopárty. Vychází z mých představení Na forbíně s T. M. v brněnské Redutě.

Rád jsem dělal hlavně kolektivní sporty. Těch jsem ale po odchodu z Brna musel nechat, protože na rozdíl od jižní Moravy mají na sebe v Praze lidi mnohem míň času. Sehnat někoho na fotbálek nebo volejbal je tady problém. Přes zimu jezdím na lyže, čímž svojí ženě lezu trochu na nervy. Já doháním těch dvanáct let, co jsem byl v angažmá, a v zimě jsem se nikam nedostal. Docela jsem spokojený, jak mi to jde.

Láká, ale já jsem hokej hrozně dlouho nehrál a nechce se mi jít do něčeho, kde budu nejhorší. Chodil jsem s jedním takovým týmem hrát na Strahov fotbal. Byli tam bývalí ligoví fotbalisti a třeba Ivan Trojan, David Ondříček nebo Honza Muchow, kteří hrají často. Skvěle jsem si s nimi zahrál, ale pak jsem dva dny nemohl chodit. Bylo mi trapný říct, že už nemůžu.

Dvanáctiletá Sára tancuje na vrcholové úrovni, chodí do výborné taneční skupiny Emotion. Čtrnáctiletý Lucián vyzkoušel různé sporty jako šerm, tai-či, box. Nejmladší Štěpán, kterému je šest, se zatím nevyhranil.

Myslím, že jsem sportovněji založený než moje žena. Tím neříkám, že by nebyla sportovně založená.

Je lepší zahrádkářka.

Je dobrá na skalky a drobné dřeviny. V ovocných stromcích a keřích má ještě rezervy.

Spíš bych řekl, že rád jím. I když jsem byl chudý, tak jsem nikdy neměl prázdnou ledničku a na dobrou večeři jsem si našetřil. Razím názor, že průměrné nebo podprůměrné jídlo je plýtvání potravinami. Mám předky z Itálie, gurmánství mi asi po nich zůstalo. Když slyším o nějaké dobré restauraci, jdu ji vyzkoušet. Plno lidem to nic neříká, považovali by to za vyhozené peníze, jako já třeba považuju za vyhozené peníze jít do kasina.

Jsem fanda staré české, respektive rakousko-uherské kuchyně. Jsou tam geniální recepty, které si nijak nezadají s francouzskými. Bohužel poválečná socialistická kuchyně to všechno odrovnala. Vezměte si dukátové buchtičky se šodó, když se to udělá, jak má, kam se na ně hrabou všechna tiramisu. Rakouskouherská kuchyně je famózní.