Článek
V mládí jste chtěl být právníkem. To je dost protiklad toho, co děláte dnes. Jak se to stalo?
Mezi tím, kdy jsem chtěl být právníkem, a dnešním dnem uplynula docela dlouhá doba. Asi 34 let. Hlásil jsem se na práva dvakrát a nevzali mě. Bylo to před revolucí a pak hned po revoluci. A jak se měnila doba, změnily se i správné odpovědi v otázkách. Co bylo dříve špatně, později bylo správně. Mně se to rozleželo v hlavě a zkusil jsem jít na uměleckou školu. A na této dráze jsem vydržel dosud.
Umělecké sklony ve vás musely dřímat, ne?
Celý život jsem chtěl být muzikant. Měl jsem různé kapely, ale v 80. letech ty věci fungovaly jinak než teď. Pokud jsem chtěl mít kapelu a vystupovat, musel bych jít na takzvanou přehrávku. Muselo se zkrátka projít komisí.
Teď si můžete stoupnout na ulici, vzít kytaru a hrát, což dřív nebylo možné. Pro mě, který nebyl z uměleckého prostředí, to bylo dost složité. Tak jsem si řekl, že půjdu na JAMU a třeba se dostanu mezi umělce. Vlastně jsem tam nešel kvůli herectví, ale kvůli hudbě. Vzali mě napoprvé. S tím jsem ani nepočítal.
Výstupy si zkouším. Na koncertech mám vstupy, kdy řeknu něco, co mě právě napadlo, když cítím, že to tak má být
Zdá se, že rozvíjíte zejména komediální talent, že?
Hrál jsem i v klasických kusech – ve Faustovi nebo Třech sestrách. Ale zjistil jsem, že dokážu víc bavit než dojímat. A hlavně se ukázalo, že umělci, co baví lidi, jsou oblíbenější. Kdybych byl recitátorem klasické poezie, asi byste se mnou rozhovor nedělala. Nikdo by mě neznal.
„Hraju majitele kempu, a kdo kempování zná nebo si zkusil život v karavanu, ví, že je to úplně jiný způsob prožití volného času,“ říká o své roli v seriálu Pálava.
Když jsem se seznámil s mladými dramatiky Davidem Jařabem a Lubošem Balákem a jejich specifickým smyslem pro humor, začali jsme v roce 1997 dělat komediograf (kabaretní představení, ze kterého později vzniklo divadlo se stejným názvem). Tam se ukázalo, že mi kabaretiérství a stand-upy vyhovují. Jsou lidi, co umějí vtip jen říct, já si ho umím i vymyslet.
Začal jsem se zabývat groteskou, to mi přijde zábavné. Je jednoduché výstupy natočit a složité vymyslet tak, aby fungovaly
Nakolik ve svých skečích improvizujete?
Formou čisté improvizace jsem se nezabýval. Výstupy si zkouším. Na koncertech mám vstupy, kdy řeknu něco, co mě právě napadlo, když cítím, že to tak má být. Čistou improvizaci jako Dušek a Zbrožek nedělám.
Ano, mám i hudební číslo, kdy mi lidi řeknou sedm slov a já podle nich zazpívám píseň. Na Frekvenci 1 jsem měl přes léto kabaret, kdy mi lidi řekli tři slova jako téma básně, já pustil písničku a báseň mezitím napsal.
Nyní jsem se začal zabývat groteskou, to mi přijde zábavné a vždy jsem to měl rád. Je jednoduché výstupy natočit a složité vymyslet tak, aby fungovaly. Aby měl gag stavbu a rozesmál diváky.
Stále hrajete v kapele Inspektor Kluzó?
Ta zanikla. Ale mám nový band, který vznikl během covidu. Jmenuje se Tomáš Matonoha a přátelé. Nedávno jsme hráli v hospodě U Vystřelenýho voka a za to jsem rád. Chci hrát na ulici, na večírku i v hospodě. U voka jsme si to vyzkoušeli, a i když publikum přišlo na trochu jiný žánr než náš folk, myslím si, že to zafungovalo dobře. Doufám, že si ještě do Vánoc zahrajeme.
Richard Genzer: Udělal jsem plno krávovin
Baví vás hrát na ulici?
Já si to vymyslel, když byl lockdown. Kluzó byl postaven na pianu, ale na ulici to chce kytarovky. A tak jsem začal psát písničkářské věci. S pětatřicetiletým zpožděním oproti některým mým kolegům. Na ulici hrajeme docela často, třeba v Praze 3, která to organizuje, protože nemá dobrou pověst a snaží se tam dostat kulturu.
Mnozí slavní písničkáři začínali na ulici. Ta totiž učí strašně důležitou věc, kterou v divadle nezjistíte, a ona je podstatná. Hrajete, někdo přijde a chvilku vás poslouchá. A buď odejde, nebo zůstane. Když máte cit, můžete zjistit, proč ti náhodní posluchači odcházejí a kdy. Jaký byl ten moment, kdy jste je zaujal a kdy je naopak přestal bavit.
Jak snášíte, když vaše pouliční hraní někoho nezaujme?
Začnu přemýšlet, jestli stavba koncertu nemá chybu. Je třeba vědět, jak začít, kdy dát jakou písničku. Někdy diváci řeknou, že by to mělo vypadat jinak. V divadle lidi sedí a zpravidla neodcházejí, protože si koupili lístek. Ale na ulici je posluchač volný a tím může pomoct. Mohu třeba zjistit, že bych tyhle dvě písničky neměl zpívat za sebou.
Když se začaly před sto lety točit grotesky, filmaři ji nejprve pustili lidem ve fabrice a sledovali, jak se smějí či nesmějí. Podle toho ji sestříhali. A pak ji pustili znova. S filmy je to teď těžké. Pustit ho a jít zpět do střižny se moc nedělá, ale groteska takto vznikala. Hraní na ulici má tuto výhodu také. Nesmíte ale mít moc velké ego a nesesypat se, když někdo odejde. To se holt stane.
Jak se Husákovi zdálo, že je Čáslavská – divadelní groteska originálně zpracovávající naši nedávnou minulost.
Vašek Postránecký mi kdysi vyprávěl historku o tom, jak kdysi coby mladý herec nastoupil do Národního divadla. Hráli sovětskou hru z války, což byla povinná budovatelská dramaturgie. Celé divadlo si koupila armáda, vojáci tvořili veškeré publikum. Herci hráli, dohráli, opona sjela a oni šli na děkovačku. Bylo ticho, a když se rozsvítilo, v sále nikdo nebyl. Hlediště bylo prázdné, všichni diváci odešli a nikdo nezatleskal.
Vedle mladého Vaška stál pan Lukavský a ucedil mu do ucha: „Nic si z toho nedělejte, pane kolego, mně už se to tady stalo potřetí.“ Tak to se mi zatím nestalo. Jednou na festivalu stand-upu se přihnala bouřka, a když přišel další výstup, hrál jsem už jen pro dva lidi v pláštěnce. Ostatní vyhnal déšť.
Jak vznikl váš rozhlasový pořad Popolední pohodička?
Jednoduše. Před patnácti lety jsem pro Frekvenci 1 pracoval, a když byl lockdown, pozvali mě na rozhovor. Podivil jsem se, že jsem zavřený doma, zatímco rádio funguje. Hned po rozhovoru jsem šel za šéfem, jestli bych u nich nemohl mít externí spolupráci. Že vlastně sedím doma a nudím se.
Vždy jsem chtěl pracovat v rádiu. Poslední roky jsem hodně pracoval na Slovensku, měl mnoho zájezdů, a tak jsem chtěl mít práci na jednom místě a výrazně klidnější. A to se mi splnilo. Mám teď denně vysílání.
Máte menší roli v novém filmu Indián. Chtěl jste jím být jako kluk?
Jsem z generace, kde vládl Old Shatterhand, Vinnetou a Sandokan, a jimi chtěl být každý kluk. Na pionýrských táborech si minimálně jednou všichni vyrobili čelenky, tomahawky a vyřezávali z kůry. Měl jsem silné indiánské období.
Luděk Sobota: Hypochondr jsem v podstatě odjakživa
Účinkujete také v seriálu Pálava. Jaké bylo natáčení?
Fajn. Moje postava se tam překulila z Vinařů, i když seriály na sebe nenavazují. Ale opět jsem se ocitl na Moravě. Hraju také ve filmu Cirkus Maximus. Tam mám větší roli, hraju potulného technika. Zřízence, co chodí od cirkusu k cirkusu, ale jinak je to zemitá moravská postava.
Máte rád cirkus?
Byla to velká zábava mého dětství. Cirkus byl s režimem velmi spjat a byl protežovaný. Frčelo to v Sovětském svazu, protože dcera Leonida Brežněva byla vdaná za slavného cirkusového umělce. A tak v SSSR byli i cirkusoví umělci národními umělci. U nás Berousci národní titul nedostali. Ale kolotoče a cirkus byly všude.
Když jsem pochopil, že jsem odpůrce drezury zvířat, stal jsem se zastáncem moderního cirkusu. Což jsou artisté. Spolupracoval jsem i s cirkusovým divadlem Looser na jednom varietním představení a tam jsem se dostal mezi vrcholové artisty.
Tak to musíte být dost zručný.
To představení jsem jen moderoval. Cviky jsem také nějaké dělal, ale jen jednoduché. Mezi artisty jsem byl jediný neartista.
Měl jste také svůj zábavný on-line pořad Na Sedáka, chystáte další?
Teď ne. Dávám si menší pauzu. Některé skeče hraju už dlouho, a tak teď více vymýšlím. Podzim mám více psací a tvůrčí, mám rozepsáno i pár seriálů pro internet. Dotočil jsem také s kapelou desku, jen čekám, kdy vyjde. Vyčkávám s tím i se křtem, protože se obávám, že by mohla přijít další covidová omezení. Některé umělce to v minulosti potkalo.
Třeba Vojta Dyk vydal výbornou desku a do toho přišel lockdown. To je pak složité, všechno se pozastaví, vyjdou další desky a na tu jednu se pozapomene. A rok práce je v háji.
Jan Budař: Přirozená dětská tvořivost dělá krásný život každému
Jaké budou k desce koncerty?
Tak trochu jiné.
V čem?
Budou koncipované tak, jako to v 80. letech dělalo třeba Divadlo Semafor nebo hudební skupina Plavci. Totiž že scénku střídá písnička. Plavce moderoval Zdeněk Nekuda a nebyla to estráda, ale zábava.
Když jsme teď nedávno s kapelou hráli v Malostranské besedě, zářil tam nápis Stand-up folk. To se mi líbilo. Je to tak trochu kabaretní. I Jarek Nohavica začal do koncertů zapojovat skeče a scénky. Jeho vystoupení nejsou jen písničky, jsou žánrově pestřejší a o to se snažím taky.
Forma je podobná, jakou kdysi zvolil Ivan Mládek. Humor, scénky, písničky. Deset minut před začátkem ještě nevím, jak ten večer bude vypadat. Někdo má přesný seznam. Já to mám naopak velmi volné, nasávám atmosféru v sále. Danou kostru dopiluju až těsně před vystoupením. Stane se, že vystoupím a někdo chce skeč na přání. To odmítám. Několikrát se mi to vymstilo, protože zrovna na tom místě jsem měl dělat úplně něco jiného a byl to přešlap.
Vaše manželka Lucie (Lucie Benešová) je také herečka, pracujete spolu často?
Často ne, ale někdy ano. Vyplynulo to z náročnosti chodu domácnosti a rodiny. Hrávali jsme spolu divadlo, které jsem produkoval, ale to skončilo s narozením dcery. Když jsou v rodině malé děti, je složitější něco organizovat.
Někteří herečtí manželé spolu hrají často, ale my se musíme vystřídat u dětí. Ale před kamerou jsme spolu v Cirkusu Maximu i v Pálavě. Jsem ale rád, že mohu svobodně tvořit, od osmi do tří je dům prázdný a já mám klid.
Mají vaše děti smysl pro humor po vás?
Dcera hodně. Syn má humor specifický a osobitý a navíc teď má introvertnější období. Ale moje dcera je můj první posluchač a divák všeho, co napíšu. A to mě baví.